Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 5/2016 vyšlo v tištěné podobě 19. září 2016. Na internetu v elektronické verzi bude k dispozici ihned.

Normy, předpisy a doporučení
Nařízení č. 10/2016 (pražské stavební předpisy) z hlediska stavební světelné techniky

Světelnětechnická zařízení
PROLICHT CZECH – dodavatel osvětlení pro nové kanceláře SAP
Posviťte si v práci na práci
Moderní a úsporné LED osvětlení bazénové haly

Aktuality

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Doprovodný program SIGNALu ovládne Maotik, DJ Maceo a The Cupcake Collective i Containall V obří nafukovací kupoli SIGNAL Dome, která se v rámci SIGNAL festivalu už podruhé objeví…

Více aktualit

Světelný design v kostce – Část 12 – Simulace počasí v divadle světlem

11.07.2014 | BcA. Šimon Kočí | Institut světelného designu | www.svetelnydesign.cz

Divadlo je odjakživa odrazem skutečného světa a divadelní prkna zase znamenají svět – odvěký a neřešitelný paradox divadla a umění vůbec. Pro scénický světelný design je velkou výzvou takové divadelní světy spoluvytvářet a skrze režijně‑scénografické koncepty tak realizovat i své vlastní vize. A občas tak dojde i na simulaci počasí.

Již několikrát jsem spolu s kolegy čtenářům představil mnohá úskalí, na která světelný design „živého umění“1 naráží. A to jak v klasickém kukátkovém, tak i ve studiovém divadelním prostoru, ale i v prostoru primárně nedivadelním.

Obr. 1. Na fotografii pořízené 22. 2. 2014 je vidět více halových jevů najednou: tzv. malé a velké halo, Parryho oblouk a halový sloup; za povšimnutí stojí ploché světlo krajiny i přes to, že byla fotografie kontrastně upravena (autorka fotografie: Štěpánka Kosová, dostupné na: http://ukazy. astro.cz/upload/20140222StepankaKosova_Komplex2.jpg)

Pro některé inscenace, na nichž jsem spolupracoval, bylo nutné vytvořit iluzi počasí. Podobně jako jakákoliv jiná profese i světelní designéři a osvětlovači často pracují s velmi omezenými možnostmi, nejen finančními, ale především technickými. Nasvítit scénu tak, aby byl zřejmý rozdíl mezi denní a noční dobou, je vcelku jednoduché. Pro pravé poledne je možné scénu prostě zalít (teplým, žlutě ofiltrovaným) světlem a „v noci“ ji ztlumit nebo použít modré (studené) filtry. K dotvoření západu slunce může pomoci nádech červeného světla. Prostě dosáhnout autenticity tak, jak napovídá příroda. Teplé letní a chladné zimní dny je od sebe možné snadno odlišit za použití teplých a studených barev2. Další možností je tyto efekty doplnit jinými scénickými efekty, např. deštěm nebo zvukem větru apod.

Zvenku dovnitř divadla

V tomto textu je však v centru zájmu především snaha o dosažení proměnného efektu, kdy v hracím prostoru dochází buď k časovému posunu děje, nebo jenom k navození měnící se atmosféry. V interiérových prostorech je nemyslitelné otevřít okna a doufat, že očekávaná atmosféra jednoduše vyjde. To je bohužel nesmysl, jednak proto, že přímo v divadelním sále by okna být neměla, a jednak z toho důvodu, že divadelní představení se většinou konají večer, takže téměř pokaždé je nutné denní světlo vytvořit pomocí dostupného scénického osvětlení. Lze tak určit základní charakteristická pravidla3, jimiž je možné se nechat inspirovat:

  • jaro a léto je možné navodit pomocí teplých barev,
  • podzimu a zimy lze naopak dosáhnout studenými barvami,
  • ráno a večer jsou stíny delší než v poledne,
  • sluneční nebo měsíční paprsky je možné vykreslit jedním silným zdrojem světla,
  • zatažené oblohy lze docílit difuzním svícením (frostové filtry nebo fluorescenční zdroje) nebo, jinak řečeno, světlem bez konkrétních stínů.

