Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Technická normalizace jubilující

číslo 7/2002

Hlavní články

Technická normalizace jubilující

Mgr. Pavel Verner

V roce 2002 si technická veřejnost připomíná 80. výročí české technické normalizace, která se zformovala brzy po založení samostatné Československé republiky. První celostátní normalizační organizace byla založena 28. prosince 1922 pod názvem Československá společnost normalizační. O šest let později, v roce 1928, byla v Praze ustavena Mezinárodní asociace normalizačních organizací (ISA). Ve funkčním období 1932–1934 byl předsedou Čech – profesor Ing. Vladimír List, nadšený elektrotechnik, do jisté míry žák Františka Křižíka. Vrcholným mezinárodním uznáním československé normalizaci bylo zvolení prof. Vladimíra Lista předsedou Mezinárodní asociace normalizačních organizací (ISA) pro tříleté období 1932 až 1934.

Úvod
O významu a potřebě jednotných technických norem na výrobky v zájmu jejich snadné mezinárodní výměny se není třeba přesvědčovat. Mezinárodní normy pomáhají tlaku na konkurenty, aby poskytovali stále lepší služby a vyvíjeli dokonalejší výrobky při zachování standardní jakosti. V pozadí toho, že svět je stále častěji s nadsázkou označován za „velkou vesnici“, jde ruku v ruce s pokrokem výzkumu a výroby proces normalizace. V České republice se daří v technické normalizaci poměrně úspěšně harmonizovat české normy s evropskými a mezinárodními. Kdyby závisel vstup České republiky na dosažené integraci české normalizace s evropskými předpisy v tomto směru, byli bychom za členy Evropské unie přijati neprodleně. Ostatně Češi mají v tomto oboru významné tradice.

První historicky doložený technický předpis – technická norma – vstoupil v Čechách v účinnost před více než 700 lety. Důkaz podává Kronika Země České, vytištěná v roce 1698 švabachem. Zmíněná kronika, s graficky krásně vypracovaným titulem, obsahuje vlastní technický předpis vydaný králem Přemyslem Otakarem II., který se týká měr a vah. Tato technická norma stanovila druhy, velikost a názvy jednotek pro měření délek, ploch a objemů (měrných nádob na obilí a kapaliny), jednotek pro měření hmotnosti (závaží), stejně jako jednotek pro určování velikosti vojenských jednotek, svěřovala vyměřování polností jen úředníkům pod přísahou, předepisovala cejchovat duté míry na obilí, určovala trestní sankce za používání dutých měr, popř. závaží menších, než je předepsáno.

A historie normalizace ve světě? Za normalizační lze označit předpisy edilského úřadu v antickém Římě o rozměrech a připojovacích zařízeních k veřejnému vodovodu. Také v Pompejích, které byly v srpnu roku 79 pohřbeny pod vrstvou sopečného tufu, se při odkryvu zasypaného města našly normalizované otvory městského vodovodního rozvodu, kanalizace; také tlak v potrubí byl sjednocen, aby byla umožněna poměrná úhrada pro připojené spotřebitele vody.

Je však možné v důsledném historickém ohlédnutí jít ještě před římskou civilizaci, protože první počátky normalizace lze doložit již v prastarých kulturách Chaldeje, Asýrie, Babylonu, Egypta a Číny. Vytvoření jednotných stavebních kamenů pro pyramidy starého Egypta, hliněných tabulek s klínovým písmem v Babylonii a Asýrii, starodávné měrové soustavy, soustavy platidel, mincí – to všechno byly technické normalizační kroky.

Například nejstarší stavební zákon upravující jednotné bezpečnostní postupy a zodpovědnost konstruktérů je znázorněn již na obelisku s vytesaným Zákoníkem Chamurabiho: „Kdo postaví dům, který se zřítí a zabije majitele, bude také připraven o život.“ Rozvoj obchodu si vynucoval sjednocení hlavních měr a vah. O významu, který přikládaly staré národy normalizačním prvkům, svědčí i to, že etalony měr bývaly uloženy v chrámech pod ochranou bohů. V Deuteronomiu nařizuje Mojžíš Židům: Závaží budeš míti spravedlivé a pravé a korec1) jednostejný a pravý budeš míti, aby se prodloužili dnové tvoji v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě (XXV, 15).

