Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Tvorba architekta Jana Kotěry a jeho svítidla

Světlo 2/01

Jana Pauly, vedoucí kurátor odd. průmyslového designu Národního technického muzea v Praze

Tvorba architekta Jana Kotěry a jeho svítidla

Světlo představuje v tvorbě architekta Jana Kotěry neopomenutelný fenomén. S jistou hravostí využíval jeho fyzikální vlastnosti při dotváření exteriéru a interiéru svých staveb a záměrně jím citlivě navozoval silný emotivní zážitek.

Obr. 1.

Dosahoval toho především neobvyklým nasvětlením vnitřních prostor staveb denním světlem stropními okny – světlíky (Národní dům v Prostějově, Průmyslové muzeum v Hradci Králové, Zámek v Radboři, Právnická fakulta UK v Praze ad.) nebo zasklením oken barevnými, výtvarně komponovanými vitrážemi. Kotěra kombinoval světlo umělé s denním. A právě nejen denní světlo tvořilo v jeho tvorbě nedílnou součást kompozice prostoru. Neméně podstatnou roli v ní hrálo také světlo umělé, již elektrické, a také samotné tvarování osvětlovacího tělesa. Počátkem 20. století, kdy elektrické osvětlení ještě bylo naprosto neobvyklou, takřka luxusní záležitostí a bylo instalováno většinou v noblesních veřejných prostorách nebo salonech nejvyšších vrstev, využíval na svou dobu velmi „moderní“ Kotěra již elektrická svítidla. Většinou je sám navrhoval, někdy je přebíral již hotová. V této činnosti je srovnatelný s německým architektem evropského formátu působícím v téže době – Petrem Behrensem.

Jan Kotěra se narodil roku 1871 v Brně, vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Plzni a roku 1894 vstoupil na vídeňskou akademii, kam byl jako znamenitý kreslíř přijat do ateliéru prof. Otto Wagnera. Mohl se porovnávat se svými spolužáky, členy tzv. Siebener Club, zárodku spolku Secession, jejichž jména se později stala symbolem vídeňské moderny – Koloman Moser, J. V. Olbricht, Josef Hoffmann, Max Fabiani. Kotěra byl vynikajícím žákem a svá studia zakončil cestou po Itálii, kde se nadchl antickým odkazem, ovlivňujícím jeho tvorbu. Neboť kupole a sloup se staly určujícími tektonickými prvky jeho projektů, právě tak jako motiv voluty v jeho tvorbě dekorativní.

Kotěra se chtěl vrátit do vlasti, a požádal proto o místo na pražské Státní uměleckoprůmyslové škole, kam nastoupil ve svých 27 letech. Zde působil v letech 1898 až 1910 jako vedoucí ateliéru dekorativní architektury. Záhy si dokázal vytvořit svůj vlastní charakteristický styl, zcela odlišný od akademizujících a historizujících tendencí, panujících v té době v Praze. Jako mladý autor přicházející z německé Vídně, a proto i odlišně tvořící, nebyl v oblibě u většiny renomovaných pražských architektů, jejichž tvorba spočívala v zajetí historismů, popř. byla okořeněna nacionálními pokusy o charakteristický národní sloh. Sám usiloval o obrodný sloh, naprosto odlišný od dekorativního historismu a eklektismu konce 19. století, sloh bez planého dekorativismu, sloh vytvářející syntézu architektury a všech dalších složek výtvarného umění a uměleckého průmyslu. Právě do něho vnášel moderní zásady tvorby a sám šel příkladem v jeho uplatňování v soudobé architektuře.

Obr. 2.

Sochařem Stanislavem Suchardou byl uveden mezi členy SVU Mánes, kam byl poté i přijat. Zde se seznámil a spřátelil s mnoha tvůrčími osobnostmi, pozdějšími spoluautory jeho mnohých projektů. Ač je Kotěra nazýván otcem moderny v české architektuře, ozdoba byla pro něho nepostradatelným doplňkovým motivem k dokončení a zvýraznění myšlenky projektu. Jeho tvůrčí krédo a tektonické zásady vyústily do úsilí vytvořit co nejpřehlednější prostorové řešení stavby, které zvýraznil plastickými, opticky nejpůsobivějšími detaily a nápadnými komponovanými motivy.

Kotěrův velký cit pro kultivovaný a uměřený tvar lze sledovat jako autorovu tvůrčí hru s rafinovaným světem forem. Dokázal vypointovat každou svoji velkou nebo tzv. malou architekturu do nejmenšího detailu. Prvky svých interiérů převážně sám kreslil a rád dohlížel na jejich precizní provedení. Jím doporučený materiál na jejich ztvárnění svědčí o jeho konkrétní představě, určité zkušenosti a jeho oblibě kvalitního uměleckého řemesla, které záměrně zapojoval do svých projektů.

Kotěrova první tvůrčí etapa se vyznačuje ještě určitým dekorativismem, ovlivněným vídeňským školením u prof. O. Wagnera. Své dekorativní funkční objekty, vytvářené v duchu florální secese, zadával precizním uměleckořemeslným výrobcům, mimo jiné velmi často také Frantovi Anýžovi. Noblesní Kotěrova svítidla se tak mnohdy stávala dominantním prvkem jeho interiérů.

