Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 6/2016 vyšlo tiskem
5. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 5. 1. 2017.

Osvětlení interiérů
Seminář Interiéry 2016 – páté výročí
Součinnost bytového interiéru a osvětlení 

Normy, předpisy a doporučení
Nové normy pro osvětlení pozemních komunikací

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Pražské Quadriennale představuje nový projekt věnovaný světelnému a zvukovému designu 36Q° Ve dnech 8. – 12. listopadu uvede site-specific výstavu v unikátním prostoru Lapidária…

THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION v novém formátu a termínu Výstava divadelní a jevištní techniky THEATRE TECH & EVENT PRODUCTION se nebude konat…

Více aktualit

Neviditelnost


Neviditelnost
Fikce, nebo realita?

Ing. Emil Širůček

Kolem otázky neviditelnosti se už víc než šest desetiletí točí příběh torpédoborce Eldridge, který sledovalo několik stovek lidí z břehu i jiných plavidel. Lodi, která před očima přihlížejících zmizela a za několik hodin se znovu objevila na stejném místě. Vděčné téma pro nejrůznější dohady, pro badatele v oblasti paranormálních jevů i pro čtenáře, kteří s údivem, pochybami, vzrušením nebo neotřesitelnou vírou hltají informace o podobných událostech. Podívejme se, co je o této události k mání.

Experiment s neviditelností

Většina pramenů popisuje jistý vojenský experiment (jak jinak, psal se rok 1943), který byl součástí projektu Rainbow. Prvotním cílem tohoto projektu bylo vyvinout metodu, jak skrýt námořní plavidla před zbraňovými systémy nepřítele. Důrazným motivem pro zahájení výzkumu byly neúspěchy námořnictva Spojených států v počátečních fázích války proti Japonsku. Japonské ponorky dokázaly nepříjemně komplikovat záměry vojenského i obchodního loďstva spojenců v Tichomoří a v ničem si nezadaly s obdobnou aktivitou německých ponorek v Atlantiku.

Ať už byla příčinou menší taktická zkušenost spojeneckých posádek, nebo potíže technického rázu, nebo jen nedostatečná dávka válečného štěstí, torpéda zasahovala cíl a lodě klesaly ke dnu.

Tehdy se poprvé objevila myšlenka o elektromagnetické síti schopné odklonit nepřátelské podmořské střely. Získala podporu velení námořnictva a vyústila ve výzkumný projekt, který dostal již zmíněné krycí jméno Rainbow. Výzkum byl zaměřen především na možnost využití silného elektromagnetického pole ve vodě kolem lodí k ochraně proti nepřátelským střelám, zvláště torpédům. Projekt byl později rozšířen o výzkum neviditelnosti před radarovým průzkumem, a to vytvořením energetického pole nad hladinou. Ze zpráv o projektu nevyplývá jednoznačně, zda šlo především o dosažení neviditelnosti pro nepřátelské radary, nebo zda byl už od počátku kladen důraz také na optickou neviditelnost.

Z údajů mnohokrát propraných v literatuře lze uvést toto:

V červenci 1943 byl připraven pokus, který podle místa konání vešel do literatury pod názvem Filadelfský experiment [1, 2, 3]. Měl se odehrát v prostorách státní loděnice ve Filadelfii.

Obr. 1.

Obr. 1. Letecký snímek torpédoborce DE-173 Eldridge z doby 2. světové války

Loď poskytnutá pro účely výzkumu byl doprovodný torpédoborec Eldridge (obr. 1), patřící námořnictvu Spojených států. Eldridge byl údajně vybaven několika tunami experimentálních elektronických zařízení. Jeden z pramenů citovaných v literatuře uvádí, že zdrojem energie byly dva masivní generátory, každý o výkonu 75 kV·A, namontované na místě přední dělové věže. Generátory napájely čtyři mohutné cívkové elektromagnety umístěné na palubě v blízkosti tří rádiových vysílačů, z nichž každý měl na anténě výkon 2 MW. Součástí elektronického vybavení bylo i větší množství výkonových zesilovacích elektronek 6L6, určených k napájení budicích cívek oněch dvou generátorů, speciální synchronizační a modulační obvody a také spousta dalších technických zařízení použitých k vytváření silného elektromagnetického pole – včetně tlustých kabelů obepínajících celý trup lodi. Celé toto vybavení mělo sloužit jedinému cíli – při správném nastavení mělo zmást útočící torpéda a učinit loď neviditelnou nepřátelským radiolokátorům.