Základy normalizace položil Elektrotechnický svaz československý
Počátky již klasické české průmyslové normalizace sahají do poloviny 19. století. Mezi prvními se začaly sjednocovat strojírenské součásti v jednotlivých závodech, bezpečnostní předpisy především v elektrotechnickém průmyslu, předpisy pro konstrukce státních drah a předpisy normativního charakteru. Příkladem státem nařízených norem v Československu jsou mj. cejchovní předpisy elektroměrů, opírající se o zákon z 23. července 1871, zákon o značkování chmele, zdanění lihu, zákon o pečení chleba atd. Nepřímo nařízenými a v podstatě povinnými se staly všechny předpisy ESČ, které byly předepisovány u veřejných dodávek a udávány v koncesních podmínkách. V období do vzniku první světové války se jednalo o jednotlivé, nesoustavné normalizační akty, které byly vyvolány momentální potřebou významných průmyslových subjektů. Paradoxně to byl až světový válečný konflikt, který ukázal potřebu soustavné normalizace, dokonce nejen v jednotlivých podnicích, ale na celém světě.

Vladimír List, Normalisace: „Před válkou omezovala se normalizace u nás na nesoustavné normalizování některých strojnických elementů v jednotlivých závodech, pak na normy železářského kartelu, dále na normální konstrukce u státních drah a konečně na různé nesoustavné předpisy a nařízení vládní a polovládní, jako byly např. bezpečnostní předpisy vídeňského Elektrotechnischer Verein. Teprve válka ukázala potřebu soustavné elektrisace, a to nejen v jednotlivých závodech, ale i v celém světě. Ukázalo se také velmi brzo, že tato obojí normalisace se musí doplňovati a navzájem prolínat.“

Normalizace na počátku první republiky
První poválečná léta byla ve znamení obnovy válkou narušeného hospodářství českých zemí a budování nového státního útvaru. Vůbec první normalizační organizací u nás byl Elektrotechnický svaz československý (ESČ), založený již zjara roku 1919. První soubor československých norem byl vydán pod názvem Předpisy a normálie ESČ 1920. Stal se základem pro vypracování dalších elektrotechnických norem. V tomto svazku jsou zařazeny první tři československé normy:

  • normální třífázové otevřené asynchronní motory NM 25 s trvalým zatížením,
  • normální třífázové olejové transformátory NT 23 s trvalým zatížením s měděným vinutím,
  • nadstandardní transformátory.

Kromě toho svazek norem zahrnuje 44 stran elektrotechnických předpisů rozdělených do čtyř částí:


I. Jednotné značení.
II. Všeobecně.
III. Venkovní vedení.
IV. Domácí zařízení nn.

Historie zkratky ČSN
První elektrotechnické normy byly označeny jako normy ESČ. Teprve od roku 1923 přišlo na základě dohody mezi Elektrotechnickým svazem československým a nově ustanovenou Československou normalisační společností (ČNS) na řadu označení ČSN ESČ.

Normy společnosti byly od začátku označovány ČSN, tedy československé normy, ale zkratka společnosti byla ČNS. Profesor Ing. Vladimír List se účastnil redakčních prací ve všech tehdy existujících normalizačních komisích. Ještě v roce 1930 ve své knize Normalisace používá název Československá normalizační společnost a zkratku ČSN. Krátce poté se však již začal běžně používat název „Československá společnost normalisační“ a její zkratka jak pro společnost, tak pro označení norem.

