Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Více aktualit

Revize pro revize, údržba pro údržbu, nebo raději preventivní údržbu zaměřenou na spolehlivost zařízení?

číslo 12/2002

Elektrotechnické fórum

Revize pro revize, údržba pro údržbu, nebo raději preventivní údržbu zaměřenou na spolehlivost zařízení?

Ing. Jaroslav Melen,
soudní znalec z oboru bezpečnosti práce se specializací v elektrotechnice

Příspěvek volně navazuje na autorovy články uveřejněné v ELEKTRO: Definice pojmu bezpečnost elektrického zařízení podle Přílohy A ČSN 33 1500 a její dopad na rozsah požadovaných úkonů při provádění pravidelných a výchozích revizí z čísla 2/2000, Údržba elektrických zařízení podle řádu preventivní údržby z čísla 3/2000, Slovo nejen k revizím z čísla 5/2002 a Jak dlouho ještě budou revize elektrických zařízení vydávány za to, čím nejsou a za co jsou pokládány? z čísla 6/2002.

Autor v souhrnu pojednává o problematice údržby a revizí elektrických zařízení ve světle právních předpisů a ČSN, kriticky poukazuje na současný stav v této oblasti v našich firmách, uvádí jeho příčiny a předkládá k diskusi možné cesty k nápravě.

Autor vychází ze své osobní zkušenosti, podložené více než dvacetiletou praxí v systému státního odborného dozoru nad bezpečností práce a technických zařízení.

1. Úvod

Inspirací k napsání tohoto příspěvku byla skutečnost, že se dne 17. září 2002 konal v Brně, v přednáškovém sálu hotelu Božetěchova, seminář „Preventivní údržba elektrických zařízení a nová firemní kultura“. Seminář si kladl za cíl seznámit s novými progresivními pohledy na údržbu elektrických zařízení zaměřenou na spolehlivost, neboť aklimatizace na prostředí v EU bude nevyhnutně vyžadovat změnu firemní kultury s uplatňováním progresivní údržby základních prostředků, elektrické nevyjímaje, tj. tzv. Asset management.

Na semináři se svými zkušenostmi vystoupili zástupci firem Škoda Auto, a. s., Mladá Boleslav a Slovnaft SOMEA a. s. Bratislava, Vlčie hrdlo, avšak bohužel za naprosté absence vrcholového managementu našich firem. Tento příspěvek je pokusem dostat do podvědomí právě vrcholových manažerů to, co bylo na semináři tlumočeno pouze těm přítomným (většinou revizním technikům), kteří novou firemní kulturu sice mohou ovlivnit, ale v žádném případě ji nemohou do firemní praxe zavést.

2. Revize pro revize?

To, že periody lhůt pravidelných revizí elektrických zařízení mohly být již od roku 1990, v důsledku možnosti dané čl. 3.3 ČSN 33 1500, zavedením preventivní údržby prodlouženy až na dvojnásobek, jakoby zapadlo v zapomnění.

Navíc mnohde, kde tuto možnost nevyužili a vše zůstalo při starém – díky zákonu č. 22/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který „odzávaznil“ ČSN, je za námi doba, kdy se museli provozovatelé elektrických zařízení striktně držet tabulkových hodnot lhůt pravidelných revizí podle ČSN 33 1500 –, tento fakt do povědomí managementu našich firem dosud nedorazil.

Skutečnost, že pro revize a preventivní údržbu nevýbušných elektrických zařízení platí od roku 1999 nová ČSN EN 60079-17 (jejíž název je přinejmenším symbolický: Revize a preventivní údržba nevýbušných elektrických zařízení), která říká, že interval periodických revizí nesmí být bez vyžádání odborného posudku delší než tři roky, je v mnoha případech neznámá. A protože management našich firem neví, že již od roku 1996 neplatí lhůty revizí podle Tabulky 1 ČSN 33 1500, mj. i pro revize těchto zařízení, dělají se jejich revize, jako by nové normy nebylo.

Kde je chyba? Jednak je v neinformovanosti firemního managementu a jednak současně v tichém mlčení revizních techniků. V tichém mlčení proto, že mají zajištěnu práci. Práci, o které management díky nahodilému dozoru inspektorátu bezpečnosti práce jen tuší, že musí být ze zákona vykonávána.

