Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Jak postupovat při revizi hromosvodů podle ČSN EN 62305-1 až -4

aneb revizní technici, nebojte se nové normy! (2. část – závěr)
 
Ing. Jiří Sluka, inspektor elektrických zařízení, ITI Praha
 

Uzemňovací soustava

 
V ČSN EN 62305-3 se v čl. 7.2 Postu­py při revizi uvádí, že revize musí být pro­vedena tak, aby bylo možné zrevidovat ulo­žený zemnič. Zkušený revizní technik ale ví, že minimálně z 50 % je k revizi přizván až v době, kdy jsou všechny zemniče již zakryty zeminou nebo zality v základech, a tedy nemá šanci se reálně o kvalitě uzem­nění přesvědčit. V této situaci je nutné, aby montážní firma doložila, jakým způsobem byla uzemňovací soustava instalována. Nej­jednodušším způsobem je doložení pomo­cí stavebního (montážního) deníku či foto­dokumentací.
 
Při kontrole zemnění je nutné využívat i požadavky ČSN 332000-5-54 ed. 2 Zem­niče, ochranné vodiče a vodiče ochranné­ho pospojování. Nejdůležitějšími kritérii pro zemniče jsou materiály, tvary a rozmě­ry, viz tabulka 7 normy ČSN EN 62305-3 (zde tab. 7). Zemní odpor nemá překročit hodnotu 10 Ω.
 
Jelikož se dle ČSN 332000-5-54 ed. 2 (čl. 542.2.1) důrazně doporučuje budovat základové zemniče, bude většinou zemnicí soustava objektu a hromosvodu společná a v tomto případě bude mít zemní odpor hod­notu přibližně 1 Ω.
 
Hodnota zemního odporu se odvíjí od hodnoty rezistivity půdy. Příklady rezisti­vity pro jednotlivé druhy podloží jsou uve­deny v ČSN 332000-5-54 ed. 2 čl. ZA 2 (viz tab. 8).
 
V ČSN 332000-5-54 ed. 2 (čl. NA 12.4.2) se uvádí, že uzemnění hromosvodu a silového zařízení se nemusí spojovat, je-li vzdálenost mezi oběma uzemněními v zemi větší než 5 m. Pokud jsou obě uzemnění vybudována samostatně, je nutné při revi­zi zkontrolovat, že minimální vzdálenost byla dodržena (fyzická prohlídka, projek­tová dokumentace skutečného provedení, stavební deník).
 
Z projektové dokumentace revizní tech­nik zjistí, zda je uzemňovací soustava typu A (ČSN 62305-3, čl. 5.4.2.1) nebo typu B (ČSN 62305-3, čl. 5.4.2.2). Uspořádání typu A obsahuje vodorovný nebo svislý zem­nič, který je instalován vně chráněné stavby. Tento zemnič musí být uložen v zemi s hor­ním koncem minimálně 0,5 m nad povrchem a pokud možno co nejrovnoměrněji rozdělen, aby se v zemi snížily účinky elektrické vazby. Uspořádání typu B obsahuje buď obvodový zemnič vně chráněného objektu (minimálně 80 % jeho celkové délky musí být uloženo v zemině), nebo základový zemnič. Zemnič by měl být uložen v hloubce minimálně 0,5 m v zemi a ve vzdálenosti asi 1 m od vnější zdi objektu. V revizní zprávě je nutné uvést, jaký typ uzemňovací soustavy byl pro revidovaný objekt použit.
 
Jako náhodné zemniče lze přednostně vy­užít vzájemně spojené ocelové armování v zá­kladovém betonu nebo jiné vhodné kovové konstrukce, které však musí odpovídat z hle­diska tvarů a rozměrů požadavkům na stro­jené zemniče (viz tabulka 7 normy ČSN EN 62305-3).
 
