Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 5/2016 vyšlo v tištěné podobě 19. září 2016. Na internetu v elektronické verzi bude k dispozici ihned.

Normy, předpisy a doporučení
Nařízení č. 10/2016 (pražské stavební předpisy) z hlediska stavební světelné techniky

Světelnětechnická zařízení
PROLICHT CZECH – dodavatel osvětlení pro nové kanceláře SAP
Posviťte si v práci na práci
Moderní a úsporné LED osvětlení bazénové haly

Aktuality

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Doprovodný program SIGNALu ovládne Maotik, DJ Maceo a The Cupcake Collective i Containall V obří nafukovací kupoli SIGNAL Dome, která se v rámci SIGNAL festivalu už podruhé objeví…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 20 – Živá syntéza světla a zvuku

02.11.2015 | Adam Jakoby, člen uskupení Lunchmeat |

Mezinárodní festival pokročilé elektronické hudby a nových médií Lunchmeat, který letos v říjnu vstupuje do svého šestého ročníku, si v roce 2010 zapsal jedno zajímavé prvenství. Představil koncept mezinárodní kreativní rezidence(1), spojující talentované tvůrce z oboru nových médií se zástupci současné progresivní elektronické hudební scény. Navázal tak na jeden ze svých dlouhodobých hlavních cílů – vykročit z klasických způsobů prezentace současné hudební tvorby, které sice staví na kvalitním zvuku, ale nezabývají se vizuální podporou hudebníků, pokročilým stage(2) designem nebo scénografií ani kreativním vizuálním zpracováním místa, ve kterém se hudební produkce odehrává. lunchmeat začal dlouhodobě usilovat o nastolení trendu, kdy je každý z prezentovaných hudebníků podpořen produkcí jednoho z novomediálních umělců, vizualistů, VJů(3) nebo light designérů tak, aby obě tyto složky měly stejnou váhu a působily na smysly diváka v celku a rovnocenně.

Tento koncept se zrodil v hlavě ředitele festivalu Lunchmeat Jakuba Peška a na české festivalové scéně způsobil před šesti lety malou revoluci. Společná audiovizuální prezentace si od té doby našla mnoho následovníků a několik původně ryze hudebních přehlídek začalo do svého programu zvát také vizuální umělce. Lunchmeat od té doby každoročně nejen nabízí výsledek také o tvůrčí programy  zaměřené na české umělce.

Jaké ale byly doposud provedené scénografické realizace?

Ohlédněme se ve zkratce za všemi uplynulými ročníky a podívejme se také, co se chystá v nadcházejícím tvůrčím uměleckém pobytu.

Obr. 1. Lunchmeat kreativní rezidence 2010: Romain Tardy vs. Nosaj Thing, MeetFactory, Praha, foto: Václav Hanuš; instalace se skládala z 500 trojúhelníků tvořících plasticky působící stěnu, na kterou byly promítány minimalistické vizuální kompozice, nejprve černobílé a později podpořené barevnými plochami

Romain Tardy – minimalisticky přísná geometrie

Vůbec první mezinárodní umělecká rezidence byla připravena v roce 2010 pro prostor smíchovské MeetFactory. Pozvání přijal francouzský vizualista Romain Tardy (alias Aalto), zástupce tehdy snad nejprogresivnějšího VJského uskupení Antivj. Tardy do Prahy přivezl připravené skici scén, po prohlídce prostoru se ale přiklonil k jinému řešení s větším důrazem na tzv. site-specific přístup. Přinesl koncept symetrické, geometricky stroze navržené stage. Koncipoval scénografický návrh jako ideální objekt pro pokročilé mappování(4), do projekční plochy zahrnul pult pro hudebníka i celé jeho bezprostřední okolí.

