Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 9

12.12.2013 | |

--- František Fabián, Institut světelného designu ---

Adaptace konkrétního světelného designu – Divadlo/The Theatre

V tomto volném pokračování článku z předchozího čísla (SD v kostce 8 – Přenos originálního světelného designu do jiného (divadelního) prostoru) budou popsány konkrétní příklady adaptace představení, u něhož je vizuální stránka stejně podstatná jako ostatní složky představení. Jde o fyzické divadlo s titulem (kupodivu) Divadlo/The Theatre (Farma v jeskyni). Cílem adaptace je nabídnout divákovi pokud možno stejný zážitek jako na domovské scéně, ať již u činohry, která má specifické prostorové požadavky, nebo u pohybového představení s vlastní specifickou vizuální formou.

Typ divadelního prostoru

První věcí, která je u adaptace podstatná, je typ divadelního prostoru. U nás jsou rozšířené v podstatě dva základní typy – klasické portálové divadlo s kukátkovým uspořádáním a studiové scény, zpravidla s možností variabilního uspořádání („kukátko“, aréna, změna stranových dispozic hlediště/jeviště). kukátko s klasickým portálem a forbínou, často ještě s předsunutým orchestřištěm, má vyvýšenou podlahu zhruba do výšky očí prvních řad diváků, elevace hlediště není tak strmá, tzn. výškový rozdíl mezi první a poslední řadou nebývá tak zásadní (podle velikosti parteru). S ohledem na současné inscenační postupy, kdy bývají hojně využívány projekce na podlahu jeviště či se pracuje s přesnými tvary osvětlených prostorů na scéně, není tento typ divadla vhodný – a to proto, že minimálně diváci v první řadě na podlahu jeviště nevidí. Také z hlediska závěsných bodů a možných pozic světlometů jsou limitovány stavebním řešením (umístění tahů, portálových věží, mostů, lávek), což determinuje použitelné úhly světla.

 Obr. 1. Lightplot Divadlo/The Theatre, divadlo Ponec (světelný design P. Kotlík)
a) závěsné pozice na stropě (gridu/trussu) – podvěs 1,5 m znamená tyče se světly podvěšené pod gridem,
b) pozice na zemi (ground/floor) – pozemní stativy, výsuvné stativy a věže



Obr. 2. Lightplot Divadlo/The Theatre, prostor Cine Santa Teresa, Belo Horizonte, Brazílie
a) závěsné pozice na stropě (gridu/trussu) – označení P1-P4 znamená tyče se světly podvěšené pod gridem, zde byly z důvodu menší výšky trussu použity pouze přední podvěsy P1 + P3, zadní podvěsy P2 + P4 s fresnely 2 kW byly v příliš malém úhlu, takže byly umístěny až na truss,
b) pozice na zemi (ground/floor) – pozemní stativy, výsuvné stativy a věže

Zmíněné představení však vzniklo v sitespecific podmínkách, tedy v prostoru původně neurčenému k divadelním produkcím a typově blízkému studiové formě, kde lze pro divadelní akce využít celou plochu jeviště bez jakékoliv zvláštní hierarchie a kde možnosti umístění světlometů jsou velmi variabilní díky stropnímu roštu (gridu), umožňujícímu zavěsit či podvěsit svítidla téměř kamkoliv (s ohledem na výšku roštu a výhled diváka). Divácká elevace je pak v jednotlivých řadách odstupňována razantně (minimálně 40 cm rozdíl) tak, aby ze všech míst byla zajištěna dobrá viditelnost nejen zadní části jeviště, ale i prostoru před prvními řadami. S potřebou touringu (zájezdové produkce) bylo nutné toto představení, podle již řečeného, adaptovat i pro divadelní scény jiného typu. Bývá dobrým zvykem, že divadelní prostor má k dispozici přesnou technickou dokumentaci – výkresy ve všech třech perspektivách s rozměry (podle nichž lze vyhodnotit rozlosvětlometů a zorné pole diváka) a detailní seznam použitelné osvětlovací techniky. Na základě toho je vytvořen technický rider – plán stavby scény a rozmístění, počtu i typů světlometů, který je zaslán technické produkci hostitelské scény. (Poznámka: každý lightplot, neboli plán světel, obsahuje legendu, klíč k použitým značkám světlometů i k dalšímu vybavení, jednotlivé plánky se tak mohou formálně lišit, a přesto jsou obecně srozumitelné.) Nejasnosti řeší technická produkce představení a hostitelského divadla dopředu, protože čas na přípravu v místě není možné krátit zjišťováním problémů.