Všechny spoje zemničů, a zejména pod­zemní spoje uzemňovacích přívodů, se musí chránit proti korozi pasivní ochranou (napří­klad asfaltovou zálivkou, licí pryskyřicí, an­tikorozní páskou apod.). Protikorozní ochra­na nesmí v žádném případě ovlivňovat vo­divost spojů.
 

Ekvipotenciální pospojování proti blesku

 
Z hlediska ochrany před bleskem je tato kapitola zcela nová, ale myslím, že z hle­diska praxe v oblasti elektrických zařízení a hromosvodů není tato problematika pro re­vizního technika „pole neorané“, jelikož se s ní při revizích elektrických zařízení setká­vá dnes a denně.
 
Ekvipotenciální pospojování proti bles­ku patří, na rozdíl od předcházejících tří čás­tí, do systému vnitřní ochrany před bleskem. Základním principem vnitřní LPS (Light­ning Protection System, systém ochrany před bleskem) je zabránit nebezpečnému jiskření uvnitř chráněné stavby, které může být způ­sobeno průchodem bleskového proudu nejen ve vnějším LPS, ale také v jiných vodivých částech stavby. Ekvipotenciální pospojování proti blesku prakticky znamená instalaci svo­dičů bleskových proudů SPD (Surge Protecti­on Device) třídy T1 co nejblíže vstupu vněj­ších metalických vedení do budovy.
 
Aby mohla být v rámci revize důsledně provedena kontrola ekvipotenciálního po­spojování proti blesku, musí si revizní tech­nik stanovit základní body prohlídky tak, aby v těch nejzásadnějších otázkách na nic nezapomněl:
  • SPD musí být instalovány tak, aby byla možná jejich revize.
  • U izolovaného LPS (oddálený hromosvod) musí být ekvipotenciální vyrovnání pro ko­vové instalace provedeno na úrovni terénu.
  • U neizolovaného LPS musí být ekvipoten­ciální pospojování proti blesku pro kovo­vé instalace instalováno v místech sklepů nebo na úrovni terénu. Tam, kde nejsou splněny požadavky pro dostatečnou vzdá­lenost s (elektrická izolace mezi hromo­svodem a kovovými částmi stavby), jsou vodiče připojeny k přípojnici vyrovnání potenciálů, která je spojena s uzemňovací soustavou.
  • V případě ekvipotenciálního pospojová­ní proti blesku pro kovové instalace musí být dodrženy minimální průřezy vodičů pospojování tak, jak jsou uvedeny v tabul­ce 8 normy ČSN EN 62305-3 Minimální rozměry vodičů spojujících různé přípoj­nice pospojování nebo spojující přípojnice pospojování k uzemňovací soustavě (zde viz tab. 9) a v tabulce 9 Minimální roz­měry vodičů spojujících kovové instalace k přípojnici pospojování (zde viz tab. 10). Upozorňuji na ČSN 332000-5-54, kde se v čl. 544.1.1. uvádějí průřezy ochranného pospojování, kde dochází ke spojení s hlav­ní ochranou svorkou (HOP). Průřezy pro materiály uvedené v ČSN EN 62305 se v některých případech liší.
  • Ekvipotenciální pospojování proti blesku pro vnitřní systémy se provádí stejně jako pro kovové konstrukce (viz předcházející odstavec). Jsou-li vodiče vnitřního pospo­jování stíněny nebo uloženy v kovovém ka­nálu, může být dostačující pouze pospo­jování stínění a kanálů. Nestíněné vodiče nebo vodič, které nejsou uloženy v kovo­vých kanálech, musí být spojeny před pře­pěťovou ochranou s vodiči PE nebo PEN.
  • Vyrovnání bleskového proudu pro vnější vodivé části stavby musí být provedeno co nejblíže ke vstupu do chráněného objek­tu a vodiče pospojování musí vydržet část bleskového proudu If, který přes ně může téci. Velikost proudu závisí zejména na třídě LPS, počtu paralelních cest (v zása­dě počtu svodů) a na impedanci uzemnění uzemňovací soustavy a podzemních a ven­kovních částí. Nelze-li metodu přímého po­spojování uplatnit (dočteme se v technické zprávě), je nutné použít SPD třídy T1.
  • Ekvipotenciální pospojování proti blesku pro elektrická a telekomunikační vedení musí být provedena stejně jako v případě vnějších vodivých částí. Všechny vodiče každého vedení by měly být připojeny pří­mo nebo přes SPD k přípojnici vyrovnání potenciálů.

