Světelný design v kostce – Část 17
Světlo jako živočich – aneb fragmenty a jiskry v hlavě světelného designéra… Světlo je plaché, světlo je vrtošivé – to ví každý fotograf. Díváte se na krásný stín, mrak, západ slunce, odraz v okně, běžíte pro foťák, abyste obraz zachytili, ale mezitím se světlo změní a všechno je jinak. Pak tedy onen obraz uložíte ve své mysli. Udělali jste to, protože obraz na vás nějak zapůsobil, něčím vám byl blízký, vyzařoval na vás tajemství nebo prostě jen krásu… Tím se tříbí a vyostřuje vaše estetické cítění, které pak používáte při tvorbě světelného designu nebo tvorbě vůbec.
Má světlo vlastní život? Určitě. Dokonce i to, které umíme uměle vytvořit. To jen my si myslíme, že jsme pány ve tmě. Otočíme vypínač nebo popojedeme jezdcem na světelném pultu a… žárovka praskne, světelný pult zamrzne, pojistka se spálí. A je opět tma. Světlo je křehké, jako sám život. A nejvíce fascinující je světlo hvězd, které vidíme na obloze a které k nám putuje miliony světelných let, zatímco hvězda sama už dávno zanikla.
Tma se bojí světla
Tma se bojí světla, protože světlo ruší její tajemství, ruší její nadvládu nad světem a její nekonečno. Protože ve tmě je obsaženo nekonečno. Naproti tomu silné, oslňující světlo v sobě také skrývá nekonečno. Nejsou v něm ale skryty jemné, tajemné obrazy, jaké plují ve tmě. Prudké, oslňující světlo je agresivní útočník. Je to zhmotnělá vůle. Konečně, vezměte si velký třesk… To muselo být opravdu hodně oslnivého světla! Anebo když sám Pánbůh řekl: „Budiž světlo.“. Jaké to asi bylo světlo?
Představuji si ho rozptýlené, lehce nažloutlé. Tma je základ hmoty… Tma je naděje…, protože ve tmě vznikají hluboké myšlenky, protože ve tmě se rodí život, protože pouze ve tmě se může zjevit všeosvobozující světlo… Škrtněte si zapalovačem v rakvi a hned vám bude lépe. Pardon, žerty stranou, toto je vážná věc. Světlo a Tma jsou nerozluční partneři. Tedy alespoň podle našich přízemních zkušeností.
Obr. 1. Kresba, autor neznámý
Obr. 2. Hrad Duino (zde začal psát Rilke své elegie), odraz ve skle (foto: J. Komárek)
Obr. 3. Pražská zoo – odraz ve skle (foto: J. Komárek)
Psychologie svícení – jak působí světlo na performery a jak na diváky?
Téměř identicky, co se prožitku týče. Ovšem to vůbec neznamená, že performer, herec či tanečník prožívá totéž co divák a naopak. Performer má výhodu v tom, že se do své role či pohybu může ponořit. Divák se může ponořit též, jestliže mu to ovšem performer dovolí. Performer to divákovi dovolí jen v případě, že je sice ponořen, ale zároveň nad svým ponořením poletuje jak poštolka nad kořistí – třepe křidélky, udržuje výšku a ostrým zrakem se ve svém ponoření bděle pozoruje, aby snad neudělal něco, co bude melodramatické, patetické, přehrané či přetančené… K tomu mu dopomáhej Bůh, protože tento dar má skutečný performer pouze a jedině on Něj. A k tomu mu dopomáhej světelný designér!
