Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 4 – Řízení světel v divadle a jeho specifika

15.03.2013 | |

-- MgA. Vladimír Burian --

Výrobci techniky na nás neustále chrlí nové a dokonalejší výrobky, potřeba řídit a kontrolovat světla stále roste – přece jen, žijeme v době datové. Světla, zvuk a video na scéně jsou stále pokročilejší obory, odborníci na ně jsou již dávno respektovaní spolutvůrci představení, emancipovaní natolik, že jsou schopni iniciovat vlastní projekty. To napsat a připojit něco o „ne velkém, ale perspektivním segmentu trhu“ a „neustálé potřebě divadel upgradovat techniku“, je z toho ideální článek, nemyslíte?

OK. Takže – jaká je praxe?

Divadla jsou chudšími sourozenci entertiment industry (zábavního průmyslu), který je hybatelem pokroku v této branži. Přesto, co se týče řízení světel, jsou tyto oblasti v mnohém podobné a používají stejné principy. Například 3D vizualizéry využívané k vizualizacím pro klienty mohou být stejně důležité i pro hostující soubory v případě divadel (zvláště těch kamenných se světlomety osazenými na pevných pozicích). Prostorové (3D) vizualizéry jsou ve větších firmách standardní součástí či příslušenstvím osvětlovacích pultů. Ale znamená to jediné: divadelní osvětlovač by se měl s 3D vizualizérem naučit pracovat!



Obr. 1. Představení Modrovous (foto: Hynek Glos) Představení Modrovous (Dejvické divadlo, 2010, režie Petra Tejnorová) je pravděpodobně prvním využitím videomappingu v české divadelní produkci; bylo odbavováno programem Resolume, mapping zpracoval Jonáš Strouhal.

Požadavky na profesi divadelního osvětlovače

Rozdíl mezi divadelním osvětlovačem a světelným designérem po stránce technických znalostí je často minimální. Proto se
podívejme, co by měl takový divadelní osvětlovač/světelný designér znát. Z hlediska kontroly světel začněme u pultu.

S nadsázkou lze v praxi rozdělit pulty na jednoduché a složité. S jednoduchými se technik z oboru naučí pracovat během chvíle, neboť mnoho funkcí je standardizovaných.

Se složitějšími pulty je to náročnější a neškolený člověk s nimi může pracovat vlastně jen prostřednictvím jiného technika – operátora pultu. Na ovládání pultu se, kromě znalosti syntaxe a programování všeho, co umí číst DMX signál, nabalují další podprofese. Ať již jde o zmíněnou schopnost pracovat s virtuálním modelem scény, znalost prosíťování, znalost MIDI1) mapování či o ovládání mediaserverů.

A zde se objevuje první problém – paradox: lidé jsou svědky prudkého nárůstu nárůstu požadavků na znalosti v jednotlivých oborech a směřování k úzké specializaci.

Souboj profesí

Způsoby odbavování časové osy představení se liší „kus od kusu“. Může nastat situace, kdy je nutné se rozhodnout, zda zvuk, světla či videoobraz jsou tím hlavním médiem, které bude synchronizovat ostatní. V případě, že to bude zvuk, bude použit jeden z CSC/Live Show Control softwarů či Cue playback software, které umějí zaznamenávat kromě změn v audiostopách také IP či MIDI kontrolní příkazy (např. pro osvětlovací pult). V tom případě se sound designér (zvukař) bude podílet na programování a odbavování světelných změn. Při použití mediaserverů bude světelný technik zodpovědný za odbavování videa. Se vzrůstajícími požadavky na profesionalitu se objevuje další potřeba – znalost příbuzných oborů. Výrobci na tento problém zareagovali po svém a začali vyrábět pulty umožňující ovládat jak světla, tak zvuk (např. Souncraft Si Performer, digitální audiopult s DMX výstupem), mediaservery jsou zase řízeny z osvětlovacího pultu DMX signálem.

