Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 8-9/2018 vyšlo tiskem 4. 9. 2018. V elektronické verzi na webu ihned. 

Téma: Elektrotechnika v průmyslu; 60. mezinárodní strojírenský veletrh v Brně

Hlavní článek
Smart Cities (3. část – 2. díl)

Číslo 5/2018 vyšlo tiskem 17. 9. 2018. V elektronické verzi na webu ihned.

Osvětlení interiérů
Výběr svítidla podle konceptu interiéru
Unikátní kniha o interiérech právě v prodeji
Pozvánka na seminář Interiéry 2018 – výjimečná akce již posedmé

Aktuality
Pan profesor Jiří Habel odešel – vzpomínky zůstanou

Aktuality

Studentská konference VĚDĚNÍ MLADÝM Univerzita Pardubice ve spolupráci se studenty Universitas zve zejména středoškolské…

TECHNOLOGICKÉ FÓRUM konfrontovalo Programové prohlášení vlády pro stavebnictví Odborný kongres TECHNOLOGICKÉ FÓRUM: investice_technologie zahájil mezinárodní stavební…

Robosoutěž 2018 pro středoškolské týmy Soutěž je určena pro tříčlenné středoškolské týmy z České republiky. Úkolem každého týmu…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 35 Světelnětechnická dokumentace – část 3 Dokumentace představení

20.03.2018 | Šimon Kočí | www.svetlo.info

V této části se dostaneme ke světelnětechnické dokumentaci, která se používá pro provoz už vytvořeného scénického osvětlení. Tím se myslí používání světelných zařízení během představení nebo probíhající akce, potřebné úpravy nebo nutné přesvícení k danému představení. Všechny podstatné informace a podklady pro tuto část světelnětechnické dokumentace vznikají při zkouškách.

Po premiéře je nutné ji mít hotovou (nejsou-li třeba výrazné opravy podle režiséra nebo scénografa). Dále je zapotřebí ji zazálohovat a archivovat pro možnost příštího reprízování. Zpravidla vychází a používá se jako základ schématu uvedeného v minulé části. Každé představení podle režijně-scénografické koncepce většinou vyžaduje některé technické prostředky navíc oproti obvyklému běžnému stavu. To platí převážně pro kukátková divadla, kde povětšinou není možné zcela libovolně světelnou techniku přizpůsobovat.

Světelnětechnická dokumentace představení má tři nejdůležitější složky. Těmi jsou příprava světelné techniky pro danou scénu, samotné nasvícení scény (nákresy, „nasvěcováky“) a světelný scénář.

Prvně dva jmenované je možné spojit dohromady. Bez nich by nebylo možné provést potřebné nastavení světelné techniky. Světelným scénářem se budeme obsáhleji zabývat později. Záměrně je v této práci řazen až jako poslední, a to proto, že všechny tři (potažmo dvě poslední) složky jsou stejně důležité a jedna bez druhé by nefungovala. Václav Müller ovšem plány nasvícení řadí pod světelný scénář: „Nedílnou součástí světelného scénáře musí být ještě nákresy, kam které světlomety svítí.“ [3]


Obr. 1. Představení brněnského Studia Marta Mária Sabína z roku 2008
(autor: Pavel Nesvadba) 
a) princip nasvícení kontra světel a vzadu obarvených a zasněžených Tater (v popředí stojící Lenka Jakubíková a Anežka Kubátová v titulních rolích představení brněnského Studia Marta Mária Sabína z roku 2008, vpravo od nich v roli Pašeráka Matěj Kašík, nahoře Marie Vančurová jako Matka)


b) scéna při zpovědi u studánky, klasický trik se zrcadlovou plochou a jedním profilovým světlometem na herečce dokonale vytvořil iluzi vody
(Anežka Kubátová jako jedna ze sester),
c) nechtěné přišití ruky ke stroji a intimní scéna zdůrazněná pouze jedním světlometem shora (Anežka Kubátová a Jiří M. Valůšek)

Světelná příprava scény

Jak už bylo částečně naznačeno v úvodu, světelná příprava scény je součástí jejího nasvícení a bezpochyby je provázána s následující podkapitolou. Rozdělení těchto příprav vyplynulo z potřeb jednotlivých divadel a prostorů a také ze závislosti na jejich používání světelné techniky.

Prostory se rozlišují podle jejich možností rozmístění: stálé (neměnné vůbec nebo částečně měnitelné), libovolné a mobilně vybavené světelnou technikou.