Také další vývoj samotné zkratky ČSN má svoji zajímavou historii. V dobách II. světové války zůstaly zkratky ESČ a ČSN nezměněny, ale společnost oznámila změnu názvu na Česko-moravská společnost normalisační a Elektrotechnický svaz česko-moravský. Na Slovensku v dobách Slovenského štátu nevznikla národní normalizační organizace, používaly se normy ČSN i německé DIN. Velmi zajímavou dohodu podepsal okupační předseda ESČ p. Osolsobě se společností Verein Deutscher Elektrotechniker (VDE) – obsahovala klauzuli, podle níž „za rok po uzavření míru budou v Protektorátu Čechy a Morava platit výhradně ustanovení VDE“. Po roce 1945 byly plně obnoveny názvy a zkratky předválečných normalizačních společností, ale už v roce 1951 přešla normalizace do sféry vlivu státního orgánu a byl vytvořen Úřad pro normalizaci. Zkratka ČSN dostala výklad „československá státní nroma“. V rámci ustavení ČSFR jako federativního státu ustanovilo Federální shromáždění zákon č. 42 z 19. 3. 1991 o česko-slovenských normách. ČSN byla značkou s novým výkladem – platila pro pomlčkovou zkratku ČSN: pro česko-slovenskou normu. Poslední změnu výkladu značky ČSN upravil zákon České národní rady č. 20 z 20. 12. 1992. Od té zkratka ČSN značí „české technické normy“. Po rozdělení republiky se začala vytvářet soustava slovenských národních norem, které dostaly nové označení STN.

Impulsem byl důraz na silnoproud
Významnou úlohu v elektrifikaci měst a vesnic ČSR sehrála původní orientace na silnoproudou elektrotechniku. V dalším vývoji se rozvinula tak, že pokrývala všechny aplikace v oboru elektrotechniky v praxi. Československé elektrotechnické normy – předpisy se zasloužily o rozvoj elektrotechnických firem a živností tím, že vytvořily všeobecně uznávanou technickou základnu pro výrobu i pro dozorovou činnost.

Na počátku roku 1921 svolala Masarykova Akademie práce za podpory čs. průmyslu poradu o postupu v oblasti obecné normalizace na České vysoké učení technické v Praze. Všichni přítomní odborníci různého zaměření se shodli na nutnosti soustavné normalizace, nemohli se však sjednotit na budoucí organizaci normalizačního hnutí. Prof. Vladimír List navrhl a přes různost názorů nakonec prosadil dobrovolnou nezávislou společnost pro všeobecnou normalizaci. Jeho úmysl podpořili zejména Ing. R. Germář, Ing. J. Kameníček, Ing. O. Podhajský, dr. V. Sýkora – významný představitel Kovodělného sdružení, dr. Kolben a další představitelé strojírenských podniků. Dne 15. března 1922 byl ustaven přípravný výbor, který posléze vypracoval i stanovy nové normalizační organizace.

Všeobecná normalizace v Československu vytvořila také svůj vrcholný orgán. První celostátní normalizační organizace byla založena 28. prosince 1922 s názvem Československá společnost normalizační (ČSN). Slavnostnímu aktu bylo přítomno jedenáct zakládajících členů. Vytvoření ČSN jako všeobecně prospěšné neziskové společnosti se zúčastnil tehdejší ministr obchodu dr. Novák a předseda Kovodělného sdružení dr. František Hanuš.

Nově vzniklá ČSN se rozhodovala, zda se vydat po tzv. americké cestě – odborové organizace, německé cestě – vydávání tabulkových norem strojírenských součástí bez ohledu na kvalitu, či po anglické cestě – vydávání knižních norem, tedy se specifikací, včetně kvality. ČSN se rozhodla pro knižní, ucelená vydání norem a pro včlenění kritérií kvality jako součásti normy. Později byly normy vydávány i na volných listech.