Síťování

Jednotlivé firmy, výrobci osvětlovacích pultů, mají své vlastní protokoly síťového přenosu dat (ETC Net, Shownet, MA Net a další). Standardem pro přenos DMX signálu pomocí LAN je však otevřený protokol Art-Net; verze Art-Net III spuštěná v roce 2011 má více než 32 tisíc universů DMX – 32 768 × 512, tj. 16 777 216 parametrů!

Proč tak velké číslo?

Pixelová grafika Bitmapová kontrola je další z funkcí většiny větších pultů. Jde v podstatě o převod obrazu do podoby obrazových bodů (pixelové podoby), používané pro segmentové LED panely a LED projekční stěny (jednotlivé LED segmenty mají vlastní DMX adresu). Při řízení většího počtu svítidel prostřednictvím pultu s bitmapovou kontrolou vyvstává otázka, kde končí svícení světlomety a kde začíná projekce videoobrazu?

Obr. 2. Představení Solver (foto: Věra Batovská) Studentské představení Moniky Šmídové (HAMU Praha, 2011, divadlo Ponec); první augmented performance v české produkci využívající senzor Kinect; projekce na bílý baletizol dává odezvu v reálném čase, projevující se přesnou synchronizací s pohyby tanečníka; data senzoru jsou zpracována programem VVVV; jde o spolupráci taneční katedry HAMU (VladimírBurian), Institutu intermédií ČVUT (Jakub Hybler) a CIANT (Andrej Boleslavsky)

Mediaservery

Mediaservery řízené DMX signálem se začaly objevovat po roce 2000. V současnosti jsou to stroje pracující komplexně s obrazovými informacemi a již zcela běžně mají implementovány volitelné masky a funkce pro snadnější videomapping2). Jednotlivé firmy ke svým serverům dodávají software, který je určen nejen k ovládání, ale i k libovolným úpravám videosignálu (např. mediaservery firmy Arkaos jsou dodávány s Video Mapping Softwarem, umožňujícím pracovat s virtuální 3D modelovanou scénou). Součástí mediaserverů je grafický procesor schopný převést jakékoliv médium v reálném čase do požadovaného rozlišení (např. právě z důvodu LED panelů). Standardem je již HD video, ale třeba servery série K4 firmy Sony pracují s neuvěřitelným rozlišením 4 096 × 2 160.

Realita?

Zmíněné oblasti popisují dostupné novinky a technické trendy potenciálně použitelné při tvorbě divadelních představení. Takto je nabízí trh. Realita je ale trochu jiná, technickým vybavením spousta divadel „zamrzla“ v 80. letech minulého století (analogové stmívače a pulty, přehrávače CD apod.), při pohledu od kabiny dál do sálu je to často ještě horší. Je pravda, že divadla si pořizují mediaservery, ale ty mnohdy leží ladem pod stolem a technici je tiše tolerují jako ne moc potřebný kus hardwaru.

Je zbytečné se rozepisovat o tom, že divadla nemají peníze a technici jsou placeni tak, jak jsou, a je tedy zřejmé, že technik s dostatečným přehledem o technice bude pošilhávat po lépe placené komerční sféře. Autor se však domnívá, že hlavním důvodem je neznalost. A to nikoliv neznalost techniků, ale neznalost tvůrců představení – režisérů, choreografů, scénografů. Ne snad proto, že tvůrci představení neznají scénickou techniku a neumějí se zeptat na správné postupy, problém je spíše v tom, že si neumějí představit umělecký účinek, kterého mohou díky novým technickým zařízením dosáhnout.


Povaha divadla

Při pohledu do historie lze zjistit, že divadlo ve vztahu k technickým zařízením má dvojí povahu. Na jednu stranu revoluční přijímání novinek, avšak vyvážené dlouhou letargií na straně druhé. Mezi uvedením Edisonovy žárovky na trh a elektrifikací Mahenova divadla v Brně uplynuly tři roky. První představení kombinované s projekcí mohli vidět diváci v Praze již v roce 1910(!). Pokusy s uměleckým využitím laseru na scéně proběhly v Rusku a USA jen pár let poté, co byl laser v 60. letech 20. století vynalezen.