Vnitřní ochrana před bleskem – elektrické a elektronické systémy ve stavbách

 
Jak jsem uvedl v úvodu, součástí revize LPS musí být také ochrana vnitřních elek­trických a elektronických systémů, která je předmětem ČSN EN 62305-4. Nechci do de­tailu rozebírat ochranu proti elektromagnetic­kým impulsům vyvolaných bleskem (LEMP – Lightning Electromagnetic Pulse), to pře­nechám odborníkům, kteří se touto oblastí zabývají. V této kapitole se chci pouze zabý­vat hlavními zásadami, kterými by se měl re­vizní technik při kontrole zabezpečení vnitř­ních elektrických a elektronických systémů proti LEMP řídit.
 
LPMS (LEMP Protection Measures Sys­tem) je kompletní systém ochranných opat­ření pro vnitřní systém ochrany před LEMP. Tato ochranná opatření jsou založena na koncepci zón ochrany před bleskem (LPZ – Lightning Protection Zone). Zóny jsou teore­ticky přiřazené prostory, kde úroveň LEMP je shodná s odolností systémů uvnitř zón. To znamená, že revizní technik potřebuje mít k dispozici dokumentaci k systému ochrany před LEMP a rozdělení objektů do jednotli­vých zón s přesným vyznačením rozhraní jed­notlivých LPZ. Bez vědomosti rozsahu jed­notlivých zón je nemožné provést kontrolu, zda jsou jednotlivé části instalace před LEMP dostatečně chráněny.
 
Rozdělení zón ochrany před bleskem (LPZ):
Vnější zóny:
LPZ0: ohrožení je způsobeno netlumeným elektromagnetickým impulsem; tato zóna se dále dělí na:
  • LPZ0A: v této zóně je ohrožení způsobe­no přímým úderem blesku a plným elek­tromagnetickým polem, vnitřní systémy jsou namáhány plným impulsním bles­kovým proudem;
  • LPZ0B: zóna je chráněna před přímým úderem blesku, ale ohrožení je způsobe­no plným elektromagnetickým polem, vnitřní systémy mohou být namáhány dílčími impulsními bleskovými proudy.
Vnitřní zóny:
  • LPZ1: zóna, ve které je omezen impuls­ní proud rozdělením proudu a přepěťo­vým ochranným zařízením (SPD) na roz­hraních; prostorové stínění může zeslabit elektromagnetické pole blesku;
  • LPZ2 až n: zóna, ve které může být impuls­ní proud dále omezen rozdělením proudu a dalším SPD na rozhraních; další prosto­rové stínění může zeslabit elektromagne­tické pole blesku.
Obecně platí, že čím vyšší je číslo jednot­livé zóny, tím nižší jsou parametry okolního elektromagnetického prostředí. Na hranicích každé jednotlivé zóny musí být zřízeny sběr­nice pospojování (ekvipotenciální přípojnice) a stínicí opatření.
 

Základní ochranná opatření proti LEMP:

