Aktuální vydání

Číslo 7/2020 vyšlo tiskem 24. 6. 2020. V elektronické verzi na webu 24. 7. 2020. 

Téma: Kabely, vodiče a kabelová technika

Hlavní článek
Nové technologie trakčního napájení 25 kV/50 Hz (2. část)

Číslo 3/2020 vyšlo tiskem 8. 6. 2020. V elektronické verzi na webu 8. 7. 2020.

Činnost odborných organizací
Oznam: LUMEN V4 2020 je zrušený
Co je nového v CIE, duben 2020

Příslušenství osvětlovacích soustav
Foxtrot jako „Master Control“ v Hotelu Breukelen
Regulátory osvětlení – řízení osvětlení na konstantní úroveň

Prof. Ing. Karel Sokanský, CSc., ve vzpomínkách přátel

8. 6. 2020 | Ing. Jana Kotková | FCC Public s. r. o. | www.svetlo.info

V pondělí 27. ledna 2020 ve věku nedožitých 78 let odešel vysokoškolský pedagog v oboru světelná technika a mimořádně schopný manažer prof. Ing. Karel Sokanský, CSc., jedna z neznámějších osobností české světelné techniky.

Rozloučení vnáší do života jistotu, i když je to jistota konce. Život však jde dál a v něm vzpomínky na toho, kdo odešel, i dík za jeho život.“
prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.

V pondělí 27. ledna 2020 ve věku nedožitých 78 let odešel vysokoškolský pedagog v oboru světelná technika a mimořádně schopný manažer prof. Ing. Karel Sokanský, CSc., jedna z neznámějších osobností české světelné techniky.

Když jsme pro časopis Světlo č. 6/2019 připravovali oslavný článek Prof. Ing. Karel Sokanský, CSc., emeritním profesorem (autoři: Marie Juklová a Tomáš Novák), věnovaný hlavně Karlovu profesnímu životu, Karlovi se po delší době udělalo lépe a já jsem začala doufat v zázrak. A určitě jsem nebyla sama ve chvíli, kdy se Karel plný energie rozhodl v doprovodu Tomáše Nováka, Marie Juklové a Pavla Valíčka přijet 11. prosince do Prahy na redakční radu časopisu Světlo (RR). Poté, co mi ještě během cesty do Prahy volal, aby se mě zeptal, zda si s ním dám před zahájením RR fernet s tonikem, začala jsem věřit, že se zázrak opravdu stal. Po celou dobu konání RR se aktivně zapojoval do diskuse, s velkou chutí snědl oběd a před odjezdem do Ostravy se mě zeptal, zda bych jela na lyže, které organizuje na půlku ledna. Samozřejmě jsem souhlasila. Ani mě nepřekvapilo, že se po cestě z redakční rady ještě zastavili u kamaráda Jiřího Plcha, který ze zdravotních důvodů nemohl na RR přijet, na pár slov, dršťkovou polévku pána domu a skleničku…

Zázrak se však nestal. Dne 27. ledna přišla od Tomáše Nováka krátká zpráva: Karel Sokanský před půlhodinou zemřel. Odešel další z lidí, kteří by tu ještě měli být – odborník a přítel, který měl stále hodně co říct. Mezera po něm půjde těžko zaplnit. Ale ve vzpomínkách přátel zůstane stále živý.

Vzpomínky přátel

doc. Ing. Tomáš Novák, Ph.D.
Pane profesore, skoro 30 let jste mě učil mluvit o odborných problémech spatra. Nikdy jste mě ale nepřipravil na psaní o člověku jako takovém. Takže premiéra a uvidíme, jestli jsem byl jako Váš žák k něčemu.

Když mě paní Sokanská požádala, abych se s Vámi za všechny rozloučil na Vaší poslední cestě, nevěděl jsem, jestli to dokážu. První myšlenka, která mě v této souvislosti napadla, jsou slova, kterými jste mě kdysi uzemnil, když jsem jako nezkušený mladíček měl v rámci přípravy grantu „cosi“ o někom napsat. Koukl jste na to a oznámil mi: „Tome, aby si se z toho patosu nepřipo…“.

