Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 25 – Prometheus – divadelní představení v industriálním prostoru

12.08.2016 | František Fabián | Institut světelného designu | www.svetelnydesign.cz

O divadle v nedivadelním prostoru jste již měli možnost číst před časem v článku Ondřeje Růžičky (Světlo, 2013/4), který se zabýval projektem Golem na pražské Štvanici. Forma site specific divadla je ovšem v současné době poměrně oblíbená (osobně jsem za poslední půlrok pracoval na čtyřech site specific projektech), a tak si dovolím ještě jeden exkurz do podobných vod, konkrétně do industriálního prostředí bývalé továrny, kde vzniklo divadelní představení Prometheus. Více než o světle to však tentokrát bude spíše o koloritu a procesu vzniku divadelního tvaru.

PrometheusObr. 1. Panoramatický pohled na prostor bývalé papírenské haly, nyní galerie DIVUS Perla, dějiště Promethea; vlevo je patrný průhled do spodní části (nyní již obehnaný zábradlím), kde se odehrává druhé dějství

Divadlo v nedivadle

Pojďme se nejprve zaměřit na vlastní formu site specific divadla. Není žádnou novinkou, u nás se mu tvůrci programově věnují již od konce 90. let 20. století, píšou se o něm knihy, pořádají workshopy.1) Podle jedné z obecných definic je site specific „… umění zasazené do kontextu určitého prostoru, kterým je přímo vymezováno; nejčastěji se jedná o nepřenosné umělecké projekty spočívající v oživování opuštěných chátrajících budov. Tato umělecká forma závisí na konkrétním místě, jeho atmosféře a historii, jež jsou zároveň prvotním zdrojem inspirace pro vznik příběhu či pro ztvárnění souvislostí. Zejména v oblasti památkové péče mohou projekty s.s.a.2) využívat genia loci daného místa, poukazovat na jeho nejrůznější polozapomenuté historické, kulturně-umělecké a často i politické souvislosti.“ Site specific tedy není jen divadlo v nedivadelním prostoru, ale z tohoto prostoru vychází, čerpá inspiraci, východiska, přímo se k němu váže. Proto část tzv. site specific projektů za opravdu site specific považovat nelze – představení je prostě inscenováno v nedivadelním prostředí a přímé vazby na něj nemá, může existovat samo o sobě a je proveditelné i v jiném prostoru, třeba i v divadle, jakkoliv se tomu látka, režijní záměr i technická realizace vzpouzejí.3)

M. Bambušek: Prometheus

Kdo zná tvorbu scenáristy a režiséra Miroslava Bambuška, tuší, že Prometheus je autorské představení, jehož scénář pochází z pera režiséra.4) V paralele k antickému tématu lze i v tomto textu nalézt tři fáze vývoje hry – expozici, krizi a kolizi (která se plynule mění ve splývající peripetii a katastrofu). Přestože M. B. je znalý i velkých divadelních scén, jako je třeba Národní divadlo, Prometheus je určen pro nedivadelní prostor. Bambušek preferuje industriální prostory, spíš velké než větší, členité, se zaschlými či ještě čerstvými stopami někdejšího provozu. Přestože text je v tomto případě daný, místo uvedení k němu má zásadní vztah: každé ze tří jmenovaných stadií vývoje zde má mít svou vlastní scénu, a to scénu jako prostor, nikoliv jako změnu „dekorace“. Požadavky na hrací prostor tedy nebyly zanedbatelné – měl umožňovat právě tři nezávislé prostory, tři úhly pohledu diváků, tři scény v jednom „domě“.

PrometheusObr. 2. M. König nasvícen koláží diapozitivu a pro plasticitu figury dosvícen průvanem na stativu, v pozadí za bicími Š. Chlouba se sprchou z pinspotu (foto: Martin Špelda)

DIVUS – PERLA

Po různých peripetiích Bambušek vybral pro realizaci Promethea bývalou papírnu ve Vraném nad Vltavou, momentálně pod patronátem Ivana Mečla a jeho avantgardního kosmopolitního nakladatelství Divus, které zde rozvíjí „nové město těch, co tvoří“, soběstačnou komunitu, galerii, rezidenční aktivity…5)