  1. Uzemnění a pospojování
    Toto téma bylo v podstatě již rozebíráno v předcházející kapitole, kde bylo vysvětleno, že soustava pospojování minimalizuje rozdí­ly potenciálů a může snížit magnetické pole. V předcházející kapitole však nebyla zmíně­na velmi důležitá problematika pospojování na rozhraních zón LPZ, které musí být prove­deno pro všechny kovové části a inženýrské sítě (kovová potrubí, napájecí vedení apod.). Pospojování musí být provedeno přes přípoj­nice pospojování.
  2. Magnetické stínění a trasy vedení
    Prostorové stínění může být provedeno jako mřížové nebo souvislé stínění nebo jako náhod­né součásti stavby. Stínění vnitřních systémů může být omezeno na kabeláž a zařízení chrá­něného systému. Pro tyto účely se používají ko­vová stínění kabelů, uzavřené kabelové kanály a kovové kryty zařízení. Vedení tras vnitřních vedení musí minimalizovat induktivní smyčky. Stínění vnějších vedení vstupujících do stavby zahrnuje stínění kabelů, uzavřených kabelo­vých kanálů a betonových kabelových kaná­lů vzájemně pospojovaných s armováním. Na rozhraní LPZ0A a LPZ1 musí materiály a roz­měry magnetických stínění vyhovovat poža­davkům na jímače a svody (viz tabulka 3 a ta­bulka 6 normy ČSN EN 62305-3).
  3. Koordinovaná SPD ochrana
    Při použití ochranných opatření proti LEMP s více než jednou LPZ (LPZ1, LPZ2 atd.) musí být přepěťové ochrany SPD umís­těny na vstupu vedení do každé zóny. Při po­užití ochranných opatření proti LEMP, kdy je použita pouze LPZ1, musí být přepěťová ochrana SPD umístěna minimálně na vstu­pu vedení do LPZ. Vizuální kontrolou barev (např. zelená, žlutá, červená) kontrolních ter­číků přepěťových ochran SPD se dá snadno zjistit jejich aktuální stav.
 

Měření

V případě ochrany před bleskem (LPS) se provádí dvě základní měření:
  1. Měření přechodových odporů spojů vodičů
    Toto měření doplňuje vizuální prohlídku jímací soustavy a svodů. Při použití ocelové­ho armování by se měl změřit celkový odpor spojitosti vodivých částí, a to zejména mezi spodním a horním dílem armování. Naměře­ný odpor by měl být menší nebo roven 0,5 Ω. Nebude-li tato hodnota naměřena, nelze vy­hodnotit, že náhodné svody zabezpečí dosta­tečnou ochranu před bleskem, a musely by se instalovat strojené svody. Samozřejmě, že re­vizní technik ve zprávě o revizi (výchozí, pra­videlné) může toto opatření pouze doporučit.
  2. Měření zemního odporu zemniče (uzem­ňovací soustavy)
    Doporučuje se měřit hodnotu zemního od­poru pro každý strojený zemnič samostatně. Je-li to možné, měl by být změřen také celko­vý zemní odpor, což je reálné zejména v pří­padě, že hromosvodní soustava je připojena na celkovou zemní soustavu objektu (např. základové zemniče). Jak již bylo uvedeno v předchozí části článku, oproti požadav­kům ČSN 34 1390 se požadavek na minimál­ní hodnotu zemního odporu jednoho zemniče snížil na hodnotu 10 Ω (z původních 15 Ω). Metody měření odporu zemniče jsou poměrně detailně rozepsány v ČSN 332000-6, čl. B1, B2 a B3 (informativní příloha B).

2.1. Měření odporu zemniče využitím pomoc­ných zemničů (sond)

Jedná se o klasickou můstkovou meto­du, která byla velmi dobře popsána v ČSN 332000-5-54 (1/1996) v příloze NN, čl. 2.1. V podstatě je nutné mít při měření k dispo­zici dvě pomocné elektrody (PE a CE), ne­boli dle ČSN 332000-6 pomocné zemniče T1 a T2, které se umístí od měřeného zemniče v takové vzdálenosti, aby vzájemný vliv byl co nejmenší. Pro jednoduché zemniče stačí vzdálenost lCE = 40 m a lPE = 25 m. Pro slo­žité zemniče (zemnění) se volí lCE = 3krát největší rozměr nebo úhlopříčka zemniče a lPE = 0,62 lCE. I když výše popsaná „klasic­ká“ můstková metoda je uvedena v normě, která má platnost pouze do 1. 6. 2009, není jistě „zakázané“ měřit i nadále zemní odpor výše popsanou metodou.
 