Prvními zakládajícími členy ČSN bylo např. jedenáct největších železáren, strojíren a elektrotechnických závodů. Normalizační společnost podporoval i československý stát. Plnoprávným členem se stalo ministerstvo železnic; ministerstvo veřejných prací přihlásilo své báňské a hutní podniky. Kromě toho ministerstva obchodu, pošt a národní obrany dala společnosti podporu ve výši 195 000 korun.

Málo lidí, hodně práce
Atmosféru doby charakterizoval ve svých Pamětech první předseda ČSN profesor Vladimír List těmito slovy: „Je zajímavé, že referenta velmi těšilo referování ve výboru, poněvadž se tím uváděl ve známost. Referentovi jsme přirozeně vřele poděkovali ústně i písemně a oznámili to jeho závodu, že se velmi osvědčil. Toto jednání mělo za následek, že být referentem v normalizační společnosti bylo jakési vyznamenání, již proto, že jeho jméno bylo v normě uvedeno. Pak šla norma do tisku, který musel být velmi pečlivě proveden a jeho korekturu jsem většinou dělal sám. Zakládali jsme si na vzorné úpravě norem, které tím, že se líbily, také působily, zejména v cizině, kde jsme některé z norem kvůli německým průmyslníkům vydali i německy.“

Za prvních deset let ČSN bylo vydáno 96 sešitových norem, 196 listových norem a schváleno 50 elektrotechnických norem ESČ (tab. 1). Rozsah činnosti pokrýval hutě a těžké strojírenství, kovodělnou výrobu, kotlárny, automobilovou výrobu, výrobu výtahů, sléváren, ocelové konstrukce, cukrovary, dřevařský průmysl, pozemní stavitelství, sklárny, tiskárny, truhlářství, kamenictví, zámečnictví, pokrývačství, tesařství, natěračství. V elektrotechnickém průmyslu zahrnoval výrobu strojů, přístrojů a transformátorů, kabelovny, výrobu žárovek, vodičů, akumulátorů, izolačních hmot a domácího nářadí. Společnost normalizačně zasahovala do chodu elektráren, elektrických drah, vodáren, plynáren, sléváren, cukrovarů a mnoha oblastí veřejného života.

ČSN pod Listovým vedením a za jeho předsednictví společnosti dokázala udělat nesmírné množství práce. Její malý, ale mimořádně výkonný aparát dokázal zorganizovat tvorbu obrovského množství norem. Ještě v roce 1928 měla ČSN jen dvanáct zaměstnanců, kteří navíc byli zainteresováni na prodeji norem, jenž byl svěřen technickému knihkupectví České matice technické. Knihkupectví sídlilo ve stejném domě jako normalizační společnost. Některé normy se prosazovaly do života velmi ztěžka.

Osobnost prof. Vladimíra Lista
V polovině letošního roku si připomínáme 125 let od narození profesora Dr. Ing. Vladimíra Lista, DrSc. (1877 – 1971), významného elektrotechnika, zakladatele české technické normalizace a jednoho z prvních pilířů globalizace světa. Zároveň se nabízí další výročí, při němž bychom měli vzpomenout jeho odkazu. Dne 22. dubna 1926, tedy před 75 lety, podepsal zakládající listinu Mezinárodní normalizační organizace (ISA, dnes ISO). O dva roky později předsedal ustavující konferenci ISA v Praze a stal se místopředsedou a v roce 1931 předsedou této světové organizace (do r. 1934). Ve svém projevu tehdy uvedl: „Není daleko doba, kdy elektrotechnický průmysl celého světa bude mít srovnatelné a vyměnitelné výrobky stejných jakostí…“

Ještě předtím, v posledních dnech rakousko-uherské monarchie, se Ing. Vladimír List postavil do čela české elektrotechniky, a již 12. října 1918 zveřejnil v Elektrotechnickém obzoru program, který měl postavit elektrotechniku v Čechách na světovou úroveň. Návrh moravského elektrizačního zákona, jehož byl otcem, se stal základem později přijatého československého elektrizačního zákona č. 438 z 22. 7. 1919. Tohoto roku byl prof. List zvolen předsedou Elektrotechnického svazu československého a podařilo se mu dosáhnout sjednocení napětí v ČSR: 220/380 V pro nízké napětí, 22 kV a 100 kV pro vysoké napětí.