Podle jednoho zdroje informací byl k základní koncepci projektu přizván Nikola Tesla, vynikající osobnost světové elektrotechniky. Pocházel z Chorvatska, kde se narodil v roce 1856. V několika městech Evropy studoval fyziku, matematiku a filozofii, v roce 1888 přesídlil do Spojených států. Je autorem významných vynálezů z oblasti střídavých proudů – dvoufázový a třífázový motor, vysokofrekvenční generátor. Tesla jako člověk dobře obeznámený s účinky vysokofrekvenčních elektrických proudů údajně odmítl účast na experimentu s přítomností lidské posádky na palubě, což mu vyneslo okamžité odvolání z projektu vojenským vedením. Byl pak nahrazen dvěma vojenskými odborníky, kterým bylo svěřeno ovládání přístrojů na palubě během experimentu.

Některé z dostupných pramenů též hovoří o Albertu Einsteinovi s tím, že jeho úloha v projektu Rainbow mohla spočívat především v oblasti teorie. Údajně měl projekt prověřit, jak by bylo možné aplikovat Einsteinovu a Maxwellovu jednotnou teorii pole na vytvoření elektronického maskování lodí na mořské hladině.

V 9 hodin 22. 7. 1943 byly spuštěny napájecí generátory a začaly dodávat energii mohutným cívkám. Kolem lodi se vytvořil nazelenalý mlžný opar a echo lodi na obrazovce radaru se ztratilo. Pak mlha údajně zmizela a na místě, kde před chvílí kotvila loď, zůstala jen netknutá hladina. Přihlížející vysoké důstojníky překvapil úspěch, který šel nad rámec původního záměru; kromě neviditelnosti pro radar byla loď s posádkou neviditelná i pro lidské oko.

Po patnácti minutách byl vydán rozkaz vypnout generátory. Prostor nad hladinou se zeleně zamlžil a jak se mlha rozplývala, loď se opět stala viditelnou. Na první pohled ale bylo patrné, že s torpédoborcem něco není v pořádku. Posádka na palubě byla dezorientovaná a trpěla závratěmi. Proto byla převelena na břeh a nahrazena jinou. Po této události velení námořnictva rozhodlo, že od projektu Rainbow požaduje pouze neviditelnost pro radar, a technické zařízení na palubě lodi bylo podle toho upraveno.

Tím ale Filadelfský experiment neskončil. 28. října 1943 v 17:15 začala jeho závěrečná část. Brzy po zapnutí generátorů se obraz Eldridge rozplynul až na nezřetelný obrys trupu. Několik vteřin se zdálo, že pokus probíhá podle očekávání, ale najednou loď v modrém záblesku zmizela. Ve Filadelfii ji po několik hodin považovali za nezvěstnou. Když se tu opět zhmotnila, byl pohled na palubu mnohem úděsnější. Mnohé části lodi byly poškozeny, jiné beze stopy zmizely. Paluba byla pokryta doutnajícími předměty i lidmi. Dva námořníci stále ještě hořeli plamenem, jiní dva ležící byli zapuštěni polovinou svého těla v ocelové palubě, jinému členu posádky musel záchranný tým amputovat obě ruce, rovněž zapuštěné v oceli. Kapitán i oba odborníci na ovládání přístrojů naskákali do vody a už je nikdo nespatřil. Na palubě se potácely ohořelé a pološílené oběti experimentu, který se nějak zvrtl.

