Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Osvětlovací sklo


Osvětlovací sklo
Počátky výroby skleněných krytů elektrických svítidel v českých zemích

Jitka Lněničková

Ve světelné technice znamenal nástup elektrického světla naprostý zlom. Zatímco u všech předchozích druhů osvětlení šlo při konstrukci svítidel o to, aby se svítivost plamene podpořila a zvýšila, u elektrického světla již byly paprsky obloukových lamp i žárovek tak intenzivní, že bylo naopak třeba ostré světlo rozptýlit. Před výrobci zejména skleněných krytů tak stál nový úkol, se kterým se museli vypořádat – dosáhnout maximálního rozptylu světla s minimální ztrátou svítivosti.

České sklárny a rafinerie skla, které do počátku 80. let devatenáctého století vyráběly komponenty svítidel pro plynové, petrolejové, lihové, gazolinové či olejové osvětlování, začaly hledat cesty, jak požadovaného účinku dosáhnout. Nejprve ovšem byly pro elektrická svítidla používány kryty z čirého broušeného skla. Takové kryty byly instalovány např. ještě v roce 1881 na elektrotechnické výstavě v Paříži u Edisonových svítidel se žárovkami i u Křižíkových svítidel s obloukovými lampami. Skla pro Křižíka pravděpodobně dodala sklárna firmy Josef Inwald ve Zlíchově (nyní Praha 5). Často byla tato svítidla i zcela bez krytů žárovek či obloukových lamp.

Obr. 1. Obr. 2. Obr. 3.

Obr. 1. Bronzový lustr s Edisonovými žárovkami, návrh a výroba Fritz von Miller, Mnichov, 1882; lustr získal cenu na elektrotechnické výstavě v Mnichově roku 1882; jsou zde zřetelné kryty s optickými dekory v podobě jahod a mandarinek z čirého bezbarvého skla (archiv autorky)
Obr. 2. Lustr s různě tvarovanými žárovkami (typu Swann a Müller), zčásti umístěnými na skleněných podložkách, výrobce Metallwaarenfabrik Geisslingen, Německo, 1882 (archiv autorky)
Obr. 3. Stojanová svítidla s obloukovými lampami a průhlednými skleněnými kryty, firma František Křižík, Praha, 80. léta 19. století (archiv autorky)

Problematika rozptylu světla se tak dostala do popředí již počátkem 80. let devatenáctého století; cesta k dokonalému osvětlovacímu sklu však byla ještě dlouhá. Mnohé firmy začaly povrch krytů elektrických svítidel či povrch žárovek a obloukových lamp chemicky či mechanicky matovat (ve starší literatuře je i označení „mdlené sklo„). Rafinérské závody využívaly také metodu matování povrchu skla vybroušením matného dekoru; zde ale zpravidla velká část plochy zůstala v původní podobě, a proto docházelo k oslnění.

Obr. 4.

Obr. 4. Kryt elektrického svítidla z nabíhaného atlasového skla s lipnovanými okraji, firma Wilhelm Kralik Sohn, Lenora, konec 80. let 19. století (ze sbírek Muzea Šumavy v Kašperských horách, foto: Marek Vaneš)

Takřka souběžně začaly sklárny v českých zemích vyvíjet skloviny pro elektrická svítidla. Sklárny zejména využívaly již dlouho známé typy zakalených sklovin – opálové sklo a alabastrové sklo. Opalínové (menší míra zákalu) nebo opálové (větší míra zákalu) sklo je zakalováno především fosforečnany (též mléčné sklo) a alabastrové sklo (má parafinový vzhled) je zakalováno směsí kaliv (talek, fosforečnany, oxid cíničitý) nebo přebytkem oxidu křemičitého. Již roku 1883 však bylo zřejmé, že žádné ze zatím dostupných skel ani žádný ze zušlechťovacích postupů problém neřeší. To dokládají např. zprávy z elektrotechnické výstavy ve Vídni z téhož roku. Zde zejména elektrotechničtí odborníci konstatovali, že opalínová, matovaná a broušená skla nezaručují dostatečný rozptyl elektrického světla a opálová skla naopak propouštějí světlo nedostatečně (asi jen 40 %).