Prostor bývalého papírenského závodu, který deset let chátral, je monumentální industriální hala o šířce zhruba 72 m a hloubce asi 22 m, v jedné polovině hloubky je po celé šířce na pilířích rozlehlé plato, kde byly původně umístěny výrobní stroje, bazény, skluzavky, trubkové i kabelové průrazy a kdo ví co ještě, na platu jsou členité betonové sokly či vyvýšeniny, včetně obdélníkového průhledu (asi 24 × 6 m) do spodního podlaží. Výška stropu je hrubým odhadem 15 m, takže jakékoliv zavěšování na jinak velkorysou stropní traverzovou konstrukci „padlo na smetiště dějin“ hned při první návštěvě. K celkovému obrazu tovární haly třeba dodat, že má v obou šířkách obvodových zdí veliká okna, tzn. blackout je nemožný. Bambušek tedy svá tři dějství rozehrává v celém prostoru, na zhruba 2 500 m2. První dějství, úvod k postavám, se hraje v jedné polovině horního plata, druhou část, jež otevírá vlastní děj, diváci sledují shora z ochozu plata kolem průhledu a zastihují herce v jakési „jeskyni“ pod sebou a třetí hlavní část v dolním podlaží má zorné pole celých 72 m šířky a 22 m hloubky, výhled je členěn pilíři a stavebními prvky, jež měly prapůvodní výrobní účel. 

PrometheusObr. 3. Scéna „Dílna“, expresivní barevná koláž ze dvou diaprojektorů (foto: Martin Špelda)

Proces zkoušení – první fáze

Vzhledem k datu premiéry (1. 6. 2016) byl začátek prometheovského procesu stanoven na 30. dubna. Nezkoušelo se však hned – v první fázi bylo třeba zajistit a zabezpečit (mnoho) krizových míst, jak již bylo zmíněno: podlahy plata i přízemí byly plné desítek děr, kam mohla noha (někdy i celý člověk) snadno propadnout o úroveň níž a nepěkně se při tom pošramotit, stejně tak prostor plata a přízemí nebyly odděleny žádnou zábranou. Nejprve se tedy začalo svařovat zábradlí, zabedňovat díry v zemi, odstraňovat další „pasti“ v prostoru, kde není žádné umělé osvětlení. Pro bezpečnost herců a následně i diváků. Současně bylo třeba zabezpečit proti krádeži skladovací prostory na uložení techniky – Perla je totiž otevřená pro návštěvníky a zvědavce více méně bez dozoru. Paralelně probíhala instalace pracovního osvětlení, protože zkoušky byly plánovány na pozdní noční hodiny, jednak protože herci dojížděli po představení ze svých divadel, jednak abychom docílili světelných podmínek, jaké budou přibližně v době inscenování. Perla se tak na měsíc stala téměř naším domovem, přes den jsme připravovali technické podmínky, v noci zkoušeli a pak spali, porůznu na pečlivě vybraných místech, jehož měl každý dost. Ačkoliv tato rezidence nebyla nejkomfortnější, sladkou odměnou bylo probuzení, kdy do haly proudí obřími okny ranní slunce a zní ptačí symfonie z venku: vzrostlá vegetace podél venkovních zdí šustí a skřípe o skla a člověk má pocit, že je v obřím skleníku uprostřed Jurského parku nebo spíše Cesty do pravěku.

Proces zkoušení – testy

Po zajištění základní bezpečnosti v prostoru začaly technické zkoušky: práce se stěžejním vizuálním prvkem inscenace – šesti diaprojektory. Během nočních zkoušek (zpravidla od 22.30 do 02.30) jsme testovali, jak se chovají diaprojektory v prostoru (hluk, parazitní světlo), a hlavně jak vyznívají diapozitivy (světelnost, barevnost, různé promítací plochy – povrchy), jak funguje projekce v hloubce a členitosti prostoru, jaká je vhodná posloupnost jednotlivých obrázků. Nutno doplnit, že všechny diapozitivy byly vyrobeny jako originály speciální metodou, koláží podkladového obrázku a následným překrýváním, leptáním, perforací, barevnou korekcí…6)

Současně také probíhaly první „světelné zkoušky“, tedy lépe řečeno zkoumání, jak rozlehlý a členitý prostor světlem definovat při akcentování různých plánů: z pohledu diváka při třetí části má prostor vlastně až pět hloubkových plánů – první otevřený prostor před diváky, druhý plán pod platem za první řadou pilířů, třetí prostor „jeskyně“ s otevřeným stropem mezi druhou a třetí řadou pilířů (viz průhled dolů z plata), čtvrtou úrovní je „chodba“ za třetími pilíři a pátý plán tvoří místnosti za chodbou, odkud herci rovněž nastupují.