2.2. Měření zemního odporu pomocí prou­dové metody

V podstatě se jedná o změření hodnoty odporu uzemnění postupem stejným jako při měření impedance smyčky s tím rozdílem, že se odpor měří proti konkrétnímu danému zemniči. Při této metodě se však nesmí zapo­menout vzít v úvahu při celkové hodnotě od­poru také impedanci vodiče proudového zdro­je (např. prodlužovacího přívodu, jehož impe­dance není při větších délkách zanedbatelná).
 

2.3. Měření odporu zemní smyčky pomocí proudových kleští

Tato metoda využívá existenci zemních smyček v propojené uzemňovací soustavě. V případě existence minimálně dvou svodů na objektu (dle požadavků ČSN EN 62305-3 jsou dva svody minimálním požadavkem na počet svodů pro jakýkoliv objekt) lze tuto metodu využít. Výhodou této metody je jed­noznačně to, že není nutné při měření rozpo­jovat vodiče zemnění a svodů a že jakákoliv rozpojená část celkové hromosvodní sousta­vy (jímače, svody a zemnění) bude okamžitě indikována. Samozřejmě, i při této metodě je možné změřit zvlášť zemnění a zvlášť sousta­vu svodů a jímačů. Upozorňuji, že toto mě­ření v žádném případě nenahrazuje fyzickou prohlídku pospojování jednotlivých částí hro­mosvodu a vodivých kovových částí, přesto­že se měřením dokáže, že všechny části hro­mosvodní soustavy jsou spojeny.
 

2.4. Měření hodnoty napětí miliampérové­ho bodu pro danou přepěťovou ochranu SPD

Touto metodou lze ověřit hodnotu napětí, při kterém je zajištěna ochrana. Hodnota na­pětí je uvedena na výrobním štítku přepěťové ochrany. Jedná se v podstatě o měření izolač­ního stavu. Měření lze provádět také běžný­mi multifunkčními měřicími přístroji, které se používají pro revize elektrických instalací.
 
Závěrem ke kapitole měření chci pouze připomenout, že bude-li mít revizní technik při měření zemního odporu pomocí proudo­vé metody (2.2.) a pomocí metody proudo­vých kleští (2.3.) nějaké pochybnosti, je nut­né provést měření další metodou (pokud je to technicky možné), aby se zjištěný výsledek potvrdil nebo vyvrátil.
 

Základní pravidla při revizi typických objektů (panelových a rodinných domů, výrobních hal, stanic mobilních operátorů apod.)

 

Rodinné domy:

Obecně se jedná o domy, které jsou vy­baveny běžnou elektronikou, televizní anté­nou, případně satelitní anténou. Dům s běž­nou výbavou elektroniky lze zařadit do třídy LPS III. U rodinného domu se sedlovou stře­chou bude zřejmě instalována jímací hřebe­nová soustava, která bude případně doplněna tyčovými jímači. Hřebenová jímací soustava vytvoří ochranný prostor (pro LPS). Přesa­hují-li některé části související se stavbou, je třeba pro tento ochranný prostor instalo­vat pomocné jímače.
Je nutné mít spočítanou dostatečnou vzdá­lenost s (vzdálenost elektrické izolace mezi hromosvodem a kovovými částmi stavby) a tuto vzdálenost při revizi zkontrolovat na­příklad mezi jímačem a anténním stožárem nebo jímačem a komínem s kovovou vložkou.
 
U nových staveb je upřednostňován obvo­dový základový zemnič s uspořádáním typu B, který je umístěn 10 cm nad dnem výko­pu nebo je uložen v betonové směsi s mini­mální krycí vrstvou betonu 5 cm. Na zákla­dový zemnič jsou napojeny všechny uzem­ňovací přívody.
 

