Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Více aktualit

Účast na odborném semináři – přepych, nebo nezbytnost?

číslo 10/2002

Výměna zkušeností

Účast na odborném semináři – přepych, nebo nezbytnost?

Ing. Pavel Kárník, CSc.,
předseda subkomitétu TC9 – měření průtoku Českého národního komitétu IMEKO
(pavel.karnik@svn.cz)

Nezadržitelný rozvoj techniky více či méně nutí každého občana neustále si doplňovat vědomosti a znalosti. V některých oblastech, např. při používání mobilních telefonů, se technická vzdělanost šíří poměrně snadno. Ve výpočetní technice je situace o trochu složitější, neboť část populace se styku s ní vyhýbá. Přesto je základní počítačová gramotnost stále běžnější a např. internet nenásilnou formou vede k jejímu dalšímu prohlubování. Obdobně je tomu i s různou spotřební technikou.

Co se týče odborníka-technika jako občana, který má ukončené technické vzdělání určité úrovně a pro kterého je práce s technikou, ať již jde o její vývoj, prodej a nákup nebo zavádění, obsluhu, údržbu atd., profesí a obživou, platí z první věty předchozího odstavce zřejmě spíše to „více“. Podívejme se z tohoto směru na některé aspekty současné situace v oblasti měřicí a řídicí techniky pro řízení technologických procesů.

Nezájem o odborný růst pracovníků?
Obory lidské činnosti se vyvíjejí různě rychle. K nejdynamičtějším bezesporu patří obor měřicí a řídicí techniky, v němž byl za posledních třicet až čtyřicet let zaznamenán obrovský pokrok, zejména díky rozvoji elektroniky.

Přesto úspěch při řízení výrobního či zpracovatelského procesu není samozřejmostí a dosažené výsledky občas pokulhávají za schopnostmi, kterými současná průmyslová přístrojová a výpočetní technika disponuje. Příčiny lze těžko hledat jinde než ve známém lidském faktoru.

Výkonnější a složitější měřicí a řídicí technika paradoxně jakoby kladla menší požadavky na odbornost jejích uživatelů ve výrobním či zpracovatelském podniku. Alespoň tak lze usuzovat z některých rysů současného stavu a trendů typických pro podniky v ČR i v zahraničí. Které to jsou?

Významným způsobem se změnilo řízení výrobních podniků. Například chemické a podobně i jiné závody dříve měly velmi silné vlastní skupiny pracovníků, které samy rozpracovávaly a do značné míry i realizovaly koncepci technického rozvoje podniku. K tomu bylo třeba mnoha poměrně vysoce kvalifikovaných techniků, kteří část své pracovní doby věnovali také vzdělávání pracovníků na nižších úrovních. V důsledku rozvoje trhu a následné komerční dostupnosti téměř všech myslitelných prostředků a také se změnami majitelů podniků došlo k tomu, že podniky tyto kvalifikované pracovníky v současnosti téměř jakoby nepotřebují. Proč také, když např. nadnárodní společnost má svoje ověřené dodavatele řídicí techniky pro danou technologii, a tak spoluúčast pracovníků vlastního podniku na jejích změnách a doplňování se nejeví nutná.

Pracovníci ve funkcích, z titulu kterých se dříve detailně podíleli na přípravě i realizaci projektů cílených na zdokonalování měření a řízení, nyní rozvíjejí technickou základnu podniku tak, že vyplní dotazník dodavatelské firmy a očekávají, že dodané řešení odstraní všechny současné i budoucí problémy. Tím, že ponechávají odpovědnost na dodavateli měřicí a řídicí techniky, se stávají pouhými přihlížejícími procesu zdokonalování technologie nebo jejího řízení.

Moderní provozy sice vyžadují univerzální a pohotové pracovníky, avšak samotná dodaná měřicí technika je dosti propracovaná a spolehlivá. Většina mladých pracovníků se tudíž zaměřuje především na řešení softwarových problémů. Na středních odborných i vysokých školách ubývá výuky provozních aspektů měřicí a řídicí techniky, protože provozní podniky pracovníky vzdělané v této oblasti nevyžadují. Je to jakoby začarovaný kruh.

Přístrojová technika se v současnosti neopravuje tím způsobem, že se vyhledá chyba a pak se odstraní vadná součástka. Používaný způsob výměny celých bloků významně zkracuje dobu opravy, zajišťuje jednodušší nastavení přístroje; navíc po opravách často není třeba ani opětovná kalibrace. Přístroje jsou často vybaveny vnitřní diagnostikou, popř. i samočinným nastavováním hodnot parametrů. Navíc dodavatelé měřicí a řídicí techniky i třetí firmy zabezpečující péči o ni na smluvním základě nabízejí stále propracovanější programy zajišťování servisních služeb.

Přijmou-li se uvedené trendy doslova a bez vhodného odstupu, lze nabýt dojmu, že stačí, když pracovníci starající se o měřicí a řídicí techniku ve výrobních povozech plní funkci objednavatelů zařízení a poté jeho kontrolorů a objednavatelů oprav. K tomu jim asi stačí jen základní vzdělání v měřicí a řídicí technice, popř. doplněné jednoúčelovým kursem u dodávající firmy. Jakékoliv jejich další soustavnější vzdělávání, ať formální nebo účastí na odborných konferencích a seminářích, je z pohledu vedoucích pracovníků podniku zbytečným přepychem.