Obr. 4. Pohled do „jeskyně“, druhé dějství; kontrastní zelenomodré průvany a oheň (foto: Jan Dvořák)

Protože hrací prostor je vlastně všude, veškeré kabelové vedení (a nebylo ho málo) jsme museli instalovat na strop, aby nevadilo při pohybu hercům ani divákům. V tomto ohledu jsou industriální prostory vděčné – mívají stropní kabelové trasy, trubky, úchyty apod., kam je možné uchytit jak kabely, tak i svítidla na zajímavé pozice. Nevýhodou takových hal však je (z hlediska techniky, nikoliv režiséra) jejich rozlehlost, takže kabely se počítají na kilometry, a lze si jistě představit, jaká radost je cokoliv předělávat.

Režijní pojetí

Již od začátku bylo jasné, že vizuální i zvuková stránka představení mají být velmi efektní (nikoliv pro efekt sám, ale pro jeho symbolismus, obrazovou sdělnost a materiální podstatu). Na prvním místě stojí několikanásobná diaprojekce (jednotlivé projektory umístěné v různých pozicích, dálkově ovládané), promítalo se na boční stěny haly, do útrob prostoru přes pilíře, na velkorysou oponu, na strop. Vedle toho skromné svícení (neřekli byste, jak málo světla stačí lidskému oku, aby bylo schopno se v temném prostoru orientovat) pracuje hlavně s jednotlivými plány prostoru a přízračným kouzlem tajemna. Do děje je dále zakomponovaná polní kovárna s ohněm šlehajícím dvoumetrové plameny, živé bicí (v rukou Štěpána Chlouby) a harmonium, na které hraje představitel hlavní role Miloslav König a jež svým zvukem vzbuzuje velmi silnou emoci kontrastující s okolním industriálem. Výtvarnou koncepci dále umocňuje použití rekvizit – materiálů, jako třeba sochařská hlína, cihelný prach, železo, olistěné větve.

Vzhledem k dlouhým předletním večerům bylo také zřejmé, že tma v částečně proskleném prostoru nastane až kolem desáté hodiny večerní, a tak časový plán představení (začátek 20.30) nastavil i výchozí dramaturgii svícení. V první části (nahoře na platu) bylo světlo „přirozené“, prostor byl nasvícen ambientním soumračným sluncem přes okna, doplněn frontálními zářivkami s denní teplotou chromatičnosti umístěnými na zemi, stíny byly nenápadně zvýrazněny kontra světlem (čtyři Par64 ve studené barvě L161) v úhlu oken, tedy jako přirozené denní světlo. Umělé osvětlení jednak doplňovalo přirozené světlo, jež postupně opadalo, jednak v případě podmračené oblohy či deště, kdy osvětlení interiéru haly značně pokleslo, bylo schopno „usvítit“ scénu samo o sobě při zachování jisté neutrality. Toto dějství probíhalo bez světelné změny, prostor a čas „in natura“.

Následný přesun diváků na druhé dějství, které se odehrávalo ve spodní části a diváci jej sledovali shora kolem zábradlí průhledu, však již vyžadovalo dostatečné osvětlení pro přechod v nerovném terénu plata: to obstaraly zářivky umístěné na zábradlí. Přestože úplná tma ještě nenastala, ve spodní části pod platem již panovalo dostatečné šero, a tak „jeskyně“ snesla jednoduché decentní svícení budící dojem, že světlo dovnitř proniká jen (myšleným) vchodem do jeskyně – dva průvany (ve studené modrozelené R172) ze stativů svítily přes olistěné větve a vrhaly tak spolu se sloupy efektní stíny na hrací plochu. Významnou práci také odvedly LED čelovky ve výbavě robota Mišela, dějství bylo okořeněno ještě plameny ohně ve velkém hrnci (líh).

Společně s odchodem herců na finální část výpravy se diváci opět přesouvali, tentokrát do spodní části haly, kde bylo připraveno primitivní hlediště o třech řadách a šířce 30 m. V tu dobu byly světelné podmínky v prostoru už na hranici bezpečnosti (cesta vedla i po celkem úzkém schodišti), pro přechod jsme proto opět použili zářivky v horní části a zářivkové panely umístěné za hledištěm dole. Světla bylo dost, ovšem zářivky prostoru ponechaly jeho syrovost a zbytečně neprozradily kvality scény.