Výrobní haly:

Jedná se například o „klasickou“ výrobní halu s plochou střechou, na které jsou umís­těny klimatizační jednotky. Výrobní hala bude zařazena do příslušné třídy LPS podle toho, o jaké technologie se jedná. Do jiné třídy bude zřejmě zařazen objekt výrobní haly, kde se provádí obrábění kovových dílů a do jiné třídy objekt s chemickými provozy.
 
Plechový obvodový plášť, který je umís­těn na ocelových sloupech, je možné použít jako náhodnou součást, je-li tloušťka plechu 0,5 mm. Spoje musí být provedeny spolehlivě pájením natvrdo, svařováním, svorkováním, falcováním apod. a přechodový odpor nesmí být větší než 0,2 Ω.
 
Ocelové nosné sloupy se použijí jako ná­hodné jímače.
 
Opláštění bude propojeno v horní části s jímací soustavou a ve spodní části s uzem­ňovací soustavou ve vzdálenosti 5 m a ple­chy by měly být spolu spojeny minimálně ve vzdálenostech 1 m. Jsou-li obvodové stěny ze železobetonu, je možné armování využít jako náhodnou součást. Přitom musí být splněny podmínky pro pospojování a hodnota přecho­dového odporu (Rpřech ≤ 0,2 Ω), jak bylo uve­deno v předcházejících odstavcích.
 
Zemnicí soustava by měla mít uspořádání typu B a podmínky jsou obdobné jako u ro­dinných domů.
V rozvodně na vstupu elektrického ve­dení je instalován transformátor o napětí 22/0,4 kV. Svodič bleskového proudu SPD třídy T1 bude osazen na sekundární straně transformátoru z důvodu zamezení zavleče­ní bleskového proudu do vnitřní instalace.
 

Stanice mobilních operátorů:

Tyto stanice jsou většinou instalovány na cizích výškových budovách a v mnoha pří­padech i na panelových obytných domech. Ochrana před bleskem musí být provedena
 
tak, aby při úderu blesku do nosné konstrukce nebyla zavedena ani část bleskového proudu do objektu. Nejlepší ochrannou je instalovat jímací tyč na střeše objektu tak, aby antén­ní konstrukce a stanice mobilních operáto­rů ležely v ochranném prostoru jímače. Jí­mač musí být odizolován izolační podpůrnou trubkou. U větších objektů je nutné instalovat více tyčových jímačů. Dále musí být dodrže­na dostatečná vzdálenost jímací soustavy od chráněných objektů s, případně je nutné in­stalovat izolované vodiče HVI.
 

Ochrana před bleskem – prostory staveb s nebezpečím výbuchu

Pokud se jedná o prostory s nebezpečím výbuchu, je nutné, aby revizní technik měl mimo jiné k dispozici Protokol o určení vněj­ších vlivů (dle ČSN 33 2000-3) a Protokol o určení nebezpečných prostorů (dle ČSN EN 60079-10 pro plyny a páry a ČSN EN 61241-10 pro hořlavé prachy).
 
Důležité je vědět, ve které části chráněné­ho objektu se nebezpečné prostory nacházejí. Na rozdíl od ČSN 34 1390, která se zabýva­la objekty s nebezpečím výbuchu par hořla­vých kapalin, plynů a hořlavých prachů, tedy objekty třídy B, nejsou v ČSN 62305-3 tyto prostory nějak samostatně zařazeny, ale jsou zařazeny do některé z tříd LPS (zpravidla se jedná o třídy I a II). Je tedy nutné dodržet po­žadavky na ochranu objektu pro danou třídu.
 