Profesor techniky v Brně, inženýr Vladimír List, který byl především průkopníkem elektrotechniky, následoval svého učitele Františka Křižíka. V jeho pražské firmě projektoval na počátku století např. pantografy pro elektrickou železnici z Tábora do Bechyně. S rozmachem automobilového průmyslu navrhl svedení pražské pouliční elektrické dráhy pod zem. Před Vánocemii roku 1926 navrhl spolu s Ing. Bohumilem Beladou projekt pražského metra. V roce 1930 vypsaly Elektrické dráhy města Prahy mezinárodní soutěž na řešení dopravního problému v Praze. Prof. List a Ing. Belada navrhli tři z původních tras, přičemž za základ stavby byl prosazován tzv. Listův trojúhelník – tři trasy, které se protínaly ve třech přestupních stanicích: Můstek, Muzeum, Masarykovo nádraží. Podle poroty soutěž nepřinesla výsledek a nebylo přijato žádné z doporučovaných řešení. Po dlouhých letech váhání se Praha dočkala první trasy metra teprve v roce 1974, tři roky po smrti profesora Lista.

V roce 1935 zveřejnil Vladimír List studii o vytvoření sjednocené elektroenergetické sítě. Tento jeho sen se naplnil až po pádu „železné opony“ propojením západoevropské elektrické sítě se soustavou někdejšího socialistického bloku MIR.

Jako pedagog se profesor List ještě v rakousko-uherském provinčním a poněmčelém městě Brně zasloužil o rozdělení elektrotechnického studia na tamní technice na tři směry: silnoproudý, slaboproudý a energetiku. Brněnská česká technika vznikla roku 1899, Ing. List byl jejím řádným profesorem od roku 1908. Jeho profesní dráhu doslova uzavřelo „vítězství pracujícího lidu v únoru 1948“. Krátce po jeho sedmdesátinách a po udělení čestného doktorátu, dne 1. března 1948, dostal od posluhovačky na ČVUT dopis, v němž mu akční výbor KSČ zakázal jakékoliv působení na vysoké škole. Se zpožděním, od října 1948, byl penzionován.

Bohatá publikační činnost prof. Lista v odborných periodikách začala uveřejněním článku Elektrická doprava v České revue v roce 1902 a uzavřela se až s posledním rokem jeho života vzpomínkou ke čtyřicátému výročí založení brněnské teplárny v roce 1971.

Letos budou na paměť nestora české normalizace prvně udělovány ceny profesora Lista nejlepším pracovníkům technické normalizace. Návrhy na udělení těchto cen je možné podávat na adresu: Český normalizační institut, Biskupský dvůr 5, 110 02 Praha 1.

Dnešek české národní normalizační organizace
Tvorbou a vydáváním českých technických norem je rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu č. 203/1997 pověřen Český normalizační institut (ČSNI). Hlavní činnost ČSNI celkově spočívá v udržování fondu národních norem v aktuálním, souladném a použitelném stavu. Národní normalizace hraje důležitou roli v restrukturalizaci národního hospodářství ČR, vytváření tržního prostředí, definování technické úrovně skupin výrobků a v podpoře růstu jakosti. Vytváří podmínky pro úspěšné uplatnění českých podniků na světovém, popř. evropském trhu.

V roce 1997 byla Česká republika přijata – jako první z postkomunistických zemí za plnoprávného člena do evropských normalizačních organizací Evropské komise pro normalizaci (Comité Européen de Normalisation – CEN) a Evropské komise pro normalizaci v elektrotechnice (Comité Européen de Normalisation Électrotechnique – CENELEC). ČSNI reprezentuje v těchto organizacích ČR.