U všech scénických osvětlení je však pro tvorbu atmosfér počasí několik problematických faktorů.Prvním z nich je mnohočetnost světelných zdrojů světlometů, které pro jeden objekt (herce) často vytvoří vícenásobné stíny, a proto není možné v prostoru velkého jeviště použít vhodný světelný zdroj nebo světlomet, který by dokázal nasvítit celou scénu tak, aby vše mělo jeden jediný stín.

Pro časový posun v rámci inscenace je nutné zajistit víc takových zdrojů nebo alespoň nějak zajistit pohyb tohoto jediného zdroje blíž ke scéně a nebo naopak dál. Díky fyzikálním zákonům je známo, že se vzdalujícím se zdrojem světla ubývá intenzita osvětlení. Selským rozumem je tudíž možné vyloučit použití jediného světelného zdroje, a to proto, že by se musel pohybovat někde v prostoru hlediště, což v reálu není tak úplně možné. Proto je vhodné světlo orientovat jedním směrem, ačkoliv je používáno z více světelných pozic (přední rampy/mosty – F. O. H., portálové mosty, portálové věže, tahy atd.).

V tomto případě je pak třeba pravou stranu světlometů posílit intenzitou více než levou. Levá strana by měla nepatrně svítit, tak, aby pro levou část hlediště nezůstali účinkující úplně ve tmě (není-li to záměr). Tím se docílí toho, že herci mají po celé hrací ploše osvícenou více levou tvář než pravou. Na scéně je pak vidět více stínů, aniž by si však divák uvědomoval, že ve světě mimo divadlo je vidět pouze jediný stín a jediný směr stínů. Pro lidský zrak je rozhodující pohled na obličej a ne na to, co se nachází za postavami.



Obr. 2. Z představení Last Minutes, v němž byl scénickými světlomety simulován halový jev; odraz předních světlometů na slunečních brýlích herců má napodobit světlo halového jevu; na fotografii zleva doprava: Barbora Kubátová, Marek Menšík, Andrea Ballayová a Mikuláš Čížek (autor fotografie: Jan Hromádka)

Souvisejícím problémem je mnohdy nedostatečný prostor – vzdálenost a (ne)vhodná výška – pro umístění světelných zdrojů tak, aby bylo možné dosáhnout dlouhých stínů. Vzdálenost souvisí s úbytkem osvětlení a výška zase s možností umístění zdroje světla. Ten by neměl být přímo v pohledovém úhlu mezi divákem a hereckou plochou. I pro tzv. průvany (světlomety umístěné ze strany), které jsou příliš nízko, mohou být umístění komplikovaná z důvodu volného nástupního prostoru pro herce nebo pro manipulaci se scénickými prvky. Navíc mohou být snadno nedopatřením či z nepozornosti zastíněny.

Proto je někdy nezbytné uvažovat i nad správnou světelnou pozicí zdroje světla vytvářejícího dlouhý stín. Je nutné také vnímat to, že dlouhý stín a parazitní světlo okolo objektu vrhajícího stín mohou nevhodně osvětlovat pozadí a věci, které nemají být vidět. Dalším problémem může být celkový počet světlometů, které má světelný designér k dispozici. Pro vytvoření co nejreálnějších efektů by jich mělo být co nejvíce. Ale i s jejich malým množstvím je možné vytvořit dokonalou iluzi – chce to jen trochu důvtipu!

Často lze zvolit světla už použitá (namířená/nafokusovaná) nebo je možné vytvořit efekt ze základního nasvícení scény. Další možností, kterou divadlo (a celý divadelní prostor) nabízí, je využití znaků4 a symbolů. Jeden přesně a viditelně umístěný kontra světlomet se žlutým/oranžovým filtrem označený jako Slunce – divák by pak neměl mít problém pochopit, že když svítí, je zřejmě krásný slunečný den.

