Emil Rathenau aneb Edison v Německu
Sto let od úmrtí zakladatele světoznámé elektrotechnické společnosti AEG. Ačkoliv elektrický proud byl objeven již na konci 18. století, ještě několik desítek let století následujícího zůstal jen laboratorní kuriozitou. Teprve ve druhé polovině 19. století byl již dostatek poznatků o elektromagnetických jevech a zkušeností s nimi, aby mohlo být přistoupeno k jejich využívání v průmyslu i v běžném životě lidí: k pohonu různých výrobních strojů, v dopravě a při osvětlování. Všechny tyto úkoly, vyvolané mohutným rozmachem dalších objevů v souvislosti s elektřinou a magnetismem, zajišťoval nově se rodící elektrotechnický a energetický průmysl jako svébytné odvětví techniky.
| „K dovršení něčeho cenného je třeba třízá- kladních věcí: tvrdé práce, vytrvalosti a zdravého rozumu.″ – T. A. Edison „Objevitelská práce přináší hodiny největšího požitku, ale také rozčarování a tvrdé i neplodné práce.″ – Werner von Siemens „Určitě přijde den, kdy elektřina zde bude pro každého, tak jako voda v řekách a vítr na obloze.″ – Emile Zola „Nalézt problém je důležitější, než nalézt řešení: otázka obsahuje víc než odpověď.″ – Walter Rathenau |
Významnými obory elektrotechniky začínaly být elektrické stroje, přenos elektrické energie na větší vzdálenost, elektrické osvětlování a elektrické teplo. V 90. letech předminulého století již také nic nestálo v cestě vzniku prvních elektráren. Nejprve elektřina sloužila k osvětlování, záhy i k pohonu strojů. Další využití této energie bylo jen otázkou krátké doby. Během necelého století tak byly objeveny všechny technické principy umožňující výrobu, přenos a zužitkování elektřiny.
Obr. 1. Emil Rathenau, zakladatel společnosti AEG
Mezi první technicky vzdělané a podnikavé muže, kteří brzy rozpoznali svou životní příležitost v budoucnosti elektrotechniky a využívání elektrické energie, patří německý vynálezce a průmyslník Ing. Emil M. Rathenau, dr. h. c., od jehož úmrtí uplynulo v letošním roce sto let. Významně se na přelomu 19. a 20. století zasloužil o rozvoj elektrotechnického průmyslu a byl v této době jednou z jeho vůdčích osobností. Jeho přínos byl rovněž v tom, že dosud "ospalé" Německo se jakoby probudilo a začala se rozvíjet další inženýrská odvětví. V odborné veřejnosti je znám jako zakladatel berlínské firmy AEG, vyrábějící především elektrické spotřebiče pro domácnost. Na rozdíl od své- ho vrstevníka a celoživotního konkurenta Wernera von Siemense se jeho jméno ocitlo v propasti mimovolného zapomnění nebo zlovolného mlčení. Podílely se na tom hlavně oba totalitní režimy v Evropě 20. století: pro nacisty byl opovrhovaným Židem, pro komunisty kapitalistickým vykořisťovatelem. Zde je vhodné připomenout, že na konci 19. století nepanovaly v Německu takové poměry jako později za vlády nacistů. Císařská německá říše Viléma II. ještě neznala nenávist, které Židé tehdy čelili ve Francii, ani židovské pogromy v Polsku a Rusku. Němečtí Židé byli aktivní v rozmanitých oborech: byli úspěšnými průmyslníky, obchodníky, bankéři, advokáty, lékaři, lékárníky i vědci, studovali a vyučovali na předních německých univerzitách, působili jako novináři v denním tisku, angažovali se v politickém a společenském životě. Stále častěji byly rovněž uzavírány sňatky mezi židy a křesťany. Výjimkou byl nacionální přístup pruské aristokracie a důstojnické- ho sboru německých branných sil, které se sžití se židovskou komunitou bránily.