Zřetelné vědomí souvislosti v jeho architektonické tvorbě je takřka identické s podobnými tendencemi Wiener Werkstätte (WW) o Gesamtkunstwerk (Národní dům v Prostějově). Umožňovalo mu zakomponovat vlastní návrhy nábytku, svítidel a ostatních uměleckořemeslných předmětů do svých projektů staveb. Věnoval jim velkou část své tvůrčí činnosti. Zároveň se snažil informovat o dění ve světě a v časopise Volné směry uveřejňoval ukázky z tvorby O. Wagnera, J. Plečnika, belgické, francouzské, anglické moderny, informoval o americké architektuře a jeho oblíbeném F. L. Wrightovi. Ten mu byl svým výrazem bližší než Adolf Loos.

Ačkoliv byl mladý Jan Kotěra doslova trnem v oku skupině českých, akademicky tvořících architektů přelomu 19. a 20. století – A. Wiehlovi, O. Balšánkovi, J. Fantovi a dalším, přesto začal dostávat zakázky od soukromníků i měst.

Obr. 3.

Mimo jiné již roku 1899 se chopil příležitosti navrhnout Salonní vůz Elektrických drah hl. města Prahy a přesvědčivě zvládl i jeho interiér. Jeho první zakázka na fasádu tzv. Peterkova domu (1900) na Václavském náměstí přinesla oživení v architektonických kruzích svým pojetím volné kompozice z rostlinných prvků ve stylu secese, neboť se výrazně lišila od akademizujících a historizujících fasád okolních paláců. Již zde věnoval pozornost mřížím, kování i svítidlům, vyrobeným podle jeho návrhů. Kromě toho byl často vyzýván k tvorbě funerálních pomníků význačných rodin, které zvládal s velkou noblesou, většinou ve spolupráci s význačnými českými sochaři. Na všech pomnících citlivě komponoval motiv lucerny, která většinou bývala vyráběna firmou Anýž. Bezesporu byl také mistrem výstavních projektů, jednou z jeho prvních staveb tohoto druhu byl výstavní pavilon Mánesa (1902) pod Kinského zahradou na svazích Petřína pro výstavu francouzského sochaře A. Rodina. V prvním desetiletí 20. století vytvořil několik projektů rodinných vil. Zpočátku uplatňoval i prvky lidové architektury, zřetelné v Trmalově vile ve Strašnicích (1903) nebo na venkovském domě JUC. F. Tondra na břehu jezera ve St. Gilgenu (1906). Inspirací mu byl velký anglický venkovský rodinný dům, dobře umístěný v komponované zahradě, o čemž svědčí i dům sochaře Suchardy v Bubenči nebo Máchova vila v Bechyni (1902 – 1903).

Velké renomé mu získal projekt a stavba Okresního domu v Hradci Králové (1903 – 1904), pojatý ještě v duchu secese. Na jeho základě dostal zajímavou zakázku na Český národní dům v bohatém Prostějově na Hané (1905 – 1907). V té době vytvořil také úspěšné a realizované návrhy interiérů vagonu pro firmu Ringhoffer.

Zastavme se nyní u jeho prostějovského Gesamtkunstwerku, neboť asymetrická kompozice Národního domu, kterou vytvořil mladý energický architekt Kotěra ve svých 33 letech, se stala završením jeho prvního tvůrčího, tzv. secesního období. Komplex stavby se skládá ze tří vzájemně propojených hmot – divadla, restaurace a nad ní umístěným přednáškovým sálem a spolkového domu. Kotěrův výjimečný cit pro zapojení uměleckých řemeslníků a výtvarníků do tohoto projektu dokládá uměřená dekorativnost vnitřních prostor, která navozuje slavnostní, ale neokázalý prožitek. Vytvořil dokonalé propojení architektury budovy s výtvarnými díly a účelovými předměty uměleckořemeslného charakteru v jediný harmonický celek. Dokázal to nejen svými návrhy závěsných stropních a nástěnných svítidel a fantazijních světelných kandelábrů, interiérových mříží a kování, vyrobených z ušlechtilých materiálů mosazi, bronzu, mramoru, štuku, ale také dalšími návrhy pohodlné židle, polokřesla a sklápěcího řadového křesla, vyrobených firmou Thonet.

Obr. 4.

