Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Vliv světelných zdrojů na hodnocení bílé barvy – 1. část. Měření bělosti

20.05.2016 | Technická univerzita v Liberci | www.tul.cz

Hodnocení světelných zdrojů z hlediska podání barev patří mezi dlouhodobě sledované problémy. Vývoj a úpravy poměrného spektrálního složení vedly v případě výbojových světelných zdrojů k postupnému zlepšování indexu podání barev.

doc. Ing. Michal Vik, Ph.D., Ing. Marcela Pechová,
doc. Ing. Martina Viková, PhD., Aravin Prince Periyasamy, M.Tech.,
Technická univerzita v Liberci

Stejný vývoj je možné sledovat také u světelných diod (LED), které jsou založeny na emisi fotonů při průchodu elektrického proudu polovodičem. V případě LED byla pozornost nejprve zaměřena na zvětšení úhlu vyzařování a světelného toku. Skutečnost, že většina bílých světelných diod (dále W-LED) emituje  světlo v užším rozmezí, než je rozsah vizuálně vnímaného pásma elektromagnetického vlnění (380 až 780 nm), nebyla dlouho zohledňována. Důvodem je to, že v řadě aplikací s vyššími hladinami osvětlenosti, jako jsou kancelářské prostory, školní učebny apod., se nejeví rozdíl mezi plnospektrálními (emitují světlo v rozmezí 300 až 830 nm, alternativně 380 až 780 nm) a světelnými zdroji emitujícími světelné záření na užším rozsahu (typicky 420 až 650 nm) jako závažný. Pominou-li se zdravotní aspekty plnospektrálního osvětlení blízkého slunečnímu svitu, je jeho nespornou výhodou lepší kvalita podání barev. Obsah UV záření ve světle emitovaném plnospektrálním světelným zdrojem navíc umožňuje adekvátně posuzovat  materiály obsahující opticky zjasňující prostředky (OZP) a fluorescenční barviva.

Opticky zjasňující prostředky jsou využívány ke zvyšování vnímané bělosti příslušných i původní žlutavé zabarvení textilních materiálů. K odstranění zbytkového žlutavého nádechu se také používala různá modřidla (např. šmolka), jejichž působení je založeno na subtraktivním míšení barev. Výsledkem modření je sice snížení žlutavého nádechu textilie, ale také snížení celkové odraznosti textilie [1], a tím vznik šedavé běli, jak ukazují grafy na obr. 1 a obr. 2.

 


Obr. 1. Vliv jednotlivých operací pro zvýšení bělosti na spektrální činitel odrazu A – ideálně bílý difuzor, B – surový chemicky nebělený materiál, C – chemicky bělený materiál, D – chemicky bělený a modřený materiál, E – chemicky bělený a opticky zjasněný materiál


Obr. 2. Vliv jednotlivých technologických operací pro zvýšení bělosti na měrnou světlost L* a souřadnici b*

Na počátku 40. let 20. století byly vyvinuty první syntetické opticky zjasňující prostředky (OZP). Ke zjasňování se používají speciální „bezbarvá“ fluorescenční barviva, která absorbují neviditelné ultrafialové záření vlnové délky 300 až 400 nm a přemění je na viditelné světlo z modré části spektra s vlnovou délkou (nejčastěji) 420 až 440 nm. Stupeň optického zjasnění je závislý na množství vyzářené světelné energie. S rostoucí koncentrací OZP až k určité hranici se zvyšuje bělost, po překročení tohoto bodu však nastává zešednutí materiálu.

Opticky zjasňující prostředky jsou nejčastěji součástí pracích prostředků (až 3 %). Známé heslo „bílá je bělejší“ je tak poplatné především obsahu OZP v pracím prášku a prezentaci na denním světle. Kromě působení na textilie se OZP velmi brzy začaly používat i v jiných odvětvích, jako např. v papírenském, plastikářském, kožedělném a keramickém průmyslu [2], [3], [4], [5].

