Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 7/2017 vyšlo
tiskem 28. 6. 2017. V elektronické verzi na webu od 28. 7. 2017. 

Téma: Kabely, vodiče a kabelová technika; Konektory; Software; Značení a štítkování

Hlavní článek
Elektrická izolace a tepelná vodivost

Aktuality

FOR ARCH 2017 přinese řadu zajímavých soutěží a konferencí Osmadvacátý ročník mezinárodního stavebního veletrhu FOR ARCH, který se uskuteční ve…

Premiér navštívil hlavní sídlo provozovatele přenosové soustavy Předseda vlády Bohuslav Sobotka a ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček se přímo na…

Generační změna ve skupině LAPP S účinností od 1. července 2017 odstoupila Ursula Ida Lapp, spoluzakladatelka skupiny…

Finálové kolo soutěže EBEC přivede do Brna 120 nejlepších inženýrů z celé Evropy Co vše je možné stihnout navrhnout, smontovat a následně odprezentovat během dvou dní? To…

Co si akce „Světlo v praxi“ klade za cíle V České republice se prvním rokem koná akce v oblasti světelné techniky, která chce…

Startuje hlasování veřejnosti o vítězích 9. ročníku ekologické soutěže E.ON Energy Globe V Praze byly 20. 6. 2017 slavnostně představeny nominované projekty 9. ročníku prestižní…

Více aktualit

Účast na odborném semináři – přepych, nebo nezbytnost?

číslo 10/2002

Výměna zkušeností

Účast na odborném semináři – přepych, nebo nezbytnost?

Ing. Pavel Kárník, CSc.,
předseda subkomitétu TC9 – měření průtoku Českého národního komitétu IMEKO
(pavel.karnik@svn.cz)

Nezadržitelný rozvoj techniky více či méně nutí každého občana neustále si doplňovat vědomosti a znalosti. V některých oblastech, např. při používání mobilních telefonů, se technická vzdělanost šíří poměrně snadno. Ve výpočetní technice je situace o trochu složitější, neboť část populace se styku s ní vyhýbá. Přesto je základní počítačová gramotnost stále běžnější a např. internet nenásilnou formou vede k jejímu dalšímu prohlubování. Obdobně je tomu i s různou spotřební technikou.

Co se týče odborníka-technika jako občana, který má ukončené technické vzdělání určité úrovně a pro kterého je práce s technikou, ať již jde o její vývoj, prodej a nákup nebo zavádění, obsluhu, údržbu atd., profesí a obživou, platí z první věty předchozího odstavce zřejmě spíše to „více“. Podívejme se z tohoto směru na některé aspekty současné situace v oblasti měřicí a řídicí techniky pro řízení technologických procesů.

Nezájem o odborný růst pracovníků?
Obory lidské činnosti se vyvíjejí různě rychle. K nejdynamičtějším bezesporu patří obor měřicí a řídicí techniky, v němž byl za posledních třicet až čtyřicet let zaznamenán obrovský pokrok, zejména díky rozvoji elektroniky.

Přesto úspěch při řízení výrobního či zpracovatelského procesu není samozřejmostí a dosažené výsledky občas pokulhávají za schopnostmi, kterými současná průmyslová přístrojová a výpočetní technika disponuje. Příčiny lze těžko hledat jinde než ve známém lidském faktoru.

Výkonnější a složitější měřicí a řídicí technika paradoxně jakoby kladla menší požadavky na odbornost jejích uživatelů ve výrobním či zpracovatelském podniku. Alespoň tak lze usuzovat z některých rysů současného stavu a trendů typických pro podniky v ČR i v zahraničí. Které to jsou?

Významným způsobem se změnilo řízení výrobních podniků. Například chemické a podobně i jiné závody dříve měly velmi silné vlastní skupiny pracovníků, které samy rozpracovávaly a do značné míry i realizovaly koncepci technického rozvoje podniku. K tomu bylo třeba mnoha poměrně vysoce kvalifikovaných techniků, kteří část své pracovní doby věnovali také vzdělávání pracovníků na nižších úrovních. V důsledku rozvoje trhu a následné komerční dostupnosti téměř všech myslitelných prostředků a také se změnami majitelů podniků došlo k tomu, že podniky tyto kvalifikované pracovníky v současnosti téměř jakoby nepotřebují. Proč také, když např. nadnárodní společnost má svoje ověřené dodavatele řídicí techniky pro danou technologii, a tak spoluúčast pracovníků vlastního podniku na jejích změnách a doplňování se nejeví nutná.