Navíc mu dodnes nikdo neměl odvahu naplno říci, že revize za kterou zaplatil, mu nedává úplný obraz o celkovém stavu jím provozovaného elektrického zařízení z hlediska bezpečnosti. Bezpečnosti nejen před úrazem elektrickým proudem, ale i v podobě přiměřené ochrany před nebezpečími neelektrického charakteru, která mohou vyplývat z povahy elektrických zařízení (zprostředkované nebezpečí – při nedostatečné funkční bezpečnosti, např. nouzové zastavení transportního zařízení, pohyby robotů apod.). To vše v důsledku možného neodhalení závady elektrického prvku zajišťujícího takovouto bezpečnost při revizi. Odhalování takovýchto závad totiž reviznímu techniku ze stávající definice bezpečnosti elektrického zařízení obsažené v Příloze A ČSN 33 1500 nic neukládá.

Tak se dělají revize pro revize a elektricky poháněné stroje trhají lidem ruce, připravují je o prsty na rukou apod., vedou ke smrtelným úrazům, zato ale „bezpečně“, neboť z pohledu ochrany před úrazem elektrickým proudem bylo na stroji vše v pořádku. Reviznímu techniku (díky stávající definici bezpečnosti elektrického zařízení) při pravidelné revizi nic neukládá, aby se podíval, jak je to s řídicími obvody strojů z pohledu zajištění jejich správné funkce (včetně blokování některých funkcí), jak je to s provozními předpisy a kontrolami, zda vypínače a sdělovače jsou umístěny tak, aby byly přístupné, funkční a aby opravdu vypínaly části, u kterých hrozí riziko, např. když vypadne jediný jistič pro celé schodiště bez denního osvětlení a nastane tma. To nám lidičky mohou padat, a tomu, kdo se zhostil pravidelné revize, to nevadí, protože ta přece měřením (draze pořízenými přístroji) impedance vypínacích smyček a izolačních odporů podle všech atributů zjistila vyhovující ochranu před nebezpečným dotykem (úrazem elektrickým proudem), např. zářivek v plastovém krytu. Zářivek, které nejsou v dosahu těch lidiček, co budou padat ze schodů. Co je zlomená noha nebo žebra při pádu ze schodiště proti té smyčce a tomu izolačnímu odporu!

Znovu opakuji, že je zarážející to, že máme jiný pohled na bezpečnost elektrického zařízení ve fázi, kdy se stává výrobkem – viz Příloha č. 2 k Nařízení vlády č. 168/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na elektrická zařízení nízkého napětí – Základní požadavky na elektrická zařízení, a jiný, kdy je jako takové zaměstnavatelem provozováno (viz citovaná ČSN 33 1500).

Zde se v bodě 2 uvádí (cituji zkráceně bez písmen a), b) a d)): „Ve smyslu bodu 1 (ten uvádí všeobecné požadavky) musí být technické provedení elektrického zařízení takové, aby bylo zajištěno, že: c) osoby a majetek budou přiměřeně chráněny před nebezpečím neelektrického charakteru, která mohou elektrická zařízení způsobovat.“

To je v souladu s § 3 odstavce (1) zákona o obecné bezpečnosti výrobků č. 102/2001 Sb., kde se definuje bezpečný výrobek. Definice říká, že je to takový výrobek, který (zkráceně z textu) nepředstavuje žádné nebezpečí. Jinými slovy elektrotechnický výrobek musí být bezpečný po všech stránkách, nejen z hlediska úrazu elektrickým proudem.

Tento neutěšený stav může na první pohled napravit „nové“ nařízení vlády. V částce 144 Sbírky zákonů ČR vyšlo v roce 2001 pod č. 378 a stanoví se jím bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Jde o nařízení vlády vydané na základě jejího zmocnění podle odst. (2) § 134a zák. č. 65/1965 Sb. – zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – konkrétně změnou z roku 2000 danou zákonem č. 155/2000 Sb. Nařízení vlády nabude účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Samozřejmě, že stejně jako každý jiný právní předpis i toto nařízení vlády nemůže samo o sobě nic napravit, ale jen za předpokladu, že k jeho naplnění přijmou zaměstnavatelé příslušná opatření. Kdo z nich toto nařízení vlády, rozeslané již 6. 11. 2001, vůbec četl, natož cokoliv pro jeho naplnění v praxi dodnes učinil?

V odstavci (1) § 3 totiž nařízení definuje minimální požadavky na bezpečný provoz a  používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením. Jedním z požadavků je:

v písmenu a) – používání zařízení k účelu a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací, přičemž uvádí, že zaměstnavatel může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou.

To nejdůležitější z nařízení vlády je obsaženo v § 4, který v doslovném znění jeho druhého odstavce říká, že:

„Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, případně průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.