Nejpodivnější na tom ale byly pozdější zprávy, podle nichž byl torpédoborec Eldridge v inkriminovanou dobu viděn v přístavu Norfolk, vzdáleném po moři skoro 400 km. Tady prý zůstal po několik minut a pak zmizel stejně tajemně, jako se objevil.

Tolik tedy o Filadelfském experimentu. Za několik desítek let bylo vydáno množství knih i článků. Většina z nich se odvolávala na hodnověrná svědectví, dokumenty a skutečnosti. Mnoho svědků se dodatečně vynořilo během let a dávalo autorům článků o Filadelfském experimentu k dispozici svoje paměti a prohlášení. Jedním z často citovaných svědků, kteří „byli při tom„, je Carlos Miguel Allende, bývalý člen posádky obchodní lod Andrew Furuseth, která podle jeho prohlášení pozorovala jednu z několika fází Filadelfského experimentu – objevení Eldridge v Norfolku, zatímco jej postrádali ve Filadelfii.


Principy neviditelnosti

Kdo z nás někdy nezatoužil být na chvíli neviditelný? Důvodů máme spoustu. Chceme se zúčastnit nějaké akce či důležitého jednání, ale tak, aby se o nás nevědělo. Nebo bychom se o sobě rádi dozvěděli něco, co ještě nevíme. Nebo může jít o obyčejnou přízemní touhu tak trochu si zašmírovat…

Vidět, sám však nebýt viděn, přináší výhodu pro útok i pro obranu. Neviditelnost poskytuje okamžik překvapení, který může být rozhodující pro výsledek nastávajícího střetu, ale zrovna tak je jedinečným prostředkem pro toho, kdo se chce střetu vyhnout. Jde nejspíš o dědičný pud, který je vlastní nejen lidem, ale i mnoha dalším tvorům.

V literatuře najdeme mnoho zmínek o neviditelnosti. Z řecké mytologie je znám příběh o lýdském králi Gýgovi, který byl skutečnou historickou postavou žijící v 7. století př. n. l. Podle báje získal kouzelný prsten, jehož pootočením se mohl libovolně zneviditelnit. Ze staršího starověku se však zachovaly i střízlivější zprávy. Některé údaje ze starého Egypta z doby Střední říše (kolem roku 1900 př. n. l.) uvádějí, že kněží některých chrámových okrsků uměli ukrýt stavbu hustou mlhou či kouřem tak, že se stala neviditelnou, stejně jako uměli učinit ji uprostřed temné noci dobře viditelnou. Sir Wiliam Flinders Petrie, významný egyptolog konce devatenáctého století, dospěl po pečlivých výzkumech k přesvědčení, že tyto údaje jsou velmi pravděpodobně věrohodné.

Z řecké mytologie také stojí za zmínku výzbroj, kterou používal Perseus v boji s Medúzou. Patřila k ní přílba, která svého nositele činila neviditelným. Ke klasickým dílům počítejme i román G. H. Wellse Neviditelný, v pohádkových příbězích se vyskytují nejrůznější prostředky poskytující neviditelnost – čepičky, pláště, již zmíněné prsteny, kouzelné lektvary atd. [1].

Ale opusťme oblast pohádek a mýtů. Existují i realističtější pohledy na neviditelnost. Mluvíme-li o neviditelnosti, zpravidla si ani neuvědomujeme, že máme na mysli zablokování schopnosti přijímat informaci zrakem. Protože lidský zrak je „naladěn„ pouze na úzký výřez celého spektra záření, stačí zabránit jen této části spektra – viditelnému záření neboli světlu – vytvářet obraz na sítnici oka a předat signál do mozku ke zpracování. Těchto skutečností si byl dobře vědom významný hermetik a okultista devatenáctého století Eliphas Levi, plným jménem Abbé Alphons Louis Konstant, který o sobě tvrdil, že se umí stát neviditelným. Ve své knize Dogma a rituál vysoké magie o těchto otázkách napsal:

„Lze se libovolně činiti neviditelným či viditelným … Budiž vzdálen duchu našeho čtenáře jakýkoliv předpoklad absurdnosti, to je účinku bez příčiny nebo nějakého rozporu v nich. K tomu, abychom se stali neviditelnými, je třeba tří věcí. Buďto postaviti mezi světlo a naše tělo nějaký neprůhledný prostředek, nebo mezi naše tělo a oči diváků, anebo fascinovati oči přihlížejících takovým způsobem, že nebudou moci upotřebiti své schopnosti vidění. Z těchto tří způsobů, jak se učiniti neviditelným, je pouze ten třetí magický.„

Levi pak magický účinek vysvětluje vyvoláním mocného zaujetí, při němž „dívajíce se nevidíme„, podobně jako vlivem hypnózy.

Leviho první podmínka vlastně popisuje případ, kdy je naše tělo zastíněno – jednoduše se nachází ve tmě. Dopadá na ně tak málo viditelného záření, že jeho odražená složka nevytvoří na sítnici oka pozorovatele obraz, který by mohl jeho mozek zpracovat. Proto tedy černé kombinézy a kukly pro noční akce přepadových komand i pro práci herců černého divadla. Černá barva pohlcuje světlo a činí nás ve tmě neviditelnými.

Druhá podmínka neviditelnosti nevyjadřuje nic jiného než schopnost dobře se schovat – za roh, za závěs, do skříně do křoví atd. Neprůhledné předměty nás skryjí před zrakem pozorovatele – vědecky řečeno zabrání fotonům viditelného spektra záření odrazit se od našeho těla, dopadnout na sítnici zrakového orgánu pozorovatele a vytvořit tam příslušný obraz. Namísto toho vytvoří obraz předmětu, který nás zakrývá. Jednoduché, což!

Třetí Leviho podmínka se dost vymyká z rámce fyzikálních zákonů a techniky, i když se s ní občas setkáme v každodenní praxi: člověk marně hledá předmět, který nutně potřebuje a o němž ví, že tu někde musí být. Pak přijde někdo jiný a ukáže se, že hledaná věc nám celou dobu ležela na očích. Leckterý člověk má schopnost zapůsobit svou osobností a projevem na jedince, skupinu či dav tak, aby své chování podřídili jeho záměru. Ale ovlivnit vnímání zrakem u velké skupiny prostřednictvím psychózy – to dokáže málokdo.

Levi se nezmiňuje o neviditelnosti vyvolané optickým splynutím s okolím. Chameleoni a vojáci mají tuto problematiku dobře zvládnutou, ale to jsou jen ti nejznámější. Jinak se s maskováním setkáme v přírodě na každém kroku. S okolím splyne předmět, který je k pozorovateli otočen tenkou stranou, stejně tak se méně vystavuje riziku prozrazení lovec plížící se při zemi. Nejeden pták skončil svůj život nárazem do skleněné plochy, kterou neviděl, protože je průhledná. A mnohou z mořských medúz zachrání před sežráním její průhlednost daná gelovitou strukturou těla.

Obr. 3.

Obr. 1. Plášť, který dělá svého nositele „neviditelným“. Efektu průhlednosti se dosahuje tak, že scéna za postavou se promítá na opačnou stranu pláště.

Se zajímavým technickým řešením přišli Japonci (obr. 1). Speciální lesklý plášť vzbuzuje sám o sobě dojem průhlednosti. Na povrch pláště je optickým zařízením promítán pohyblivý obraz snímaný z prostoru za osobou, která je do pláště oblečena [2].

Poněkud za hranicí současného stavu poznání je neviditelnost založená na časoprostorové nejednotnosti. Určitě neuvidíme někoho, kdo je těsně vedle nás, ale v jinou dobu (musel by se ovšem umět pohybovat v čase). Stejně nezaregistrujeme osobu či předmět nacházející se v jiném (i když sousedním) prostoru, podobně jako hypotetický plošný obrazec nemůže vnímat svého kolegu, který je na jiné ploše.