Právě pro divadlo Národního domu v Prostějově vytvořil ve své době naprosto ojedinělé tři typy světelných kandelábrů, které sice byly při německé přestavbě ve 40. letech odstraněny, ale jejich díly se podařilo tajně uschovat a zachránit před zničením. Kandelábry a další kovové doplňky vyráběla dílna prostějovského cizeléra a pasíře Theodora Dostála, pozdějšího ředitele kovozpracovatelské firmy Vulkania – menší moravské obdoby Anýžovy pražské firmy. Pouze dvě velké centrální bronzové figury kandelábrů na rampě balkonu divadla nebyli v Prostějově schopni odlít z bronzu, a tak byla ke spolupráci vyzvána již proslulá firma Franty Anýže z Prahy. Anýž bez problémů odlil bronzové postavy ztrnule sedících žen, vysoké 180 cm, a ujal se i cizelérských prácí a dekorativního zlacení, včetně vsazení skleněných broušených kamenů do diadému a pásu figur žen. Ve spolupráci s prostějovskými kovotepci Dostálem, Čihákem a Papíkem byla dokončena montáž těchto dvou, divadelnímu sálu dominujících kandelábrů; společně se podíleli i na výrobě všech dalších kandelábrů. Při tvorbě návrhů se Kotěrovi pravděpodobně stala inspirací místní pověst o králi Ječmínkovi, neboť všechny kandelábry jsou tektonicky stylizovány do tvaru klasu ječmene, který je umocněn protáhlými skleněnými baňkami, kryjícími elektrické žárovky. Všechna ostatní svítidla podle Kotěrových návrhů dodávala firma Anýž nebo Křižík z Prahy. Půvabná jsou také malá nástěnná svítidla lóží, na půloblouku mosazné montury jsou zavěšeny bílé baňky korespondující s kandelábry. Velké kruhové a podélné závěsné lustry použité v místnostech a bývalé kavárně spolkového domu jsou takřka typově a tvarově identické s lustry navrženými Kotěrou pro dnes již neexistující Suchánkovu kavárnu Arco v Praze (1907). Jsou vyráběny z mosazné montury jednoduchých hranolů, obkroužených pásem s protlačovanými jednoduchými ornamentálními motivy, po jehož obvodu jsou svěšeny skleněné křišťálové třásně a uvnitř jsou elektrické žárovky upevněny do smaltovaných misek.

Zajímavé bylo i to, že se na stavbě a ostatních doplňkových pracích pro tento dům měly podílet pouze české firmy. S velkým rozmyslem řešil Kotěra v Národním domě denní osvětlení, mimo jiné i v divadelním sále, který byl zřejmě navržen jako víceúčelový. Okno nad balkonem divadla a stropní světlík ve vestibulu byly vyzdobeny vitrážemi podle návrhu malíře Františka Kysely. Vitráže v bočních oknech nad divadelními lóžemi navrhl sám Kotěra. Všechny tyto účelné a zkrášlující vstupy denního světla však byly při přestavbě ve čtyřicátých letech zrušeny.

Kotěrovo další tvůrčí období se vyznačovalo odklonem od počátečního dekorativismu a abstrahovaná tektonika jeho staveb byla zdobena užitým materiálem – motiv glazovaných cihel a modifikace vstupních pylonů se projevují i na dalších stavbách. Jeho vrcholným dílem je Průmyslové muzeum v Hradci Králové, na kterém pracoval v letech 1906 až 1912, také v součinnosti s výtvarníky a kvalitními řemeslníky.

Obr. 5.

Svítidla použitá v budově muzea jsou již naprosto funkční, ještě méně dekorativní, konstrukce elegantního podélného tvaru závěsného lustru z čítárny je již vytvořena z pouhého mosazného hranolu.

Baťa si Kotěru vyvolil k přestavbě své rodinné vily ve Zlíně roku 1912. Poté byl Kotěra autorem prvních návrhů rodinných domků pro dělníky Baťovy továrny.

Jako organizátor založil v roce 1913 Svaz českého díla, aby se česká umělecko-užitková tvorba mohla zúčastnit přehlídky na výstavě Werkbundu v Kolíně n. R.

Kotěra jako učitel vychovával své žáky (P. Janák, J, Gočár, J. Zázvorka, J. Kalous, B. Fuchs, J. Fuchs, J. Krejcar, F. Gahura, E. Králík, A. Metelák ad.) k samostatnému myšlení a osobitému výrazu a stal se tak iniciátorem české moderní architektury.

Byl příkladem architekta-umělce, jehož empatie k prostoru a k aktuálním potřebám společnosti ústila do hlubokého vyjádření současného životního slohu, jak dokládá jeho široce zaměřená tvorba.

Mohli bychom pokračovat v dlouhém výčtu z Kotěrovy tvorby, upozorněme jen na to, že je také autorem budovy Právnické fakulty UK v Praze, jejíž kompletní realizace se již nedožil. Zemřel v Praze roku 1923.

F. X. Šalda zhodnotil Kotěru na jeho posmrtné výstavě roku 1926 takto:

„Kotěrova tvorba ukazuje, co je nutnost a síla, co vázanost a přece svoboda, co duch, který nalezl míru a zákon v sobě.“

Shrnutí celoživotní Kotěrovy tvorby představí výstava, kterou nyní připravuje tým kurátorů pod vedením prof. Vladimíra Šlapety pro Obecní dům v Praze a která bude otevřena v polovině prosince 2001. Na této výstavě bude představen také původní kandelábr s bronzovou figurínou ženy z divadelního balkonu, zrekonstruovaný z nalezených a za války ukrytých mosazných dílů. Byl znovu vzkříšen zásluhou nebývalého pochopení ředitelky prostějovského divadla PhDr. Jany Zikmundové a sponzora České spořitelny.