Slovo šéfredaktora
| Slovo šéfredaktora Při přípravě materiálů k článku o Františku Křižíkovi (nepřehlédněte, je uveden na str. 84!) jsem opakovaně a s údivem zjišťoval, s kolika problémy se musel Křižík ve své době potýkat, kolik nesnází, nikoliv pouze technických, ale organizačních a z dnešního pohledu doslova manažerských, musel překonávat, aby uvedl do života své sny a představy. Ne, nechci hovořit o tom, jak důležité je mít pro svou cestu k úspěchu sen. To je osobní věc každého z vás, to je hájemství, kam moje šéfredaktorská pravomoc nesahá. Chci poukázat na jiný fenomén, který by měl být výhodou a hnacím motorem na takové cestě. Je jím zdravá, člověčí a nesobecká odvaha. Odvaha sestávající se z touhy po poznání, zdravého sebevědomí a v případě úspěchu nejenom osobního, ale i z hlediska naší společnosti i z nezbytné špetky vlastenectví. „Odvahu! Odvahu do života. Nic víc! Co dovedou jiní, dovedeme my také ...“ V tomto Křižíkově sto let mladém apelu je vše výše jmenované. Při pohledu na pestrý rej návštěvníků brněnského MSV, kteří v tisícovkách migrují z pavilónu do pavilónu, mě napadá, kolik je mezi nimi takových Křižíků, nebo i Kolbenů, Sousedíků, ale třeba i Baťů. Tedy těch, kteří nesli na svojí cestě k úspěchu svou kůži na trh v podstatě od píky, se svou odvahou, intuicí, se zdravou posedlostí vyřešit technický (organizační, ekonomický...) problém od A do Z. To byli lidé, které hnala dopředu spolu s pracovitostí a snahou dokázat víc především odvaha a víra v sebe sama. Dokázali ji však také přenést na tým lidí kolem sebe, opřít ji o jejich um, šikovnost, o jejich profesní a osobní kvality. Ve virtuálním sítu, kterým bych prohrábnul ony tisícovky návštěvníků na MSV, by zcela jistě zůstalo několik moderních Křižíků nebo Baťů. Jako první by jím naopak propadli ti, kteří jsou na jméno nějaké úspěšné firmy pouze přilepeni lepidlem uhněteným z kravaty, služebního mobilu a služebního auta. Mají však novodobí Křižíkové a Kolbenové v současné době možnost opřít své ideje o schopnosti, um a šikovnost techniků všech nezbytně potřebných profesí? České střední odborné školství přímo i nepřímo avízuje kritický nezájem o řemeslné a odborné pozice. Technické vysoké školství rovněž zaznamenává úbytek zájmu o tradiční silnoproudé a strojírenské obory. Soudím, že nepříznivý trend nezájmu české společnosti o kvalifikovaná řemesla a upřednostňování pouze „fajnovějších“ profesí - práv, ekonomie, výpočetní techniky, architektury apod. - ve svém hlubším významu signalizuje nedostatek naší národní hrdosti. Nedostatek té potřebné špetky zdravého vlastenectví, která je pro dosažení úspěchu na společenském poli nezbytná. V tomto ohledu to měli naši čeští selfmademani před sto a více lety zcela určitě jednodušší. České vlastenectví, samozřejmě, že myslím to zdravé, nikoliv pouze to pivní a šosácké, ale přece jen kdesi hlouběji ve společnosti, byť nedozrále, přežívá. Vždyť podívejme se, jak se zatetelí, jakmile se začne mluvit o EU, o radaru nebo o úspěších českých sportovců. Příklad fotbalového týmu Bohemians 1905, který fanoušci svým zápalem dotáhli do 1. ligy stojí, myslím si, za úvahu. Mně tedy ano, třebaže já jsem za Bohemku nehrál fotbal, ale závodně plaval. Nemíním řešit, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Ale domnívám se, že jednou z důležitých okolností pro růst české techniky v budoucnosti bude, jak významné osobnosti se v ní budou zviditelňovat. Proto téměř bez parafrázování volám: více nových Křižíků, více nových Kolbenů! Celý příspěvek lze ve formátu PDF stáhnout zde | |