Jestliže bychom tedy měli shrnout podstatu neviditelnosti, jde o to, zařídit, aby pozorovatel při pozorování scény nezaregistroval předmět, který má být neviditelný. Asi se nám nepodaří zprůhlednit ho, ale můžeme pozorovatelův zrak obelstít tím, že mu nabídneme náhražku za tu část scény, kterou předmět zakrývá. Stačí vzít obraz pozadí a přesunout ho před předmět do popředí. Tento krycí obraz musí být tím přesnější, čím dokonalejší má pozorovatel prostředky k pozorování.

Zvláštní kapitolou je neviditelnost vyvolaná zrcadlením. Jestliže se podaří předmět ukrýt za zrcadlo, v němž se odráží obraz podobný tomu, který bychom v onom místě předpokládali, nemusíme ani zjistit, že se díváme na plochu, která je k nám blíž, než se domníváme. Zrcadlo ani nemusí být kus pevné látky, mnohdy se zrcadlení vyvolá spontánně jako důsledek lomu světla na rozhraní vrstev vzduchu o různé hustotě. S tímto jevem se setkávají řidiči automobilů na rozpálené silnici, ve větším měřítku (a mnohem stylověji) poháněči velbloudů na poušti.

Takže sečteno a podtrženo – neviditelnost je možná. Záleží na tom, co si pod tímto pojmem kdo představí. V době, kdy nám nad hlavou krouží celá síť satelitů po nastavených oběžných drahách, kdy každý z nás může sice zprostředkovaně, ale přesto na vlastní oči vidět oblačnost studené fronty ve chvíli, kdy je od nás ještě na stovky kilometrů, kdy ti vyvolení mohou sledovat dění kdekoliv na zemi s rozlišením desítek centimetrů, by se nám mnohdy hodila i ta neviditelnost v pravém slova smyslu. Ta, kterou známe z pohádek. Aspoň pro ten pocit soukromí.

[1] http://wikipedia.infostar.cz/i/in/invisibility.html
[2] http://www.cnn.com/2003/TECH/02/07/japan.invisible.ap
 

Technologie neviditelnosti

Je popsáno množství pokusů o racionální vysvětlení okolností kolem Filadelfského experimentu. Existují hypotézy, které přičítají silnému magnetickému poli schopnost vychýlit jinak přímočaré šíření elektromagnetického vlnění. Tím se stane, že vlnění se neodrazí od překážky, ale plynule ji obejde a za ní se vrátí do původního směru. Jiné domněnky jsou založeny na představě, že vzduch ionizovaný magnetickým polem, navíc uspořádaný v předem stanovených vrstvách, způsobuje odrazy elektromagnetického vlnění, kterýžto efekt by se za jistých (blíže neurčených) podmínek mohl týkat nejen rádiových frekvencí, ale i viditelného spektra záření a vytvářet optický klam podobně jako fata morgana.

Technicky přijatelné vysvětlení je např. v [4]. Autor je demonstruje na jevu nazvaném „potápění“ (sinking), který se projevuje u každé lodi vzdalující se od pozorovatele: po dosažení horizontu začne zdánlivě zapadat pod hladinu. Ale je možné pouze opticky zmenšit výšku plavidla (aniž by se vzdalovalo), a to využitím zakřivení světelných paprsků od lodi k pozorovateli. Jestliže teplota vzduchu klesá s výškou nad hladinou (a tím naopak narůstá hustota a index lomu), paprsky světla se ohýbají nahoru, což pozorovateli opticky zmenšuje výšku lodi. Čím strmější je teplotní gradient, tím výraznější je ohyb světla, až při určité hodnotě se zdánlivá výška přiblíží k nule a plavidlo na hladině přestane být viditelné.