Prostory se stálým scénickým osvětlením mohou používat stejné základní plány jako výchozí šablony i včetně rozvěšení a rozmístění jejich světelné techniky. Pro divadla, u nichž je možné částečně převěšovat, anebo dokonce částečně měnit základní světelné postavení, platí, že musí mít v základní šabloně vyznačena veškerá možná místa pro umístění světelných zařízení, a to i včetně připojovacích míst. Ta se posléze doplní podle potřeb inscenace. Světlomety nebo světelná zařízení, které nelze měnit (např. postranní přední svislé rampy), mohou být na základě již zakresleny.

Divadla a prostory s možností libovolně rozvěšovat a rozmísťovat musí mít základní plány a schémata vytvořeny pouze bez rozvěšení a rozmístění světelných zařízení. Důvodem je skutečnost, že takové prostory bývají různě přeorientovávány a stejně tak s nimi i světelná technika. To ale nemusí být striktně dáno pravidlem. Je možné výchozí schéma světelné přípravy použít se základním rozvěšením (je-li takové k dispozici) v základní šabloně a tu pak doplnit o přidávaná světelná zařízení.

U prázdných prostorů, kam se světelná technika kompletně doveze, záleží na situaci a potřebě představení. Od toho se odvíjí potřeba schémat. Výchozími podklady pro takovou světelnou techniku jsou jenom prostorové půdorysné plány, do nichž je poté kompletně implementována jen ta, která se použije. Dalším podkladem může být pouze tabulka nebo soupis použité techniky, z níž se scénické osvětlení vytvoří. Pro malé aplikace však není nutné používat schémata kreslená do detailu. Většinou stačí textový zápis takové světelné přípravy.

Nasvícení scény

Poslední fází při světelné přípravě představení je samotné nasvícení scény. Informační hodnota by tak měla vyplývat hlavně z potřeby dosáhnout světelného výsledku směrování a dopadu takového světla na dané místo žádaného režijně- scénografickou koncepcí, než přímá hodnota zapojení a umístění světelných zařízení. Plány nasvícení mohou být dvojího druhu a podle dvojího dělení, opět s možností určitého kombinování.

Jedním dělením je způsob provedení záznamu, a to buď textový zápis nasvícení, nebo kreslený plán nasvícení. Druhým je výstupní informace, což se týká převážně kreslených plánů, v nichž jsou zaznamenány jenom konkrétní světelné výsledky na schematickém plánu scény, nebo jsou do hotového schématu rozmístění a rozvěšení zakresleny svítící příslušné světlomety.

Do textového zápisu se uvádí, kam který světlomet má svítit – s příslušnou textovou definicí a nutnými specifiky světelného zařízení (popř. i jeho nastavení). Tím se myslí nejenom nasvícené místo, ale např. i jeho umístění, použití barevného filtru (včetně číselného značení výrobce), doplnění irisovou clonou nebo přidání klapek, ostrost světlometu, jeho „ořez“, použití goba atd. To celé má být zpracované a zapsané do přehledné tabulky či jenom odpovídajících řádků.

Při nasvěcování je někdy třeba svítit celé konkrétní scény z více světlometů nebo z důvodu světelných překrývání sousedních svítících světlometů na scéně atd. Pro tyto účely (je ovšem možné nalézt i další) lze využívat funkce submasterů, které umožňují ukládat celé scény nebo skupiny reflektorů, a to i včetně příslušných intenzit. Podle Stevena Shelleyho [1] by i tyto submastery měly být součástí textové dokumentace nasvícení s příslušnými údaji světelných intenzit (popř. názvů) pro jejich snadné vyvolávání anebo pro případ zálohy.

Do kreslených plánů se informace o směrování a specifikách zakreslují do předem připravených schematických šablon. Do schémat rozvěšení a rozmístění je občas nezbytné schematicky dokreslit danou scénu.

U výstupních informací se do schémat konkrétních výsledků kreslí jenom tvary dopadajícího světla na náznak scény nebo přesněji zakreslenou scénu podle zvoleného pohledu. V každém takovém světelném tvaru musí být jasně vyznačeno odpovídající číslo svítidla nebo musí být doplněn o pomocnou čáru vedle na prázdném poli.