PrometheusObr. 5. Robot Mišel (Jiří Černý) se svýma svítícíma očima a jeho stvořitel Doktor (Jakub Folvarčný) (foto: Jan Dvořák)

Třetí dějství začíná vstupem herců do prostoru haly velkými železnými vraty (zvuk posouvaného plechu vyvolá pořádné entrée), dva z protagonistů nastupují v kontra světle v levé straně haly, asi 20 m od nejbližších diváků a 50 m od těch nejdále – to již předznamenává, jak se bude pracovat s dimenzemi prostoru. Ostatní herci se v následující scéně vynoří z různých zákoutí v zadní části pod platem, v prostoru „chodby“ za poslední řadou pilířů, pomalu postupují vpřed a nezávisle na sobě vedou samomluvné monology o svých strastech, každý bloudí sám, divák je však má před sebou všechny jako v labyrintu, kde sleduje jednotlivé tápající myši. Chodba byla vysvícena sedmi obyčejnými 25W žárovkami umístěnými v úrovni pasu za pilíři, tedy neviditelnými pro diváka. Polospodní teplé světlo, pomalu vzrůstající intenzity, v kombinaci se zašlou oprýskanou stěnou vzbuzuje pocit bizarní zóny, mrtvé krajiny. Poutníci pokračují v cestě dál, do pravé členité části mezi pilíře a různé stavební prvky, kam se světlo pomalu přelévá z chodby. Opět intimnější nasvícení, tentokrát malými Pary16 (s bodovou žárovkou 50 W GU10) ze země, takže světlo zasahuje změť kabelových tras, visících drátů a trubek na stropě, herci vstupují do světla či do stínu, jsou snad kdesi v (industriálním) pralese. Konečně vycházejí postupně vpravo, z nejzadnějšího rohu průhledem mezi dvěma válcovitými nádržemi (opět kontra světlo) do druhého plánu: koridor je nasvícen dvěma průvany shora (PC 500 W), současně ještě doznívá prostor pralesa a průhledu, a tak divák před sebou na chvíli má plastický obraz hloubky a vrstevnatosti prostoru. Po dlouhém putování se dostávají na jakési „náměstí“, plac, vlastně do bývalé jeskyně, která ji už ale vůbec nepřipomíná – poměrně silné světlo (na zdejší podmínky) z horních kontra parů (dvanáct Par56 300 W), aby se vzápětí vše ponořilo do tmy a vynikl jen M. König ve světle úzkého pinspotu u harmonia. A následuje první diaprojekce, na levou stěnu haly, kterou nenápadně doplňuje boční průvan se studenou korekcí, aby postava M. Mejzlíka v jeho projevu k davům byla vykreslena plastičtěji.

Fratišek FabiánNebudu zde dále popisovat celé představení scénu za scénou, jen doplním ještě řešení prvního otevřeného plánu hned před diváky – jednak jej důstojně vysvítí tři pinspoty z levé strany ze země, které postavám průvanovitě modelují figury, jednak je pro odhalující nasvícení použito pět malých symetrických vaniček frontálně umístěných opět na zemi těsně před diváky. V tomto plánu si také zahrají Pary56 uchycené na vršku čtyř pilířů, po kterých se světlo „plazí“ na zem a evokuje vertikální rozměr architektury.

Přestože výčet není kompletní, je patrné, že na tak velký prostor bylo použito celkem málo svítidel s nevelkým výkonem, avšak zcela dostačujících k vytvoření různých prostorů a atmosféry. Tu povyšují i další diaprojekce, od černobílých až po sytě barevné, v nichž se herci pohybují za minimální podpory dalšími světly. Výrazným prvkem je i oheň polní kovárny, která se osvítí vlastně sama a dobře funguje i jako kontra světlo pro stínohru na velké bílé oponě.

V principu se v Prometheovi nevyskytují žádná sofistikovaná technická zařízení, spíš naopak, jde tu hlavně o starou dobrou hru o světle a stínu, střídání reality a přeludu, napětí mezi viděným a tušeným, o odhalování či skrývání prostoru, jeho členitosti, o kouzlo industriální architektury. Ostatně o starý dobrý materiál, hmotu jde tak trochu i v představení.