Rozhodující podíl v normotvorné činnosti ČSNI má zavádění evropských norem a navazujících mezinárodních norem do soustavy českých norem (ČSN), zatímco tvorba norem čistě domácího původu tvoří jen malou část každoročního programu normalizačních prací (okolo 10 %).

Jako příspěvková organizace financuje ČSNI svou činnost ze státního příspěvku a výnosů z prodeje svých produktů, tvorbu norem z prostředků vyčleněných ze státního rozpočtu. ČSNI má asi 180 zaměstnanců – ve 110 technických normalizačních komisích (TNK) pracuje na 1 600 odborníků z nejrůznějších profesí. Aktualizovaný seznam TNK vychází ve Věstníku ÚNMZ a je k dispozici na internetových stánkách. ČSNI vydává měsíční odborné periodikum Magazín ČSN v tištěné i elektronické verzi. V sídle ČSNI v Praze 1, Biskupský dvůr 5, je nejen prodejna (tel. 02/21 80 21 20), ale i knihovna a studovna norem (tel.: 02/21 80 21 29), otevřená denně kromě pondělí od 09:00 do 15:30 h, v pátek do 12:00 h.

Současný stav elektrotechnických předpisů
Když byla v roce 1922 založena ČSN, ESČ s ní sjednal dohodu, že elektrotechnické normy a předpisy bude předkládat jako československé normy pod označením ČSN-ESČ. Elektrotechnické předpisy ESČ měly vycházet souborně každý rok, ale to se podařilo jen v roce 1932, potom byl interval prodloužen na dvouletý a po roce 1936 vyšlo poslední předválečné vydání v roce 1939. V každém vydání bylo vyznačeno, kdy bylo které ustanovení do předpisů přijato a kdy bylo modifikováno. Uvedené vydání se stalo základem nejen pro poslední soubor předpisů ESČ v roce 1950, ale i pro pozdější elektrotechnické předpisy ČSN. Dodnes tyto předpisové normy obsahují některá ustanovení z původních předpisů ESČ (např. termín „osoba znalá“ používaný současnou legislativou).

Elektrotechnické předpisy ESČ nebyly pouze národní záležitostí. Programová koncepce československých elektrotechnických předpisů a normalizace po první světové válce preferovala mezinárodní spolupráci. Zaměření stavělo na angažovanosti při tvorbě mezinárodních norem. Proto také byla od roku 1925 součástí Elektrotechnických předpisů ESČ i doporučení IEC. V roce 1950 byly v jednom knižním svazku vydány „Předpisy ESČ – 1950“, které ovlivnily normalizační činnost v elektrotechnice pro další období. V průběhu šedesátých let byl tento svazek nahrazován jednotlivými normami souboru Elektrotechnických předpisů ČSN. Další vývoj až do roku 1991 ovlivnil zákon č. 96/1964 Sb. o technické normalizaci a prováděcí vyhlášky ÚNM č. 97/1964 Sb.

Podle zákona č. 96/1964 Sb. byly technické normy závazné, což vedlo k určité prioritě technických norem a elektrotechnických předpisů. Ty obsahovaly také množství ustanovení, která spíše legislativně patřila do vyhlášek ČÚBP, ČBÚ nebo jiných ústředních orgánů. Proto také část předpisové normy pro práci a obsluhu elektrických zařízení týkající se kvalifikace osob v elektrotechnice byla nahrazena vyhláškou ČÚBP a ČBÚ č. 50/78 Sb. V současné době je možné za „elektrotechnické předpisy“ považovat soustavu normativních požadavků a k ní příslušejících doplňujících informací, které jsou potřebné pro projektování, montáž a provoz elektrických zařízení s použitím výrobků předepsaných vlastností, tak aby při splnění požadovaných provozních parametrů byla zajištěna jejich bezpečnost.

