Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Významné osobnosti vědy a techniky (2. část)

Prokop Diviš – Odsaji blesky z mraků
 
Ing. Josef Košťál
 
*26. 3. 1698 Helvíkovice u Žamberka
†21. 12. 1765 Přímětice u Znojma
313 let od jeho narození
 
Tento český přírodovědec a vyná­lezce, vlastním jménem Václav Diví­šek, pocházel z chudé rodiny. Naro­dil se v malé zemědělské usedlosti na okraji Žamberka manželům Anně a Janovi Divíškovým. Žil zde se svý­mi sourozenci do roku 1714, kdy ze­mřel jeho otec a nevelké hospodářství převzal jeho starší bratr Jan. Rodný dům Prokopa Diviše stojí dodnes na levém břehu řeky Divoké Orlice na okraji Žamberka a je součástí Městského muzea v Žamberku.
 
Prokop Diviš studoval v období let 1716 až 1719 na jezuitské latinské škole ve Znojmě. V roce 1720 vstoupil do kláštera řádu premonstrátů v Louce u Znojma, kde dostal své řádové jméno Prokop Diviš. Roku 1726 byl vysvěcen na kněze a stal se zároveň uči­telem přírodních věd. V období let 1729 až 1735 na téže klášterní škole vyučoval filozo­fii a teologii. Roku 1733 byl v Salzburgu pro­mován na doktora teologie a v Olomouci na doktora filozofie. V témže roce se stal pod­převorem louckého kláštera a od roku 1736 poprvé převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Setrval zde do roku 1741, kdy ho 7. dubna loucký opat Antonín Nolbek jmeno­val převorem kláštera. V době obsazení Zno­jma pruskými vojsky v jarních měsících roku 1742 vyplatil Prusům za internovaného opata vysoké výpalné a upadl za to u něj v nemi­lost. Patrně proto byl v červenci téhož roku opět poslán na faru v Příměticích, kde setr­val až do konce svého života.
 
Správa farského hospodářství obrátila Di­višovu pozornost nejprve k hydrotechnickým pracím. V létech 1742 až 1744 zde postavil několik vodovodů. Poté u něj do popředí vy­stoupil zájem o konstrukci hudebních nástrojů, spjatý s klášterní hudební kulturou. Toto obdo­bí vyvrcholilo stavbou originálního skříňové­ho nástroje s kovovými strunami, tzv. „denis­doru“ (Denis d‘Or, Zlatý Diviš), bezpečně do­loženého k roku 1753. Tento hudební nástroj, který byl mj. napájen také elektrickým prou­dem z leidenských lahví, uměl napodobit mno­ho jiných dobových nástrojů, dokonce údajně i lidský hlas (ztratil se v roce 1777 ve Vídni).
 
Po roce 1748, pod vli­vem tehdy módního zá­jmu, se rozvinuly Divi­šovy experimenty s elek­třinou. Používal při nich třecí elektřinu a leydenské láhve vlastní výroby a byl schopen zdařile pracovat se základními elektrosta­tickými jevy. Měl rovněž příležitost demonstrovat je i císařskému dvoru ve Vídni. Zpráva o smrti pro­fesora Georga Wilhelma Richmanna, kterého v Petrohradě roce v 1753 zabil blesk při po­kusu měřit intenzitu elektrického pole v at­mosféře, přivedla Diviše k zájmu o atmo­sférickou elektřinu a k rozhodnutí postavit v Příměticích zařízení na „odsávání blesků mraků“, tedy povětrnostní stroj – machina meteorologica na svádění blesků z mraků do země. Toto se mu povedlo a 15. června 1754 vztyčil svůj pověstný povětrnostní stroj, což byla soustava se čtyřmi sty kovovými hro­ty spojenými s uzemněním na „odsávání“ elektřiny z mraků. Jeho základem byl že­lezný kříž položený horizontálně na stožáru vysokém nejprve 15 m, později 41,5 m, je­hož konce byly pravoúhle překříženy krat­šími železnými tyčemi. Na takto vzniklých dvanácti zakončeních bylo osazeno dvanáct kovových krabic s železnými pilinami, ji­miž prostupovalo na 400 ostrých kovových hrotů. Celá tato soustava byla vodivě spoje­na se zemí třemi řetězy. Divišův povětrnost­ní stroj nebyl hromosvod podle současného pojetí. Tento stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, a tak odvracet sa­motný vznik výboje.
 