Do hotových schémat rozvěšení a rozmístění se ke světlometům dokreslují směry jejich světelných toků včetně šířky. Podle potřeby se dopisují konkrétní poznámky, kam jaký světlomet má svítit spolu s jejich přídavnými komponentami. Klapky bývají dokresleny ke grafickému symbolu světlometu. Je ovšem možná kombinace, kdy se pro jednodušší představení používá jenom textový zápis a lze dokreslit pouze některé specifické reflektory v jejich osvětlovaném výsledku. To znamená např. schematicky naznačený stůl a reflektor ze sprchy svítící ve tvaru stejného ostrého trojúhelníku pouze do pravého předního rohu stolu.

Při použití inteligentních svítidel musí být specifikovány jejich základní pozice (střed křížem, střed narovno, zadní plán, forbína apod.) nebo alespoň jejich „nulové“ výchozí pozice ve schématu scény. Opět ale nesmí chybět příslušné označení, o které svítidlo jde.

Dekorační světla, jako jsou lustry, lampy, lampičky atd., je třeba vyznačit na plánu a uvést jejich charakteristiku (typ/vzhled, umístění/zavěšení a připojení). Většinou platí, že u tohoto typu svítidel není třeba přesně specifikovat světelný výsledek, nejsou-li směrovatelná. Stačí pouze určit jejich polohu.

Z uvedeného vyplývá, že ne vždy bude možné toto striktně dodržovat. Záleží na složitosti světelného designu a na samotném typu představení, podle čehož se plány nasvícení vytvářejí. Díky tomu vzniká mnoho možností, jak vyhotovit odpovídající záznam. Záznamy mohou být:

celkové
– podle rozmístění scénického osvětlení (přední most nebo rampa, levý a pravý portál, světlomety z balkonů, po stranách, kontra, světlomety na stativech atd.),
– podle postavení scény (forbína, střed, stěna, stůl a židle, okno atd.; či názvu částí scény: chodník, cesta, zvýšené jeviště, pravý pokoj, schodiště apod.);

typové
– podle typů světlometů (PC, FR, profilové, PAR, plošné apod.);

podle typu svícení
– (např. podle barev)

a další specifické/nebo jinak doplňující.

Rozhodující pro záznam je rovněž skutečnost, zda jde o scénu neměnnou, nebo proměnnou. Podle toho se také řídí potřeba provedení dokumentace. U proměnných scén je důležité její posloupné řazení, je-li takové vyžadováno.

Je jasné, že podle velikosti scénického osvětlení není možné zakreslit vše naráz do jednoho plánu. V tom případě je nutné pro zachování přehlednosti a čitelnosti podkladová schémata opakovat a vždy doplnit o potřebné údaje.

„Někdy stačí základní půdorys výpravy a do něj zakreslené kužele jednotlivých svítidel. Jindy je dobré mít zaznamenané i detailně, kam až světlo zasahuje nebo jak je v tom místě aranžována důležitá postava. Vyplatí se mít i přehled směrů, odkud který reflektor a v jakém úhlu svítí. Tam, kde používáme barevné filtry, doporučuji zapsat barvy k jednotlivým reflektorům.“ [3]

Každý plán nasvícení musí obsahovat tyto nezbytné informace:
– název představení nebo akce,
– název nebo popisek daných listů podle jejich typu a nebo názvy scén,
– strana/počet listů příloh,
– vysvětlující legendy a popisky (buď jako součást, nebo oddělená příloha, v takovém případě by měly být uvedeny příslušné odkazy),
– potřebné rozměrové kóty, je-li vypracováváno přesné schéma,
– popř. kontaktní údaje na světelného designéra/osvětlovače.

Světelný scénář

Tato část se dále bude zabývat světelným scénářem všeobecně. Přizpůsobování a charakteristiky konkrétních typů scénářů budou uvedeny příště.

„Světelný scénář je nepostradatelným pomocníkem každého osvětlovače během celého představení. Nejenže jsou zde zaznamenávány veškeré světelné změny a narážky (většinou hudební, textové nebo akční), na které se má příslušná světelná změna udělat, ale slouží také jako „průvodce“ celou inscenací a pomáhá osvětlovači orientovat se v jednotlivých scénách a jednáních. Zvláště při prvních zkouškách roste jeho význam při komunikaci s režisérem nebo scénografem.“ [2]

Světelný scénář je pro každou hru jiný. To se týká také hlavně formátování textu a označování obrazů, dějství nebo jednání podle hry, je-li jich více. Podkladem pro něj je literární (textový) scénář hry, příslušně dramaturgicky nebo režisérsky upravený pro danou inscenaci. Musí být stejný pro všechny divadelní složky, aby se předešlo nedorozuměním při vyhledávání konkrétních situací. Do takového scénáře si už osvětlovač (popř. osvětlovač u světelného pultu – v angličtině je tato funkce pojmenována board operator) zapisuje potřebné údaje sám.