Podobné vysvětlení najdeme i pro sledování radarem. V prostředí s daným indexem lomu výchylka elektromagnetického záření vlivem lomu klesá se zvětšující se vlnovou délkou. Rozdíly ve výchylce paprsku vlivem rozdílných vlnových délek záření tvoří vlastně rozptyl neboli disperzi. Radar pochopitelně využívá podstatně větší vlnové délky (řádově desítky centimetrů), než jaké má viditelné světlo (stovky nanometrů), proto se méně projevuje ohyb paprsku jeho záření než ohyb světla. V zásadě ale podléhá obdobným zákonitostem prostředí jako optické zařízení, včetně vlivu atmosférických podmínek. Podobné anomálie vznikají i přirozenou cestou (vlivem inverzních vrstev) a byly už několikrát v historii zaznamenány.

K dosažení optické i radarové neviditelnosti účinné do všech směrů by bylo třeba vytvořit teplotní (tedy nikoliv magnetické) pole kolem celého trupu lodi. Energie pro ohřev vzduchu by musela být přenášena z lodi v podobě, kterou vzduch může absorbovat. Takové řešení nabízí ultrazvuk. Právě na použití ultrazvuku o velkém výkonu ve Filadelfském experimentu ukazují mnohé symptomy popsané údajnými svědky. Jde o zmínky o vysokém tónu nad hladinou, ohni a popáleninách, závratích a ztrátě vědomí členů posádky, poškozeních centrální nervové soustavy vlivem tepelného šoku. I mlha kolem lodi se snadno vytvoří působením ultrazvuku na hladinu.

Místo a čas

Klíčem k odpovědi na mnohé otázky je hlavní aktér příběhu – torpédoborec, jehož celé jméno je DE-173 USS ELDRIDGE. Patřil do třídy lehkých doprovodných torpédoborců (Destroyer Escort), určených k ochraně konvojů před nepřátelskými ponorkami.Měl výtlak 1 240 t, délku 102 m, dieselelektrický pohon umožňoval rychlost 21 uzlů a jeho posádka čítala 186 mužů [5]. Fakta prezentovaná komentátory a zastánci reálnosti Filadelfského experimentu hovoří o jeho přítomnosti ve Filadelfii 22. 7. 1943, kdy je datována první část experimentu, a pak 28. 10. 1943, tedy v den jeho úplného zmizení a posléze zjevení v Norfolku. Se stavbou lodi se začalo 22. 2. 1943 ve Federálních loděnicích v Newarku ve státě New Jersey. Ale po jeho dokončení vyvstala jedna nejasnost. Archiv námořnictva uvádí datum spuštění na vodu 25. 7. 1943. Oficiálně byl zařazen do služby 27. 8. 1943. Zarážející je představa, že by se zúčastnil jakékoliv akce ve Filadelfii, když měl být až za tři dny spuštěn na vodu v Newarku, vzdáleném od Filadelfie kolem 150tě větší, podle některých pramenů je datum spuštění 25. 6. 1943. V takovém případě mohl nový torpédoborec časově zvládnout přesun do Filadelfie i zmíněné technické úpravy. Ale že by o tom vědělo jen pár lidí?

Eldridge jako doprovodné plavidlo od ledna 1944 do května 1945 operoval ve Středozemním moři na podporu akcí spojenců v severní Africe a v jižní Evropě. 28. 5. 1945 vyplul z New Yorku do Tichomoří, kde zatím pokračovala válka proti Japonsku. Po kapitulaci Japonska vykonával hlídkovou službu v oblasti ostrovů Saipan a Okinawa. 17. 6. 1945 byl vyřazen z činné služby a převelen do zálohy. V roce 1951 jej Spojené státy předaly v rámci vojenské spolupráce řeckému námořnictvu. Tam sloužil pod jménem Leon (D-54), podle některých pramenů Panther (D-67). V roce 1991 jej řecká armáda vyřadila ze služby a jeho vrak ponechala pro účely výcviku na základně v zálivu Souda na Krétě [6].

Obr. 2.

