Slovo šéfredaktora
Slíbil jsem v minulém čísle, že v čísle tomto přineseme odpovědi deseti představitelů české elektrotechniky, a to na tři otázky: Co je podle vás v české elektrotechnice problém? Co očekáváte, že by se tento rok mělo zásadně změnit? Co nejvýznamnějšího nám přineslo období od roku 1989?
Ne, prosím! Nelistujte a nehledejte odpovědi v tomto čísle. Odpovědi budou v čísle příštím, a to z toho důvodu, že akce se nám utěšeně ujala, představitelé se svých rolí ujali velmi zodpovědně a potřebují na odpovědi poněkud více času, než jaký jim dovolila uzávěrka tohoto čísla. Jistě uznáte, milí kolegové a čtenáři, že to je důvod nad jiné pádný a že to nijak nesnižuje prospěch, který, jak doufám, nám všem z předložených stanovisek poplyne. Dokonce (uff!) mám pocit, že tak v příštím, významném amperovém čísle budu moci splnit daný slib nikoliv na pouhých 100 %, ale na 120 %. Zatraceně dobrý pocit!
V tomto okamžiku kapánek zklamu ty, kteří by chtěli už nyní vědět, kdo jsou oni oslovení představitelé, kteří mají podat zprávu o stavu české elektrotechniky. Tak to tedy, s dovolením, předem neprozradím. Tuto profesní licenci považuji jednak za své šéfredaktorské hájemství, za druhé je podle mého názoru zapotřebí nechat osloveným dostatečný klid na rozmyšlenou. Co prozradím už nyní však je, že představitelů je nikoliv deset, ale třináct, a že jejich odpovědi se mi v redakci již začínají scházet. Problémy české elektrotechniky se mi zde začínají skládat jako jednotlivé díly vonící pizzy do úhledného koláče. Zřejmě to nebude koláč líbezně medový, nicméně zdá se, že to pěkné „hafo“ problémů bude nameteno na úhlednou hromadu, což je, myslím, pro jejich případné řešení také výhoda.
Vstřícnost a ochota těch třinácti vyvolených vyslovit svá stanoviska a názory v předložené anketě svědčí o tom, že bezradnost, do které se česká elektrotechnika dostala po dvaceti letech hledání správného modelu se nechce změnit ve lhostejnost, nebo dokonce ve zmatek, což je už nejnižší stupeň rozkladu jakéhokoliv systému. Předobrazem k tomu by české elektrotechnice mohly být i česká politika a světová ekonomická krize, které na svých pomyslných sinusoidách také avízují dolní, resp. horní úvrať už už na dohled. Jakkoliv je dějinná souvislost všech tří disciplín nasnadě, dalším příkladům jak z politiky, tak z krize by se však raději měla česká elektrotechnika vyhnout.
A tu u vidiny očekávaných odpovědí vyvstává otázka, co bude onou silou, resp. kdo bude tím Avatarem, který vstoupí na Pandoru české elektrotechniky ohroženou lhostejností, utká se silami zla a dojde až k hranicím pekla? Kdo přijde jako osoba poctivá, dostatečně odhodlaná a fundovaná a prorazí na scénu s vizí a s koncepcí jejího naplnění? Kdo překvapí rozhodností, povzbudí emocemi, nadchne jasně sdělovanou myšlenkou a strhne davy vlastním příkladem, stane se supermanem, a poté, co spasí českou elektrotechniku, včas odejde, aby nechal v klidu zrát semeno, které zasel?
Než nám čas a směr vývoje napoví, počkejme si zatím s optimismem, až český elektrotechnik objeví českou elektrotechniku.