V průběhu 80. let devatenáctého století byly vyvinuty speciální zakalené skloviny určené pro elektrická svítidla. Sem patřila zejména zdokonalená opálová skla. Zákalu bylo v tomto případě dosahováno pomocí živce, kazivce, kryolitu (zpravidla umělého) a oxidu cíničitého. Tato skla měla na rozdíl od tradičních opálů větší světelnou prostupnost. Další možností bylo kombinování tradičního opálu s dalšími sklovinami vrstvením skla. Byla to zpravidla opálová vrstva mezi dvěma vrstvami čiré skloviny, z nichž svrchní byla navíc na povrchu matována. Touto metodou byla vyráběna i náročněji zdobená skla, např. vzorované atlasové sklo nebo skla s nabíhanými barvami, kde byla intenzita barevného odstínu i zákalu na různých místech předmětu odlišná.

Obr. 5.

Obr. 5. Část podstavce elektrického svítidla z třívrstvého skla, vnitřní vrstva z čirého bezbarvého skla, prostřední z opálového bílého skla a svrchní z čirého topasově zbarveného skla s matovaným povrchem, dekor malovaný emaily a zlatem, firma Wilhelm Kralik Sohn, Lenora, začátek 90. let 19. století (ze sbírek Muzea Šumavy v Kašperských horách, foto: Marek Vaneš)

Matování skla zaujímalo v kombinaci s novými i tradičními opály významné místo při zrodu speciálních osvětlovacích skel, kdy byl pro zlepšení rozptylu matován vnější plášť vrstvených skel a také skla z jednolité čiré nebo zakalené skloviny. To potvrzuje i čilá diskuse odborníků v nejrůznějších časopisech i vydávané specializované technické příručky k tomuto tématu. V 80. letech dílny na leptání skla kyselinou již patřily k běžné výbavě skláren které se ve větší míře specializovaly na osvětlovací sklo. Pískování skla se prosazovalo pomaleji.

Změny v technologii výroby sklovin přinesly podobně jako v jiných oborech rostoucí specializaci jednotlivých sklářských závodů. Již v 80. letech tak patřilo k dodavatelům skleněných krytů pro elektrické osvětlení mnoho předních českých sklářských firem. Především to však byla jedna z největších sklářských firem té doby – S. Reich & Co. Ta zaměřila na výrobu krytů elektrických svítidel velkou část výrobního programu svého závodu v Krásně nad Bečvou. O tom, že se výroba krytů pro elektrická svítidla u firmy velmi progresivně rozvíjela, přesvědčují i čísla z 90. let devatenáctého století, kdy sklárna zaměstnávala asi 700 osob a bylo zde ročně vyrobeno více než milion krytů. Na výrobu krytů elektrických svítidel také rychle přecházela i jiná velká firma, J. Schreiber & Neffen, ačkoliv v její produkci nebylo osvětlovací sklo rozhodující položkou. Dalším velkým výrobcem osvětlovacího skla pro elektrická svítidla byla firma Josef Riedel v Dolním Polubném. Zde bylo započato s výrobou krytů elektrických svítidel roku 1889 a za čtyři roky se denně vyrábělo již přibližně 500 krytů pro tento typ osvětlení.

Obr. 6.

Obr. 6. Kryty elektrických svítidel z čirého a zčásti matovaného skla s broušenými a optickými dekory, firma J. Rindskopf Söhne, Košťany, sklárna Alžběta, počátek 20. století (archiv autorky)

Na výrobu osvětlovacího skla se zaměřilo také několik menších skláren. Významné místo zaujímaly kryty elektrických svítidel již na konci 80. let devatenáctého století např. ve sklárnách ve Velkém Březně (firma Czerney & Co.), v Hudcově (firma Gebrüder Frankl), v Krásném Poli na Novoborsku (firma Michel & Mayer; zde bylo vyráběno pouze osvětlovací sklo), v Oldřichově u Nového Boru (firma Clemes Rasch & Sohn) nebo ve sklárně Augusta v Košťanech u Teplic (firma Robert Schicketanz).