Příklad – fyzické divadlo Divadlo/The Theatre (Farma v jeskyni)

Následující srovnání hostování představení fyzického divadla má celkem zajímavý kolorit: představení Divadlo/The Theatre vzniklo v nedivadelním sitespecific prostoru Preslovka, který byl pro tento účel po technické stránce kompletně vybaven veškerou divadelní technikou, od divácké elevace, přes scénu po truss konstrukci*) a světelnou techniku. Stěžejní scénografii tvoří platforma 10 × 10 m o výšce 1 m, sestavená ze standardního jevištního systému praktikáblů (NivTec), ovšem se speciálně upravenými deskami (vyřezané otvory, propadlo, zpevněná konstrukce apod.), dále „divácká“ elevace pro herce v zadní části a na ní ještě vyvýšený prostor pro hudebníky. Na hlavupravené hliníkové tyče, které herci zasouvají do připravených otvorů a šplhají po nich, takže z hlediska bezpečnosti jde o poměrně náročnou scénografii.

Originální světelný design v Preslovce (autor P. Kotlík) využíval místní prostorové dispozice, včetně bočních oken na jedné straně a vstupu do sálu, pracoval s nedostatkem místa, nebylo zde žádné zákulisí ani technické prostory kolem jeviště. Následně bylo představení přeneseno na „domovskou“ scénu divadla Ponec, poskytující více místa i technické zázemí, ovšem bez těchto specifických architektonických prvků, které bylo třeba v některých scénách nahradit. Ponechme stranou tuto adaptaci a vycházejme z technického nastavení pro divadlo Ponec jako originálu (obr. 1a, 1b) ve srovnání s hostováním v brazilském, ovšem také ryze sitespecific prostoru Cine Santa Tereza ve městě Belo Horizonte (dále jen CST), bývalém, nyní nevyužívaném kině ve značně zchátralém stavu (obr. 3).

Obr. 3. Prostor Cine Santa Tereza, Belo Horizonte, Brazílie (foto: Z. Svoboda) Pro ilustraci, takto vypadal prostor před příjezdem souboru. Prohlubeň uprostřed sálu bylo nezbytné srovnat do úrovně podlahy tak, aby celá plocha snesla jednak hmotnost samotné platformy, jednak několikanásobné dynamické zatížení při skupinové pohybové akci, takže byla – pravděpodobně – vyplněna štěrkem a následně byla celá plocha pokryta deskami a kobercem. Ostatně, z celého téměř polozbořeného prostoru brazilský tým v několika dnech postavil obstojné divadlo, včetně divácké elevace. Pikantní bylo, že po poslední repríze nastoupili bourači a veškerou nákladnou, náročnou práci za několik dní zdemolovali během několika hodin.