Nechal se inspirovat mimo jiné strukturou jehlanovitých tvarů molitanů, které jsou používány k pohlcování zvuku v nahrávacích studiích. Využil přirozený kontrast mezi zaoblenou a rovnou plochou. vznikl na pohled jednoduchý, kompaktní a esteticky velmi čistý návrh, vhodný právě pro Tardyho minimalistické vizuální kompozice.

Aalto promítal abstraktní vizuály nejprve ve striktně černobílém módu, později podpořené barevnými plochami, které vycházely z vizuální identity aktuálního alba jeho hudebního partnera, kalifornského elektronického hudebníka Nosaje Thinga.

Obr. 2. Lunchmeat kreativní rezidence 2011: Nińo Viejo vs. Luke Abott, MeetFactory, Praha, foto: Boris Edelstein; dekonstruování a zpětné skládání pomocí přední projekce na šestnáct panelů, které mohly tvořit obrazy buď každý zvlášť, nebo jako celek; jejich nosným tématem bylo lidské tělo

Konstrukční provedení scénografického návrhu nebylo ani tak odvážné nebo složité jako řemeslně precizní a dotažené, a tudíž dokonale funkční. Tardy vytvořil podle dispozic prostoru první náčrty a na jejich základě posléze virtuální 3D model. Vypočítal ideální proporce objektů, podle kterých byly vyrobeny jednotlivé díly instalace. Celkem se instalace skládala z více než 500 trojúhelníků z tvrzeného polystyrenu, které společně utvářely plasticky působící stěnu, jejíž povrch se také stal základní mřížkou pro následné mappování.

Česká premiéra Tardyho práce byla důstojným zahájením série uměleckých rezidencí Lunchmeat festivalu. Jeho práci se dostalo vřelého ohlasu na mezinárodní umělecké scéně. Dokumentární film o jeho pražské tvůrčí rezidenci do dnešního dne vidělo více než 79 tisíc diváků.


Obr. 3. Lunchmeat kreativní rezidence 2012: Florence To vs. Hecq, MeetFactory, Praha, foto: Dita Havránková; množství polygonových rámů bylo sestaveno do vzdušné instalace, na niž byly promítány videosmyčky, které v divácích zanechaly temný a intenzivní dojem

Niño Viejo – dekonstrukce panorámy

Rok 2011 zastihl Lunchmeat festival na stejné půdě, tedy v pražském klubu MeetFactory. Rezidentkou se stala španělská vizuální umělkyně Bego M. Santiago, která v té době přednášela v ateliéru animace pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Navrhla a se svým tříčlenným týmem pod značkou Niño Viejo realizovala maximalistický scénografický koncept. Projekcí kompletně pokryla zadní horizont stage.

Bego nepracovala s celistvou plochou, ale panorámu rozložila do šestnácti samostatně stojících, vertikálně orientovaných panelů o velikosti 3 × 1 m. Dřevěné, plátnem potažené rámy byly v nepravidelných rozestupech rozmístěny v zadním plánu pódia a nasvíceny přední projekcí. Kompozice byla namappována třemi projektory tak, že panely mohly fungovat samostatně každý zvlášť, jako celistvá jednolitá plocha, ale také v mnoha různých spojeních a kombinacích.

Nesouvislá, přesto monoliticky působící projekční plocha nabídla řadu možností, jak naložit s výsledným obrazem – použít ho jako celek, nebo naopak jeho význam dekonstruovat, množit a vkládat do nových souvislostí. Výsledný efekt těchto postupů byl o to silnější, že hlavním tématem projekcí, připravených speciálně pro hudební sadu Luka Abotta, bylo lidské tělo.

Práce kolektivu Niño Viejo (v překladu znamená „staré dítě“) je známa nejenom pestrou volbou výrazových prostředků (od fotografie a videa přes live cinemu(5), instalace, performance až k práci se zvukem), ale také silným sociálním akcentem. Svůj slovník formuloval např. v urbanistickém projektu Latent Souls, realizovaném ve Valencii, a znovu potvrdil právě na scéně Lunchmeat festivalu. Materiály kompletně vznikaly během čtrnáctidenní rezidence. Tým natáčel s místními tanečníky a performery a koláže z nasbíraných materiálů byly podrobeny novým analýzám a syntézám. Lidské tělo – v pohybu, strnulé, svobodné i manipulované obrazem. Tělo krásné a smyslné, ale i spoutané a uvězněné ve smyčkách, zotročené nekonečným opakováním, podrobené detailnímu rozboru a zkoumání.

