Významné osobnosti vědy a techniky (2. část)

 

 

*26. 3. 1698 Helvíkovice u Žamberka

†21. 12. 1765 Přímětice u Znojma

Tento český přírodovědec a vyná­lezce, vlastním jménem Václav Diví­šek, pocházel z chudé rodiny. Naro­dil se v malé zemědělské usedlosti na okraji Žamberka manželům Anně a Janovi Divíškovým. Žil zde se svý­mi sourozenci do roku 1714, kdy ze­mřel jeho otec a nevelké hospodářství převzal jeho starší bratr Jan. Rodný dům Prokopa Diviše stojí dodnes na levém břehu řeky Divoké Orlice na okraji Žamberka a je součástí Městského muzea v Žamberku.

 

Prokop Diviš studoval v období let 1716 až 1719 na jezuitské latinské škole ve Znojmě. V roce 1720 vstoupil do kláštera řádu premonstrátů v Louce u Znojma, kde dostal své řádové jméno Prokop Diviš. Roku 1726 byl vysvěcen na kněze a stal se zároveň uči­telem přírodních věd. V období let 1729 až 1735 na téže klášterní škole vyučoval filozo­fii a teologii. Roku 1733 byl v Salzburgu pro­mován na doktora teologie a v Olomouci na doktora filozofie. V témže roce se stal pod­převorem louckého kláštera a od roku 1736 poprvé převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Setrval zde do roku 1741, kdy ho 7. dubna loucký opat Antonín Nolbek jmeno­val převorem kláštera. V době obsazení Zno­jma pruskými vojsky v jarních měsících roku 1742 vyplatil Prusům za internovaného opata vysoké výpalné a upadl za to u něj v nemi­lost. Patrně proto byl v červenci téhož roku opět poslán na faru v Příměticích, kde setr­val až do konce svého života.

 

Správa farského hospodářství obrátila Di­višovu pozornost nejprve k hydrotechnickým pracím. V létech 1742 až 1744 zde postavil několik vodovodů. Poté u něj do popředí vy­stoupil zájem o konstrukci hudebních nástrojů, spjatý s klášterní hudební kulturou. Toto obdo­bí vyvrcholilo stavbou originálního skříňové­ho nástroje s kovovými strunami, tzv. „denis­doru“ (Denis d‘Or, Zlatý Diviš), bezpečně do­loženého k roku 1753. Tento hudební nástroj, který byl mj. napájen také elektrickým prou­dem z leidenských lahví, uměl napodobit mno­ho jiných dobových nástrojů, dokonce údajně i lidský hlas (ztratil se v roce 1777 ve Vídni).

 

Po roce 1748, pod vli­vem tehdy módního zá­jmu, se rozvinuly Divi­šovy experimenty s elek­třinou. Používal při nich třecí elektřinu a leydenské láhve vlastní výroby a byl schopen zdařile pracovat se základními elektrosta­tickými jevy. Měl rovněž příležitost demonstrovat je i císařskému dvoru ve Vídni. Zpráva o smrti pro­fesora Georga Wilhelma Richmanna, kterého v Petrohradě roce v 1753 zabil blesk při po­kusu měřit intenzitu elektrického pole v at­mosféře, přivedla Diviše k zájmu o atmo­sférickou elektřinu a k rozhodnutí postavit v Příměticích zařízení na „odsávání blesků mraků“, tedy povětrnostní stroj – machina meteorologica na svádění blesků z mraků do země. Toto se mu povedlo a 15. června 1754 vztyčil svůj pověstný povětrnostní stroj, což byla soustava se čtyřmi sty kovovými hro­ty spojenými s uzemněním na „odsávání“ elektřiny z mraků. Jeho základem byl že­lezný kříž položený horizontálně na stožáru vysokém nejprve 15 m, později 41,5 m, je­hož konce byly pravoúhle překříženy krat­šími železnými tyčemi. Na takto vzniklých dvanácti zakončeních bylo osazeno dvanáct kovových krabic s železnými pilinami, ji­miž prostupovalo na 400 ostrých kovových hrotů. Celá tato soustava byla vodivě spoje­na se zemí třemi řetězy. Divišův povětrnost­ní stroj nebyl hromosvod podle současného pojetí. Tento stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, a tak odvracet sa­motný vznik výboje.

 

Diviš si princip tohoto hromosvodu, kte­rý se lišil od vynálezu Benjamina Franklina^*), ověřil i při návštěvě císařského dvora, kde hroty ukrytými v paruce rušil pokusy dvor­ních fyziků. Jeho hromosvod byl zničen roku 1760 místními rolníky, kteří v jeho stroji vi­děli příčinu nastalého velkého sucha. Druhou konstrukci umístil Diviš po roce 1761 na věž přímětického kostela.

 

Prokop Diviš zkoumal účinky elektřiny na živé organismy a zabýval se intenzívně léč­bou elektrizací. Pozoroval blahodárný vliv elektřiny na léčení různých forem ochrnutí, revmatismu a svalových křečí. Při své vý­zkumné práci byl Diviš v úzkém kontak­tu s představiteli soudobé vědy, profesorem matematiky a fyziky na vídeňské univerzi­tě Josephem Franzem, profesorem experi­mentální fyziky na pražské univerzitě Janem Antonínem Scrincim, Leonhardem Eulerem, profesorem lékařské fakulty pražské univer­zity Janem Křtitelem Boháčem aj. Využití elektrické energie k terapeutickým účelům Diviš konzultoval s dvorním lékařem císařov­ny Marie Terezie Gerardem van Swietenem (1700–1772), který byl uznávanou autori­tou v oboru medicíny a lékařství v Rakous­ku a Divišovo uplatňování elektrické energie velmi pozitivně oceňoval. O svých pokusech Diviš sepsal mnoho pojednání, tiskem ale vy­šla pouze některá a to ještě navíc mimo Ra­kousko, kde neprošla cenzurou. Léčením si však proti sobě postavil nejen lékárníky, ale také lékaře a kněze.

 

Jeho poznatky z pokusů o elektřině zobec­něné a publikované v teoretickém pojednání Magia naturalis (Přírodní magie), které vyšlo v německém překladu v roce 1765 v Tübinge­nu a 1768 ve Frankfurtu n. M., výrazně ovliv­nilo okruh německých pietistických filozofů a evangelických teologů kolem Friedricha Christopha Oetingera.

 

Obr. Rodný domek Prokopa Diviše s replikou jeho povětrnostního stroje