Obr. 2. Bývalý Eldridge, na snímku jako Leon (D-54) v 60. letech

Rovněž se povídá a píše, že v archivech chybí záznamy lodního deníku za období mezi 25. 7. a koncem roku 1943. Podporují to i výpovědi dvou důstojníků řeckého námořnictva, kteří sloužili na torpédoborci Leon (obr. 2) na počátku 80. let dvacátého století. Důstojníci uváděli, že je samotné překvapilo, že v lodním deníku, který je považován za téměř posvátný dokument, chybí stránky – a samozřejmě ty, které se týkají období Filadelfského experimentu. Na lodi se prý občas vyskytovala tajemná zjevení, často se ztrácely předměty, aby se za několik dní objevily na nejnemožnějších místech, někteří členové posádky údajně během noční služby pozorovali nazelenalou zář kolem lodi [7]. Vzrušující, ale bohužel těžko ověřitelná historka.

Argumenty proti

Jak se k Filadelfskému experimentu staví námořnictvo Spojených států? Vcelku věrohodné argumenty jsou na webových stránkách Střediska pro dějiny námořnictva (Department of the Navy. Naval Historical Center) [8].

Podle nich v záznamech Oddělení operačních archivů ve Středisku pro dějiny námořnictva se ani opakovaným hledáním nepodařilo najít žádný dokument, který by událost potvrzoval, není tu dokonce ani náznak zájmu námořnictva o tuto problematiku. Pracovníci operačního archivu přezkoumali palubní deník a válečný deník torpédoborce Eldridge a sestavili jeho časový rozvrhv době od 27. 8. (tj. od dne zařazení do činné služby) do konce roku. Loď zůstala v New Yorku a u břehů Long Islandu až do 16. 9. 1943, kdy odplula k Bermudám. Od 18. 9. zde prodělávala výcvik a zkoušky na moři. Za necelý měsíc, 15. 10. 1943, byl Eldridge zařazen do konvoje plujícího do New Yorku. Tady se zdržoval od 18. 10. do 1. 11., pak byl převelen k doprovodu konvoje UGS-23, který 2. 11. dospěl na základnu v Norfolku a den nato zamířil přes Atlantik do Casablanky. Konvoj sem dorazil 22. 11. Torpédoborec Eldridge po týdnu jako jedno z doprovodných plavidel odplul s konvojem GUS-22, který dorazil do newyorského přístavu 17. 12., odkud po výcviku tankování vyplul se čtyřmi dalšími loďmi do Norfolku. Vcelku podrobný časový snímek potvrzuje skutečnost, že Eldridge v této době nebyl ve Filadelfii. Kompletní zpráva o akcích Eldridge v průběhu 2. světové války a válečný deník (včetně zmiňovaného období roku 1943) jsou uloženy v papírových kopiích i na mikrofilmech v Národním archivu v College park, kde lze za poplatek kolem 50 USD získat kopie oněch 200 stránek sporného časového úseku [9].

Údajným svědkem objevení se torpédoborce po teleportaci a zhmotnění v Norfolku byla posádka obchodní lodi Andrew Furuseth. Kartu pohybu této lodi lze najít v záznamech 10. flotily, uložených v Oddělení moderních armád Národního archivu [10], který má ve svém opatrování zprávy o akcích, válečné deníky a palubní deníky všech lodí válečného námořnictva během 2. světové války (včetně Eldridge). Zpráva podrobně mapuje pohyb lodi Andrew Furuseth. 16. 8. 1943 vyplula z Norfolku v konvoji do Casablanky, kam dorazila 2. 9. Loď opustila Casablanku 19. 9. a u pobřeží Ameriky zakotvila 4. 10. u mysu Henry, několik mil od Norfolku. Odsud se spolu s konvojem UGS-22 vydala 25. 10. 1943 na plavbu do Oranu. Cesta trvala do 12. 11., pak se loď zdržovala ve Středozemním moři až do návratu s konvojem GUS-25, který dorazil do Hampton Roads 17. 1. 1944. V archivu je i dopis jednoho z lodních důstojníků Williama S. Dodge, který kategoricky popírá, že by posádka během svého pobytu v Norfolku pozorovala něco neobvyklého. Z časových snímků obou lodí je patrné, že Eldridge a Andrew Furuseth nebyly v Norfolku ve stejnou dobu.