Obr. 4. Lunchmeat kreativní rezidence 2013: NOHlab vs. Clark, Veletržní palác Praha, Praha, foto: Dita Havránková; promítání obrazů do průhledných nádob naplněných syntetickou mlhou vyvolalo holografický efekt; hudebník byl částečně zakryt instalací a celá scéna evokovala melancholicky výbušnou atmosféru

Florence To – levitující polygony

Rok 2012, do třetice industriální prostory MeetFactory a nová výzva, tentokrát pro londýnskou rezidentku tvořící pod jménem Florence To. Florence ve svém díle razí citlivý a pozorný přístup k prostoru a jeho charakteru a v závislosti na něm často také volí použité materiály. Při studiích módního designu si osvojila práci s látkou a k této zručnosti přidala odvážné kombinování médií a experimentování s vizuálním obsahem i technologiemi.

Nejinak tomu bylo v Praze. Florence To se ve své rezidenci soustředila na dva důležité aspekty – sběr autentických materiálů v příměstském prostoru a scénografický návrh, který by vedl živý dialog s místem konání. Zatím nejdůrazněji ze všech tří dosavadních rezidentů se vzhledem k místu realizace vymezila. Vytvořila vzdušnou, v prostoru elegantně levitující instalaci, poskládanou z množství polygonových rámů různých velikostí. Vycházela ze základního tvarosloví trojúhelníku a stvořila celek, který estetikou a lehkostí kompozice ostře kontrastoval s lineárním industriálním charakterem budovy. Nakolik byla formální podoba instalace k prostorám MeetFactory protikladná, videa, která Florence To promítala na soustavu subtilních laťkových rámů potažených látkou, naopak s duchem a atmosférou místa přímo souvisela. Živě míchané smyčky, natočené v okolí Prahy, čerpaly z reálií týkajících se lokálního chemického a potravinářského průmyslu. „Bude to temné a bude to intenzivní,“ prohlásila Florence o svém vystoupení ještě před jeho pražskou premiérou. V sadě připravené na míru hudebnímu vystoupení experimentálního hudebního producenta Hecqa své slovo dodržela.

Projekce vyplňovala celý prostor stage a rozrůstala se až k divákům, kterým se dostalo maximálního smyslového zážitku.

NOHlab – holografický efekt v uvězněném kouři

Tvůrčí duo NOHlab vzniklo, když se v roce 2011 setkali dva výrazní turečtí autoři Candaş Şişman a Deniz Kader. Jako první z rezidentů Lunchmeatu se mohli společně podílet na objevování zcela nového místa pro festival – podzemních prostor Veletržního paláce v Praze. Původní kinosál s betonovou elevací hlediště nabídl zcela novou diváckou perspektivu a stage o úctyhodných rozměrech 7 × 20 m.

NOHlab si do Prahy přivezli mezinárodní reputaci a reference o tvorbě charakterizované minimalistickým až puristickým přístupem. Ve svých pracích jako by se snažili očistit myšlenku až na její jádro a krystalizovat výslednou podobu díla syntézou uměleckých postupů. Transcendují nad jednotlivá média a pomocí precizních realizací a inovativního prolínání zdánlivě nesourodých prvků vytvářejí originální díla na pomezí 3D animace, videomappingu a interaktivního designu. Jejich animovanou instalaci Flux zhlédlo na internetu více než půl milionu lidí. Na Lunchmeatu dostali držitelé ocenění z festivalu Ars Electronica úkol postarat se o vizuální stránku vystoupení kultovního ostrovního producenta Clarka.