Tedy bez patosu. Nebudu mluvit o Vašich titulech, výsledcích a oceněních, které jsou zaznamenány a popsány. Nebudu ani rozebírat životní filozofii přidrženého žebříku, díky které jste spoustu z nás vytáhl nebo přesně mířeným úderem vykopl tam, kam jsme se snažili prodrat. Asi nemá cenu připomínat Váš ostravský patriotismus. I když dle Vašich vlastních slov přijel do Ostravy Váš děda na „štosbolu“ až odněkud z Polska, tak Vy, narozen v hornické kolonii na Kamenci, jste tady pevně zakořenil. Tedy ty toulavé boty Vám asi po dědovi zůstaly, ale maminka tam do nich musela nějak vsunout permanentní zpáteční jízdenku. A nejen to. Protože sama nemohla studovat, když se starala o svých šest sourozenců, malému Karlíkovi vtloukala do hlavy tři základní věci. Vzdělání, vzdělání a pro změnu šíření vzdělání.

Jak to dopadlo, všichni víme. Vaše maminka tedy musela být rozený pedagog.

Když se přehoupneme z dětství do dospělosti, tak se na základě rozhovorů s Vašimi vrstevníky domnívám, že to musela být hodně rychlá jízda s nízkými průlety okolo rodinného krbu, který Vám manželka s vypětím všech sil stále udržovala. Určité zpomalení bylo zaznamenáno až v pozdějším věku a s přibývajícími šedinami, kdy jste přestal na veřejnosti od svých vnoučat vyžadovat, aby Vám neříkali dědo, a z cest jim začal poctivě vozit dárečky. Snad mě nikdo nevyvede z omylu, ale mám pocit, že se Vám nepodařilo koupit nikdy nic jiného než Kinder vejce. Vnoučata se tak mohla vždycky těšit na překvapení. Vlastně nejen vnoučata, ale my všichni.

To, jaký jste byl, přiblížím na situacích, které Vás dle mého soudu nejvíc charakterizují. Můžu si to dovolit, protože jsme spolu strávili spoustu času. Asi jako nejdůležitější bych zdůraznil Váš entuziasmus a přístup. Jak všichni víme, když jste něco chtěl, tak jste do toho šel po hlavě. Aniž by to byl Váš primární záměr, dával jste nám jasně najevo, že neexistuje žádný jiný zájem a žádná jiná alternativa než právě ta, pro kterou jste se rozhodl, a že je nezbytně nutné do řešení každého problému vložit minimálně stejné množství energie a času. Bylo zajímavé sledovat, jak to Vaše okolí vnímalo a jak se dokázalo pro stejnou myšlenku rozhořet stejně jako Vy.

Musím sobecky přiznat, že celou dobu, co jsme spolupracovali, jsem se při této interakci nesmírně bavil. Asi nejilustrativnější je Váš přístup k tykání. Ze začátku jsem absolutně nechápal situace, když jste nakráčel mezi vysoce postavené úředníky nebo manažery a suverénně jste jim začal tykat a rozdávat úkoly. Pochopil jsem to až později, když jste mi tento postup velmi jednoduše vysvětlil. „Tome, já tykám pouze těm, které jsem učil,“ no a po krátké pauze jste dodal „a učil jsem všechny“.

Stejně tak si dovolím zdůraznit, že některé věci jste programově a zásadně nechával plynout okolo sebe a předstíral, že je naprosto nechápete. Třeba pojem dovolená. Být na dovolené a jen se tak prostě poflakovat, když jste něco chtěl a potřeboval, bylo naprosto skandální. Když to vztáhnu na sebe, tak jsem si vždycky řádně vyžral situaci, když jsem si dovolil nevzít telefon nebo nereagovat na e-mail dostatečně rychle. Stejně tak pro Vás ale neexistovaly některé činnosti, které jste zvláštním a selektivním způsobem ignoroval. Třeba takové domácí práce, jako je praní prádla nebo mytí nádobí, jste snad ani neuměl vyslovit a vytvářel jste iluzi, že se okolo Vás dělají samy a automaticky. A světe, div se, ta vytvořená iluze a atmosféra působily, že se tak doopravdy dělo.

Když už jsem popsal Váš přístup k práci, budu pokračovat tím, co jste očekával po ní. Staré římské rčení CHLÉB A HRY, které jste si občas půjčoval, naprosto sedí. Předpokládám, že my všichni, kteří jsme s profesorem někdy něco dělali, jsme posléze dobře odvedenou práci s minimálně stejnou intenzitou a nasazením i oslavovali.