Revizní technici jsou tedy z problému venku a máme tu „zdůvodněnou“ potřebu dalšího kontrolního činitele! Kontroly zaměstnavatele budou totiž suplovat to, co revizním technikům při pravidelných revizích dosud nic neukládá. Protože sám zaměstnavatel nic nezkontroluje, zůstává nezodpovězena otázka, jak zaměstnavatelem k tomuto účelu pověření zaměstnanci (byli-li vůbec do této chvíle nějací zaměstnanci takovými kontrolami pověřeni) získají odpovídající odbornou způsobilost k takto zaměřeným kontrolám, a co to bude zaměstnavatele zase stát. Vždyť již v mnoha případech jednou zaplatili organizaci státního odborného dozoru za prověření odborné způsobilosti svých zaměstnanců – revizních techniků, a po uplynutí pěti let platnosti jejich osvědčení k revizím budou podle vyhl. č. 398/2001 Sb. platit znovu!

Je otázka, proč ČR opět jde „třetí“ cestou, ačkoliv má snahu být rovnocenným členem EU. Německá norma DIN VDE 1000-10 – Požadavky na osoby činné v oblasti elektrotechniky z května 1995 v informativní Příloze A pod pojmem „elektrická bezpečnost“ rozumí (tak jako naše norma ČSN 33 1500) v prvé řadě všechna ohrožení způsobená elektrickým proudem nebo ohrožení elektrickým obloukem. Současně však k tomu přiřazuje, na rozdíl od naší ČSN 33 1500, i elektrotechnické účinky, které mohou způsobit nebezpečí zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti.

3. Údržba pro údržbu?

To, že se v mnohých firmách dělá údržba jen pro údržbu, aniž by byla dopředu stanovena, zdůrazňuji pro její smysluplné vykonávání – odpovídající pravidla management mnoha našich firem dosud nezaregistroval. To platí s největším důrazem tam, kde bylo rozhodnuto, že údržba bude nakupována smlouvou o dílo, neboť za peníze je v Praze i dům!

Chceme-li uspět ve všech směrech na trhu EU, musíme pracovat efektivněji. Co to znamená? Znamená to používat takové formy údržby, které jsou založeny na optimálním poměru rizika k zisku.

Jednou z cest, jak tohoto optimálního poměru dosáhnout, je snížit náklady na údržbu, jež představují značnou část celkových nákladů, a to použitím efektivních technik, jakou je spolehlivostně zaměřená údržba RCM (Reliability Centred Maintenance).

Spolehlivostně zaměřená údržba je strukturovaná metodika, která definuje požadavky na jednotlivá zařízení začleněná do definované soustavy (systému) zařízení. Jedná se o rozhodovací proces založený na vyhodnocení kritičnosti poruchy zařízení, pravděpodobnosti této poruchy a účinku této poruchy na bezporuchovost celé soustavy. Klade si za cíl udržet nebo zvýšit bezporuchovost nikoliv jen jednotlivých zařízení, ale celého systému, do kterého jsou jednotlivá zařízení zařazena, zároveň s optimalizací postupů údržby jednotlivých zařízení, současně s vynaložením co nejmenších možných nákladů.

Výsledkem návrhu způsobu takto zaměřené údržby (vycházejícího ze zmíněného rozhodovacího procesu), která bude vykonávána na zařízení (JPÚ1)) a na součástech zařízení (PPÚ2)), je dosažení předem definovaných cílů:

  • požadovaná úroveň bezporuchovosti,
  • garantované provozní funkce a
  • požadovaná úroveň bezpečnosti

při vynaložení nejmenších možných nákladů.

Takováto údržba využívá rozumnou kombinaci tří stávajících programů údržby:
a) časově orientovaná preventivní údržba,
b) údržba založená na odhadu stavu zařízení (předpovězená údržba),
c) údržba po poruše.

Přitom připouští možnost plánovaného provozu zařízení do poruchy v případě, že žádný údržbářský úkol není z ekonomického hlediska efektivní.

Poznámka 1:
Na tomto místě je proto třeba upozornit na zcela nový fenomén – plánované připuštění provozu zařízení do poruchy, který těm, co s klapkami na očích vidí jen příslušný paragraf, např. již citovaný § 134a odst. (1) písm. c) zákoníku práce3), je těžko pochopitelný.

Obr. 1.

Při respektování toho, co bylo řečeno, že se rozhodovacím procesem přiřadí vhodné údržbářské úkony tak, aby bylo zabráněno příčinám poruch s důležitými následky, lze systém takto orientované údržby znázornit třemi pilíři údržbářských činností, na kterých je RCM postavena – viz obr. 1.

Údržba po poruše
K údržbě po poruše není co dodávat a vysvětlovat. Všichni si jistě pamatují doby, kdy čekání na poruchy bylo příjemným očekáváním prémií a odměn za práci přesčas. Mnohde, zejména tam, kde je údržba bez kvalifikované přípravy smluv o dílo zadávána dodavatelsky, ve skutečnosti tento způsob údržby jako jediný způsob převládá dodnes.