Odborná úroveň pracovníků je konkurenční výhodou
Ve vztahu mezi investorem a dodavatelem se ale obě strany vždy snaží maximalizovat dosažené efekty. Nejinak je tomu v oboru měřicí a řídicí techniky. Dodavatel má zájem minimalizovat vstupy a maximalizovat své výnosy. Investor má naopak zájem minimalizovat své náklady a maximalizovat nejen ekonomické, ale i technologické, materiálové, logistické a jiné efekty dodané techniky. Je ale investor v tomto obchodním vztahu vždy plnoprávným partnerem?

Dodavatel má výhodu v tom, že dobře zná silné stránky i slabiny řešení, které nabízí, a může tedy vést diskusi směrem pro něj výhodným (musí přitom samozřejmě brát ohled na konkurenci, ale praxe posledních let ukazuje, že existuje množství způsobů, jak konkurujícího zájemce o kontrakt udržet mimo hru).

Mnohdy také dodavatel nabízí řešení, které se již v obdobných podmínkách osvědčilo (metoda referencí). Jde ale o řešení skutečně nejvhodnější i pro daný případ, s jeho podmínkami přece jenom odlišnými? Dodavatel sice dobře zná vlastní nabízené řešení, ale nemusí (často ani nesmí) znát technologie, které má zákazník propracované a které tvoří významnou část jeho firemního know-how (od číselníků, přes stávající charakter technologického vybavení až po kvalifikaci pracovníků).

Z uvedených příkladů je patrné, že investor (konečný uživatel) často musí vynaložit poměrně značné úsilí, aby rozpoznal, zda a které z  řešení navrhovaných dodavateli je z hlediska jeho potřeb optimální. A že čím je investor méně technicky zdatný, tím menší jsou šance, že své peníze utratí skutečně efektivně. Protože chybí argumenty, při jednáních se často nebere ohled na skutečné chování přístrojů v daných provozních podmínkách a pomíjí se známá skutečnost, že samotné, byť špičkové, hodnoty technických parametrů nejsou zárukou celkového úspěchu díla.

Zde může rozhodovat pouze kvalifikovaný zástupce investora – takový ale musí existovat, musí být ke svému zaměstnavateli loajální, ale především musí být přinejmenším na rovnocenné technické a argumentační úrovni s dodavatelem.

Zdá se, že management mnoha firem tyto skutečnosti nedoceňuje. Zajistí pouze proškolení nezbytně nutné k obsluze instalované měřicí a řídicí techniky a na další širší vzdělávání svých pracovníků v oboru nedbá. Snad s výjimkou návštěvy vybraných firemních prezentací, většinou téměř bezplatné. S dobrým pocitem, že ušetřil náklady v personální oblasti, si tak firma mnohonásobně zbytečně zvýší náklady jinde.

Kam pro nestranné informace?
Draze zaplacenými zkušenostmi je ověřeno, že dostatečně široce vzdělaní provozní technici, schopní kvalifikovaně argumentovat dodavateli měřicí a řídicí techniky, jsou pro výrobní podnik významnou konkurenční výhodu.

Tradičními místy širšího neformálního vzdělávání a výměny zkušeností mezi techniky jsou otevřené odborné semináře a konference. Jejich význam rozhodně nepominul s příchodem internetu a zpravidla jednostranně zaměřených prezentací dodavatelských firem. S tím snad bude souhlasit každý, kdo se v záplavě dat na webových stránkách občas pokouší dopátrat určité konkrétní technické informace, popř. na firemní prezentaci tápe v záplavě jemu neznámých pojmů, na jejichž přesný význam se ostýchá zeptat, aby se před přednášejícím „neshodil“.

Seminář anebo konference s dobře připraveným programem může svým účastníkům nabídnout žádoucí kombinaci teoretických poznatků, zkušeností s jednotlivými řešeními z praxe i umírněné dávky firemních informací. V neformálním prostředí sobě technicky víceméně rovných kolegů lze také snáze bezprostředně nejen vstřebávat rozličné názory, ale také reagovat na různá opomenutí a chyby, vzniklé ať už z neznalosti nebo nepozorností při přípravě textu přednášky nebo živého vystoupení.

Mezi důležité „parametry“ patří také společenská stránka semináře, i když samozřejmě nemůže být parametrem jediným. Setkání bývalých spolupracovníků a spolužáků v současných pozicích kooperantů i konkurentů vede k neformálním rozhovorům. Diskuse, zpravidla se točící především kolem pracovních a odborných témat, velmi často přinese výrazné podněty k další práci. Vždyť již bezprostřední reakce na poznámku „Tak už vám funguje řešení XX v aplikaci YY?“ často odstraní veškeré pochybnosti (pro i proti).

Jistě, účast na odborném semináři nebo konferenci není zadarmo: je třeba přímo zaplatit vložné a cestovní náklady, popř. ubytování. Nepřímým nákladem je čas pracovníka.

Nikoliv přepych, ale nezbytnost!
Jestliže jsme si na otázku „Vyplatí se podniku vzdělaný technik?“ v předchozím textu odpověděli „Ano“, přínosy z účasti na dobře připraveném odborném semináři rozhodně mnohonásobně převáží nad vynaloženými náklady. Z hlediska zachování „technického zdraví“ podniku a na něm závislé ekonomické konkurenceschopnosti je pravidelná návštěva odborných akcí přímo nezbytností.

Vhodný seminář nebo konference se pozná podle toho, že na programu má témata související s aktuálními problémy měřicí a řídicí praxe v té které zájmové oblasti. A vůbec nejlepší je využít známého efektu kladné zpětné vazby: kontaktovat organizátory připravovaného odborného setkání a buď jim přímo nabídnout zajímavé příspěvky, anebo upozornit na témata, i detailní, ke kterým by bylo vhodné příspěvky připravit.

(převzato z časopisu AUTOMA 5/2002)