Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 4. Směr světla. Úhel světla

03.02.2013 | |

--- František Fabián, Institut světelného designu ---

Dnešní vydání světelného designu v kostce bude zaměřeno na jednu z nejdůležitějších charakteristik světla na scéně, totiž na jeho směr. Pro divákovo vnímání je právě směr světla stěžejním faktorem, jímž je možné jak organizovat prostor, vykreslit scénu, tak i žádoucím způsobem zviditelnit performery. V souladu s žánrem existují postupy, kterými lze dosáhnout kýženého vyznění – např. v činohře a pantomimě primárně dobře viditelné mimiky, gestiky a prokreslení postav, stejně jako modelování scény, včetně jejích proměn, v tanci expresivního výrazu, dramatičnosti a dimenzování prostoru (spíše než scénografie).

Vedle výběru typů světlometů vhodných pro daný účel je právě směrování světla jedním z prvních úkolů světelného designéra, v pořadí prací stojí vlastně ještě před tím. Zatímco paletu dostupných světlometů v daném divadelním prostoru lze rozšířit rentalem (externím pronájmem), možnosti směrování nezřídka bývají omezeny vlastním architektonickým řešením technického zázemí, tedy i typem divadelního prostoru.

Obr. 1. Vertikálně pojízdný stropní grid z truss konstrukce usnadní osazení reflektory (foto: Archiv ISD)

V souvislosti se směrem světla se používají i pojmy úhel světla a pozice světlometu, které pomáhají určovat požadovaný efekt. Tyto faktory jsou do značné míry závislé na architektonickém řešení technického zázemí (možnosti závěsných bodů) a nezřídka je možné narazit na limity, jež divadelní prostor klade ideálnímu směrování světla podle záměru. Například z hlediska pozice nebývají velké scény limitovány možnostmi umístění světlometů (několik hledištních, jevištních mostů, bočních lávek, portálových věží, tahů apod.), naproti tomu si málokdy vystačí s použitím jednoho světlometu i na komorní, sevřený obraz. Vedle toho mohou menší klasická divadla s podobnou architekturou postrádat dostatečný počet možných pozic jak z pozice hlediště (FOH), tak i na jevišti (forbínová baterie, tahy, boční lávky). Zvláštním typem je dnes oblíbený studiový prostor1) (zpravidla blackbox), kde je primární závěsnou pozicí stropní grid a kde jiné než stropní pozice mohou být problematické (bez svěšených vertikálních tyčí). Do jisté míry lze (v jakémkoliv prostoru) nahradit chybějící pozice stativy s adekvátní kou výsuvu, ovšem je nutné počítat s jejich umístěním na scéně, v prostoru („kradou“ místo).

Základní směry světla jsou zepředu (front), z boku (side), zezadu (kontra či back) a zdola, shora, jejich kombinací lze pro danou akci či scénu dosáhnout optimální varianty.

Principy, jakými směr ovlivňuje působení světla na scénu, jsou neměnné a lze je použít nezávisle na žánru pro dosažení režijního a scénografického záměru v jakémkoliv divadelním prostoru. Následující text bude věnován jak představení těchto zákonitostí, tak jejich variováním z hlediska některých specifických situací.

Obr. 2. Tato taneční akce je nasvícena jediným světlometem – kontra světlem z pravého zadního rohu (foto: Aňa Šebelková; představení Hon na lišku/taneční skupina EKS)

Činohra – plac/plná/kuchyně2)

Hlavní požadavkem (nejen) činoherního divadla je dobrá viditelnost hereckých gest a mimiky, což znamená dostatečnou intenzitu a vhodné směrování předních světel (FOH, frontů, tj. ve směru pohledu diváka). Z hlediska pozice světlometu je ideální úhel, vzhledem ke stojící postavě, 45° (30 až 60°) ve směru vertikálním i horizontálním.