Další a možná pro Vás ještě charakterističtější je přísloví o tom, že život bez průšvihů je jako dlouhá cesta bez hospod. Myslím, že počet těch virtuálních hospod byl snad srovnatelný s těmi reálnými. Dodnes nechápu, že jste byl schopen do těch průšvihů nastupovat s vědomím, že to průšvihy jsou, ale se vztyčeným čelem a s vírou, že se přes ně dostanete až do té hospody. A většinou to klaplo.

A když už jsme u té hospody, tak mi nezbývá než nerozebrat Váš naprosto specifický vztah k alkoholu. Nikdy se nenapít sám, nicméně vytvářet takové společenské situace, aby byla příležitost k přípitku. Po létech jsem nabyl dojmu, že Váš přístup k alkoholu je podobný jako přístup Chucka Norise. Tedy opačný než u většiny populace, která si více či méně vytváří na alkoholu závislost. U Vás to muselo být tak, že alkohol byl závislý na Vás.

„Last but not least“ je sport. Tak sveřepě a se zápalem cvičící člověk bych chtěl někdy být. Běhání, kolo, turistika, plavání, lyžování a já nevím, co ještě, jsou sporty, kterým jste se věnoval, měl je rád a každodenním cvičením jste si udržoval schopnosti je provozovat. No a když to už nešlo, tak jste to stejně nevzal na vědomí. Dovolím si popsat už poslední charakteristický příběh. Po operaci kyčlí jste se rozhodl, že Vám nic nebrání v běžkování ve složitém horském terénu na Pustevnách. Při sjíždění z kopce jste vytvořil velmi zajímavou situaci, při které Vás jeden mladý blázen urputně brzdil zepředu, druhý sveřepě zezadu, zatímco Vy jste vítězoslavně sjížděl a vytvářel dojem, že kdo jede jen trochu jinak, tak to dělá špatně. Musím přiznat, že už jsem tu historku několikrát slyšel od lidí, kteří tam zaručeně nebyli. Věřím, že skrze spoustu podobných intenzivních zážitků si Vás všichni budou pamatovat.

Jako ten, který Vás někdy trochu záměrně a někdy trochu nevědomky brzdil, Vám na té další cestě přeji to, co jste si vždycky přál i Vy sám. Krajíc tlustě namazaný špekem, kalíšek kořalky a spoustu kamarádů okolo Vás.

Bylo mi ctí.

doc. Ing. Jiří Plch, CSc.
Osud nebyl příznivě nakloněn tomu, abych se svým přítelem, kamarádem a profesním kolegou v tomto roce oslavil téměř neuvěřitelných 55 let plodné spolupráce. 

Na počátku se psal rok 1965. Junák Karel Sokanský, který pokračoval již třetím rokem ve svých vysokoškolských studiích na Fakultě elektrotechnické VUT v Brně, se sídlem v Antonínské ulici 1 v budově bývalého Biskupského gymnázia, se na začátku zimního semestru přihlásil jako jeden z mála studentů na místo pomocné vědecké síly na katedře elektroenergetiky u odborného asistenta Ing. Jiřího Plcha, s měsíční odměnou celých 200 Kčs. Společně jsme uváděli do provozu řadu fotometrických přístrojů a zařízení, které katedra tehdy získala ze světelnětechnické laboratoře pana Jaroslava Netušila, nestora československé světelné techniky. Ta byla původně v budově EGÚ v Praze, Partyzánská 7. To byly prvopočátky naší letité spolupráce a přátelství.

Zažili jsme spolu mnoho humorných situací. Připomenu zde alespoň jednu z nich. Karel jako předseda regionální skupiny v Ostravě začal s týmem spolupracovníků a nadšenců organizovat Kurzy osvětlovací techniky s mezinárodní účastí, obohacené zajímavými kulturními vložkami. Jedna z nich, dnes již tradiční, měla premiéru na Kurzu osvětlovací techniky konaném v kulturním sále DP Ostravy. Karel tehdy zajistil cimbálovou muziku vyhlášenou široko daleko a požádal její členy, aby zahráli i začínající umělkyni při jejím vystoupení. Umělkyně přišla a za zvuku cimbálové muziky se začala svlékat. Po skončení děkovala za potlesk. To ovšem primáš neunesl a jal se Karla nahánět smyčcem přes celý sál a vykřikoval, že co cimbálka existuje, na takové vystoupení nikdy nehrála a ani by nehrála. Charakter zmíněného doprovodného programu byl zřejmě jedním z důvodů, proč se nakonec veškeré tyto akce přestaly odehrávat v Ostravě na VŠB a byly přesunuty do malebného koutu Moravy – Dlouhých Strání.