Poslední rozbor problematiky elektrotechnických předpisů byl uskutečněn v letech 1990/1991 a odpovídal situaci tehdejšího uspořádání národních technických norem ČSN. Po roce 1997, kdy Česká republika je řádným členem normalizačních komisí Evropské unie (CEN, CENELEC), se mění požadavky na normy, způsob zavádění harmonizačních dokumentů (HD) a v CENELEC se připravuje náhrada HD evropskými normami (EN).

Na základě těchto skutečností bylo třeba nově analyzovat národní soustavu elektrotechnických předpisů, charakterizovat jednotlivé oblasti elektrotechnických předpisů, posoudit harmonizaci předpisů s podklady EN, HD, IEC a navrhnout postup, program a strukturu těchto předpisů pro současné i další období. Rovněž bylo nutné ověřit vhodnost nynějšího způsobu přejímání norem Evropské unie a harmonizačních dokumentů CENELEC do soustavy elektrotechnických předpisů České republiky s naznačením výhledu dalšího směřování jejich národního systému.

Navrhováno je např.:

  • ponechat číslování kapitol, oddílů a článků jako v IEC a EN,

  • zachovat a udržovat systém národního třídění tak, aby normy tvořily ucelenou konzistentní soustavu,

  • uplatňovat termíny používané v mezinárodních normách,

  • odstraňovat nedostatky v elektrotechnických předpisových normách soustavy ČSN urychleným sbližováním právních technických předpisů ČR s právními předpisy (směrnicemi) EU,

  • ponechat v platnosti stávající předpisové normy, které v rozporu se zákonem č. 22/1997 Sb. obsahují pracovní povinnosti, ale jsou důležité pro zajištění kontinuity k přechodu na evropskou normalizaci,

  • požadovat postupnou revizi elektrotechnických předpisových norem v souvislosti se zaváděním evropských norem EN a harmonizačních dokumentů HD.

Značka kvality ČSN TEST (zatím málo známá)
Mezi nástroje, jimiž je možné působit na spotřebitele při rozhodování o koupi nového výrobku, patří v České republice od roku 2000 též značka shody s normou, kterou zavedl Český normalizační institut.

Když se v roce 1989 na našem trhu poprvé objevily výrobky označené značkou „Czech made“, mnozí věřili, že výrobek, který označení ponese, je prověřen zkušebnami a zaručuje skutečně špičkovou jakost výrobku. Zažitá praxe některých našich výrobců způsobuje, že jakost výrobků se v závislosti na době od uvedení na trh mění k horšímu. Značka kvality však zůstala, a tak bohužel nesplnila naděje, s nimiž vznikala. Ostatně systém této značky byl vytvořen bez uplatnění zahraničních poznatků, a také nemá v cizině obdobu. Není známo, že by existovaly např. značky „Britain made“ nebo „Germany made“.

Analogicky jako v ostatních vyspělých zemích světa byl nyní v ČR nově zaveden systém „značky shody s technickou normou“ ČSN TEST. Je založen na obdobných principech jako systémy uplatňované v zemích EU: národní značka shody bude mít svou obdobu v evropské značce shody s normou KEYMARK.

Obr. 1.

Značka shody s českou technickou normou je dobrovolná certifikační značka, kterou výrobce prokazuje shodnost vlastností svého výrobku s požadavky české technické normy (ČSN). Výrobce nebo dovozce ji může na výrobku použít jedině tehdy, jestliže byl výrobek přezkoušen některým z oprávněných zkušebních a certifikačních míst (OZCM) a byl na něj vystaven certifikát.

Existují čtyři verze značky ČSN TEST, které se používají podle toho, zda výrobek odpovídá původní české technické normě, nebo české technické normě, která přejímá normu mezinárodní nebo evropskou: ČSN TEST (obr. 1), ČSN ISO TEST (obr. 2), ČSN IEC TEST (obr. 3) a ČSN EN TEST ( ).

Obr. 2.