Takto směrované světlo her ci nehází rušivé stíny pod oči a nos a zároveň plastičtěji vykresluje objem postavy. K tomu je třeba mít vhodné pozice, tj. adekvátní výšku a vzdálenost závěsných bodů, tak, aby bylo možné tímto způsobem pokrýt celé jeviště, podle jeho velikosti několika řadami těchto frontů. Svou úlohu zde hraje i úhlový rozsah kužele použitého světlometu. V ČR je standardem na těchto FOH pozicích používat světlomety PC nebo fresnel, v anglosaském světě je možné často narazit na profily. Není-li k dispozici takto ideální pozice nebo je třeba násvit doplnit, je možné dosvítit přímým předním světlem, které však vizuálně zplošťuje trojrozměrné objekty a podle velikosti vertikálního úhlu může vrhat dlouhé stíny (tj. při nízké pozici světlometu).

Již v barokním divadle se používala přední pozemní pozice na hraně forbíny, kde bylo umístěno velké množství zdrojů v řadě. Sám o sobě tento směr působí specificky expresivně (až „přízračně“), vrhá drobné stíny na postavě a výrazný stín na horizont, ale v kombinaci s dalšími horními fronty pomůže smazat právě jejich stíny v obličeji. Více těchto (nejlépe difuzních) pozemních zdrojů vedle sebe maže navzájem své stíny na horizontu a vydává měkké světlo.

Obr. 3. Tanečnice v této scéně jsou nasvíceny nízko umístěnými světlomety z levé strany a jediným kontra světlem z pravého zadního rohu; na snímku je patrné, že stojící tanečnice mají přímý zdroj světla zleva, zatímco zadní kontra je z druhé strany dosvěcuje odrazem od bílého baletizolu – to je zejména patrné na klečící dívce; takto nesymetrické nasvícení má za efekt jemné stíny na jejich tělech (foto: Aňa Šebelková; představení Hon na lišku/taneční skupina EKS)

Pro vyvážený „plac“ však nestačí jen přední směr světla, protože není dostatečně plastický k objemu postav, objektů. Je třeba jej doplnit ještě bočním světlem, které jednak vykreslí objem, jednak dosvítí postavu pro krajní řady diváků, jejichž úhel pohledu je jiný než ve středu hlediště3). Také nezanedbatelná je skutečnost, že herci vedoucí dialog tváří k sobě, díky bočním světlům velmi dobře vidí celý partnerův obličej, nejen polovinu ze strany obecenstva, což je z hlediska herecké akce příjemnější. Tato boční světla by neměla být příliš nízko, aby se herci vzájemně nezastiňovali.

V dokonale nasvíceném prostoru ještě chybí kontra světla, tedy směrem od horizontu k hledišti, která v náležitém poměru intenzit vykreslí kontury postav. Pro umístění kontra světel je stěžejní zvolit jejich vertikální úhel, tedy i jejich počet směrem do hloubky jeviště, tak, aby světlomety neoslňovaly diváky v předních řadách. Pro zakrytí se používají sufity – pruhy sametu zavěšené před takovou baterií kontra světel zakrývající divákovi přímý pohled na zavěšené světlomety.

Specifikem konkrétně činohry, kdy je na scéně simulováno určité reálné prostředí s jedním „přirozeným“ zdrojem světla (ať již jde o interiér, exteriér, den či noc), je úzus, že scéna by měla působit podobně jako v reálu – nasvícená přirozeným zdrojem, tedy vrhat pouze jeden výrazný stín: např. v exteriéru způsobený sluncem (stín v závislosti na denní době různě posunutý), podobně v interiéru zalitém slunečním světlem z okna nebo v nočním interiéru světlem lampy. To je otázka vhodného směrování a adekvátních intenzit funkčních světel a výrazného světla „přirozeného“ zdroje4).

V případě scénografie na jevišti je směrování světla rovněž podstatným vizuálním prvkem. Lze se snažit docílit potvrzení přirozené atmosféry, tedy nasvícení dekorace s akcentem přirozeného směru světla, či homogenního nasvícení v celém prostoru. Pak je třeba dbát na to, aby násvit scénografických prvků nerušil přílišnými stíny herců, kteří se dostanou do ohniska příslušného světlometu, či aby dekorace sama nevrhala stranově nelogické stíny. V jiném zadání je ale možné akcentovat pouze detaily scénografie pro dosažení expresivnějšího výrazu prostředí. Tak se díky vhodnému směru světla dokáže jedna a táž scénografie proměňovat v divadelním čase.

