Cesta za světlem
Kdysi, jak praví kniha knih, byla vůkol tma tmoucí. O žárovkách, lustrech, reflektorech a velkoobchodech se svítidly se ještě nikomu ani nezdálo. Pak najednou někdo udělal blik a, jak říká můj soused, „potom se nám rožlo“. Někteří osvícení autoři tvrdí, že to zpočátku bylo jenom takové malé světélko na konci tunelu. Takový nesmělý plamének. Ale jak tvrdil můj tatínek: „I jiskra může být příčinou monstrózních požárů.“ Tak asi začala naše trnitá cesta za světlem. Pro někoho směřování od chaosu světa k řádu vesmíru. Pro další možnost nalézt schůdnou cestu z lepkavého dusna prapralesa. Pravda je, že světlo svítilo beze slova a pokorně jak na účely kalé, tak na ty, ke kterým se jako lidstvo moc nehlásíme.
V té době, kdy jsme zrovna slezli ze stromů, jsme byli odkázáni převážně na světlo denní. Ale jak sami víte, občas bývá i zataženo a život není jen kulaťoučký úplněk. Tak, jak to vlastně bylo s tím naším podílem na polidštění světla? Docent Jasný v jedné ze svých prací tvrdí, že první louč uchopila kosmatá paže neandrtálce právě u Přelouče. Nelze to s určitostí potvrdit, a vzhledem k tomu, že ono dílko bylo napsáno při světle čadící petrolejky a poté polito slivovicí z převrhnuté štamprdle, nelze vyloučit určité voňavé překlepy. Ale že to prý byly moc pěkné časy, tvrdí dodnes pamětníci. Až na ty drzé predátory a komáry. Tygři šavlozubí zmizeli v propadlišti dějin, mamuty odnesl čas, komáři přežívají dodnes.
Ale vraťme se zpět do let minulých. Vezměme třeba takový kahan. U chvějivého plaménku olejového svítidla vznikaly klenoty antických dramat a filozofických textů. A to i v dobách, kdy barbaři mlátili na dveře a starý Řím už měl na kahánku. A jak praví moudří, tímto čadícím knůtkem jsme si svítili při našem klopýtání v rámci naší ranně evropské civilizace. Pšá! Nějak jsem se nachladil. Tak jsem si předloktím utřel svíčku u nosu. A středověk si mezi tím zapálil tlusté lojovésvíce v kostelících, chrámech i v katedrálách. To se jim tenkrát plápolalo. A mezi tím někdo vymyslel kratiknot. A někoho zkrátili bez měření o hlavu. Potom kdosi zapálil první hranici s kacíři. To aby se nám na té túře do novověku pěkně šlapalo.
Dodnes mám svíčky rád. Na dně staré krabice uchovávám vedle svíček od fiatu torzo ozdobné svíčky od prvního přijímání. Vedle buclaté porcelánové petrolejky s kruhovým knotem si na okenním parapetu u mne poklidně hoví tři barevné aromatické svíčky. A v knihovně mám po babičce několik ohmataných čísel Večerů pod lampou. No, a vedle barvotisku Malé Strany s plynovými lampami mám připravenu baterku značky Diamon. To kdyby nám pro změnu vypli elektřinu a zhasli, co se dá. I ten počítač, na kterém právě dopisuji tento textík.
Karel Křivánek