Protože (to už jsme si říkali posledně) světelný designér je ten dočasný a momentální pánbůh v prostoru, v jehož rukou je Tma i Světlo! Světelný designér určí míru světelného vyzařování a určí dráhy světelných těles. A dobrý světelný designér to udělá tak, aby neprosazoval ani sám sebe, ani své pary, PC, profily, pinspoty, pohyblivé hlavy, followspoty, vany a vaničky, goba, projekce, žárovky, svíčky, ledky a prskavky. Dobrý světelný designér je neviditelný. Dýchá s představením… A tak, jako člověk sám zapomíná na své nepřetržité dýchání, by měl na dýchání světel zapomenout i divák. Tedy: neměl by je zaznamenat, neboť světlo by mělo být skutečně organickou – míněno nenásilnou – součástí jevištní akce. A kdyby divák měl světlo zaznamenat, tedy pouze v případě, že si to režisér, choreograf anebo světelný designér skutečně přejí a chtějí prudkou světelnou změnou vytvořit na scéně vykřičník, otazník anebo explozi.
Obr. 4. Klášter Kladruby – odpolední světlo (foto: J. Komárek)
Slunce a měsíc, den a noc…
Slunce je všechno. Žádné světlo by neexistovalo bez slunce. O životě se nebudu zmiňovat, to je trapné. Slunce nás naučilo vše, co víme o světle. Stmívání, rozednívání, exploze a erupce, stíny a šerá zákoutí, světlo teplé i mrazivé… A smrt. Protože slunce je také smrt. Světelný designér není smrt, ale občas se jí přiblíží.
Například když spadne z lešení anebo strčí jazyk do zásuvky 380 V. Jeden můj torontský kamarád jménem Chriss Clifford se při snaze napojit se na dráty vysokého elektrického vedení téměř sám spálil na prach. Elektrický proud ho proklál, udělal mu díru do hrudníku a vyběhl ven patou. Chriss nejenže se nezpopelnil, ale dokonce to přežil. Promiňte, to sem však nepatří. Bezpečnostní předpisy probereme příště.
Obr. 5. Světelná instalace s projekcí diapozitivu (foto: J. Komárek)
Obr. 6. Diptych – choreografie Michal Záhora, světelný design Jan Komárek
(foto: Linda Průšová)
Prostory známé a prostory tajemné…, les a divadlo…
Prostory známé a jasné jsou prostory osvětlené. Ale je tomu skutečně tak? Protože někde za nimi se skrývají prostory temné a tmavé. Jděte se projít v poledne na pláž a potom pomalu vejděte do hustého pralesa.
To je opravdu možné učinit, a to sice v Kanadě na Vancouver Islandu. Zažijete tím dva přírodní a světelné extrémy. Oba vás nějak obohatí. Oba je totiž možné do jisté míry reprodukovat na scéně. Ovšem pouze v jednom směru, to znamená: kouzlit ze tmy. Kouzlit ve tmě. Protože ze tmy lze vykouzlit iluzi čehokoliv, jak tajemného pralesa, tak písčité pláže v poledním slunci.
Ale tvořit iluzi v plném světle nelze. Proto si, vážení světelní designéři a světelní technici, važte tmy! Tma vás přece živí, vy hlavy skopové! To ví každý soudný člověk. Ví to i Honza Beneš, který jako jeden
z mála umí skutečnou tmu vytvořit. Umí to i Michael Hulls, který svítí na Russella Maliphanta a jeho stínové tanečky. (Pokud neznáte, tak googlujte.). Ví to i zajíc, jelen jelen, tygr, lev, netopýr nebo outloň váhavý! Bez tmy nemohou přežít. Protože tma je doslova živí. Protože ve tmě mohou lovit díky své schopnosti vidět nebo cítit. Stejně tak je tomu i u světelného designéra. I jemu tma umožňuje lovit utajené obrazy a tvořit magické, světelné aureoly kolem hlav a těl tanečníků a performerů.
Obr. 7. Kytice – světelný workshop v brněnské JAMU, společná práce se studenty, lektoři Jan Komárek a Pavla Beranová, foto: J. Komárek
Záření a vyzařování
Každý scénický obraz vyzařuje určitou energii. Ta následně působí na diváka. Slovo obraz si prosím zapamatujte. Je to důležité slovo, které nejlépe vystihuje to, co jako světelný designér tvoříte díky svým schopnostem. Vy totiž tvoříte obrazy. Světla jsou vaše štětce a barvy. Vaše prsty anebo schopnost zaklínat světelné pohyby a jejich časy do paměti světelného pultu jsou vypravěčem.