(Problematika vhodného a plastického nasvícení je dobře zpracována např. v knize Světlo a zvuk v rukou tvůrců divadelního představení od autorů P. Hurych, J. Vondruška ml., R. Felzman.)

Tanec

V současném tanci nebývá kritérium dostatečného frontálního nasvícení tím prvořadým, takže světelný designér má pro vyjádření svého „obrazu“ větší volnost ve výběru směru světla, to ovšem neznamená, že divákovi není třeba poskytnout dobré podmínky pro vidění akce, v jistém smyslu to může být i náročnější. V minulých článcích bylo již zmíněno, že v tanci jsou stěžejní průvany, tedy boční světla (sidelights) ve směru asi 90° z pohledu diváka umístěná v malých výškách.

Jejich výhodou je (v případě dobrého vykrytí scény šálami) „neviditelnost“, v každém případě chopnost vykreslit plasticitu postavy tanečníka. V plných scénách průvany jistě nemohou chybět. Zde však je třeba z hlediska úhlu světla podotknout, že výška pozice světlometu je určující pro komfortní nasvícení: jsou-li boční světla oboustranně umístěna na stativ (či naopak na zem), celá postava bude viditelná pouze na opačné straně scény – vpravo bude performer nasvícen jen zleva a naopak. Pro dosažení kompaktního nasvícení po celé šířce scény je nezbytné použít světlomety minimálně ve dvou (nejlépeve třech) výškách (země + stativ asi 1,5 m nebo ideálně země + stativ asi 1 m + stativ asi 1,8 m).

Další významnou složkou tanečních představení jsou kontra světla vykreslující kontury postavy a – v tanci zejména – často určující hloubku scény/prostoru. Úhel světla zde hraje velkou roli.
Vysoko umístěná kontra zvýrazňují obrysy postav a dávají jevištnímu prostoru rámec, dimenze, jejich dopad na podlahu scény působí výrazně scénograficky. Nízko umístěná zadní světla pod větším úhlem (světlomety mohou být i v zorném poli diváka) zvýrazňují kontrast temné siluety a jejího nasvíceného okolí, aniž by příliš odhalovala či konkretizovala scénu.

Obr. 4. V moderním divadle hojně využívajícím multimédia je běžné promítat obraz i na podlahu scény; pro maximální jas obrazu je výhodné použít světlý povrch, který však vedle projekce odráží i jakékoliv další světlo neúměrně efektu, jenž je požadován na postavě performera; v tomto případě je asi jedinou cestou (bez degradace obrazu) použití bočních světel; na snímku tanečnice pracuje s interaktivní projekcí (bílý pruh na podlaze), podle stínu nohou je projektor umístěn u stropu vpravo, takže světlo z projektoru osvěcuje pouze spodní třetinu těla; pro divácké vidění je scéna doplněna třemi světlomety zepředu na zemi (viz stíny na horizontu) s malou intenzitou a barevnou korekcí (Full CTB, tungsten na studenou pro zmenšení kontrastu mezi výbojkou projektoru a žárovkou světlometu), aby celá postava byla nasvícena dostatečně (foto: Aňa Šebelková; představení Hon na lišku/taneční skupina EKS)

U kontra světel má velký vliv také volba typu světlometu – např. zadní světlomety PAR při nízkých intenzitách vytvoří úzké kužele, což scéně dodá dynamickou hru světla a stínu, vedle toho fresnely s velkou intenzitou rozsvítí scénu, ale performer je přesto vidět pouze v obrysu.

Z hlediska režie světelných změn toto může být dalším prostředkem vyjádření. Nedílnou součástí tanečních představení jsou tzv. speciály5), které jsou určeny ke specifickému nasvícení (performerovy) akce v (jemu) vymezeném prostoru.
Směr světla a jeho úhel, včetně volby typu světlometu, jsou v tomto případě velmi fakultativní a jde hlavně o zvýraznění detailu vzhledem k okolní scéně, o zaměření pozornosti na významnou akci či změnu v dosavadním plynutí divadelního časoprostoru. Může to být bodová sprcha, kontra, front, ale označení speciál s sebou nese opravdu široké možnosti.