Nejlepší podkladový textový scénář by měl mít formát A4 s očíslovanými stránkami. Měl by být vhodně svázaný, nejlépe s ochranným obalem, nebo v případě jednotlivých listů opatřen vhodnými deskami. Také by měl být tištěný jednostranně (text vpravo, nalevo místo na poznámky). Jeho pořadí nebo řazení se musí shodovat s průběhem inscenace (při přehazování replik, nebo dokonce někdy i při změnách celých scén musí být ve scénáři takové změny příslušně vyznačeny, a to vhodným orámováním textu s odkazy, popř. je třeba přelepením či vlepováním text opravit).

Žádné jiné formáty nejsou vyhovující nebo zbytečně komplikují další záznamy, které se pak stávají nepřehlednými, nepřesnými a často i zavádějícími.

Do světelného scénáře se zapisují všechny potřebné poznámky vyplývající z režijně-scénografické koncepce a taktéž všechny podstatné změny, které se mají během představení provádět. Často se poznámky přizpůsobují použitému světelnému pultu ve shodě s jeho softwarovou syntaxí. V současné době má většina osvětlovacích pultů nebo softwarů možnost uložit a očíslovat světelné změny včetně stejných nebo různých časů náběhu a odjezdu předchozí a následující změny (popř. je lze doplnit textem narážky přímo do cue listu).

Důležitými poznámkami ve světelném scénáři tedy jsou:
číslo změny;
čas proměny;
vyznačená nebo zapsaná narážka, která určuje start změny, na odpovídajícím místě textu; těmi může být:
     – textová replika,
     – hudba a hudební narážky,
     – popis scénické akce;
záznamy ostatních akcí (nejčastěji efekty – nejsou-li součástí změny) či spouštění a vypínání zařízení, pakliže nejsou ovladatelné ze světelného pultu, ale jiným manuálním řízením → kouřostroje, sněhostroje, zrcadlové koule; jiným ovládáním → spínané okruhy, jiné druhy osvětlení atd.);
číslo strany další světelné změny nebo jiné akce;
– pro zájezdová divadla: zápis, co a jak se ve změně mění (podle nasvěcovacích plánů a v souladu s předem vymyšlenou režijně-scénografickou světelnou koncepcí);
– vyznačení synchronizačních změn spouštěných vzdáleně (např. přes protokol MIDI apod.).

Do pravých stránek s textem hry je vhodné zapisovat alespoň čísla změn a dopisovat jiné než textové narážky. Do prázdných levých stránek se mohou ke změnám dopsat i jiné další akce, narážnarážka může být doplněna o další informace (např. jestliže jde o více akcí naráz, které jsou provedeny každou alternací jinak, musí být zapsány všechny alternativy narážky) a obzvláště by neměly chybět zápisy, co a jak se ve změně mění. Tím se zabrání nesrovnalostem nebo snad nevědomosti při zájezdové variantě u konkrétních světelných změn, kdy není k dispozici potřebná světelná technika a světelný pult, na němž je představení vytvořeno.

Světelný scénář je třeba udržovat čistý, přehledný, a je-li to nutné, i aktualizovaný (obnovené premiéry, režisérské změny po premiéře, přesun inscenace na jiné místo atd.). Při zkouškách je vhodné vyžádat si minimálně dvě kopie, jednu sloužící pro poznámky při vznikající inscenaci a druhou pro přepis hotových a jasných narážek před premiérou nebo těsně po ní.

Literatura:
[1] SHELLEY, Steven. A practical guide to stage lighting. Boston: Focal Press, c1999, xxiv, 280 s. ISBN 0-240-80353-1. [Citace vlastním překladem.]
[2] HAVLÍKOVÁ, Pavla. Světelná realizace inscenace. Brno: DIFA JAMU, 2004.
[3] MÜLLER, Václav. Světlo v rukách režiséra: Metodická publikace určená pro amatérské divadelní soubory. Vyd. I. části 2., rozšíř. vyd. o II. část 1. Praha:IPOS-ARTAMA, 1996, 71 s.
[4] PLEŠÁK, Jan. Nasvícení inscenace a svícení repríz. Brno:, DIFA JAMU, 2004, 12 s.


Vyšlo v časopise Světlo č. 2/2018 na straně 56.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.