Protože (a to už jsme si také říkali) vy nejste nasvěcovači, ale vy jste světelní designéři. A v této formulaci se skrývá nejen schopnost světelně zhmotnit obraz, který vytvářejí performeři na scéně, ale také schopnost tento obraz světelně začlenit do děje, a tedy být „světelným vypravěčem“. To znamená být schopen svými světly a jejich pohybem podpořit příběh, který vyprávějí herci svými slovy a tanečníci svými pohyby.
Obzvlášť u tanečníků a pohybových performerů je světelný vypravěč velmi důležitý. Protože zde velmi často pracuje s abstrakcí, kterou musí určitým způsobem výtvarně – světelně pojmout a podpořit.
Nebude ji vysvětlovat a „osvětlovat“, ale bude svými světly pomáhat udržovat a prohlubovat její tajemství, aby tak byla stimulována divákova fantazie a imaginace. Každý extrém je v něčem zajímavý, každý pokus a cesta do neznáma, každý risk v sobě skrývají možnost poodhalení roušky tajemství a objevení něčeho nového. Nejhorší šeď a nuda je průměr, opakování, zavedená rutina, předem odhadnutelná strategie… Toto se týká jak umění jevištního, divadelního, tanečního, tak i umění designérského, a speciálně tedy v tomto případě – světelného designu.
Obr. 8. Kaple Nečtiny – světelná studie k představení Diptych Michala Záhory, světelný design Jan Komárek (foto: J. Komárek)
Není lehké vymýšlet stále nové nuance svícení Protože regulérní základ, jako je kontra, sprcha, průvany, předky, je ve světelném designu víceméně konstantní, pouze je obměňován podle velikosti a povahy prostoru. Nejdůležitější je však pohyb světel a s ním spojená míra svícení, tedy intenzita, nálada. Toto je oblast, kde se projeví citlivost a umění světelného designéra. Jednou jsem viděl sólo představení, které se celé odehrávalo ve tmě. Tedy extrém, rozhodně něco, co se neděje často.
Pokud ovšem nejste slepec a nechodíte na taneční představení regulérně… Nicméně vnímání slepce je pravděpodobně jiné než vnímání vidícího diváka, který sedí v tmavém prostoru. Slepec se běžně orientuje sluchem. Zatímco člověk vidící bere zvuk jen jako doplněk vizuálna.
Představení ve tmě je zajímavý koncept. Zaprvé hustota tmy musí být 100%, protože lidské oko se po určitém čase dokáže tmě přizpůsobit a odhalí sebemenší světelný průnik. Zadruhé – představení samo musí být zvukově a dějově vynalézavé a zajímavé, aby bylo schopno udržet pozornost diváka. Což je ve tmě daleko těžší než za pomoci světel. V obou případech ale spoléháme na divákovu představivost.
Další extrém je svícení muzikálu nebo rockového megakoncertu. Stovky světel, kouř, barvy, pohyblivé světelné hlavy sebou mrskají sem tam, gejzíry a fontány ohňostrojů vystřelují do prostoru… To je show, to je takzvaná podívaná. Oči i uši dostávají extrémní dávku vibrací a lumenů, ale i zde je nutná určitá stavba, gradace a dramaturgie, protože vše se po čase okouká, není-li přítomen moment překvapení a tajemství.
Představení ve tmě, které jsem „viděl“ v Duncan Centru v Praze, přestalo fungovat asi po deseti minutách. Pak už jsem jen poslouchal pohyby a dech tanečníka a těšil se, až to skončí a světlo se rozsvítí.
