Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2017 vyšlo
tiskem 6. 11. 2017. V elektronické verzi na webu od 27. 11. 2017. 

Téma: Elektrické rozváděče a rozváděčová technika; Točivé elektrické stroje

Hlavní článek
Analýza účinku geometrických charakteristik CFD simulací na teplotní pole sinusového filtru
On-line optimalizácia komutačných uhlov prúdu vo fázach BLDC motora

Aktuality

MONETA Money Bank se jako první firma v ČR rozhodla zcela přejít na elektromobily MONETA Money Bank se jako první společnost v České republice oficiálně rozhodla, že do…

ŠKODA AUTO bude od roku 2020 v Mladé Boleslavi vyrábět vozy s čistě elektrickým pohonem ŠKODA AUTO bude vozy s čistě elektrickým pohonem vyrábět v závodě v Mladé Boleslavi. Již…

Největší českou techniku povede i nadále stávající rektor Petr Štěpánek Akademický senát VUT v Brně na dnešním zasedání zvolil kandidáta na funkci rektora pro…

44. Krajský aktiv revizních techniků v Brně Moravský svaz elektrotechniků Vás zve 21. listopadu na 44. KART v Brně.

Soutěž o nejlepší realizovaný projekt KNX instalace Spolek KNX národní skupina České republiky, z. s. vyhlásil soutěž o nejlepší projekt…

Slovensko bude partnerskou zemí MSV 2018 Příští rok se chystají oslavy několika kulatých výročí včetně 100 let od založení…

Více aktualit

Vývoj názorů na podstatu elektřiny (4)

Elektro 6/2000

Ing. Josef Heřman, CSc.

Vývoj názorů na podstatu elektřiny (4)
Ve vědě více než v kterémkoli lidském oboru je třeba prozkoumat minulost, abychom pochopili přítomnost a ovládli budoucnost.
J. D. Bernal: Věda v dějinách I.

Obr. 1.

Robert Boyle
Dalšími objevy přispěl anglický chemik, fyzik a filozof Robert Boyle. Zopakoval Guerickovy pokusy, a ve svém spise Experiments and Notes about the Mechanical Origine or Production of Eletricity (1675), první anglicky psanou prací o elektřině, uvedl výsledky svých experimentů. Lze je shrnout takto:

  • dokázal, že přitažlivost dvou zelektrizovaných těles je vzájemná
  • objevil, že schopnost jantaru přitahovat ještě po určitou dobu po ukončení tření (označuje tuto vlastnost „virtue“) přetrvává
  • objevil, že elektrizované těleso se ve vakuu chová stejně jako na vzduchu (stejné silové účinky); tento objev měl zásadní význam i pro pozdější úvahy o podstatě elektřiny
  • prokazatelně rozšířil seznam elektrik o křišťál, karneol, bílý safír, smaragd a ametyst (Gilbert si nebyl jist, zda tyto látky mezi elektrika patří)

Kromě přírodovědných pozorování, a z toho vyvozených poznatků, vyslovil Robert Boyle ve své práci i hypotézu příčiny elektrického přitahování. Přičítal je „hmotnému efluviu, které vychází a vrací se zpět do elektrizovaného tělesa“. V souladu se svým fyzikálním a chemickým zaměřením si jej představoval jako páru vycházející z jantaru zahřátého třením, která při svém zpětném návratu s sebou unáší lehká tělíska.

Málo odlišná od hypotézy R. Boyleho byla hypotéza, kterou vyslovili Angličané Thomas Browne (1605 – 1682) a Digby sir Kenelm (1603 – 1665). Vycházela z představy, že když je jantar třen či zahříván, „vyzařuje určité paprsky nebo mastná vlákna par, která se vnějším vzduchem poněkud ochladí, ztratí svou dřívější pronikavost a vrátí se zpět do tělesa, odkud vycházela, přičemž s sebou berou lehká tělíska, která jsou jantarem přidržovaná a současně odpuzovaná“. Svou hypotézu připodobňovali k chování kapky viskózního oleje či sirupu visící na tyčce. Lékař a přírodovědec Thomas Browne ve své knize Pseudodoxia Epidemica (1646) poprvé použil pojem „electricity“ – elektřina.

Obr. 2.

Další hypotézu předestřel i jeden z klíčových učenců této doby, francouzský filozof a matematik René Descartes. Vycházel ze své obecné představy, že všechny tehdy známé jevy v přírodě lze vysvětlit mechanickým pohybem. Soudil, že prostor je naplněn jakýmsi vše pronikajícím fluidem, které je ve stálém pohybu; za nejpřirozenější druh pohybu pokládal pohyb v kruhu. Měl patrně na mysli lehká tělesa unášená vířícím větrem nebo vodním vírem. Naznačil jakousi soustavu vírovitých pohybů pro celý vesmír a tyto víry označil jako vortices. Descartova hypotéza vzbudila velkou pozornost. Přednášela se na univerzitách a seznámil se s ní i Newton při svých studiích v Cambridge. Zavládlo všeobecné uspokojení, že věda ví již nejen jak, ale i proč. Avšak o generaci později právě Newton dokázal, že důsledky Descartovy hypotézy se neshodují ani s Keplerovými zákony, ani se základními zákony mechaniky.

Robert Boyle ve své knize popsal Descartovu hypotézu o původu elektrického přitahování tak, že je „zprostředkováno určitými částicemi, které se podobají miniaturním stužkám, o kterých předpokládá, že jsou utvářeny jemnou látkou, nacházející se v pórech či štěrbinách skla“. Descartova hypotéza příčin elektrického přitahování byla jednou z mnohých a měla spíše retardující vliv na zkoumání elektřiny a magnetismu. Avšak jeho vliv na filozofické myšlení (nehledě na jeho přínosy v jiných oblastech vědy) byl v té době dominantní a jeho racionalismus se stal jedním ze zdrojů osvícenství.