S přibývajícím věkem, když už jsme oba omezili cestování, jsem měl jedinou jistotu. Když pro Karla, případně jeho doprovod, připravím dršťkovku à la JP, určitě se u mě zastaví. Poslední setkání u mne v Brně proběhlo 11. prosince 2019 v sestavě Karel, Marie Juklová, Tomáš Novák a Pavel Valiček. Po srdečném rozloučení nikoho jistě nenapadlo, že to bylo setkání poslední. Dík za ně.

Josef Dufek
Zpráva o Karlově smrti mě zaskočila. Když jsme se viděli naposledy, byl plný elánu a energie. Znali jsme se bezmála 30 let. Náš pracovní vztah se postupně změnil v přátelství, když u nás (Elektrosvit ve Svatobořicích-Mistříně) vedl kurz osvětlovací techniky a poté, co nám na fakultě zajišťoval měření charakteristik svítidel. Často jsme se potkávali na různých seminářích a výstavách, tradičně na Kurzech osvětlovací techniky na Dlouhých Stráních. Následně jsem poznal jeho ženu Jiřinku a celou rodinu. Několikrát jsme spolu strávili příjemné chvíle i ve Svatoborském sklípku, kam se vždy rádi vraceli. Byl to profesionál každým coulem a přitom zůstal skromným člověkem s velkým srdcem. Byl upřímný, veselý a kamarádský. Rád budu vzpomínat na chvíle s ním a na množství historek, které jsme spolu prožili. I když jich byla spousta, nejraději vzpomínám na „akademické řeči“, které jsme vedli u skleničky dobrého vínka. Na všechny akce jsem vždy přivezl top vína z našeho vinařství. V určitý čas byl vyslán signál a skupinka přátel se vytratila, aby se sešla na určeném pokoji, kde proběhla řízená degustace vína s následnou diskusí o věcech všedních i pracovních. Posléze se zase účastníci vrátili a zapojili do právě probíhajícího programu akce, aniž by někdo něco postřehl. Tyto sešlosti, bez kterých si aktéři uvedených setkání nedovedli tyto semináře už ani představit, se staly pravidlem, posléze až rituálem, který dokázal příjemně oživit jinak pracovní program.

Karle, děkuji Ti za Tvé přátelství a zůstávám s tichou vzpomínkou.

Ing. Alena Muchová
Na VŠB-TU jsem přišla až ve čtvrtém ročníku a byla zařazena do studijní skupiny pana Ing. Sokanského. Byl i mým vedoucím diplomové práce. Nemohla jsem mít lepšího, nejenže se mnou vše poctivě konzultoval, ale chodil i na večerní měření sportovišť se mnou a kolegou. Já měla měření osvětlení stávajících tenisových kurtů v Ostravě a okolí a návrh nových tenisových kurtů v Děhylově, kolega obdobně zimní stadiony. Na měření jsme většinou chodili všichni tři. Jednu vadu to ovšem mělo, pan profesor všem studentům tykal, nebyla jsem na to zvyklá, dospělý člověk, všude jinde, již na gymnáziu i předešlé vysoké škole nám vykali. Brala jsem to tak, že se pohyboval většinou mezi studenty mužského pohlaví, v celém ročníku na elektru jsme byly pouze dvě dívky, ale trochu mi to vadilo. Na večírku po obhajobě a složení státních zkoušek jsem mu to řekla, že mně to trochu vadilo jako ženě. Udiveně se na mě podíval a řekl, tak mi tykej taky. Od té doby jsme nebyli profesor a jeho bývalá studentka, ale přátelé, kteří v oblasti světelné techniky spolupracovali až do…

Ing. Tomáš Maixner
Karel – prostor a čas. Karel byl přesvědčením materialista. Jednou jsme spolu klábosili na jeho chalupě a já mu přednesl vizi svého příštího života. Čas je přece rozměr, jako je délka nebo šířka. Tak jsem rozhodnut, že se v příštím životě narodím roku 1860 v bohaté rodině hornouherského grófa. Papá mě pošle do kadetky, a jak známo, dragounům padají dámy k nohám. Budu v Pešti vymetat plesy, operety, milovat subrety, účty posílat panu otci…