 


Obr. 3. Plastiková stupnice bělosti CIBA

Z uvedených informací vyplývá, že pro adekvátní hodnocení bělosti jsou nezbytně nutné plnospektrální světelné zdroje, které vyzařují odpovídající množství UV záření sloužícího k vybuzení OZP. A naopak je možné použít úrovně bělosti materiálu s OZP k posouzení obsahu UV záření ve spektru hodnoceného světelného zdroje. Pro hodnocení vlivu světelných zdrojů na vjem bílé barvy je nutné se nejprve seznámit s problematikou měření bělosti v rámci kolorimetrie CIE. Zde se nabízí použití jasové složky Y nebo měrné světlosti L*. Na tomto místě je však třeba si uvědomit, že jasová složka Y, potažmo měrná světlost L* jsou odvozeny od průběhu poměrné světelné účinnosti lidského oka – spektrální světelné účinnosti záření Vλ, jejíž maximum leží na vlnové délce 555 nm. Jinými slovy lidské oko nejcitlivěji reaguje na změnu jasu ve žlutozelené části spektra, kdežto bělost materiálů se nejvíce mění v modré oblasti spektra. Důvodem je již zmíněné snižování přirozeného zažloutnutí bílých materiálů při procesu bělení. Proto byly postupem času vyvinuty speciální indexy bělosti, které umožňují bělost hodnotit.


Obr. 4 Ukázka zubních náhrad vyrobených v odstínu D2

Metody subjektivního hodnocení běli

Subjektivní hodnocení bělosti materiálů patří do kategorie párového srovnávání, kdy je úkolem pozorovatele najít ze standardní řady standard nejbližší vzorku podobně jako v případě barevných atlasů.

K tomuto účelu byla vytvořena řada bílých stupnic, z nichž nejznámější je řada bílých plastových standardů firmy CIBA [6] (obr. 3). Tato stupnice byla určena jak pro hodnocení vizuálního stupně běli, tak pro hodnocení zažloutnutí, které je typickým projevem stárnutí bílých plastů a nátěrů působením světla.

Mezi časté případy vizuálního hodnocení bělosti se řadí také posuzování bělosti zubů pacientů zubních ordinací (obr. 4). Stupnice s různými odstínovými nádechy bílé jsou využívány při určování typu zubních náhrad a estetických úprav chrupu. Při těchto posudcích by opět mělo být používáno osvětlení blízké dennímu světlu D65, což není vždy dodržováno; navíc jsou zubní ordinace často vybaveny zářivkami s nižším indexem podání barev Ra. Následkem je mnohdy odstínový posun.

Metody objektivního hodnocení běli

Objektivní metody hodnocení běli byly vyvíjeny přibližně od 30. let 20. století, přičemž je lze zhruba rozdělit do tří skupin:

a) Hodnocení běli měřením jednoho nebo dvou bodů křivky spektrálního činitele odrazu ρλ testovaného materiálu W ≈ R

b) Hodnocení běli měřením trichromatických složek X, Y, Z
W = f (X, Y, Z)

c) Hodnocení běli pomocí hodnot x, y, Y, resp. pomocí CIE x, y – diagramu W = f (Y, x, y)

Posuzování běli pomocí hodnot křivky spektrálního činitele odrazu ρλ

Mezi nejznámější metody hodnocení běli pomocí hodnot spektrálního činitele odrazu ρλ patří metoda R(457), používaná při hodnocení běli papíru, který není upraven OZP, vápence, kaolinu a dalších bílých prášků. Metoda je označována jako norma Brightness ISO R(457) (ISO 2469) nebo jako TAPPI T452 (v USA). Nejvýznamnější u této metody R457 je odraznost při vlnové délce 457 nm, přičemž odraznost je měřena při difuzním osvětlení. Do výpočtu jsou ale započítávány vlnové délky od 400 do 510 nm. Důvodem je skutečnost, že tato metoda byla zavedena s použitím fotometrů osazených modrým filtrem, které byly někdy označovány jako leukometry.

Spektrální průběh tohoto filtru, resp. funkce účinnosti Fλ podle R(457), je znázorněna na grafech na obr. 5 a obr. 6.

Obr. 5. Příklad dvou křivek spektrálního činitele odrazu pro chemicky bělený materiál, kdy je hodnocení pomocí R(457) korektní

Obr. 6. Příklad dvou křivek spektrálního činitele odrazu pro chemicky bělený materiál, kdy není hodnocení pomocí R(457) korektní

Vzhledem k tomu, že v současné době se obvykle používají spektrofotometry, jsou hodnoty činitele odrazu násobeny právě funkcí účinnosti Fλ podle R(457). Celý výpočet hodnoty bělosti R457 uvádí rovnice 1.