Poslední ze jmenovaných skláren se specializovala na nedekorované osvětlovací sklo, které dodávala zušlechťovacím závodům. Tyto rafinerské firmy dekorovaly kryty svítidel či podstavce malbou, brusem, zlacením a často je zasazovaly i do kovových montáží či dřevěných stojanů. Rafinerské firmy byly činné především v severních Čechách v tradičních sklářských oblastech v okolí Nového Boru a Kamenického Šenova. Například v Polevsku se na osvětlovací sklo specializovaly firmy Anton Ackermann, Gebrüder Handschke či Gebrüder Janke, v Novém Boru firmy Franz Friess, Ernst Oechsle, Reinhold Palme und Söhne (uváděla ve svých nabídkách speciálně elektrická svítidla) a J. Voglsang und Söhne, ve Skalici u České Lípy se věnovaly osvětlovacím sklům firmy Tholfus Söhne a F. Zimmerhake. Centrem výroby zejména ověskových lustrů byl Kamenický Šenov, kde se výrobou elektrických ověskových lustrů i dekorováním foukaných skleněných krytů zabývaly např. firmy Elias Palme (uváděla, že vyrábí lustry pro elektrické světlo všech systémů) a firma Stelzig, Kittel & Co., která vyráběla jako svou specialitu elektrické lampy v podobě glóbů.

Obr. 7.

Obr. 7. Hutně tvarované (pozn.: tvarované za horka u pece) kryty elektrických svítidel pro vnější použití z čirého a zčásti matovaného skla, firma Wilhelm Kralik Sohn, Lenora, počátek 20. století (archiv autorky)

V 90. letech devatenáctého století se další sklárny a jiné sklářské závody specializovaly na dodávky krytů a jiných komponent pro elektrické osvětlení. K nim patřila např. sklárna firmy Münzel & Palme ve Falknově-Kytlici nebo firma C. Stölzle Söhne, která vyráběla ve své sklárně v Suchdole nad Lužnicí „elektrické artikly„. To byly vedle krytů svítidel i různé izolátory apod. Kryty elektrických svítidel byly v té době ve výrobním programu i firem: J. Rindskopf Söhne ve sklárně Alžběta v Košťanech u Teplic, W. Kralik Sohn v Lenoře na Šumavě atd.

Osvětlovací skla byla v českých sklárnách vyráběna v nejrůznějších barevných kombinacích a dekorech. Byly to jednoduché koule, otevřené kryty s lipnovanými (zvlněnými) okraji a malovanými květinovými dekory, jednoduché kryty ze speciální opálové skloviny či ze skloviny vrstvené s opálem a foukané do optických forem (formy s reliéfními dekory), bohatě hutně zdobené kryty v podobě květů či podstavce elektrických lamp s malovanými a zlacenými dekory. Kombinováním barevných či vrstvených sklovin s leptem, malbou, brusem či optickým dekorem se otevíraly nové možnosti a škála vzorů byla nepřeberná. Důraz na zdobnost ale někdy překrýval účel. Lustry a lampy tak často působily v interiéru velmi efektně, ale navzdory speciálním sklovinám často nesloužily dosti vhodně svému účelu.

Vědecky propracovaný systém směřující k optimální souhře elektrického osvětlování a materiálu krytů svítidel byl ale záležitostí až první třetiny dvacátého století. Tehdy se začalo mnoho českých firem (např. S. Reich & Co. nebo Josef Inwald) věnovat této problematice na špičkové úrovni a byly zakládány první světelné laboratoře. To je ale zcela jiná kapitola vývoje krytů elektrických svítidel u nás.