Na Karlův nátlak jsem připustil, že pohyb časem zpět nemusí být možný. V tom případě chci být endorfinem… Vtu chvíli Karel spontánně vyhrkl: „Ale endorfin nemá mozek!“. Odvětil jsem: „Karle, ale o to přece jde.“

Loňského roku jsem navštěvoval Karla jak to čas a jeho stav dovolovaly. Přestával být urputným materialistou a stáčel naše hovory stále častěji k popsanému příběhu a k jiným historkám, kterým dříve naslouchal s nadhledem a shovívavostí sobě vlastní. Ty rozhovory mi chybí…

Šárka Maixnerová
U lidí si člověk klade přirozené otázky. U některých si klade těch otázek víc, u některých méně, ale málokdy jsem se setkala s někým, u něhož jsem si nikdy žádné nekladla. Jmenoval se Karel a byl to kamarád mého muže. Už jsme spolu mnohokráte popili, se ženou Jiřinou si padly do oka a naznali, že je fajn trávit společný čas. Jednoho dne nás ti dva pozvali na loď. Plachtit na Orlík. Když jsme konečně našli místo, kde kotví, nekotvili, ale přiblížili se ke břehu, my naskákali na palubu a odpluli. Pár metrů od břehu se z podpalubí vynořila ruka Jiřiny s lahví vína: „Pijte, jsem tu od rána schovaná a nahoru už nejdu!“. Sedla jsem si na schůdky a snažila se zjistit, před čím se Jiřina ukrývá. Zhruba po deseti minutách mi to bylo jasné. Před výhrůžkami a lynčem.

Blížili jsme se pravobokem ke skále, sejmuli všechny vlasce rybářům, pak mířili k protější skále levobokem. Tam jsme zpřetrhali další vlasce dalším rybářům a takhle jsme si to šněrovali sem a tam za jejich mohutného halasu a výhrůžek libovolnou smrtí. Karel se snažil napnout plachtu, srovnat směr, nabrat vítr – to celé v různém pořadí a vždy bez většího úspěchu. No a pak si začal nezávazně povídat o tom, co jsme kdy kdo četli o plachtění. Na to se s Tomem pustili do debaty o vektorech a já „popovlezla“ k Jiřině do podpalubí, protože bylo jasné, že pánové sice počítat umějí, ale plachtit nikoliv.

Plácali jsme se takhle přehradou několik hodin. Výletní parníky změnily směr, ostatní plachetnice nahodily motory, plavci opustili vodu, sumci se zanořili hlouběji…, stmívalo se. Nešlo už o to, někam konkrétně doplout. Šlo o to, dostat se k libovolnému břehu a nerozbít loď. Najednou se Karel omotal provazem a vyskočil z plachetnice. No a pak burlačí silou a beraní povahou dotáhl plachetnici na břeh. Prostě kapitán!

Říkám, u některých lidí není nutné si klást otázky, protože je možné jim zcela bezmezně věřit.

RNDr. Marie Juklová
Říká se být ve správný čas na správném místě. Myslím, že toto se nám dvěma přihodilo. Byli jsme mladí a nadšení. Světlo bylo hnacím motorem naší práce. A velkou radostí. Byla to především společná práce na budování ostravské tradice Kurzů osvětlovací techniky. Neumím si představit většího nadšence, lepšího parťáka. Velmi brzy kolem sebe vytvořil kolektiv, který uměl táhnout za jeden provaz. Přátelské prostředí, vzájemná pomoc, úžasná spolupráce. Karel byl jedním z nás a zároveň byl autoritou. Uměl bravurně uplatnit jak svérázný přístup k životu, tak byl pro všechny odbornou ikonou. Pod jeho taktovkou Ostrava napsala ve světelné technice kus historie. Jeho schopnost sjednocovat, šířit nadšení pro světlo byla ojedinělá. Práce stála na prvním místě jeho životních hodnot. Vyzařoval své nadšení a přenášel je na své okolí. Byl tou svící, která zapalovala jiné. A všechny ty, na které přenesl své nadšení, měl rád. Zároveň stačil s plným nasazením sportovat. Stejně tak byl vynikajícím společníkem. I tyto aktivity byly kořením jeho života. Pokud se Ostravě říká, že je rázovitá, Karel byl jejím představitelem. Neznal přetvářku, neohlížel se zpátky, díval se jen před sebe. Razil cestu vpřed i z posledních svých sil.