Naproti tomu může autor článku přidat osobní zážitek – ne nějak raritní. V jednom nejmenovaném oblastním divadle před pár lety narazil na funkční a osazený světlomet s výrobním štítkem z roku 1925. Divadlo pracuje především s lidmi. Je to druh umění, který jako médium využívá lidské tělo – tedy ten nejvíce poddajný (taktilní) materiál, jaký si lze představit. Přesto dokáže být velmi konzervativní.


Přínos

Neplakejme. Tak hrozné to není. V některých případech divadlo naopak dává impulzy výrobcům scénické techniky. V posledních dvaceti letech se hodně experimentovalo s novými médii a jejich dopad byl zkoumán i v oblasti scénického umění. Tento vzestup, jaký nová média prodělala, je podmíněn rozšířením neuvěřitelně obratného a víceúčelového počítacího stroje. Ano, počítače člověka obklopují již dlouho a jejich současná úroveň mu otevírá nové obzory. Vzniklo interaktivní umění3). S ohledem na rozebírané téma je to vskutku královská disciplína. Neboť o změnu parametrů zvuku, světel, nebo videa během představení se stará sám účinkující. Ale nepředbíhejme.

Koncem 80. a začátkem 90. let minulého století nastala totální „digitalizace“ umění, všeobecně se rozšířily počítačem zpracované obrazy a digitální hudební nástroje. Systémy odbavování začaly být modulární, zkoušely se různé systémy. Požadavky na spolehlivost a univerzálnost byly vystřídány požadavky na snadnou přizpůsobitelnost a dostupnost. Vznikly programy použitelné jako plnohodnotné umělecké nástroje.

Nastal rozmach freewaru. Na konci tohoto vývoje v současné době stojí pomyslně grafické programovací prostředí Pure Data – nekorunovaný král experimentální hudby. O pár let později vznikl programVVVV, analogický software zaměřený na práci s grafickou kartou počítače. Zde je třeba se opět zmínit o užitečnosti protokolu Art-Net. Je-li některý z těchto programů prosíťován s osvětlovacím pultem, je možné ovládat světla podle naprosto individuálních kritérií. Nejde o zjednodušení práce, ale o svobodu vybrat si, jaké parametry budou výchozími údaji pro světelné změny apod.

Počítače usnadňují manipulaci s obrazem a videem, vznikají zcela nové umělecké disciplíny – např. videomapping. Ve scénickém umění videomapping mutuje na digitální scénografii. Pro představu, na jaké úrovni je tento obor dnes, je vhodné zhlédnout jakýkoliv záznam představení od špičkového francouzského videoumělce jménem Franc Aleu Rivera. Vzhledem k rozšiřujícím se aktivitám člověka ve virtuálním prostředí vzniká silná potřeba převést pohyb do digitální formy. Rozvíjí se tracking4). Sestava pro tracking, složená z kamery jako senzoru a projektoru jako nosiče média, se rozšířila pro tzv. augmented performance, při níž je pohyb tanečníka výchozím signálem pro audio (zvuk) nebo video (obraz), který je ve změněné podobě přenášen zpět na scénu. Profesionální systémy tohoto druhu již dnes nabízí mnoho výrobců pod označením interaktivní podlaha. Používají se různé systémy, jako senzor se používá IR kamera, senzor Kinect a další. Pomocí videotrackingu lze přímo na herce „namapovat“ jakýkoliv kostým, který bude měnit svou polohu v souladu s pohyby herce (digital costume). Je třeba si uvědomit, že real time (reálný čas) může v tomto/ případě znamenat zpoždění pouze jednoho „frame“ (1/25 s, tj. jedno „okénko“ videa). V komerčním sektoru se tzv. trackovací systémy používají pro potřeby přesného pohybu inteligentních světel.