Obecně se v ČSN 62305-3 v čl. D 5.1 uvá­dí, že části vnějšího LPS by se měly nacházet ve vzdálenosti minimálně 1 m od nebezpeč­ných prostor. Někde toto není možné provést. Proto vodiče, které procházejí ve vzdálenosti do 0,5 m od nebezpečných zón, by měly být průběžné nebo by spoje měly být provedeny lisovanými armaturami či svařeny.
Ekvipotenciální pospojování musí být pro­vedeno mezi částmi hromosvodu a všemi vo­divými částmi objektu tak, jak bylo popsáno již v předchozích částech seriálu. V podstatě se dá říci, že u objektů s nebezpečím výbuchu platí, že ekvipotenciální pospojování musí být provedena na 100 % tak, aby v žádném přípa­dě nedošlo k jiskření. Revizní technik na to musí brát při revizi zřetel a místa pospojování musí kontrolovat jak vizuálně, tak i měřením.
 
U staveb se zónami 2 a 22 (k výbuchu může dojít pouze při poruše a na krátkou dobu) nejsou nutná další dodatečná ochran­ná opatření. Pro kovová technologická zaří­zení (např. sloupy, reaktory, stožáry, nádr­že), jejichž materiály a tloušťky odpovídají požadavkům na jímací vedení (viz tabulka 3 normy ČSN EN 62305-3), platí, že musí být uzemněna dle požadavků na uzemňovací sou­stavu (viz ČSN EN 62305-3, čl. 5.4.).
 
U staveb se zónami 1 a 21 platí požadavky pro zóny 2 a 22 (viz předcházející požadav­ky). Pokud jsou však potrubí osazena izolač­ními díly, musí být zabráněno účinkům prů­razných výbojů použitím oddělovacích jis­křišť v nevýbušném provedení. Oddělovací jiskřiště a izolační díly mají být instalovány mimo prostory s nebezpečím výbuchu.
 
U staveb se zónami 0 a 20 platí požadav­ky pro zóny 1 a 21. Dále musí být splněno, že spojení ekvipotenciálního pospojování proti blesku pomocí jiskřišť nesmí být insta­lována bez souhlasu provozovatele systému a musí vyhovovat danému prostředí (zóně). Také všechna elektrická zařízení a ochranné systémy musí vyhovovat zóně, ve které jsou instalovány. Označení všech instalovaných zařízení a ochranných systémů musí odpoví­dat požadavkům NV 23/1997 Sb.
 
Samostatně stojící nádrže by měly být uzemněny v závislosti na největším vodorov­ném rozměru (průměru nebo délce): do 20 m jednou, nad 20 m dvakrát. Pokud se jedná např. o oplocený prostor, kde se nachází více nádrží, musí být nádrže propojeny mezi se­bou navzájem a spojeny s vodivými částmi plotu.
 
Nadzemní kovová potrubí mimo techno­logická zařízení by měla být uzemněna kaž­dých 30 m nebo spojena s povrchovým nebo tyčovým zemničem.
 
U dálkových vedení, která jsou určena pro dopravu hořlavých kapalin v sekcích čerpa­del, šoupátek apod., by měla být přemostěna všechna vstupující potrubí včetně kovových plášťů potrubí vedením o průřezu minimál­ně 50 mm2. Vodiče pro přemostění by měly být připojeny k navařeným praporcům nebo šroubům, které jsou zajištěny před samovol­ným uvolněním připojením k přírubám vstu­pujících potrubí. Izolační kusy by měly být přemostěny jiskřišti.
 

Lhůty revizí LPS (hromosvodů)

U hromosvodů montovaných dle ČSN 34 1390 se lhůty stanoví dle ČSN 33 1500. U objektů bez nebezpečí výbuchu (třída A) je doporučen termín po pěti letech, u objektů s nebezpečím výbuchu par, plynů hořlavých kapalin a prachů se doporučuje termín pravi­delné revize po dvou letech. U LPS (hromo­svodů), které jsou již instalovány dle poža­davků ČSN EN 62305-1 až -4 se doporučené termíny pravidelných revizí uvádí v tabul­ce E.2 přílohy E normy ČSN EN 62305-3 (zde viz tab. 11). Systémy ochrany před bles­kem pro prostředí s nebezpečím výbuchu by měly být vizuálně kontrolovány každých šest měsíců, elektrická měření instalace by měla být provedena jednou za rok.
 