Bližší informace o možnosti získání značky je možné najít na www.csni.cz

Místo závěru
První normalizátoři se před osmdesáti lety domnívali, že za pár let bude normalizace hotova. Záhy se ukázalo, že normalizovat lze všechny obory lidské činnosti a že tato práce vlastně vlivem průběžně se měnících technologií nikdy nekončí. V současné době platí asi 25 000 českých technických norem (ČSN), z nichž drtivá většina je harmonizována s normami evropskými. Ve shodě s prvním československým normalizačním programem je sledování a ovlivňování kvality výroby i řídicího procesu součástí evropského normalizačního procesu.

Obr. 3.

Zrychlující se proces globalizace, zejména nástup moderních informačních technologií, se promítá do technické normalizace a ovlivňuje tradiční postupy při tvorbě technických norem. Stále větší hrozbu představují nadnárodní společnosti s celosvětovým vlivem. Dokáží rychle zpracovat technickou normu a svým vlivem ve zpracovatelských technických normalizačních komisích, kde se normy tvoří, prosadit její užívání na mezinárodní úrovni. Zisky plynoucí z těchto iniciativ jsou obrovské. Prosazení jednoho typu určité součástky, která je vhodná do zařízení používaných ve větší části technického světa, znamená obrovské výrobní série, zlevnění, a tudíž doslova omračující zisky.

V poslední době se takto projevují zejména vlivné americké normalizační společnosti. Patrná je především snaha o zapojení vlivných amerických normotvorných organizací do procesu tvorby mezinárodních technických norem (dohoda o pilotním projektu mezi ISO a americkými normotvornými organizacemi ASTM a API). Jejich normy jsou stále ve větší míře, až celosvětově používány. Nelze rovněž opominout vliv profesních sdružení na evropské úrovni, v nichž jsou všichni významní výrobci, kteří v oboru něco znamenají.

Obr. 4.

Opravdovou hrozbou tradiční normalizaci se tyto ekonomické tlaky prostřednictvím pronikání kartelových zájmů do technických norem stanou v případě, že tradiční technická normalizace nebude schopna na nové podněty odpovídajícím způsobem reagovat. Pak bude možné, že se vytvoří nové organizační struktury, které budou lépe uspokojovat potřeby zákazníků. Je třeba připustit, že i tato situace by mohla nastat, jestliže se vezme v úvahu značná konzervativnost většiny národních normalizačních organizací (včetně naší).

Iniciativy nadnárodních společností nebo profesních sdružení musí mít svůj protiklad v zpracovaných připomínkách dalších výrobců a musí vyústit v demokratická rozhodnutí národních normalizačních institutů. Rozhodovací mechanismy a celý proces tvorby norem vedený podle nynějších mezinárodních pravidel jsou však poněkud komplikované, pomalé a dávají prostor právě nejprogresivnějším tlakům nadnárodních monopolů. Zmíněným hrozbám a vývojovým tendencím se normalizační organizace snaží čelit. Zpracovávají se proto tzv. podnikatelské plány (Business Plans), které mají za úkol prověřit programy pracovních orgánů (technických komisí) tak, aby bylo zaručeno zejména financování tvorby objektivních norem. Problém financování normalizace je také spojen s dlouhou dobou potřebnou ke zpracování normy a rovněž s využitelností technické normy v praxi – dlouhá doba znamená vyšší náklady a nebezpečí z prodlení. Ve všech organizacích je vyvíjena snaha o zkrácení doby tvorby norem až o polovinu.

Podíl českých firem na tvorbě českých (evropských) norem je zanedbatelný. Důvodem je podceňování účasti odborníků v technických mezinárodních komisích. Managementům podniků se zdá být účast na tvorbě nových technických norem příliš nákladná. Vyslání pracovníka na jediné jednání technické normalizační komise stojí i pár desítek tisíc korun, a ujme-li se organizace tvorby nové evropské normy, může to znamenat výdaje až stovek tisíc korun. Prosazení určitých technických řešení do evropských, či dokonce světových technických norem však může přinést firmě, která si uvědomuje dosah těchto rozhodnutí, až milionové zisky.