Je zřejmé, že do výpočtu hodnoty ISO bělosti R(457) jsou započítávány pouze odraznosti v modré oblasti spektra. Tato skutečnost vede k problémům v případech, kdy spektrální charakteristiky předlohy a vzorku mají rozdílný charakter. Dochází-li ke křížení křivek spektrálního činitele odrazu (viz graf na obr. 6), může nastat situace, kdy hodnoty ISO bělosti R(457) jsou shodné, přestože vzorek A bude na pozorovatele působit bělejším dojmem. Příčinou je vyšší odraznost tohoto vzorku ve zbytku vizuálního spektra. Při použití indexu bělosti zahrnujícího hodnocení v rámci celého vizuálního spektra (např. bělost podle CIE – WCIE) je výsledek měření ve shodě s vizuálním posudkem. Proto je možné doporučit použití ISO bělosti R(457) pouze pro případy, kdy se křivky spektrálniho činitele odrazu nekříží. Co se týče použití tohoto indexu pro opticky zjasněné materiály, je nutné kromě této podmínky dodržet ještě požadavek na správné nastavení poměru UV záření v osvětlení použitém během měření. Kromě hodnoty ISO bělosti R(457) byly používány další jednoduché indexy, jako např. Harrisonův, Stephansenův atd. [8], ze současného pohledu však již nemají pro praxi význam.

Posuzování pomocí trichromatických složek X, Y, Z

Do této kategorie patří celá řada dříve používaných vzorců [9], jako např. rovnice 2 až 5:

Je zřejmé, že vzorky bělených materiálů budou dávat pro každou z těchto rovnic poněkud odlišné výsledky (viz graf na obr. 7).

Obr. 7. Hodnoty bělosti různě opticky zjasněných materiálů pro různé indexy založené na trichromatických složkách

Z tohoto důvodu je nutné striktně kontrolovat, nejen pro jaký index byla bělost vypočtena, ale také pro jaké osvětlení. Většina publikovaných rovnic je vztahována na osvětlení C a 2° pozorovatele. Nejednotnost výpočtů bělosti povrchů byla omezena zavedením rovnice pro výpočet bělosti podle CIE, která se řadí do třetí skupiny vzorců pro výpočet bělosti materiálů [9] a vychází z Ganzovy-Griesserovy, lineární rovnice pro hodnocení běli.

Posuzování běli pomocí hodnot x, y, Y

Efekt bělení, resp. zjasnění povrchu je také možné považovat za přírůstek modré barvy a předpokládat vzestup bělosti na základě zvyšování modré složky během zpracování. Vzestup bělosti probíhá od oblasti bodu nepestrosti směrem k modré zóně CIE – x, y diagramu až do určité odchylky a zakřivení většinou směrem k zelené barvě (viz graf na obr. 8).


Obr. 8. Jednotlivé vzorky plastikové stupnice bělosti CIBA v kolorimetrickém trojúhelníku CIE xy

I když je nárůst jasové složky Y nelineární a relativně malý, je vzestup vnímané bělosti vzorků ve značné části svého průběhu lineární a k zakřivení dochází až při vyšších koncentracích OZP. Tato skutečnost umožnila firmě CIBA koncem 60. Let minulého století vyvinout speciální kalibrační bílou stupnici, která byla nejprve vyrobena na bavlně [11], ze které se následně vyvinula již zmíněná plastiková stupnice bělosti CIBA.

Ganzova-Griesserova lineární stupnice pro hodnocení bělosti

Díky podrobné analýze chování vzorků obsahujících OZP při různých poměrech UV záření v poměrném spektrálním složení simulátorů denního světla D65 byla určena rovnice, která je v současnosti známa pod označením Ganzova-Griesserova rovnice pro měření běli. Základní tvar této rovnice definovaný Ganzem roku 1971 [8] je tento:

kde

Y je jas, x, y souřadnice měřeného vzorku v kolorimetrickém trojúhelníku, D, P, Q, C – nastavitelné parametry vypočítané z regresní analýzy kalibračních měření. Důvodem pro zavedení nastavitelných parametrů D, P, Q a C je potřeba speciální kalibrace měřicích přístrojů, aby bylo možné srovnávat hodnoty naměřené různými přístroji. Ukázalo se totiž, že kalibrace pouze na jeden bílý standard (keramická kachle, BaSO4 apod.) u fluorescenčních vzorků nestačí. Příčinou je způsob napodobení světla D65. Nejvíce používaným simulátorem normalizovaného druhu světla D65 u měřicích přístrojů je xenonová výbojka doplněná speciálním konverzním filtrem.