Aktivní hromosvody

Otázky typu „Jak revidovat aktivní hro­mosvody?“ jsou velice časté. V podstatě se na tuto otázku dá odpovědět velice jednodu­še, a to tak, že neexistuje česká technická har­monizovaná norma, podle které by bylo mož­né posoudit shodu instalované ochrany před bleskem s jejími požadavky. V současné době (od 1. 2. 2009) platí pouze ČSN EN 62305-1 až -4, která je modifikací IEC 62305-1 až -4 a je českou verzí EN 62305-1 až -4. To zna­mená, že požadavky normy se aplikují na ev­ropské, ale i na celosvětové úrovni a všech­ny státy se jí musí řídit. Pokud byly (jako že byly) v ČR uvedeny do provozu aktivní hro­mosvody a byla na ně vydána výchozí revize (jako že byla), tak se revizní technik odvolá­val na francouzskou nebo slovenskou normu. Pokud jsem mohl číst některé revizní zprávy, musím říci, že mnohé z nich byly psány do­sti „mlhavě“ a revizní technik se odvolával na certifikáty, které vystavila příslušná zkušeb­na (slouží jako podklad pro vydání ES pro­hlášení o shodě) a na měření zemních odpo­rů. K otázce počtů svodů se většinou reviz­ní technik nevyjadřoval. Pokud jde o to, jak zrevidovat nový objekt (výchozí revize), kte­rý je před bleskem chráněn aktivním hromo­svodem, odpověď je jednoduchá. Nijak, pro­tože s platností souboru norem 62305-1 až -4 přestávají platit národní normy (souběh ná­rodních norem a evropské normy může být v každém státě jiný). U stávajících objektů, kde se provádí pravidelná (periodická) revize, se shoda posuzuje podle technických předpi­sů, podle kterých bylo zařízení uvedeno do provozu. Osobně bych doporučoval, aby pra­videlnou revizi u objektů s aktivním hromo­svodem prováděl ten revizní technik, který vystavil výchozí revizi.
 

Závěr

Závěrem bych chtěl připomenout, že ten­to článek není pojat jako kompletní školení ze souboru norem ČSN EN 62305-1 až -4, to provádí jiní a fundovaní (a podle mého názo­ru velmi dobří) odborníci v této problemati­ce. Pouze jsem se pokusil shrnout základní požadavky souboru norem, které by měl re­vizní technik při revizi (prohlídce a měření) brát v každém případě v úvahu. Sám na sobě cítím, že se jako revizní technik musím tzv. „poprat“ s požadavky nového souboru no­rem, které jsou v mnoha případech odlišné od požadavků ČSN 34 1390. Zejména filozo­fie ochrany před bleskem a přepětím je pojata zcela jiným způsobem.
 
Tab. 7. Příklad materiálů dle tabulky uvedené v ČSN EN 62305
Tab. 8. Příklady středních hodnot rezistivity běžných druhů půdy
Tab. 9. Minimální rozměry vodičů spojujících různé přípojnice pospojování nebo spojující přípojnice pospojování k uzemňovací soustavě
Tab. 10. Minimální rozměry vodičů spojujících kovové instalace k přípojnici pospojování
Tab. 11. Maximální interval mezi revizemi LPS
 

Ing. Jiří Sluka
Absolvent Fakulty radio­lokace na VVTŠ (Vysoká vojenská technická ško­la) v Liptovském Mikulá­ši. Od roku 1992 působí jako lektor v oblasti vy­hrazených elektrických zařízení a jako revizní technik. Od roku 2004 pracuje jako inspektor elektrických zařízení ITI Praha pobočka Ústí nad La­bem. Působí jako přednášející na řadě od­borných seminářů, je autorem mnoha od­borných článků. Od roku 2006 je externím posuzovatelem ČIA a od roku 2007 je čle­nem technicko normalizační komise TNK 22. V letech 2006 až 2007 zastupoval ITI Praha v mezinárodní organizaci CEOC.