Jejich scénografický návrh spočíval v jednoduchém experimentu založeném na jednoduchém nápadu promítat do transparentních nádob naplněných kouřem. Výsledkem byla trojice masivních průhledných bloků, vyrobených z hliníku a desek z organického skla, které byly utěsněny a napuštěny syntetickou mlhou.

Skrze toto médium umělci z NOHlab promítali jednoduché textury a elementární grafické struktury a motivy. Paprsky projektoru vytvořily uvnitř zakouřených kvádrů spektakulární holografický efekt a procházely dál do prostoru, kde dynamické změny světla a tmy způsobovaly melancholicky výbušnou atmosféru, umocněnou odrazy desek z organického skla na stěnách a stropě sálu.

Jedinečnost tohoto konceptu spočívala i ve skutečnosti, že vůbec poprvé v historii produkcí Lunchmeatu byl hudební interpret ne zcela publiku na očích. Ač byl v celkové kompozici umístěn klasicky na střed stage, zůstával po celou dobu částečně skrytý za frontálním plexisklovým kvádrem, a diváci tak měli možnost vidět pouze jeho siluetu, projekcí nasvícenou zezadu. Takto zpola zastíněná postava byla působivou součástí živě vznikajících obrazů po celou dobu společné performance.

Shizuka Hariu a Desaxismundi – organické exploze prostoru V pořadí pátá festivalová rezidence svedla dohromady hned čtveřici umělců, kteří by se za běžných okolností stěží setkali. Světoznámá japonská scénografka Shizuka Hariu do Prahy zavítala už podruhé – poprvé to bylo při realizaci pro Pražské Quadriennale. Je známa pro své odvážné, někdy až monumentálně – přestože něžně působící realizace, evokující přírodní formy. Pro francouzského vizualistu Guillauma Pouchouxe, tvořícího pod pseudonymem Desaxismundi, to naopak byla česká premiéra. Jeho slovník spíše odkazuje k syntetickým, postindustriálním formám a tvarům, ze kterých jako by život vymizel nebo z něj zůstalo jenom jeho zdání. Lightdesignérské duo Dmitri Berzon a Petr Pufler je na české vizuální scéně dobře etablované – specializuje se na netradiční využití a kreativní programing klasických světelných zdrojů.

Ti všichni spojili síly, aby společnou instalací změnili vizuální identitu podzemí Veletržního paláce a podpořili hudební sadu britského beatového kouzelníka Tima Exila. Shizuka Hariu se postarala o scénografický návrh a volbu materiálů, Desaxismundi vzniklou instalaci obydlel svými digitálně generovanými krajinami a Dmitri Berzon s Petrem Puflerem výsledný efekt prohloubili živě ovládanou světelnou instalací, složenou z žárovek a zářivek, která z pódia prorůstala do celého sálu bývalého kina Veletrhy.

Prostorově velkorysý organický celek vznikl spojením rozměrného pletivového základu a velmi lehké tylové síťoviny. Světelná instalace ze žárovek, přirozeně zakomponovaná do nosné pletivové konstrukce, se opticky spojovala s nahodile rozmístěnými zářivkami a jejich lineárním pokračováním v sále. Výsledný soulad podpořila i skutečnost, že obě vizuální složky představení – světelné kompozice Puflera a Berzona i Pouchouxovy generativní grafiky – vznikaly a byly odbavovány z totožné platformy: programu vvvv.