Xenonová výbojka má omezenou dobu života a během používání se mění její poměrné spektrální složení [12]. To má vliv především na měření fluorescenčních vzorků, neboť intenzita UV záření je ovlivňována nejen stavem výbojky, ale i znečištěním (zaprášením) přístroje [13]. Z grafu na obr. 9 je patrné, že v případě, kdy podíl UV záření je nižší než u osvětlení D65, se mění jednoduchá lineární regrese bělosti jednotlivých vzorků na lineární regresi po částech, kdy bod zlomu je pod úrovní ideálně bílé. Díky tomu je možné v rámci běžných tolerancí (poměr  ) dosáhnout shody v naměřených hodnotách bělosti mezi jednotlivými přístroji v rozmezí dvou jednotek Ganzovy bělosti. Z grafu na obr. 9 také vyplývá, že přístroje, které je možné používat pro regulérní měření bělosti materiálu, musí mít kontrolovaný podíl UV záření. Technicky vzato jsou dva způsoby, jak toho dosáhnout. Jeden způsob vychází z rozkladu měřeného činitele odrazu ρ(λ) na jednotlivé části. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ(λ) v grafu na obr. 11 ukazují, že ve spektrální oblasti od 420 do 500 nm je možné naměřit spektrální činitel odrazu ρ(λ) větší než 1. To by znamenalo popření zákona o zachování energie.

Obr. 9. Hodnoty bělosti u plastikové stupnice bělosti CIBA v závislosti na poměru UV záření v osvětlení D65

Proto je nutné brát v úvahu, že v případě luminiscenčních (fluorescenčních a fosforescenčních) materiálů se celkový činitel zářivosti βT nerovná činiteli odrazu ρ, resp. βR, ale je roven součtu příspěvků spektrálního činitele odrazové zářivosti βR(λ) a spektrálního činitele luminiscenční zářivosti βL(λ) podle rovnice (7).

Obr. 10. Průběh spektrálních činitelů prostupu u filtrů s horní propustí 400, 420 a 460 nm

Spektrální činitel luminiscenční zářivosti βL(λ) lze měřit pomocí metody dvou monochromátorů na přístrojích zvaných spektrofluorimetry nebo za použití filtrů s horní propustí, jejichž spektrální činitel prostupu je znázorněn na obr. 10. V roce 1998 patentoval Imura [14] metodu založenou na použití tří světelných zdrojů s přebytkem UV záření (obvykle xenonová výbojka), kdy jeden byl osazen filtrem s horní propustí 400 nm (FL40), druhý filtrem s horní propustí 420 nm (FL42) a třetí byl bez filtru. Výsledný příspěvek spektrálního činitele luminiscenční zářivosti βL(λ) byl následně počítán z rozdílů spektrálního činitele odrazu ρ(λ) při jednotlivých typech osvětlení, resp. podle rovnice (8):

 

kde

βT1(λ) je tzv. první celkový spektrální činitel zářivosti (100 % UV), βT2(λ) tzv. druhý celkový spektrální činitel zářivosti (FL40), βT3(λ) tzv. třetí celkový spektrální činitel zářivosti (FL42), a1 a a2 první a druhý váhový faktor.

Obr. 11. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ u bavlněné kalibrační stupnice Hohenstein při korektním nastavení podílu UV záření

Obr. 12. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ u bavlněné kalibrační stupnice Hohenstein při použití filtru s horní propustí 400 nm

Obr. 13. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ u bavlněné kalibrační stupnice Hohenstein při použití filtru s horní propustí 420 nm

Obr. 14. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ u bavlněné kalibrační stupnice Hohenstein při použití filtru s horní propustí 460 nm

Grafy na obr. 12 a obr. 13 ukazují, že tento přístup je zatížen chybou luminiscence v případě filtrů s horní propustí 400 a 420 nm, neboť OZP transformují také část světelné energie ve vizuální oblasti spektra. Křivky spektrálního činitele odrazu ρ vykazují zbytkovou aktivitu OZP. Graf na obr. 14 dokládá, že teprve při použití filtru s horní propustí 460 nm jsou křivky spektrálního činitele odrazu ρ pro všechny čtyři vzorky shodné, tzn. že došlo ke „zhasnutí“ OZP, kdy se βL(λ) blíží nule. 