V 90. letech minulého století firma Wybron vyvinula systém Autopilot, v současné době asi nejznámějším komerčním výrobkem je trackovací systém BlackTrax (senzorem jsou vysokofrekvenční rozhraní). Součástí těchto systémů bývají i programy usnadňující přesné fokusování, které dělá světelný designér přímo pohybem na scéně.
Vznikají programy umožňující ovládat světla pomocí virtuálního pultu prostřednictvím převodníku USB-DMX./ Jezdce (fadery), jak jsou známy z klasických pultů, se připojují pomocí MIDI kontroléru. Vše, včetně ceny, je minimalizováno. Na tento trend navazují výrobci pultů. Vzniká silný trh se softwarovými verzemi pultů, dnes již opatřenými speciální periferií (wing) – křídlem s tahovými jezdci, většinou se zabudovaným DMX převodníkem. Například MAlighting, jeden z nejprestižnějších výrobců pultů, má svou softwarovou verzi Grand MA OnPC. Po zakoupení MA převodníku uživatel získá počítačovou verzi plnohodnotného pultu. Cena se pohybuje v řádech desetitisíců korun, samotný software je nabízen zdarma.

Obr. 3. Obrázky VVVV a Grand MA OnPC: a) grafické programovací prostředí VVVV, b) jeho napojení na virtuální pult Grand MA OnPC pomocí Art-Netu pouze přidáním jediného příkazu v programu VVVV (tomu předchází správnénastavení IP adres).

Závěr

Použití moderní techniky v divadelním procesu lze vnímat v několika rovinách. Na jednu stranu experimentální představení, kde jsou odbavovací systémy většinou stavěny modulárně na míru a základem bývá počítač. Na druhou stranu zde existuje silný proud, který se o moderní principy odbavování nijak nezajímá, a bude-li ponechán v klidu, bude své „důležité“ divadelní problémy řešit ještě dlouho s pomocí CD a dvou světelných nálad. Divadlo prostě dokáže žít svým vlastním životem. Mnoho technických novinek je v divadle zaváděno těžko, protože tvůrci s nimi nemají zkušenosti a neumějí s nimi pracovat (v mezích jejich vlastních profesí). Výrobci a prodejci zařízení vhodných pro divadelní provoz by si měli uvědomit, že je třeba nejen vzdělávat (techniky), ale také inspirovat (režiséry, choreografy aj.).

Autor učí na HAMU předmět interaktivní technologie, je hlavním technikem divadla Alfred ve dvoře

Vysvětlivky:
1) MIDI mapping – mapping v zásadě znamená namapování číselných hodnot uložených v určitém matematickém prostoru (tzv. matrix) na jiné hodnoty, uložené třeba v jiném matrixu. Protokol MIDI byl vyvinut pro potřeby digitálních nástrojů, brzy se však začal používat i pro kontrolu jiných systémů. Pro řízení se používají kontrolní MIDI MSC (Midi Show Control) příkazy.

2) Videomapping – projekce na geometricky libovolně danou plochu. (Na rozdíl od klasické projekce, kde je plátno většinou geometricky určeno jednoduchým plochým tvarem.) Videomapping umožňuje měnit geometrii obrazu a promítat na zdeformovanou plochu (např. na budovu) nezdeformovaný obraz.

3) Interaktivní představení – člověk nyní žije v digitální době datové, proto je třeba i pojem interaktivita vykládat podle teorie digitálních médií. Samotné slovo má mnoho významů a z principu je v podstatě každé představení interaktivní (dochází k interaktivitě mezi hercem a divákem).
Potom by ale bylo třeba nazvat interaktivním i jakýkoliv koncert vážné hudby (neboť dochází k interaktivitě mezi hráči a dirigentem), a to se nedělá. Proto také představení s živým audiovstupem není interaktivní, byť je takto v našich divadlech často nazýváno (představení s živým muzikantem je představení s živou muzikou, ale NE interaktivní). V rámci teorie digitálních médií se interaktivním představením rozumí představení, při kterém reaguje stroj/médium na člověka. Koncept interaktivity zkoumá, jak médium dokáže reagovat na změnu, např. na pohyb člověka.

4) Tracking – (z angl. stopa/stopování) trackingem se rozumí v rámci tématu tohoto článku, schopnost stroje zachytit změny (např. pohyb tanečníka na scéně) a převést je na data. Tato data jsou výchozími impulzy pro změny audio- nebo videostopy v reálném čase. Videotrackingem se potom rozumí proces, kdy stroj vyhodnocuje tyto impulzy z videoobrazu.