Vstupními informacemi pro plánované hostování byly fotografie a okótované plány prostoru. V první fázi místní a souborová produkce vyjednávaly o způsobu úpravy prostoru, aby se scénografie vešla do prostoru, protože obě hrací plochy není možné z hlediska choreografie jakkoliv zmenšovat. Vznikl šestistránkový technický rider s dalšími přílohami, kde byly detailně specifikovány požadavky na prostor, zázemí (technické i herecké), zvuk včetně akustických požadavků, osvětlovací techniku a materiálové požadavky na samotnou úpravu prostor. Soubor si ovšem s sebou vezl jen nejnutnější scénografické prvky, vlastní platforma se vyráběla z místního jevištního systému, který je v Jižní Americe doménou firmy Rosco, tedy nebylo možné použít osvědčený systém NivTec, navíc systém Rosco má odlišné technické řešení elevace praktikáblových desek (tzv. nůžkový systém vzpěrných noh), což působilo problém hercům, kteří platformu podlézají. Komunikace ze strany brazilské produkce nebyla úplně ideální, plány nebyly dostatečně okótované, takže pro tuto adaptaci vznikl lightplot, který počítal s navýšením světlometů a jejich pozičním uspořádáním (obr. 2a, 2b). Protože se počítalo s tím, že stropní závěsný grid bude postaven z mobilní truss konstrukce a že hlavní platforma bude mít identické rozměry, byl truss navržen podobně jako na domovské scéně v Ponci. Srovnají-li se lightploty 1a s 2a, rozmístění světel víceméně odpovídá „originálu“. Výjimkou jsou jen zadní PARy (ch**) 41+42), které nejsou na lightplotu pro truss v CST proto, že v této zadní části nebyly žádné závěsné pozice, umístěny tedy byly v lightplotu pro země (ground) na vysoký stativ (nakonec se ukázalo, že je lze zavěsit na jakýsi kus železa trčícího ze stropu).

Naopak na trussu pro CST je v zadní části šest profilů navíc (ch 47), jež svítily na úplně zadní plán, horizont (viz bílý obdélník na obr. 3), jejich umístění vlevo vzadu je záměrné, aby odražené světlo nepadalo na hudebníky, kteří jsou také vlevo. Dalším navýšením je osm kontra fresnelů s filtrem L113 (magenta, ch 46), které dobarvovaly plochu platformy – toto „doma“ zvládnou vany (ch 11+12+27) „opřené“ do plechového reflexivního stropu, ale strop v CST byl černý, tedy téměř neodrazivý, což bylo bráno v úvahu i přes navýšení počtu těchto van (navíc místní typ těchto světlometů, bez krycího skla, nebyl ideální k použití s barevnými filtry, pálil je a bylo je nutné vyměňovat po každém představení). Předposlední změnou bylo zdvojení středové sprchy, fresnelu 2kW (ch17), a to protože nebyl jasný výškový rozdíl platformy a trussu, z důvodu tohoto úhlu byl pro jistotu zdvojen počet světel, aby obsáhly větší plochu. (Posledním rozdílem obou stropních lightplotů je v originále sólo PAR, ch 18, který v CST není zakreslen – je to chyba, měl tam být a v reálu tam nakonec, pravděpodobně, byl světlomet PC, protože byl špatně specifikován počet požadovaných PARů.)


Obr. 4. Podvěšené tyče s předními PARy v Cine Santa Teresa

Světlomety specifické pro Ponec (6+6 profilů, ch 28+45), které zde nasvěcují stěny a jejich detaily, byly v plánku zachovány, přestože bylo jasné, že v CST z důvodu černé barvy stěn tento sitespecific efekt nebude fungovat – byly jako rezerva pro vytvoření jiné charakteristické atmosféry, nad níž bude vedena diskuse na místě s režisérem a choreografem Viliamem Dočolomanským.

Za zmínku ještě stojí specialita tohoto světelného designu, dvě postranní přední (FOH) tyče podvěšené asi 1,5 m pod truss konstrukcí, umístěné mírně před hlavní platformou (v obr. 2a označeny P1, P3), na kterých jsou vlevo čtyři a vpravo dva PARy (ch 25+26, ch 6) zajímavě vysvěcující celou plochu. Pozice a počet světel vzhledem ke scéně je jasná, nicméně problematickými mohou být ve vztahu k pohledu diváka – kdyby byla elevace příliš vysoká, horní řady diváků by měly celou dobu před očima tuto překážku. Je třeba brát v potaz i toto kritérium, které je označováno jako sightlines, tedy linie (komfortní) viditelnosti na scénu. Zde to dopadlo dobře a světla nevadila (viz obr. 4).