Diviš si princip tohoto hromosvodu, kte­rý se lišil od vynálezu Benjamina Franklina*), ověřil i při návštěvě císařského dvora, kde hroty ukrytými v paruce rušil pokusy dvor­ních fyziků. Jeho hromosvod byl zničen roku 1760 místními rolníky, kteří v jeho stroji vi­děli příčinu nastalého velkého sucha. Druhou konstrukci umístil Diviš po roce 1761 na věž přímětického kostela.
 
Prokop Diviš zkoumal účinky elektřiny na živé organismy a zabýval se intenzívně léč­bou elektrizací. Pozoroval blahodárný vliv elektřiny na léčení různých forem ochrnutí, revmatismu a svalových křečí. Při své vý­zkumné práci byl Diviš v úzkém kontak­tu s představiteli soudobé vědy, profesorem matematiky a fyziky na vídeňské univerzi­tě Josephem Franzem, profesorem experi­mentální fyziky na pražské univerzitě Janem Antonínem Scrincim, Leonhardem Eulerem, profesorem lékařské fakulty pražské univer­zity Janem Křtitelem Boháčem aj. Využití elektrické energie k terapeutickým účelům Diviš konzultoval s dvorním lékařem císařov­ny Marie Terezie Gerardem van Swietenem (1700–1772), který byl uznávanou autori­tou v oboru medicíny a lékařství v Rakous­ku a Divišovo uplatňování elektrické energie velmi pozitivně oceňoval. O svých pokusech Diviš sepsal mnoho pojednání, tiskem ale vy­šla pouze některá a to ještě navíc mimo Ra­kousko, kde neprošla cenzurou. Léčením si však proti sobě postavil nejen lékárníky, ale také lékaře a kněze.
 
Jeho poznatky z pokusů o elektřině zobec­něné a publikované v teoretickém pojednání Magia naturalis (Přírodní magie), které vyšlo v německém překladu v roce 1765 v Tübinge­nu a 1768 ve Frankfurtu n. M., výrazně ovliv­nilo okruh německých pietistických filozofů a evangelických teologů kolem Friedricha Christopha Oetingera.
 
Z jeho nejznámějších prací lze uvést:
  • Descriptio machinae meteorologicae. 1754.
  • Magia naturalis, 1755.
(pokračování)
 
Obr. Rodný domek Prokopa Diviše s replikou jeho povětrnostního stroje

*) Americký vědec a státník Benjamin Franklin přišel již v roce 1749 s důkazem, že blesk je elektrické podstaty. Svůj tyčový uzemněný bleskosvod však po­stavil ve Filadelfii až v roce 1760, tedy šest let po Divišovi. Jednalo se o zařízení ideově odlišné od vynálezu Václava Prokopa Diviše. Benjamin Franklin svůj jednohrotý bleskosvod sestrojil na základě jednodušší a správnější představy, že bleskosvod pouze svádí blesky na neškodné místo a nemůže zabránit vzniku výbojů. Diviš přišel se svým vynálezem sice dříve než Franklin, ale na rozdíl od Franklina si ho nenechal patentovat. Navíc Franklinův bleskosvod se dal snáze sestrojit, poskytoval skutečnou ochranu bez zbytečných nákladů, a rychle se proto rozšířil. Proto se i u nás hlavně ve 20. století instalovaly pouze hromosvody typu Franklin (první Franklinův bleskosvod byl v Čechách vztyčen roku 1775 na zámku Měšice u Prahy).