Životopis
Emil Moritz Rathenau se narodil 11. prosince 1838 v bohaté rodině váženého židovského berlínského obchodníka Moritze Rathenaua. Po ukončení chlapecké židovské střední školy a čtyřech letech výrobní praxe u svého strýce v Dolním Sasku (1855 až 1859) studoval strojírenství na polytechnickém institutu v Hannnoveru a na švýcarském Federálním technologickém institutu (ETH) v Curychu (1959 až 1862). Pro zajímavost poznamenejme, že stejnou vysokou školu později navštěvoval také Albert Einstein, který zde v roce 1900 získal učitelský diplom opravňující ho k vyučování matematiky a fyziky. Po dva roky (1862 až 1863) pak Rathenau získával a prohluboval své technické znalosti na různých inženýrských stavbách v Anglii. V roce 1865 se vrátil zpět do Berlína a spolu s dlouholetým přítelem zakoupil malou továrnu, kde vyráběli přenosné „jednotky parních strojů“. Ačkoliv podnik zprvu prosperoval, dostal se posléze po rozporech majitelů do konkurzu a následné likvidace. Část vloženého kapitálu pocházela z věna Rathenauovy manželky. V roce 1866 se totiž oženil se Sabinou Mathildou Nachtmannovou (1845–1926), dcerou frankfurtského bankéře Isaaca Nachtmanna ze starého židovského rodu, jehož kořeny sahaly do 12. století. V rozmezí let 1867 až 1883 se jim narodily tři děti. V těchto letech se Rathenau začal zabývat soudobými možnostmi a perspektivou dalšího vývoje elektrotechniky v Evropě. Díky svým návštěvám v mnoha elektrotechnických firmách doma i v zahraničí a návštěvám světových výstav (Vídeň, Filadelfie, Paříž) získal dostatek informací k zahájení vlastního podniká- ní, zprvu zejména v oblasti elektrického osvětlení. V roce 1881 při prohlídce Mezinárodní elektrotechnické výstavy v Paříži viděl poprvé na vlastní oči svítit elektrické žárovky. Vrátil se domů nejen nadšen, ale také inspirován k další práci.
Všechno to začalo žárovkou …
Roku 1883 založil Emil Rathenau v Berlíně firmu Deutsche Edison-Gesellschaft für angewandte Electricität (Německá Edisonova společnost pro elektřinu/DEG), když se mu předtím v roce 1881 podařilo získat bankovní úvěr a po tvrdých jednáních i patenty na objevy amerického vynálezce a podnikatele Thomase Alvy Edisona v oblasti výroby žárovek s exkluzivním rozšířením působnosti na celou Evropu. Čtyři roky nato byla společnost přejmenována na Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft (Všeobecnou společnost pro elektřinu/AEG). Ta se během let stala synonymem pro široký sortiment výrobků a služeb. Zpočátku své existence se firma zaměřila na výrobu elektrických žárovek a stavbu tzv. blokových stanic (tedy elektráren). Již v roce 1889 byl osvětlen proslulý berlínský bulvár Unter den Linden. Rathenau prozíravě také koupil od profesora fyzikální chemie na berlínské univerzitě Waltera Nernsta patent na jeho lampu (místo wolframového vlákna ve vakuu zde byly použity tyčinky z oxidů lanthanoidů, snášejících vzduch), kterou osvětlil pavilon AEG na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Získal tehdy ocenění Grand Prix, ale také se dostavil velký komerční úspěch. Těžiště výroby však bylo pozdě- ji hlavně ve výrobě spotřebičů poháněných elektřinou – od těch používaných v domácnosti (elektrické plotýnky a vařiče (1910), kávovary, vařiče vajíček, elektrické čajníky, žehličky, elektrické zapalovače cigaret, elektřinou poháněné pračky, ledničky (1912), šicí stroje, vysavače, psací stroje (Olympia)) až po elektrárny, dopravní prostředky, a dokonce letadla (1910 až 1918), dále generátory, elektromotory, kabely, první přenosné elektrické vrtačky (1898) aj. Roku 1903 byla k AEG připojena berlínská firma Union Elektrizitäts-Gesellschaft (Spojená elektrotechnická společnost/UNION). V roce 1909 si firma AEG nechala jako ochrannou znač- ku zapsat slovo Foen, resp. Fön, pro své vlasové vysoušeče (původ slova Föhn je v latině, odvozeno od slova favonius, západní vítr; meteorologové tímto pojmem označovali teplý a suchý horský vítr). Časem se označení fén stalo mezinárodním označením vysoušečů vlasů vyráběných nejen firmou AEG. Prosadit Rathenauovu vizi elektrifikace každé německé domácnosti měly od roku 1887 napomoci výstavní prostory, kde se zájemci mohli informovat o možnostech využívání elektrického proudu, především k osvětlení.