Proměny pomocí časování a efektů

Divadlo je děj, který se odehrává v reálném nebo abstraktním čase a jako takový má své vlastní zákonitosti. Na rozdíl od architektury je scénické osvětlení dynamické5 a právě časování proměn je jedním z velmi podstatných aspektů. Různým časováním proměn, které přenáší dění na scéně z prostoru do prostoru nebo z nálady do jiné situace, tak lze měnit význam nebo i posouvat děj v čase inscenace.

Sice je možné provádět změny od střihu (nulový čas/cut) až po změny v řádu několika desítek hodin, to ale u představení, které trvá i dvě hodiny, postrádá smysl. Právě časování je často opomíjeným prostředkem, a proto je možné být svědkem „diskotéky“, a bezdůvodně tak sledovat jednu rychlou
změnu za druhou. Pro téma simulace počasí je vhodné volit změny pomalejšího rázu, mnohdy i v řádu několika minut. Při pozorování dění venku je většinou patrné, že změny počasí nebo proměna denní doby jsou pomalé a většinou nejsou rychlejší než ve zmiňovaném řádu minut.

Výsledné načasování změn závisí na dramaturgii představení a těžko si lze představit, že by se diváci kochali půlhodinovou přeměnou, aniž by se na scéně dělo cokoliv jiného. I tak by ale tyto přechodové změny týkající se změn počasí neměly být kratší než jedna minuta. Dnešní doba počítačového řízení umožňuje časování také různě rozfázovat. Proto mohou být změny intenzit světlometů zapojených do simulace počasí načasovány jinak, třeba i nezávisle na dění na scéně. Například horizont může pomalu měnit barvu ze světlemodré do čerčervené během jedné scény a mezitím mohou ostatní světlomety reagovat na něco jiného během této probíhající změny intenzity světlemodrých zhasínajících světlometů do rozsvěcujících se červených.



Obr. 3. Představení Kazimír a Karolína, konkrétně jedna z nočních scén odehrávající se na parkovišti; scéna je nasvícena dvěma zdroji světlometů – z levé strany studené světlo simulující přední světlomety auta a zprava červené světlo simulující zadní světla vozu, v pozadí je malou intenzitou přisvícena zadní část jeviště z důvodu navazujícího příchodu dalších herců; na fotografiích herci: Anežka Rusevová a Jiří Suchý z Tábora (autor horní fotografie : Eufrasio Lucena-Muñoz, autor dolní fotografie: Klára Klepáčková)

Časy odcházejících a nabíhajících změn mohou být opět různé, a to i včetně tzv. zpoždění jednotlivých kroků (cues). Tím lze dosáhnout dalších možností dynamiky proměn. Každá změna je dobrá, když je pomalá, neboť rychlá změna na scéně něco zdůrazňuje. Různé efekty, jichž je v dnešní softwarové době přehršle, by měly být též ve svých jednotlivých krocích a přechodech spíše pomalejší, jak bude ukázáno dále. Není-li k dispozici projekční technika, efekty pro počasí lze vytvářet světlomety, jejich plynulým rozsvěcením a zhasínáním, nebo dokonce za použití speciálních efektových světlometů – ty mohou promítat přes animační kotouče mezi zdrojem světla a optikou světlometu něco jako déšť (padající kapky), různé mihotání (imitace lesních větví), mraky atd.
Vzhledem k ceně tohoto typu animačních kotoučů je však často nutné spokojit se pouze s konvenčními světly.

Příklady realizací

Poprvé jsem se s požadavkem proměnného počasí setkal na švédsko-finských ostrovech Ålandy při realizaci opery Joel (kulturní centrum Alandica, Marienhamn, 2009). Jedna scéna měla vypadat jako louka, přes niž přecházejí mraky. Zdánlivě znějící banalita se ukázala jako problém i pro všech 60 světlometů.