Pracovníci ve funkcích, z titulu kterých se dříve detailně podíleli na přípravě i realizaci projektů cílených na zdokonalování měření a řízení, nyní rozvíjejí technickou základnu podniku tak, že vyplní dotazník dodavatelské firmy a očekávají, že dodané řešení odstraní všechny současné i budoucí problémy. Tím, že ponechávají odpovědnost na dodavateli měřicí a řídicí techniky, se stávají pouhými přihlížejícími procesu zdokonalování technologie nebo jejího řízení.

Moderní provozy sice vyžadují univerzální a pohotové pracovníky, avšak samotná dodaná měřicí technika je dosti propracovaná a spolehlivá. Většina mladých pracovníků se tudíž zaměřuje především na řešení softwarových problémů. Na středních odborných i vysokých školách ubývá výuky provozních aspektů měřicí a řídicí techniky, protože provozní podniky pracovníky vzdělané v této oblasti nevyžadují. Je to jakoby začarovaný kruh.

Přístrojová technika se v současnosti neopravuje tím způsobem, že se vyhledá chyba a pak se odstraní vadná součástka. Používaný způsob výměny celých bloků významně zkracuje dobu opravy, zajišťuje jednodušší nastavení přístroje; navíc po opravách často není třeba ani opětovná kalibrace. Přístroje jsou často vybaveny vnitřní diagnostikou, popř. i samočinným nastavováním hodnot parametrů. Navíc dodavatelé měřicí a řídicí techniky i třetí firmy zabezpečující péči o ni na smluvním základě nabízejí stále propracovanější programy zajišťování servisních služeb.

Přijmou-li se uvedené trendy doslova a bez vhodného odstupu, lze nabýt dojmu, že stačí, když pracovníci starající se o měřicí a řídicí techniku ve výrobních povozech plní funkci objednavatelů zařízení a poté jeho kontrolorů a objednavatelů oprav. K tomu jim asi stačí jen základní vzdělání v měřicí a řídicí technice, popř. doplněné jednoúčelovým kursem u dodávající firmy. Jakékoliv jejich další soustavnější vzdělávání, ať formální nebo účastí na odborných konferencích a seminářích, je z pohledu vedoucích pracovníků podniku zbytečným přepychem.

Odborná úroveň pracovníků je konkurenční výhodou
Ve vztahu mezi investorem a dodavatelem se ale obě strany vždy snaží maximalizovat dosažené efekty. Nejinak je tomu v oboru měřicí a řídicí techniky. Dodavatel má zájem minimalizovat vstupy a maximalizovat své výnosy. Investor má naopak zájem minimalizovat své náklady a maximalizovat nejen ekonomické, ale i technologické, materiálové, logistické a jiné efekty dodané techniky. Je ale investor v tomto obchodním vztahu vždy plnoprávným partnerem?

Dodavatel má výhodu v tom, že dobře zná silné stránky i slabiny řešení, které nabízí, a může tedy vést diskusi směrem pro něj výhodným (musí přitom samozřejmě brát ohled na konkurenci, ale praxe posledních let ukazuje, že existuje množství způsobů, jak konkurujícího zájemce o kontrakt udržet mimo hru).

Mnohdy také dodavatel nabízí řešení, které se již v obdobných podmínkách osvědčilo (metoda referencí). Jde ale o řešení skutečně nejvhodnější i pro daný případ, s jeho podmínkami přece jenom odlišnými? Dodavatel sice dobře zná vlastní nabízené řešení, ale nemusí (často ani nesmí) znát technologie, které má zákazník propracované a které tvoří významnou část jeho firemního know-how (od číselníků, přes stávající charakter technologického vybavení až po kvalifikaci pracovníků).