Vznik industriálního designu
Zajímavá kapitola ve vývoji firmy je spjata s Peterem Behrensem (1866–1940), německým architektem účelového modernismu a designérem. Tento mnohostranný umělec se na přelomu století odpoutal od myšlení secese a stal se přední osobností nově pojaté architektury a designu účelového a funkčního stylu. Není bez zajímavosti, že se často zdržoval v okruhu lidí českého původu a byl znovuobjevitelem tzv. brandingu, tedy tetování těla rozpáleným železem, hojně používaného ve starověké Evropě. Ten byl v roce 1907 najat generálním ředitelem společnosti AEG Emilem Rathenauem – který kladl důraz nejen na technické parametry výrobků, ale také na jejich vzhled – jako umělecký konzultant: pro společnost měl navrhnout její logo („perfektní ve formě i ve funkci“), reklamní materiály, katalogy, dopisní papíry i podoby dílen a prodejen. Měl se podílet i na designu jejich výrobků (dodnes se v aukčních síních objevují např. stropní a stolní svítidla, nástěnné hodiny, měřicí přístroje aj.), čímž se vlastně stal historicky prvním průmyslovým designérem na světě. Jako architekt, designér a reklamní grafik pracoval u firmy do roku 1910, kdy na závěr spolupráce (nikdy se nestal zaměstnancem podniku) navrhl budovu její továrny na turbíny v Berlíně-Moabitu, která se stala jakousi ikonou moderní architektury té doby. Díky Behrensovi, „otci průmyslového designu“, se AEG podařilo dostat do povědomí spotřebitelů své nejmodernější produkty. Avšak na památku tohoto mnohostranného umělce a renesanční- ho muže v pravém slova smyslu vrhá stín jeho spolupráce s nacistickým režimem. Aby se prosadil, vstoupil totiž již v roce 1934 ve Vídni do nacistické strany a stal se obdivovatelem Hitlerovy stavební gigantomanie, naštěstí nikdy nerealizované. Svého morálního odsouzení se však Behrens nedožil. Zemřel v 71 letech v roce 1940 – v době počátečních německých válečných úspěchů.