Vzhledem k tomu, že pohybové divadlo málokdy používá scénografie, byť symbolicky minimalistické, má světlo na scéně začasté roli scénografickou, tzn. určuje, naznačuje či ilustruje scenérii, prostředí, udává dimenze, vytváří architekturu prostoru. Světlo zde pak hraje dvojí roli – ta první osvětluje taneční akci včetně její atmosféry, druhá určuje prostorový kontext tohoto divadelního obrazu, jinými slovy tvoří scénografii. Zejména zde je nutné uvažovat o obou složkách odděleně tak, aby akce nebyla jen doprovázena jakýmsi prostředím a naopak aby divadelní metafora určitého prostoru nebyla příliš svazující pro performera. Tento světelně scénografický přístup má své výhody mimo jiné i v tom, že lze snadno měnit konkrétní scénu za obecný, blíže nespecifikovaný prostor, ovšem s vlastní atmosférou. Je úkolem světelného designéra, aby ve spolupráci s režisérem a/nebo choreografem navrhl osvětlení adekvátní akci tak, aby scéna nepřebíjela akci.

Několik specifických situací

Vše zde uvedené platí i v situacích, které jsou z určitého důvodu specifické, ať již jde o práci v jiném typu divadelního prostoru, použití projekcí, určitý žánr či technické limity.

Aréna, šapitó mohou být příkladem nestandardního prostoru, kde je třeba brát v potaz pohodlí diváků, kteří sedí ze tří, čtyř stran či do kruhu. Je nutné dbát na pravidlo sightlines, tedy pro každého diváka je nutné zajistit dostatečné osvětlení (přední, boční, zadní světlo), navíc toto nasvícení nesmí působit rušivě, oslňovat. Ve čtyřstranné aréně není právě nejsnazší vysvítit plnou scénu bez kompromisů.

Jsou-li zmíněna žánrová specifika, podívejme se třeba na akrobatická představení, kdy performer potřebuje dostatečnou hladinu světla pro svou akci a zároveň nesmí být oslněn (žonglování, provazochodectví apod.). Například pro žongléry by bylo vhodnější horní světla spíše vypustit, pro provazochodce je zapotřebí opatrně zacházet se spodním světlem. V opeře či baletu, tzn. na velkých jevištích s velkorysou scénografií, jež je vizuálně atraktivní, je běžnou praxí pro sólové party používat sledovací světlomety pro přední dosvícení. Takové osvětlení neruší okolní atmosféru a poskytuje dostatek světla. Pro pokrytí celého jeviště je třeba několik pozic těchto světlometů, které sólistu „přebírají“ podle jeho pohybu. Dost širokou kapitolou je nejrůznější použití projekcí, ať již jako scénografického prvku, vlastního (interaktivního) prostředí, či přímo zdroje světla. V každém případě limity práce s projekcí jsou jasné – nelze přímo svítit na projekční plochu (obraz je „smazán“), zároveň však světlo projektoru nemá dostatečné pokrytí celé scény (jeden zdroj pod neměnným úhlem).

Dosvícení je nutné navrhnout tak, aby hladina osvětlení byla dostatečná a kompaktní, a zároveň minimalizovat rušivé světlo v obraze (zde přichází na řadu uvažování o odrazu a rozptylu světla).

Obr. 5. Ačkoliv to není příliš patrné (fotograf záměrně potlačil hlediště okolo), toto představení se hraje v aréně mezi dvěma hledišti; herci mají dostatečné světlo z obou stran (viz stíny), navíc stíny postav jsou velmi měkké (také díky moiré povrchu podlahy), takže lze odhadnout kvalitní vysvícení scény v obou požadovaných směrech; za povšimnutí stojí stín v obličeji muže v klobouku – nesnadný úkol na klasickém jevišti, o to více v arénovitém prostoru (foto: Tomáš Lohin; představení Obchodník s deštěm, Divadlo Na Prádle)O promítaném obrazu rovněž uvažujme jako o zdroji světla. Je-li používána přední projekce na (celý) horizont, je nutné počítat s jasně vymezeným kuželem světla projektoru, který směrem k projekční ploše zasahuje performera a vrhá ostrý stín. Tomu se lze vyhnout použitím zpětné projekce, pro ni je ale třeba dostatečná hloubka za projekční plochou (vzhledem k použité optice projektoru). Scénické osvětlení dopadající na obraz jej však ruší v obou případech. Odpovídající hladiny osvětlení na scéně tak lze dosáhnout kombinací různých směrů, kdy pravděpodobně budou převažovat boční světla.