Druhý způsob přesného měření bělosti OZP vychází z Ganzova-Griesserova postupu inverzní kalibrace UV podílu, kdy jsou spektrofotometry osazeny karuselem s filtry s horní propustí 400, 420 a 460 nm. V tomto případě je filtr FL400 namontován tak, aby jeho polohováním bylo umožněno zakrytí osvitového otvoru integrační koule rozmezí od 100 do 0 % (viz schéma na obr. 15). Díky mnohonásobným odrazům uvnitř integrační koule se záření obsahující UV složku smíchá se zářením bez podílu UV záření. Tím, že filtr s horní propustí FL400 postupně zakrývá osvitový otvor měřicí (integrační) koule, výrazně klesá intenzita záření pod 400 nm tak, jak to dokumentují křivky poměrného spektrálního složení osvětlení dopadajícího na vzorek v grafu na obr. 16.

Obr. 15. Schéma spektrofotometru s možností regulace podílu UV záření ve světle dopadajícím na měřený vzorek

Obr. 16. Poměrná spektrální složení osvětlení v závislosti na procentuálním zakrytí osvitového otvoru měřicí koule

Během Ganzovy-Griesserovy kalibrace, kdy se obsluha snaží dosáhnout stejných hodnot bělosti u kalibračních standardů jako na referenčním přístroji s kontrolovaným podílem UV záření, se filtr FL400 více nebo méně zasouvá do osvitového paprsku z xenonové výbojky. Výsledná poloha filtru je pak zaznamenána obsluhou v případě spektrofotometrů s ručním posuvem filtru FL400 nebo do ovládacího programu spektrofotometru, je-li pohyb filtru ovládán servomotorem.

Pro obě uvedené metody měření bělosti materiálů s opticky zjasňujícími prostředky platí jedno důležité doporučení související s nastavením přístrojů. Ze schématu na obr. 15 vyplývá, že na vzorek dopadá směs světla obsahujícího a neobsahujícího podíl UV záření. S ohledem na používané geometrické uspořádání je nutné rovněž počítat s vlivem světla odraženého od vysoce bílých materiálů, které následně může způsobovat tripletní excitaci a tím zhasínání fluorescence typicky v intervalu 500 až 560 nm. Proto se všechna měření bělosti provádějí na přístrojích v nastavení de:8° nebo alternativně d:0°. To znamená, že v obou případech je měřeno bez zrcadlové složky odrazu1).

Zavedení Ganzovy-Griesserovy rovnice pro hodnocení běli zároveň umožnilo stanovit odstínový nádech běli označovaný podle anglického slova tint T:

kde m, n a k jsou adjustační parametry vypočítané z regresní analýzy.

Je-li T = 0, má materiál modrý nádech, resp. Mluví se o neutrálním vzorku B),

je-li T > 0, má materiál modrozelený nádech (G),

je-li T < 0, má materiál červenofialový nádech (R). Ganzova-Griesserova kalibrace, resp. koeficienty do rovnice (6) jsou přístrojově závislé.

V případě, kdy není k dispozici odpovídající sada fluorescenčních bílých standardů (Hohenstein, TITV apod.), nebo při použití přenosných spektrofotometrů2), které obvykle neumožňují nastavit podíl UV záření, je možné pro výpočet Ganzovy-Griesserovy bělosti použít nominální hodnoty koeficientů (P = –1 868,322, Q = –3 695,690, C = 1 809,441, m = –1 001,223, n = 748,366, k = 68,261). Ganz [15] doporučuje,  aby bylo použití rovnice omezeno na případy, kdy hodnocená bělost měřeného materiálu má minimálně hodnotu měrného jasu Y > 70 a rozsah odstínového nádechu je v intervalu –6 < TGanz < 6.

CIE lineární stupnice pro hodnocení bělosti

CIE roku 1982 definovala lineární stupnici, která principiálně vychází z Ganzovy-Griesserovy lineární rovnice pro hodnocení běli a je vhodná pro relativní vyjadřování běli – pro vzorky jak s OZP, tak i bez OZP:

kde

x0, y0 jsou souřadnice bodu nepestrosti pro osvětlení D65 a 10° pozorovatele, tedy (x0 = 0,313 81 a y0 = 0,330 98), x y souřadnice měřeného vzorku.

Pro ideální běl je hodnota bělosti WCIE = 100,00, pro vzorky bělených tkanin s OZP se hodnota WCIE pohybuje okolo 150 až 180. Zároveň pro hodnoty bělosti podle CIE platí následující omezení, kdy bělost musí být na intervalu 40 < WCIE < 5Y – 280.