Hlavním systémem nasvícení bylo rozdělení scény na čtverce 3 × 3, tj. přední levá, střední a pravá část, střední levá, střed a střední pravá, zadní levá, střední a pravá plocha. To bylo jednoduše nasvíceno ze světlometů PC (popř. rozostřenými profilovými světlomety), do každé plochy minimálně dva zepředu, pokud možno křížem a s příslušným překrytím (to aby herci neprocházeli tmavými místy).

Díky tomu vznikla možnost simulovat přecházející mraky pomalu načasovaným efektem z osvětlovacího pultu. Jednotlivé plochy tak pomalu pohasínaly na menší intenzitu a jiné se mezitím rozsvěcely na původní plnou intenzitu. Tím bylo jednoduše dosaženo simulace přechodu mraků, neboť na scéně se pohybovalo mnoho pěvců a operních sboristů, na nichž byl tento efekt viditelný.

Dalším zajímavým námětem pro světelnou realizaci byla úvodní scéna představení Kazimír a Karolína (divadlo DISK, Praha, 2009) v režii Mikoláše Tyce a scénografii Eufrasia Lucena-Muñoze. Základní námět situace spočíval v tom, že slunečným dnem proletí vzducholoď Zeppelin a jí vržený stín bude vidět nejen na hercích, ale i na podlaze. Zde se ukázal být velkým problémem nedostatečný prostor. Aby byl stín zeppelinu reálný, musel by být zdroj světla skutečně někde na úrovni slunce. Toho ale není možné v divadelním prostoru dosáhnout. Princip obrácené stínohry s malou imitací vzducholodi by též nefungoval, neboť jediný světlomet by v dispozicích prostoru divadla DISK nevyvinul dostatečně přirozené rozptýlené světlo a kromě toho by neobsáhl ani celou plochu jeviště. Stínidlo ve tvaru vzducholodi by navíc v takovém světle zaniklo, resp. jen by ztlumilo intenzitu zdroje a stín by stejně nebyl vidět.

Tento problém byl nakonec vyřešen tak, že z celkového nasvícení celé scény se v načasovaných krocích automaticky jdoucích po sobě rozsvěcela scéna směrem odzadu dopředu. Podpořeno hereckou akcí (zdravením a máváním směrem do diváků) a zvukem odlétající vzducholodi bylo dosaženo věrohodného „odletu“. A to aniž by bylo vlastně nutné vidět přesný tvar stínu.

S dalším zajímavým úkolem přišel do divadla DISK v sezóně 2011/2012 režisér Jiří Adámek. Pro představení Last Minutes chtěl vytvořit na scéně, kterou byla antarktická výzkumná stanice a zasněžená zahrada před ní (bílý baletizol), tzv. halové jevy6. Použití jemné páry prostě není v divadelních podmínkách možné.
Bylo tedy nutné se zamyslet nad tím, jak se takový halový jev projeví v okolním prostředí, když je vlastně viditelný pouze na obloze. Zřejmě půjde o nějaké zvláštní až nepřirozené světlo. Tímto způsobem byly použity barvy k tomu, že se scéna bude barevně měnit (studené, žluté i červené odstíny) až po zvláštní odrazy od bílé plochy podlahy, čímž by mělo být zaručeně dosaženo podivného světla. V jeden moment, kdy si halového světla zepředu, jež do té doby vůbec nesvítila. Tím bylo opět jednoduše docíleno kýženého efektu. Aktuální případ proměny „počasí“, resp. děje ubíhajícího dne, je možné zhlédnout v žonglérském představení

