Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 3/2017 vyšlo tiskem
9. 6. 2017. V elektronické verzi na webu bude 10. 7. 2017.

Světelné zdroje
Terminologie LED světelných zdrojů 

Denní světlo
Denní osvětlení velkých obytných místností
Svetelnotechnické posudzovanie líniových stavieb

Aktuality

Finálové kolo soutěže EBEC přivede do Brna 120 nejlepších inženýrů z celé Evropy Co vše je možné stihnout navrhnout, smontovat a následně odprezentovat během dvou dní? To…

Co si akce „Světlo v praxi“ klade za cíle V České republice se prvním rokem koná akce v oblasti světelné techniky, která chce…

25. ročník elektrotechnické výstavy v Hradci Králové pořádá ve dnech 30. a 31. srpna 2017 společnost Sonepar Česká republika v prostorách…

Startuje hlasování veřejnosti o vítězích 9. ročníku ekologické soutěže E.ON Energy Globe V Praze byly 20. 6. 2017 slavnostně představeny nominované projekty 9. ročníku prestižní…

Více aktualit

145. výročí sklářské školy v Kamenickém Šenově

číslo 3/2002

145. výročí sklářské školy v Kamenickém Šenově

Antonín Langhamer
Autor fotografií: Lubomír Hána

Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově ani při stém čtyřicátém pátém výročí svého založení neporušila tradici pravidelně konaných výstav v pětiletých a desetiletých intervalech. Tentokrát se připomenula výstavami v Severočeském muzeu v Liberci a v Glassicentru v Kamenickém Šenově s jednoročním zpožděním, ale o to slavnostněji, navíc k výročí vydala 128stránkovou publikaci se 150 reprodukcemi.

Obr. 1.

Kdykoliv se tato škola připomíná a hodnotí, upozorňuje se na její zásluhy o rozvoj českého sklářství od poloviny 19. století, jeho ruční výroby a v posledních letech také ateliérové autorské tvorby. Vznikla roku 1856, aby místní rytce a malíře skla učila kreslit a modelovat, protože zdejší výroba založená převážně na dílenské ruční práci právě tyto dovednosti potřebovala, a dala jí tak možnost vyrovnat se konkurenci v zahraničí. Jak ale bylo čím dál tím potřebnější reagovat na proměny životního stylu a vyrovnávat se i s rostoucím podílem strojní výroby, měnila se i školní výuka. Přibývalo v ní všeobecných i odborných předmětů.

Připomínají-li se zásluhy školy o rozvoj české sklářské výroby, zapomíná se na její opakovanou snahu ovlivnit také výrobu lustrů. Když škola vznikla, nejdříve se spokojila s tím, že žáky místní obecné školy, své vlastní žáky v řádném denním studiu, sklářské tovaryše i jejich mistry, kteří docházeli v neděli, naučí kreslit a modelovat podle předloh, popř. navrhovat nové dekory s rostlinnými, ornamentálními i figurálními motivy, předurčené pro malbu a rytinu na skle. Malovat a rýt sklo je až do osmdesátých let neučila. Předpokládalo se, že se řemeslu naučí od svých mistrů.

První dílny byly zřízeny až v roce 1878, kdy vzniklo oddělení rytí kovových raznic, lití kovů, cizelování a galvanizování s cílem vychovat dělníky a snad i mistry pro výrobce lustrů. Ověskové lustry se zde vyráběly a do mnoha evropských zemí vyvážely již od dvacátých let 18. století. Populární se staly rozmanitými velikostmi a tvary ověsů z českého křišťálového skla. Zdokonalené kovové konstrukce a ozdobné kovové prvky žádali zákazníci až později. V kraji ale odborníci na práci s kovem nebyli. Když počátkem osmdesátých let 19. století škola zřídila oddělení pro rytí a malování skla, znamenité dílenské mistry našla v místě nebo v okolí. Oddělení rytí a lití kovů, cizelování a galvanizování od roku 1878 vedli přední vídeňští medailéři Josef a Johann Würbelové, odborný učitel ze Štýru Sebastian Teysch a akademický medailér z Vídně Karl Pugl. Od roku 1880 se škola jmenovala Odborná škola pro sklářství a kovoprůmysl. Když zájem o absolventy oddělení ustal, bylo toto oddělení zrušeno. Roku 1893 se změnil i název školy; stala se z ní Odborná škola pro sklářský průmysl. S výrobci lustrů spolupracovat nepřestala a ještě ve dvacátých letech minulého století uváděla firmu Elias Palme, největšího místního výrobce lustrů, mezi předními s ní spolupracujícími podniky.

Obr. 2. Obr. 3. Obr. 5.

Po skončení druhé světové války přišli do Kamenického Šenova první čeští sklářští výtvarníci. Od německých předchůdců převzali školu, obnovili v ní vyučování, navázali na tradice, ale vlastní tvorbou jim dali nový, pro české sklářství dodnes podstatný impuls. Zaměřili se na sklářskou problematiku, ale protože také výroba lustrů měla nedostatek českých odborníků i tvůrčích podnětů, škola chtěla otevřít speciální lustrařské oddělení. Neuspěla s ním přesto, že se její návrh opíral o přesvědčivé, průmyslem zdůvodněné argumenty. Začátkem padesátých let dvacátého století, když byl u nás lehký a spotřební průmysl potlačován, zanikly také sklářské školy v Kamenickém Šenově a Novém Boru.