Robert Seidel – světlo na hranici organické krásy

Na konci srpna organizátoři oznámili jméno rezidenta pro šestý ročník Lunchmeat festivalu. Jde o německého vizuálního umělce Roberta Seidela. Společným jmenovatelem většiny jeho děl je odvážná práce s materiály a projekcí. Vytváří vzdušné, organické instalace, často zavěšené, nebo budící dojem, že se vznášejí v prostoru. Objekty s vlastním životem, které navozují dojem životných forem a připomínají zvláštní syntetické přírodniny nebo jejich rekonstruované fragmenty. Ve svých instalacích a živých performancích Seidel kombinuje elementární jevy a textury s pokročilou generativní grafikou. Projekcí osvěcuje předměty, které se volně pohybují prostorem. Jejich vnitřní život podporuje přirozenou hrou světla a stínu, ale také pestrými barvami svých grafických kompozic. Seidel pracuje s fantazií diváka. Své proměnlivé struktury vrství v prostoru i čase, slovo dostává náhoda a charakter díla je autentickou paralelou umělého života. Tyto působivé experimenty se světlem a materiály posouvají hranice smyslového vnímání diváka a vedou jeho pozornost až na samou hranici zvláštní organické krásy rodící se před jeho očima.

Seidel, kterému se již podařilo vystavovat na prestižních místech, jako je LACMA v Los Angeles nebo Museum of Image and Sound v Sao Paulu a který obdržel řadu významných cen, včetně KunstFilmBiennale Honorary Award, představí českému publiku svou práci vůbec poprvé. Intenzivní tvůrčí rezidenci, při které vznikne další unikátní stage design pro podzemní sál Veletržního paláce v Praze, završí autorskou VJ sadou hlavní festivalový večer. Partnerem mu bude britský hudebník Andy Stott.



Obr. 5. Lunchmeat kreativní rezidence 2014: Shizuka Hariu, Desaxismundi, Dmitri Berzon & Petr Pufler vs. Tim Exile, Veletržní palác Praha, Praha, foto: Dita Havránková; světelná instalace v pletivové konstrukci spojené s tylovou síťovinou byla živě ovládána jeho autory; tato vizuální složka byla smíchána s digitálně generovanými krajinami do výsledné formy, jež proměnila prostor sálu Veletržního paláce

Posouvat se o kus dál

Lunchmeat se v roce 2013 stal členem mezinárodní audiovizuální sítě AVnode, zaměřené na networking a mezinárodní spolupráci partnerských organizací. Tento rok se v rámci AVnode stal rovněž součástí tříletého programu ve výzvě Creative Europe, zaměřeného na mobilitu novomediálních umělců a děl v evropském prostoru. Pro kreativní rezidence to bude znamenat mnoho nových kontaktů a inspirací. Přesto jejich organizátoři musí přemýšlet také nad tím, jak učinit jejich výsledky snáze přístupnými, a především přenositelnějšími. Cíl, aby v Praze vznikala nová unikátní díla v oboru nových médií a tato byla organicky spojována se současnou progresivní hudební produkcí, je naplněn. Bylo by ale škoda nevyužít potenciál nabídnout tato unikátní díla dalším festivalům, promotérům a organizátorům hudebních akcí, ať už jako scénografické koncepty, či jako  hotové celky, vzniklé spojením společné tvůrčí práce hudebníka a vizualisty. Jedno je jisté – kreativní rezidence budou zahraničním i českým umělcům dál nabízet příležitost dát své nápady dohromady, a především budou nadále spojovat cesty umělců, kteří sdílejí stejný světonázor: že každá nová realizace je zároveň výzvou a že věci je stále třeba posouvat o krok dál.

Vysvětlivky:

(1) rezidence – tvůrčí umělecký pobyt
(2) stage – jeviště, scéna
(3) VJ – video jockey (parafráze na DJ – disc jockey)
(4) mappování, videomapping – projekce na objekty ve volném prostoru (např. fasády domů)
(5) live cinema – původně označení živého hudebního doprovodu němého filmu, v dnešním významu simultánní tvorba obrazu a zvuku vizuálními a zvukovými umělci, kteří pracují za stejných podmínek (manifesty live cinema: http://artycok.tv/lang/cs-cz/24612/live-cinema-martin-blazicek-manifesty-live-cinemalive-cinema-martin-blazicek-manifestos-live-cinema)