Prometheus v číslech

Složení realizačního týmu: 13 mužů (nutno zmínit minimálně dvě stěžejní ženy – produkční se zlomenou nohou Magdu Juránkovou a výkonnou spoluautorku výpravy Zuzanu Bambušek Krejzkovou)
Délka představení: 118 min včetně přesunů diváků (25 + 15 + 70 min)
Začátek představení (oficiálně/reálně): 20.30/20.50
Západ slunce a reálná „tma“: 1. 6. 2016 21.01/22.00
Poslední vlak z Vraného nad Vltavou: 23.30
Kapacita diváků: 130
Počet repríz: 4 (včetně premiéry, další 2 reprízy v září 2016)
Časový rozsah instalace techniky, zkoušek: 480 h
Dimenze prostoru: 72 × 22 × asi 15 m (spodní patro) + 72 × 11 × asi 12 m (plato)
Denní penzum nachozených kilometrů: 8,7
Rozměry opony pro diaprojekce: 40 × 5,5 m
Metráž osazeného zábradlí: 132 m
Objem použitého dřeva: 1 m3
Objem spotřebovaného lihu: 20 l
Spotřebovaná metráž vázacího drátu: 100 m
Hmotnost kovářského uhlí: 50 kg
Kovářská kladiva: tři (1× 3 kg, přitloukací kladiva 6 a 7 kg)
Hmotnost kovadliny: 200 kg
Použité diaprojektory: 6
Celkový počet připravených diapozitivů: 300
Počet použitých diapozitivů: 80
Dostupný elektrický příkon/průměrný maximální příkon: 22 kW/500 W
Ovládání světel: 2 pulty (24 a 12 kanálů), 3 dimmery 12/2 kW
Světla divadelní profesionální: 6× P16, 6× P36 pinspot, 17× P56 short, 2× P56 long, 6× P64 long, 2× profil, 2× PC 1 kW, 3× PC 500 W
Světla nedivadelní: 2× čelovka LED, 2× vana 1 kW (70. léta), 4× vana 300 W, 5× vana 150 W, 1× industriál svítidlo, 1× uliční svítidlo, 4× zářivkový panel, 9× dvojzářivkové svítidlo kancelářské, 7× žárovka 100 W E27
Použité barevné filtry: 4× L161, 2× R172, 1× L201
Prasklých žárovek: 5
Stránek textu/pro osvětlovače použitelných stránek textu: 40/0Kabely DMX pro vedení signálu: 80 m
Kabely 230 V: 1 591 m
Kabely 400 V: 80 m
Multikabely pro stmívané rozvody: 94 m (1 m se ztratil)
Zvukové kabely XLR: 200 m
Pivo: celkem zhruba 350 l (40 lahvových piv/zkouška, asi 30 točených piv/zkouška)
Tabák: celkem zhruba 1 kg (asi 40 g tabáku/zkouška, asi 40 cigaret/zkouška)
Cigaretových papírků za dobu zkoušení: zhruba 1/3 denní produkce bývalé papírny Vrané nad Vltavou
Vzdálenost do hospody U Kaštanu: přibližně 300 m

Vysvětlivky:

1) V této souvislosti nelze nezmínit zejména Denisu Václavovou a Tomáše Žižku, kteří vedle kontinuálních performativních aktivit dlouhodobě sledují a teoreticky reflektují tento fenomén u nás i v zahraničí. Právě T. Žižka lektorsky vedl mezinárodní workshop v rámci Europeam Lighting School STAL-IN/STAL-OUT, jenž v červnu loňského roku týden okupoval podzemí bývalého Stalinova pomníku na Letné. Mimochodem, tato lokace byla původně plánována i pro představení Prometheus.
2) s.s.a. – site specific art. Zdroj citace: http://www.artslexikon.cz/
3) Přenesitelnost site specific představení je opravdu samostatné téma, a to jak z hlediska intence (např. Für die Macht, Halka Třešňáková Stiftung, vzniklo v Desfourském paláci pro festival 4+4 dny,
nyní Meetfactory), pro něž byla zásadní absurdní situace vybydleného palácového salonu a „velkého“ filantropického tématu, nebo pro režijní zpracování (např. Disconnected, Farma v jeskyni, vzniklo a hraje se v galerii DOX), kde je zásadní atmosféra a vizuál galerijního prostoru, či z důvodu technických okolností (např. Ropa, M. Bambušek, Automatické mlýny Pardubice), které vyžadují úplně jiné vizuální/světelné řešení. Někdy je takové představení přenesitelné, někdy ne v každém případě se však při přenosu site specific motivace vytrácejí či deformují.
4) Stručná anotace k představení: Sedm současných kovbojů na vandru do krajiny vlastního stínu. S písní na rtech neohroženě putují přes každodenní grotesku až do zapomenutých zahrad mystéria, kudy se prohání vítr nové mytologie. Vítr slov a obrazů, který odkrývá zasuté vrstvy a rozdmýchává oheň.
5) více viz http://divus.cc/praha/cs/
6) Na diapozitivech také pracovalo několik autorů – Martin Klapper, Jan Danhel a Miroslav Bambušek.

foto: M. Sterneck


Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 4/2016 naleznete zde.