Lightploty pozemních pozic v obou prostorech jsou víceméně stejné, zastavme se hlavně u čtyř párů věží v plánku pro CST, osazených vždy jedním PARem a jedním fresnelem (ch 48-51, ch 52-55). Pro nedostatek informací v přípravné fázi autor raději navrhl tato boční světla jako podporu stropních pozic bočních PARů (ch 7-9+13-15) a jako dokrytí magentových van (ch 11+12+27) a kontra fresnelů (ch 6). V reálu nebyly použity, protože dimenze prostoru a jeho uspořádání vcelku odpovídaly domácí scéně, nicméně pro místní produkci to zátěž nebyla. (Vtipná historka z místa: na požadovaná světla jsme čekali celý den a ve finále přijel značně nekom pletní seznam, evidentně koncertního rentalu, tzn. otřískaných aparátů různé provenience, kvality i funkčnosti.) Pro úplnost letmou zmínku věnujme v originále světlometu PC (ch 43) v pravém zadním rohu („podvěs šatna“), který byl nahrazen dvěma PARy shora (našla se i další vhodná tyč), dále znásobení původně dvojice pozemních kontra PARů (ch 30), fokusovaných na centrální zadní schody na platformu, na čtyři PARy (ch 29+30), což se ukázalo praktické, protože malý rozestup mezi hlavní platformou a hereckou elevací nedovoloval běžné umístění ve středu, takže bylo nutné PARy posunout hodně do stran a z tohoto úhlu jich bylo třeba více.

Protože nastaly i zásadní změny v umístění, počtu i fokusu světlometů a z důvodu barvy celého prostoru, bylo nutné celý program představení předělat – některé scény tak vypadají úplně jinak, ale celkový světelný design zůstal zachován. Všechny zmíněné úpravy u obou představení, a nejen u nich, berou v potaz velikost prostoru a jeho členění, výšku a umístění závěsných pozic, což zásadně ovlivňuje úhel světla i velikost světelné stopy (zvýšení či snížení počtu světlometů), technické možnosti včetně dostupné techniky (změna typů světlometů, menší počet dostupných světel), úhel pohledu diváků a rovněž barvu stěn prostoru či možnosti vykrytí (zpravidla černými sametovými) šálami – to vše může znamenat zvýšení/snížení intenzit jednotlivých světel v určitých scénách nebo úplné předělání světelné atmosféry (cue) dané scény. Je jen na technickém týmu a režisérovi, jak se vyrovnají s možností či nutností improvizace na místě a do jaké míry zachovají originální světelný design.

Obr. 5. Divadlo/The Theatre, Cine Santa Teresa, Belo Horizonte, Brazílie (foto: Guto Muniz, archiv Farma v jeskyni) Místní úprava násvitu herecké elevace pro dvě různé scény, které jsou v originále svíceny zpředu (tak jako na obr. 5c). Na obr. 5a je šest použitých profilů (ch 47) ořezaných na bílou plochu na horizontu. Obr. 5b odhaluje improvizovanou úpravu této scény, kde byly použity vany pod praktikábly – nejsou ani v jednom lightplotu: toto vzniklo na místě jako vhodná alternativa ke kontrastnímu pozadí. Obr. 5c ukazuje standardní násvit herecké elevace – z pozemních van (ch 23) umístěných pod hlavní platformou. Zde stojí za zmínku logický režijní požadavek, aby tato herecká elevace byla opravdu silně nasvícena – je od diváka poměrně daleko, za hlavní hrací plochou a jakákoliv akce na ní je za touto „bariérou“, takže je nutné ji zvýraznit světlem.

_______________________________________

*) modulová příhradová konstrukce ze slitin hliníku pro scénickou techniku
**) ch – zkratka pro „channel“, tedy kanál, což je virtuální číslo označující konkrétní zařízení v programu světelných změn (cue), zde u konvenčních světel číslo ovládající konkrétní stmívač, u inteligentních světel či dalších zařízení DMX startovací, počáteční adresu, na niž zařízení reaguje.