Z muzikálu The Phantom of the Opera (co jiného), které jsem viděl v kanadském Torontu, jsem odešel v půlce, protože mě přestalo bavit klišé a brutalita světelných efektů. Zatímco na představeních Carbon 14 v prostoru Usine C z Montrealu jsem byl fascinován jemnými, citlivě strukturovanými světelnými obrazy, jejichž pohyb byl úzce propojen se zvukem, hudbou a choreografií. To byl svět, kterému jsem rozuměl a který mě inspiroval.
Světlo je všechno, co oko vidí
Světlo a pohyb (jevištní akce) musí být ve shodě. To se týká pojetí světelného designu tak, aby nebyl samoúčelný a aby dokázal zaměřovat fokus dění. Tato shoda pak působí nejen v rovině vizuální, ale, a hlavně, v rovině pocitové. To se týká volby barev, volby úhlů světel a jejich umístění v prostoru.
Vadí mi, když vidím řadu velkých 1000W PC na zemi v popředí scény. Tyto neohrabané, černé krabice, ze kterých trčí kabely a na kterých jsou ve většině případů ponechána i zajišťovací lanka, působí jako hradba, která má divákovi zabránit v čistém pohledu na scénu.
Mnoho světelných designérů, semidesignérů a techniků si neuvědomuje, že světla se tak stávají součástí scénografie. Samozřejmě – jakýkoliv předmět, který je umístěn na jevišti, každý stojan, kabel a světlo, je součástí scénografie. Malá, 500W PC ve většině případů zcela postačí pro efekt stínů nebo přímého předního nasvícení.
Závěrem – sen světelného designéra i technika… Usedněte do houpacího křesílka, zapalte si doutníček a nalijte sklenku šampaňského, pohodlně se opřete a mírně se pohupujte. A představte si: Pod stropem scény je tmavá, matná a hladká plocha. Něco jako obrovský senzor na sluneční energii. Vy máte v ruce malý tablet, pomocí kterého s touto plochou komunikujete. A můžete tvořit. Z plochy vám svítí jakékoliv světlo, které můžete natočit a zaměřit v jakémkoliv úhlu. Světla fungující jako profil, kdy potažením prstem po dotykové ploše tabletu tvoříte linky, čtverečky, kosočtverečky, vytváříte goba podle široké nabídky v paměti tabletu anebo tvoříte vlastní… Zkrátka cokoliv a jak je libo… Jsou zde zdroje à la PAR, jsou zde ukryta PC i followspot, jsou zde tenké paprsky à la pinspot, jakékoliv tloušťky, zkrátka je zde vše, co si můžete vymyslet, včetně hvězdné oblohy, blesků a hromů.
A vy vše ovládáte pouze jemnými tahy prstů na svém tabletu. Můžete plochu rozzářit, můžete měnit barvy, můžete regulovat úhel záření tak, aby nesvítil do diváků, ale pouze kolmo dolů, jako světelný vodopád nebo světelná stěna. Můžete dokonce vytvořit iluzi mlhy, tedy hazeru, nebo kouře a mraků, které se budou držet pouze na scéně a nebudou psychologicky rozkašlávat neurotické diváky… A zároveň si váš tablet bude pamatovat všechny úkony a časy a ukládat je do své paměti.
Chápete? Už žádné lezení po štaflích, které se klinkají pod vašima nohama, už žádný zápas s hliníkovým žebříkem, který se ne a ne zaklesnout, už žádné tahání, motání a rozmotávání „zas….“ kabelů! Žádné pálení prstů o tělo světla a dolování zaseklého goba nebo irisky ven z profilu, žádné cpaní zprohýbaného rámečku do ohnuté drážky, kdy v konečné fázi vypadne filtr a snáší se k zemi jako podzimní list… Už žádné potahování skifa sem tam a opravování rozjetých světelných koridorů… Zkrátka – nádhera. Dejte si doutníček. To je pro dnešek vše. Příště si povíme, jak vykřesat světelný design pomocí dvou křemenů.