Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 2/2018 vyšlo
tiskem 14. 2. 2018. V elektronické verzi na webu od 12. 3. 2018. 

Téma: Elektrické přístroje; Přístroje pro chytré sítě;
Internet věcí

Hlavní článek
Řízení toku výkonu v síti pomocí výkonových měničů

Aktuality

SENO spol. s r. o. – 25 let s Vámi Když jsme s pány Josefem Steineggerem a Jirkou Novotným zakládali v roce 1993 firmu, byli…

15. Zákaznický den ZAT byl opět rekordní Koncem ledna proběhl už tradiční Zákaznický den společnosti ZAT, největší české firmy s…

Brněnská technika představila novou kampaň jako generační výpověď mladých Nová náborová kampaň brněnské techniky s názvem Generace VUT upozorňuje na časté…

Výroba z biomasy vzrostla o 14 %, dodala čistou elektřinu pro 230 tisíc domácností Téměř 573 milionů kWh ekologické elektřiny vyprodukovaly v loňském roce výrobny Skupiny…

Dva veletrhy úsporného, komfortního a moderního bydlení – DŘEVOSTAVBY, MODERNÍ VYTÁPĚNÍ 13. ročník veletrhu DŘEVOSTAVBY se koná souběžně s veletrhem MODERNÍ VYTÁPĚNÍ. Společná…

Synergie oborů na veletrhu FOR ARCH přináší větší zájem vystavovatelů Mezinárodní stavební veletrh FOR ARCH se uskuteční v PVA EXPO PRAHA v Letňanech 18.–22.…

Více aktualit

Slovo šéfredaktora

Šéfredaktoři ně­kolika významných českých médií doru­čili počátkem květ­na novému premié­rovi Janu Fischero­vi naléhavý dopis, v němž ho upozor­ňují na tzv. náhubko­vý zákon (resp. jed­ná se o jednu z novel trestního zákona 140/1961 Sb.).
Podle názoru kolegů šéfredaktorů, pod zástěrkou ochrany práv obviněného ná­hubkový zákon protiústavně omezuje svo­bodu projevu a právo veřejnosti na infor­mace. Dopis byl premiérovi adresován při příležitosti Světového dne svobody tisku, který připadl na 3. května. K ústavnímu soudu navíc míří stížnost třicetičtyř sená­torů, a to taktéž na některá ustanovení ná­hubkového zákona.
 
Na tomto místě se přiznávám, že na mě se kolegové z oněch několika význam­ných médií o podporu jejich dopisu premiérovi neobrátili. Samozřejmě, politika do elektrotechniky jaksi nepasuje a my elektrotechnici uznáváme povětšinou zá­kony fyzikální. Přesto i elektrotechnika oplývá mnoha pracovněprávními, obchod­ními a institucionálními vztahy, jež je nut­né řešit předpisem různé právní síly, a tu nám v elektrotechnice fungují i zákony ju­diciální.
 
Náhubkový zákon, jakkoliv se v redak­ci zabýváme odbornou žurnalistikou, by se však měl elektrotechniky dotýkat pouze ve velmi, opravdu velmi výjimečných pří­padech. Každopádně však jsem se coby šéfredaktor o problematiku tohoto vype­čeného zákona zajímal, co kdyby náho­dou …? Elektrotechnika totiž není izolo­vanou částí společnosti, stejně jako ona i náš elektrotechnický právní rámec trpí řadou neduhů a nedořešeností a sem tam nám i v této naší jinak ryze technické bran­ži zaplane požárek, jenž je hoden investi­gativního pohledu.
 
Novela zákona vstoupila v platnost již 1. dubna, po téměř bleskovém schválení Parlamentem ČR, a to i přes velké výhra­dy médií, Senátu ČR i řady nevládních or­ganizací. Obzvlášť silný klacek v rukou protestujících žurnalistů představuje po­jem „veřejný zájem“. Je přeci ve veřej­ném zájmu, aby byly neprodleně odkrý­vány nepravosti a aby varovný ukazovák zacílil na nepoctivé politiky či státní úřed­níky. Náhubkový zákon měl přitom pod­le původního návrhu chránit soukromí obětí závažných trestných činů. Postupně se však do novely poslaneckou tvořivos­tí přidávaly paragrafy (zejména proslu­lý Bendův paragraf 178) a stal se z něho bič na novináře.
 
Premiér Fischer váhá, ačkoliv někte­ré věci v zákoně „jako problém skutečně vnímá a rozhodně je ochoten zahájit o něm debatu“. A tu přispívám do debaty svým názorem: opět jsme na české scéně svěd­ky situace, kdy je skupinovému zájmu pod­řizována nadbytečná zákonodárná praxe, přestože situace je už dostatečně řešena jiným paragrafem nebo předpisem. Sou­částí téhož zákona je totiž paragraf 257, podle kterého může být potrestán ten, „kdo získá přístup k nosiči informací a v úmys­lu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo sobě nebo jinému získat neoprávně­ný prospěch takových informací neopráv­něně užije“.
 
Jak to, že takto výsostně žurnalistic­kou disciplínu, jako je poskytování tisko­vých informací, neřeší dostatečně a kom­patibilně s ostatními zákony, tedy i trest­ním zákonem, tzv. tiskový zákon (zákon 46/2000 Sb.)?
 
Jak to, že tutéž otázku lze položit i k zá-konu o poskytování informací (zákon 106/1999 Sb.)?
 
Jakou roli hraje a co doposud v této věci činil například Syndikát novinářů, je­hož hlavní úlohou by mělo být vyjasňová­ní vztahů mezi politiky a žurnalisty, resp. měl by garantovat širokou veřejnou disku­si, jež by měla smysl?
 
Podle mého názoru náhubkový zákon přispívá k zaplevelenosti českého záko­nodárství, které celkově „činí dojem jako když vlak vjíždí do nádraží“ (kdo uhádne autora této citace, má bod).
 
Chatrnost stávajících mediálních práv­ních předpisů na straně jedné a bída čes­kého zákonodárství na straně druhé spo­lečně prohlubují nevraživost mezi vole­nými zástupci a tiskem, zatímco skutečné zájmy občanů, potažmo voličů a čtenářů, dostávají na frak.