Obr. 6.

Nedlouho po zrušení šenovské školy se začalo uvažovat o jejím obnovení. V září 1957 se stala pobočkou Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru (po zrušení výtvarné školy se tam přestěhovala chemicko-technologická škola z Chřibské). Začínala s oddělením konstrukce a tvorby svítidel a malování skla. Vzniklo první oddělení specializované na osvětlovací sklo. V devadesátých letech minulého století bylo přejmenováno na design světelných objektů. Teprve rok po obnovení výuky v Kamenickém Šenově vzniklo oddělení broušeného skla a koncem šedesátých let oddělení rytého skla. V roce 1962 se z pobočky stala samostatná Střední průmyslová škola sklářská. V roce 1981 se přejmenovala na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou.

Prvním výtvarníkem lustrařského oddělení byl absolvent železnobrodské sklářské školy a ateliéru prof. K. Štipla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze Stanislav Kučera (1925–1994) a zůstal jím až do roku 1988. Prvním dílenským učitelem byl Vladimír Volšický.

V roce 1967 začal s lustrařským oddělením spolupracovat Ing. Petr Malý (*1941), absolvent Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, konstruktér Skloprojektu Praha a konstruktér n. p. Lustry v Kamenickém Šenově. V následujícím roce se stal interním učitelem a je jím dosud. Současně nastoupil nový dílenský učitel Emanuel Černý.

V roce 1986 se po Kučerovi stal výtvarníkem oddělení Jaroslav Pulkrábek (1958–1999), absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a ateliéru tvarovaní strojů a nástrojů Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně. Zůstal jím až do své předčasné smrti. Od roku 1997 je dílenským učitelem oddělení Václav Zeman a od roku 2000 jeho vedoucí výtvarnicí Martina Klimošová (*1978), také absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a ateliéru designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně.

Sedmdesátá a osmdesátá léta patrně byla zatím nejúspěšnějším obdobím lustrařského oddělení. Někteří výtvarníci a učitelé, zejména Josef Kochrda, Petr Malý a Emanuel Černý, např. řešili a realizovali osvětlení pro Okresní knihovnu v Jablonci nad Nisou, pro hotel Praha, vstupní halu stanice Karlovo náměstí pražského metra a foyer budovy České národní rady. Také žáci v rámci svých klauzurních a maturitních prací navrhli a realizovali několik zakázek, např. osvětlení svatebních síní v Novém Boru a Rychnově nad Kněžnou. Oddělení ověřovalo pracovní postupy a použitelnost některých již pozapomenutých technik a vyzkoušelo nové technické a konstrukční prvky.

Obr. 7.

Přes nesnadno přehlédnutelné výsledky však lustrařské oddělení hledá svůj program a na veřejnosti se prosazuje obtížněji než ostatní. Malíři, brusiči a rytci to mají jednodušší. Téměř s každým novým předmětem řeší další, na okolním světě v podstatě nezávislý výtvarný či technologický problém. Skleněnými předměty lze obesílat výstavy, mohou se z nich stát i atraktivní exponáty stálých galerijních expozic. Tvůrci svítidel s podobným přístupem nevystačí. Od svítidel, zdrojů světla a objektů se žádá víc. Většinou neuspokojí jen svou vizuální přitažlivostí. Uživatel chce, aby byly nejen krásné, ale také funkční.

Svítidla jsou náročná i na výstavní prezentaci. To je hlavní důvod jejich omezeného podílu na školních výstavách. Snad až letos v Liberci se pro ně vytvořily odpovídající podmínky.

Škola od chvíle, kdy obnovila činnost, usiluje o oboustranně výhodnou spolupráci s průmyslem. Lustrařské oddělení proto spolupracuje s Preciosou-Lustry a. s. v Kamenickém Šenově a Rapotínskými sklárnami, ale patrně by mu prospěla ještě těsnější spolupráce s nimi a s dalšími dílnami specializovanými na výrobu svítidel a snad i možnost častěji se podílet na zařizování konkrétních interiérů.

Čtyřletý obor Design světelných objektů zakončený maturitou studenty seznámí se základy osvětlovací techniky, elektrotechniky a speciálních technologií konstrukce svítidel a světlem oživených solitérů. Naučí je pracovat s kovy i s plasty, využívat sklo tvarované v huti, stavované a modelované v elektrické peci i zpracované na kahanu, navrhovat a podle vlastních návrhů zhotovovat svítidla. Po absolvování školy se mohou stát mistry, realizátory nebo konstruktéry světelných objektů, restaurátory, řídicími pracovníky a po získání zkušeností i podnikateli nebo se po absolvování vyšší odborné či vysoké školy uměleckého směru mohou věnovat umělecké činnosti.