Z uvedených příkladů je patrné, že investor (konečný uživatel) často musí vynaložit poměrně značné úsilí, aby rozpoznal, zda a které z  řešení navrhovaných dodavateli je z hlediska jeho potřeb optimální. A že čím je investor méně technicky zdatný, tím menší jsou šance, že své peníze utratí skutečně efektivně. Protože chybí argumenty, při jednáních se často nebere ohled na skutečné chování přístrojů v daných provozních podmínkách a pomíjí se známá skutečnost, že samotné, byť špičkové, hodnoty technických parametrů nejsou zárukou celkového úspěchu díla.

Zde může rozhodovat pouze kvalifikovaný zástupce investora – takový ale musí existovat, musí být ke svému zaměstnavateli loajální, ale především musí být přinejmenším na rovnocenné technické a argumentační úrovni s dodavatelem.

Zdá se, že management mnoha firem tyto skutečnosti nedoceňuje. Zajistí pouze proškolení nezbytně nutné k obsluze instalované měřicí a řídicí techniky a na další širší vzdělávání svých pracovníků v oboru nedbá. Snad s výjimkou návštěvy vybraných firemních prezentací, většinou téměř bezplatné. S dobrým pocitem, že ušetřil náklady v personální oblasti, si tak firma mnohonásobně zbytečně zvýší náklady jinde.

Kam pro nestranné informace?
Draze zaplacenými zkušenostmi je ověřeno, že dostatečně široce vzdělaní provozní technici, schopní kvalifikovaně argumentovat dodavateli měřicí a řídicí techniky, jsou pro výrobní podnik významnou konkurenční výhodu.

Tradičními místy širšího neformálního vzdělávání a výměny zkušeností mezi techniky jsou otevřené odborné semináře a konference. Jejich význam rozhodně nepominul s příchodem internetu a zpravidla jednostranně zaměřených prezentací dodavatelských firem. S tím snad bude souhlasit každý, kdo se v záplavě dat na webových stránkách občas pokouší dopátrat určité konkrétní technické informace, popř. na firemní prezentaci tápe v záplavě jemu neznámých pojmů, na jejichž přesný význam se ostýchá zeptat, aby se před přednášejícím „neshodil“.

Seminář anebo konference s dobře připraveným programem může svým účastníkům nabídnout žádoucí kombinaci teoretických poznatků, zkušeností s jednotlivými řešeními z praxe i umírněné dávky firemních informací. V neformálním prostředí sobě technicky víceméně rovných kolegů lze také snáze bezprostředně nejen vstřebávat rozličné názory, ale také reagovat na různá opomenutí a chyby, vzniklé ať už z neznalosti nebo nepozorností při přípravě textu přednášky nebo živého vystoupení.

Mezi důležité „parametry“ patří také společenská stránka semináře, i když samozřejmě nemůže být parametrem jediným. Setkání bývalých spolupracovníků a spolužáků v současných pozicích kooperantů i konkurentů vede k neformálním rozhovorům. Diskuse, zpravidla se točící především kolem pracovních a odborných témat, velmi často přinese výrazné podněty k další práci. Vždyť již bezprostřední reakce na poznámku „Tak už vám funguje řešení XX v aplikaci YY?“ často odstraní veškeré pochybnosti (pro i proti).

Jistě, účast na odborném semináři nebo konferenci není zadarmo: je třeba přímo zaplatit vložné a cestovní náklady, popř. ubytování. Nepřímým nákladem je čas pracovníka.

Nikoliv přepych, ale nezbytnost!
Jestliže jsme si na otázku „Vyplatí se podniku vzdělaný technik?“ v předchozím textu odpověděli „Ano“, přínosy z účasti na dobře připraveném odborném semináři rozhodně mnohonásobně převáží nad vynaloženými náklady. Z hlediska zachování „technického zdraví“ podniku a na něm závislé ekonomické konkurenceschopnosti je pravidelná návštěva odborných akcí přímo nezbytností.

Vhodný seminář nebo konference se pozná podle toho, že na programu má témata související s aktuálními problémy měřicí a řídicí praxe v té které zájmové oblasti. A vůbec nejlepší je využít známého efektu kladné zpětné vazby: kontaktovat organizátory připravovaného odborného setkání a buď jim přímo nabídnout zajímavé příspěvky, anebo upozornit na témata, i detailní, ke kterým by bylo vhodné příspěvky připravit.

(převzato z časopisu AUTOMA 5/2002)