Založení společnosti Telefunken
Roku 1903 se E. M. Rathenau stal generálním ředitelem AEG a společně se svým přítelem, ale také dlouholetým konkurentem Wernerem von Siemensem a jeho firmou Siemens & Halske, údajně na příkaz samotného císaře Viléma II., založil Společnost Telefunken, oficiálně nazvanou Společnost pro bezdrátovou telegrafii. Rathenau a starší Ernst Werner von Siemens (1816–1892) představovali dva protichůdné typy podnikatelů a oba svým způsobem ovlivnili firemní kulturu. Siemens vynikl mnoha vynálezy z oboru elektrotechniky, byl zastáncem rodinné- ho podniku, prosazoval se jako vynálezce-podnikatel a s vlastním know-how opatrně vstupoval na nové trhy. Silnou stránkou bratrů Siemensů byl výzkum a vývoj, avšak v oblasti marketingu neprorazili. Firma neměla oddělení odbytu zboží a reklama byla podle názoru zakladatele firmy nepotřebná – ten, kdo vyrábí nejlepší zboží, nepotřebuje reklamu. Emil Rathenau je naproti tomu často uváděn jako první manažer-podnikatel, podnikající především na základě zakoupených patentů. Jeho opačný přístup k propagaci výrobků a image firmy byl již zmíněn. Byl velkým zastáncem vysoké efektivity práce a jedním z prvních, kdo v Německu zavedl pásovou výrobu. Traduje se, že po celá léta trávil v práci každodenně patnáct i více hodin. V prvních letech své existence se nová společnost zabývala výrobou telefonů, bezdrátových zařízení pro lodě a další účely, stavbou vysílačů pro rozhlasové vysílání, později se zaměřila na výrobu televizních přístrojů, rozhlasových studií, výrobu gramofonových desek a hi-fi techniky. Mezi úspěchy podniku (od roku 1941 již zcela patřil firmě AEG) patří množství objevů, např. roku 1935 to byl první sériově vyráběný magnetofon na světě, roku 1939 první pravoúhlá obrazovka, roku 1963 systém barevných televizorů PAL atd.Ještě alespoň stručně k firmě AEG: přes velké škody se po druhé světové válce postavila znovu na nohy, takže před padesáti lety, v roce 1965, již zaměstnávala více než 67 tisíc lidí. V dalších letech došlo k mnoha fúzím různých výrob a podniků; počátkem 90. let byla AEG největší firmou v Německu v oboru elektrotechniky/elektroniky s širokým spektrem obchodní nabídky. Od roku 1994 je součástí koncernu Electrolux, velkého světového výrobce domácích spotřebičů, sídlícího ve Stockholmu. Stále jsou však v platnosti i v jiných podmínkách podnikání hodnoty prověřené tradicí AEG: fascinace technikou, kvalita, dlouhá životnost, klasický, strukturovaný design.
Toho všeho se zakladatel AEG Emil Rathenau nedožil. Roku 1912 se vzhledem ke svému onemocnění cukrovkou, doprovázenému amputací nohy, stáhl z aktivního řízení firmy a její vedení předal nejstaršímu synovi Walterovi, který se po jeho smrti 20. června 1915 stal předsedou správní rady. Ačkoliv byl znám jako německý patriot, ale zároveň respektovaný a podnikatelsky úspěšný představitel židovské komunity v Berlíně, stal by se o dvě desítky let později určitě jednou z prvních obětí nacismu nastupujícího po roce 1933.
Obr. 2. Emil Rathenau (v první řadě pátý zprava) 12. září 1891 v první elektrárně na střídavý proud na světě (Lauffen am Neckar), postavené pro Mezinárodní elektrotechnickou výstavu ve Frakfurtu nad Mohanem
Potomci Emila Rathenaua
„Lidé říkají, že vědí, co chtějí. Ale tak to není. Chtějí štěstí, a usilují o hmotné statky.″ (W. Rathenau)