Tolik asi zběžně o směru, úhlu světla a pozici zdroje světla. Tato zdánlivě jednoduchá problematika je právě z hlediska nejrůznějších situací v praxi často velmi zásadní pro výsledný vizuální tvar i funkční úlohu scénického osvětlení. Nezapomeňme, že osazení světlomety je prvním krokem při přípravě představení. Je tedy nutné přijít s promyšleným návrhem, protože v průběhu zkoušení již není čas na zásadní změny. Osvětlovači na velkých scénách typu Národní divadlo či Státní opera mají bohaté zkušenosti a jistě mohou podat daleko zasvěcenější výklad, než je předchozí text. Přesto autor doufá, že jako úvod jej čtenář přijme.

Vysvětlivky:

Další termíny používané ve scénickém osvětlování viz Světlo č. 5/2011, str. 38 – 41.

1) Studiová scéna – typ divadelního prostoru, který zpravidla nemá vyvýšené jeviště, zato divácká elevace je odstupňována v každé řadě po přibližně 40 cm tak, aby každý divák měl výhled na celou scénu, včetně podlahy. Často je proveden v blackboxu (naprosto neutrální prostor v černé barvě, opakem je bílý whitebox). V počátcích jeho geneze vznikal zpravidla rekonstruováním např. továrních prostor obdélníkového půdorysu, kde snaha po maximální využitelnosti šířky a hloubky scény vedla ke zrušení bočních i zadních zákulisních prostor, takže je z hlediska architekta není možné využít pro lávky či další konstrukční prvky. Takový prostor poskytuje (je-li dostatečně velký) rozsáhlé možnosti variability a není problém jej uzpůsobit pro jakýkoliv typ divadla, ovšem s adekvátním technickým vybavením a spíše technickým vzezřením (avšak nikdy nelze dosáhnout vizuálu kamenného portálového divadla). Někdy se počítá s variováním dispozic jeviště – hlediště, tedy je třeba mít vždy komfortní možnosti zavěšování, takže stropní grid (rošt) pokrývá maximální půdorys, ideálně je zavěšen na motorech a má možnost doplnění o svislé tyče umožňující nést reflektory v jiných výškách.Obvykle je sestaven z dílů tzv. truss systemu (obr. 1).

2) „Plac“, také „plná“ (scéna) či „kuchyně“ jsou hantýrková označení pro navícení celého prostoru scény v nejvyšší světelné hladině, která v daném představení hraje.

3) Úhel pohledu diváka, jeho zorné pole jsou závislé na jeho pozici v hledišti. Ideální pozice pro diváka je v (předním) středu hlediště, krajní řady mívají odlišný výhled a to je třeba brát v potaz. V praxi zavedený termín „sightlines“ – linie viditelnosti/ /výhledu, lze formulovat jako pravidlo, kterým mají všichni diváci zajištěn plnohodnotný výhled.

4) V této oblasti je mistrem francouzský designér Laurent Schneegans, který se vždy soustředí na jeden přirozený stín a potlačuje všechny ostatní. Stejně tak lpí na adekvátní teplotě světla (denní – sluneční, večerní – žárovkové), a proto své FOH staví vždy z modulu tří světlometů se stejným směrováním a jinou korekcí (filtrem určité barvy), aby mohl kdykoliv namíchat správnou teplotu odpovídající prostředí a barvám scény i kostýmů.

5) Speciál – hantýrkový název pro světlomet (či několik světlometů) včetně jeho fokusu, který je určen pro konkrétní situaci a zvýrazňuje ji oproti ostatním nebo celku. Při primárním nasvěcování ploch (wash) z různých směrů, kdy není možné jednotlivé světlomety použít pro danou akci, je právě speciál řešením. Vedle obligátního spotu jím může být mobilní stativ, lampička, baterka a další zdroje.