Kromě stupně běli CIE rovněž definuje kvantifikaci barevného nádechu (tint) bělených vzorků pomocí vztahu:

Pro bližší představu o rozdílech mezi jednotlivými rovnicemi je možné ukázat vypočítané hodnoty běli podle ISO bělosti R(457) a vzorců Berger, Taube, Hunter, Stensby, Ganz a CIE u stejných vzorků, tak jak je dokumentuje tab. 1.


Tab. 1. Hodnoty bělosti a odstínového nádechu podle vzorců (1 až 6, 9 až 11)

Je zřejmé, že při velkých rozdílech mezi vzorky (1 až 4) udávají všechny diskutované rovnice shodné pořadí vzorků. Při porovnávání vzorků s blízkou odrazností (5, 6), jak udává BISO, může vlivem výrazného odstínového nádechu, který leží mimo povolenou toleranci pro rovnice WCIE (–4 < TCIE < 2), vznikat paradox, že rovnice založené na výpočtu pomocí trichromatických složek budou pořadí vzorků hodnotit obráceně, jak je tomu v případě rovnic WBerger a WStensby. Navíc je zřejmé, že numerický rozdíl mezi  těmito dvěma vzorky je pro obě tyto rovnice neúměrně velký. Proto je nutné v případě kombinace OZP a modřidel pečlivě sledovat, zda hodnocené vzorky spadají do limitů pro výpočty bělosti podle Ganze, nebo podle CIE.

Závěr

Každá fluorescenční látka je charakterizována excitačním a emisním pásem. Excitační pás je rozsah vlnových délek, při kterých vlivem dodání energie dochází k excitaci molekuly. Vlnová délka, při které je molekula nejefektivněji excitována, charakterizuje tzv. maximum excitačního pásu. Při použití této vlnové délky k excitaci nastává nejintenzivnější fluorescence. Bylo ukázáno, že vzorky obsahující opticky zjasňující prostředky vykazují výraznou citlivost vzhledem k podílu UV záření ve spektru emitovaném světelným zdrojem. Vnímaná či měřená bělost vybrané sady vzorků tak mohou být využity při porovnávání různých typů světelných zdrojů a mohou vhodně doplnit dosavadní metody hodnocení podání barev.

Literatura:
[1] VIK, M.: Měření barevnosti a vzhledu v průmyslové praxi, VÚTS Liberec, 2015. ISBN:978-80-87184-64-6. Dostupné z: www.vuts.cz/publikace-monografie.html
[2] ZAHRADNÍK, M.: Výroba a použití opticky zjasňujících prostředků. Praha, SNTL, 1979.

[3] SIEGRIST, A. E. – ECKHARDT, C. – KASCHIG, J. – SCHMIDT, E.: Ullmann’s Encyclopedia of Industrial Chemistry. VCH, Deerfield Beach, FL, 1991, Vol. A18, p. 153.
[4] MUELLER, F.: Blankophor in Papierindustrie. Bayer Farben Revue, April 1962, Sonderheft 1.
[5] MUELLER, F.: Blankophor in Papierindustrie. Bayer Farben Revue, April 1970, Sonderheft 1/4.
[6] HUNGER, K.: Industrial Dyes: Chemistry, Properties, Applications. Wiley-VCH, 2003.
[7] VIK, M. – VIKOVÁ, M. – PERIYASAMY, A. P.: Influence of SPD on Whiteness value of FWA treated samples. In: 21st International Conference Světlo Light 2015, Brno University of Technology, Czech Republic, September, 8–10, 2015, pp. 257–261. ISBN 978-80-214-5244-2.
[8] GRIESSER, R.: Review of Prog. in Coloration, 1981, 17, pp. 56–60.
[9] ANDERS, G. – DAUL, C.: Textilveredlung, 1970, 5, 3, pp. 211–219.
[10] GRIESSER, R.: Color Res. Appl., 1994, 19, 6, pp. 446–460.
[11] ANDERS, G.: Coloration technology (J. Soc. D. Col.), 1968, 84, 2, pp. 125–132.
[12] EITLE, D. – GANZ, E.: Textilveredlung, 1968, 3 (), 8, pp. 389–392.
[13] MCKINNON, R. A.: Review of Prog. In Coloration, 1987, 17, pp. 56–60.
[14] IMURA, K.: Apparatus and method for measuring spectral characteristiscs of fluorescent sample. US Patent 6,020,959.
[15] GANZ, E.: Applied Optics. 1979, 18, 7, pp. 1073–1078.