Necelé půlstoletí naší spolupráce, našeho přátelství bylo protkáno bezpočtem příhod a zážitků. Snad jeden něžný za všechny. V mé kanceláři na KHS jsme měli schůzku k pořádání jednoho z našich kurzů. Před odchodem mně Karel požádal, zda nemám takový ten malý linkovaný sešitek. Ten jsem neměla. Nabízela jsem mu různé bloky. Ne, on potřebuje ten malý linkovaný sešitek. Chodí k jedné staré paní profesorce na angličtinu a má si ho přinést. Ačkoliv už bylo jeho jméno ověnčeno nejedním titulem, on byl v tu chvíli tím odpovědným žáčkem, který si má přinést sešitek. A ještě ve dveřích poznamenal. „Víš, ona mně říká synečku.“ V jeho úsměvu byla jak úcta k paní profesorce, tak radost, že je milovaným žáčkem.

Vždycky budu nejen na tento, ale i na všechny další nádherné společné zážitky s úctou a láskou vzpomínat. Měla jsem to štěstí, že Karel patřil k mému životu. Karle, moc Ti děkuji, že jsi tu byl se mnou, že jsi tu byl s námi všemi.

Pár slov na závěr ...

Když jsme se v červnu 1999 poprvé (náhodně) potkali v Polsku (konference CIE ve Varšavě), netušila jsem, že o dva a půl roku později začnu pracovat v časopise Světlo a my se staneme na dlouhá léta spolupracovníky a přáteli. Je mi líto, že už nikdy nezazvoní telefon a v něm se neozve Tvůj hlas: „Ahoj děvucho, jak se máš? Mohla bys pro mě něco udělat? ………..“ Samozřejmě, ráda. Já vím, že nejlépe hned, protože včera už bylo pozdě ...

Milý Karle, děkujeme Ti za dlouholetou spolupráci jako člena redakční rady časopisu i jako přítele.

Ing. Jana Kotková, Ing. Jiří Novotný

Foto: Jana Kotková (1, 4 až 16, 19, 21 až 24), archiv Jiřiny Sokanské (2), archiv Aleny Muchové (3), Jana Radishová (17), archiv Jana Škody (18), Martin Kotek (20)