Plovárna souboru (bra)Tři v tricku v Divadle Ponec v režii Veroniky Riedlbauchové a ve scéně Marjánky Stránské. Představení je inspirováno Rozmarným létem Vladislava Vančury a odehrává se na jednoduché scéně plovárny v podstatě během jediného dne. Od začátku přípravy inscenace znělo jasné zadání – představení bude i zájezdové, tzn. že je nutné, aby bylo realizovatelné v různých prostorech a s různým technickým zázemím. Kromě ubíhajícího dne bylo vysloveno i další přání: zhruba uprostřed představení se má na scéně odehrát něco jako sen (odpolední siesta). Bylo tak nutné odlišit reálný svět od tohoto snového. Sen lze připravit velmi jednoduše jakýmkoliv jiným světlem, které se do té doby a vlastně ani poté v průběhu představení neobjevuje. Pomocí světlometů se studenými a modrými filtry je možné tento úkol splnit bez potíží. A ubíhající den? Začátek představení začne se světly svítícími zepředu a převážně z pravé strany. Přes různá kuželková nebo akrobatická čísla a v jejich mezidobích se lze přes svítící střed dostat až ke konci, kdy více svítí levá strana. Tak jakoby uběhne slunce nad hlavami diváků a den uteče během jedné hodiny. Představení je plné i dalších efektů, ovšem tuto nastíněnou hlavní linii je možné realizovat téměř kdekoliv s minimálním počtem světlometů.


Obr. 4. Představení Plovárna, v současnosti na repertoáru Divadla Ponec, kde během hodiny uplyne celý den; lze si všimnout zadního kontra světla, které svítí schválně pro realizaci světelného vtipu; fotografie situačně předchází zakrytí slunce mrakem, tedy zhasnutí příslušného předního světla; pomocí kontra světla je tuto akci možné herecky dohrát a přemístit se tam, kde již světlo zase svítí; na fotografii herci: Václav Jelínek, Kristýna Vlčková a Adam Jarchovský (autorka fotografie: Marianna Stránská)

Závěrem

Je zřejmé, že k řešení scénického světelného designu není pouhé zvládnutí světelné techniky úplné bez nadhledu, hledání nápadu a jakéhosi důvtipu. V jednoduchosti je síla a příliš komplikované a složité vytváření efektů je, i přes veškerou snahu přiblížit se v divadle reálnému světu, vlastně nemožné.
Divadlo by mělo především pobavit a jakákoliv zdařilá podívaná dojem mnohonásobně umocňuje. Často i za cenu přiznaného jednoduchého triku.

Vysvětlivky:

  1. Živým uměním nechápu jen divadlo. Pod scénický světelný design spadají i ostatní eventy/události/akce, např. koncerty, site-specific akce, módní přehlídky, ceremoniály apod.
  2. Více o nauce barvy např. v: PLESKOTOVÁ, P.: Svět barev. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987, 199 s. ISBN 13-806-87.
  3. Pravidla jsou pro umění velmi nepoužitelná a asi by bylo vhodnější je chápat jako určitý návod nebo doporučení. Je totiž dost možné, že někdo jiný vytvoří úplně jiná „pravidla“ nebo se inspiruje nějak jinak a vytvoří světelný design podle sebe.
  4. Více např. v: MORAN, N.: Světelný design pro divadlo, koncerty, výstavy a živé akce. Vyd. 1. Praha: Institut umění, Divadelní ústav, 2010, 240 p. ISBN 978-807-0082-461.
  5. V současné době i architektura používá dynamické osvětlení. Kolikrát ho ani nezúčastněný pozorovatel nemusí postřehnout anebo jsou to efektní proměny spojené s určitou událostí. Nebo jen pouhopouhá regulace osvětlení či její řízení v rámci přizpůsobování umělého osvětlení biorytmu člověka – i to lze považovat za dynamické. Ovšem ne ve smyslu divadelním, kde jsou změny často dramaturgicky spojeny s dějem v souladu s režijní a scénografickou vizí.
  6. Halové jevy jsou úkazy na obloze způsobené nejčastěji lomem slunečních paprsků v atmosféře plné ledových krystalků. Jsou to různé oblouky, koróny, druhá slunce atd. Pro bližší informace doporučuji tyto internetové stránky: http://ukazy.astro.cz/halo.php