Úřad pro námořní výzkum konstatoval, že použití silného magnetického pole k zneviditelnění lodi i s posádkou se vymyká známým fyzikálním zákonům. Rovněž tvrdí, že jednotná teorie pole není kompletní. Einstein byl v letech 1943 až 1944 zaměstnán na částečný úvazek jako konzultant v oblasti teoretického výzkumu výbušnin, ale nic nenaznačuje, že by se angažoval ve výzkumech souvisejících s neviditelností a teleportací.

Co se týče názvu vlastního projektu – komplexní prohledávání archivů nevedlo k nalezení krycího názvu Rainbow (Duha) pro jakoukoliv aktivitu související s teleportací nebo se zneviditelněním či zmizením lodi. Pouze v roce 1940 se vyskytlo kódové označení Rainbow pro osu Řím – Berlín – Tokio. Rainbow byl válečný plán Spojených států k poražení Itálie, Německa a Japonska. Byl uplatněn proti silám Osy po útoku Japonců na Pearl Harbor v prosinci 1941.

Někteří badatelé si chybně vysvětlují, že demagnetizace (degaussing) je spojena se snahou učinit předmět neviditelným. Ve skutečnosti jde o proces, při němž se elektrickým proudem v soustavě kabelů podél trupu odstraňuje vlastní magnetické pole ocelového předmětu, v našem případě lodi, které bývá cílem útoku magneticky aktivovaných podmořských min. Lze říci, že pečlivá demagnetizace dělá loď neviditelnou pro magnetické miny, ale nezpůsobí neviditelnost pro lidské oko nebo radar.

Pravda, nebo fikce?

Asi na tomto místě nevyřešíme otázku, zda se Filadelfský experiment vůbec konal, nebo zda je to dobře živená legenda. Střetávají se na jedné straně dokumenty historického charakteru, které ukazují, že událost se nemohla odehrát v daném čase na daném místě, na druhé straně střízlivý technický pohled, jenž připouští jen tu část událostí, kterou lze vysvětlit na základě známých a ověřených zákonitostí přírody, a nakonec je tu komplex vzájemně propojených tvrzení, svědectví a výpovědí, odkazů na svědectví z druhé ruky, dopisů a memorand, to vše zpracované v mnoha literárních formách, ať už v knihách, časopisech či na internetu.

Romantičtější polovina našeho vědomí by si snad přála mít možnost zmizet světu z očí a nerušeně pozorovat, co nás zajímá. Ale ta techničtější nás vrátí zase na zem a pokusí se nás přesvědčit, že jde s největší pravděpodobností o dokonale propracovanou fikci, která si nezadá s genialitou a životními osudy Járy Cimrmana.

A na dovršení všeho zahlodá skeptický červík: „Jestlipak to americké námořnictvo před námi něco netají?„

Literatura:
[1] MOORE, W. I. – Berliz, C.: THE PHILADELPHIA EXPERIMENT. Souvenir Press, London, 1979.
[2] JESSUP, M. K. (edited by): The UFO Annual. The Citadel Press, 1956.
[3] HOCHEIMER, A.: THE PHILIDELPHIA EXPERIMENT A-Z. http://www.navalships.org/eldridge.html. Updated Oct 2002.
[4] FRASER, A. S.: Invisibility technology. http://www.tricountyi.net/~randerse/asf1.htm. 1991.
[5] http://uboat.net/allies/warships/ship/1473.html
[6] http://www.navsource.org/archives/06/173.htm
[7] http://www.sydweedon.com/Resources/eldridge.htm
[8] http://www.history.navy.mil/faqs/faq21-1.htm,´20. Nov. 2000.
[9] Mikrofilm, NRS-1978-26. Department of the Navy, to the Operational Archives.
[10] Mikrofilm, MD 20740-6001. Modern Military Branch, National Archives and Records Admnistration.