↓ Obrázky jsou níže v galerii... ↓

Obr. 1. Prof. Ing. Karel Sokanský, CSc. (konference Lux Europa, Krakov, Polsko, 18. 9. 2013)
Obr. 2. Karel Sokanský vždy miloval hory (začátek sedmdesátých let 20. století)
Obr. 3. Výlet do Beskyd – vepředu zleva Ing. Alena Muchová, Jiřina Sokanská, vedle Karla Sokanského sedí RNDr. Marie Juklová, vzadu zleva Ing. Petr Slivka s přítelkyní, Ing. Ondřej Viščor (2. 9. 2006)
Obr. 4. Karel Sokanský spolu s Marií Juklovou vítají účastníky Kurzu osvětlovací techniky XXV (Dlouhé Stráně, 16. 10. 2006)
Obr. 5. Prof. Karel Sokanský v rozhovoru s prof. RNDr. Helenou Illnerovou, DrSc., (vpravo) a Šárkou Maixnerovou (vlevo) (Kurz osvětlovací techniky XXV, Dlouhé Stráně, 16. 10. 2006)
Obr. 6. Karel Sokanský ve víru tance s Jitkou Menšíkovou (Svatoborský sklípek, 24. 2. 2007)
Obr. 7. Přerušení jistě velmi odborné diskuse nebránilo ani Karlovi Sokanskému, ani Tomáši Novákovi zapózovat pro fotografku (konference Světlo Light, VŠB – Technická univerzita Ostrava, 10. 9. 2007)
Obr. 8. S doc. Ing. Jiřím Plchem, CSc. spojovalo Karla neuvěřitelných 55 let přátelství a spolupráce (Kurz osvětlovací techniky XXVI, Dlouhé Stráně, 6. 10. 2008)
Obr. 9. Po skončení hlavního programu Karel Sokanský velmi názorně vysvětluje Ing. Petru Žákovi, Ph.D., a doc. Ing. Tomáši Novákovi, CSc., svoji představu o probíraném problému (technický seminář SRVO, Kladno, 13. 11. 2008)
Obr. 10. Karel Sokanský s kamarádem Tomášem Maixnerem (konference Světlo Light, Jasná, SR, 21. 10. 2009)
Obr. 11. Přestože Karla čekala operace kyčle, vyrazil ve volném čase vybaven trekingovými hůlkami na výlet (konference Světlo Light, Jasná, SR, 22. 10. 2009)
Obr. 12. Zřejmě o osvětlení sportovišť diskutuje prof. Sokanský s šéfredaktorem časopisu Světlo Ing. Jiřím Novotným (vpravo) a Ing. Františkem Luxou (veletrh Sport Tech, Praha-Letňany, 20. 3. 2009)
Obr. 14. Prof. Sokanský v rozhovoru pro internetovou televizi Elektrika.tv, vpravo Ing. Tomáš Maixner (technický seminář SRVO, Jablonec n. Nisou, 5. 11. 2010)
Obr. 13. S Horstem Kallerem, přítelem Marie Juklové, v družném rozhovoru v jazyce německém (Kurz osvětlovací techniky XXVIII, Dlouhé Stráně, 11. 10. 2010)
Obr. 15. Karel Sokanský přednáší na téma Srovnávací měření kvantitativních parametrů osvětlení na konferenci Slovalux (Smrdáky, SR, 9. 6. 2011)
Obr. 16. Karel Sokanský s manželkou Jiřinou, která za ním vždy stála – v časech dobrých i zlých (Kurz osvětlovací techniky XXX, Dlouhé Stráně, 15. 10. 2012)
Obr. 17. Prof. Sokanský mezi zástupci ČR a SR na konferenci Lux Europa v Krakově – zleva Ing. Dionýz Gašparovský, PhD., a doc. Ing. Stanislav Darula, PhD., vpravo doc. Ing. Tomáš Novák, Ph.D., vepředu Ing. Jana Kotková (Solný důl Wieliczka, Polsko, 18. 9. 2013)
Obr. 18. Prof. Sokanský mezi spoluorganizátory konference Světlo Light 2015 – zleva Ing. Milan Hrdlík, CSc., prof. Ing. Alfons Smola, CSc., Ing. Jana Raditschová, PhD., Ing. Jana Kotková, zprava doc. Ing. Dionýz Gašparovský, PhD., Ing. Jan Škoda, Ph.D., doc. Ing. Jiří Plch, CSc. (Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně, 9. 9. 2015)
Obr. 19. Gurmán Karel Sokanský se zalíbením sleduje, jak jeho dlouholetý kamarád Josef Dufek (vpravo) plní jeho skleničku jedním z top vín, přivezených právě pro tuto chvíli, Marie Juklová přihlíží (Kurz osvětlovací techniky XXXII, Dlouhé Sráně, 3. 10. 2016)
Obr. 20. Karel Sokanský velmi rád – a dobře – zpíval, na banjo hraje Ing. Ivo Ullman, Ph.D., přizvukují RNDr. Marie Juklová (vpravo) a Ing. Jana Kotková (lyžařský pobyt, Dlouhé Stráně, 12. 2. 2016)
Obr. 21. Karel Sokanský s Ing. Peterem Rybárem (vlevo) a Ing. Zbyňkem Šimetkou (Kurz osvětlovací techniky XXXIII, Dlouhé Stráně, 3. 10. 2017)
Obr. 22. Prof. Sokanský přednáší na konferenci Candela 7 o možnostech soustav VO v rámci Smart city, přednáška zahrnovala i přehled a analýzu všech dostupných řešení na českém trhu (hotel Olympik, Praha, 5. 3. 2019)
Obr. 23. Prof. Ing. Karel Sokanský, CSc., odborný garant konference Světlo Light, který se nemohl zúčastnit osobně, účastníky pozdravil prostřednictvím audiovizuální techniky (Plzeň, 22. 10. 2019)
Obr. 24. K velké radosti redakce časopisu Světlo a přátel se v prosinci loňského roku Karel Sokanský zúčastnil redakční rady časopisu osobně – s úsměvem na tváři a žlutých brýlích, které si „vypůjčil“ od své ženy Jiřiny, protože ty své – již tradičně – nemohl najít (RR časopisu Světlo, Praha, 11. 12. 2019)