Životní osudy dětí Mathildy a Emila Rathenauových jsou nejen zajímavé, ale bez nadsázky často i dramatické. Nejstarší Walter Rathenau (1867–1922) byl podnikatel, liberální politik a literát, historiky označovaný jako „muž s několika životopisy“, který v životě dosáhl mimo- řádného vlivu. Studoval na univerzitách ve Štrasburku a Berlíně filozofii, fyziku a chemii (doktorát na téma absorpce v kovech) a strojní inženýrství na Technické univerzitě v Mnichově. Brzy po ná- stupu do praktického života se vypořádal se svým židovstvím a v četných novinových článcích vyzýval všechny židovské občany německého státu, aby se vzdali specifik židovství a splynuli s většinovou německou společností. Pracoval v různých vedoucích pozicích v AEG, byl členem představenstva (1899), členem dozorčí rady (1904), místopředsedou (1910) a po smrti svého otce předsedou správní rady (1915). Do politiky vstoupil v prů- běhu první světové války, kdy německá vláda využívala jeho zkušenosti s řízením zásobování důležitými surovinami. Ještě v listopadu 1918 byl odpůrcem uzavření příměří, avšak poté se zúčastnil pařížské mírové konference, kde hájil zájmy monopolů (1919), jako poradce poválečné vlády Výmarské republiky zastával politiku reparací, byl krátce ministrem obnovy (1921) a ještě kratší dobu (necelých pět měsíců) ministrem zahraničí. Dva měsíce po jeho podpisu tzv. Rapallské smlouvy (šlo o smlouvu mezi Německem a tehdejším sovětským Ruskem, představují- cí pro Rusy první uzavřený mezinárodní pakt po Říjnové revoluci a pro Němce vymanění z politické a hospodářské izolace) byl 24. června 1922 zavražděn mladými nacionalisty z Freikorpsu, nesouhlasícími s tím, aby sice asimilovaný, ale přece jenom Žid zastával tak vysokou státní funkci. Stalo se to v den letního slunovratu, kdy staří Germáni konali lidské oběti. Odpor proti zločinu a podporu demokratickým poměrům tehdy při četných manifestacích vyjádřily statisíce občanů (jen v Berlíně 400 tisíc). Jen škoda, že jim to nevydrželo při nástupu Adolfa Hitlera k moci. Naproti tomu existuje ještě jiný obraz Waltera Rathenaua: spisovatele, přítele nositele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna a dalších spisovatelů, autora mnoha úvah, myšlenek a často citovaných výroků („Kdo miluje, ten se neptá, co dělat.″).
Mladší syn Erich Rathenau (1871– 1903) byl rovněž strojním inženýrem a odborníkem v oblasti výroby telefonních, napájecích a dalších druhů kabelů a v ta- žení měděných drátů. Až do své předčasné smrti vedl tehdy největší podnik na výrobu kabelů v Evropě Kabelwerk Oberspree (KWO). Zemřel v lednu 1903 v Itálii při návratu ze společné cesty s otcem do nejjižnějšího egyptského města Asuánu, kde zřejmě onemocněl. Nejmladší ze sourozenců, dcera Edith (1883–1952), se provdala za bankéře Fritze Andrease, byla členkou správní rady AEG a mimo jiné po smrti svého bratra Waltera editovala jeho literární dílo. Byla považována za „nejvíce intelektuální ženu v Berlíně″, založila německo-židovský literární „salon″, kde se scházeli přední umělci (režisér Max Reinhardt), spisovatelé (Thomas Mann) a politici (Friedrich Ebert). V roce 1939 obdržela od nacistů povolení k výjezdu z vlasti, emigrovala do Švýcarska, po skončení války se však domů nevrátila a zemřela v exilu v roce 1952. Při příležitosti letošního stého výro- čí úmrtí Emila Rathenaua byly v sobotu 20. června 2015 před zádušní mší položeny věnce u hrobky rodiny Rathenau na lesním hřbitově Berlin-Oberschöneweide, který nechala rodina Rathenauových vybudovat na ploše jednoho hektaru v letech 1902 až 1903. Slavnostního pietní- ho aktu se mimo členy rodiny zúčastnili představitelé berlínské židovské obce, městské správy, výzkumných organizací, hospodářské komory a koncernu Elektrolux.
Literatura:
[1] EFMERTOVÁ, M. C.: Elektrotechnika v českých zemích a v Československu do poloviny 20. století. Praha, 1999.
[2] EFMERTOVÁ, M. C., – MIKEŠ, J.: Elektřina na dlani. Praha, 2008.
[3] GERŠLOVÁ, J.: Co se skrývá za značkou. Historická encyklopedie podnikatelů.
[4] HEŘMAN, J.: Od jantaru k tranzistoru. Praha, 2006.
[5] MAYER, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice, 1999.
[6] První česká obrázková encyklopedie energetiky. Praha, 1995.
[7] Whoswho.de/bio/emil-rathenau.htm
[8] cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Rathenau
[9] cs.wikipedia.org/wiki/AEG