Samozřejmě je nutné počítat i s touto formou, avšak takovýto způsob údržby, pokud by byl aplikován na všechna zařízení bez rozdílu jejich charakteru a významu v daném systému, je nejméně efektivní.

Údržba po poruše má své opodstatnění u menších částí zařízení (většinou PPÚ), které jsou zálohované a/nebo je malá pravděpodobnost jejich poruchy, popř. u těch, jejichž porucha není pro daný systém důležitá.

To ale neznamená, že musí existovat vždy u každého zařízení – zejména u PPÚ. Je jen otázka ekonomického posouzení, zda není výhodnější zařízení s poruchou vyměnit za nové.

Předpovězená údržba je založena na skutečných podmínkách zařízení. Ty mohou být k tomu účelu sledovány vycvičenou obsluhou zařízení (kde tomu tak je?) a/nebo, a to zejména, diagnostikovány k tomu určenou technikou. Tento systém (diagnostika stavu zařízení) umožňuje přesunout úkony údržby z preventivní údržby prováděné v pevných časových intervalech do předpovězené údržby, založené na skutečných podmínkách zařízení.

Bude-li zmíněné nařízení vlády aplikováno důsledně – existence místních provozních a bezpečnostních předpisů nezůstane jen na papíře, mohlo by v tomto směru (podíl obsluhy zařízení) sehrát pozitivní roli.

Nevýhody tohoto přístupu spočívají:

  • v tom, že ji nelze uplatnit bezprostředně u každého zařízení,

  • ve zvýšených nárocích na obsluhu (zacvičení i pro tento účel), je-li pro daný účel počítáno s obsluhou (tam, kde je činnost zařízení s ní svázána),

  • v nárocích na diagnostiku, ať již v podobě pořizovacích či provozních nákladů ve všech jejich složkách.

Výhody tohoto přístupu spočívají v tom, že:

  • každý z diagnostických systémů (založený na subjektivním názoru obsluhy nebo na objektivním zjištění pomocí diagnostické techniky) umožňuje včas rozpoznat vznikající poruchy a signalizovat potenciální mimořádné podmínky,

  • včasná signalizace umožňuje pružnost v plánování oprav v nejvhodnějších časech.

Předpovězená údržba má své místo u složitých částí zařízení, které jsou vystaveny mnohonásobným a náhodným poruchovým stavům a jejichž stav lze uvedenými formami diagnostikovat. Přitom musí být zachován optimální poměr mezi náklady spojenými s diagnostikou a jejím efektem.

Preventivní údržba
Časově orientovaná preventivní údržba je zatím nejpoužívanější program. Intervaly plánované údržby elektrických zařízení vycházejí převážně ze stávajících ČSN, sporadicky z doporučení výrobců (kdo má po různých organizačních a majetkových přesunech k dispozici průvodní dokumentaci) a někde i z vlastních provozních zkušeností. Intervaly jsou proto obvykle založeny jen na druhu zařízení a uplynulém časovém období od posledního úkonu (mnohde ne příliš dobře dokumentovaném a hlavně zdůvodněném).

Aby takovýto program mohl být vůbec nazýván programem, musí být jako řídící akt firmy dokumentován řádem preventivní údržby (ŘPÚ). Jeho existence a základní obsahová náplň byly pro elektrická zařízení začleněny do ČSN již v roce 1990, kdy byla schválena ČSN 33 1500.

Za ŘPÚ je však mnohdy vydáván toliko přehled lhůt pravidelných revizí podle zmíněné ČSN 33 1500, doplňovaný různým balastem, např. v podobě povinností revizního technika vyplývajících ze zcela jiného úhlu pohledu daného jeho základní funkcí a/nebo ve výčtu činností souvisejících s plněním ustanovení vyhl. č. 50/1978 Sb., ve znění pozdějších předpisů, apod.

V praxi mnoha našich firem se většinou jedná, a to zejména tam, kde je pokládán ŘPÚ za něco jednou provždy daného, o „zakonzervovaný“ a „pohodlný“ přístup (nikoho ze zúčastněných specificky nevyjímaje), nesoucí s sebou nikoliv optimální náklady.

Nevýhody tohoto časově orientovaného přístupu spočívají v tom, že:

  • většina zařízení navenek nevykazuje žádné abnormality a činnosti spojené s mnohdy neodůvodněným ověřováním (revize pro revize), že podmínky zařízení jsou odpovídající, jsou časově náročné a nákladné,

  • tento přístup nezaručuje:
    – že nenastane zhoršením stavu zařízení porucha před následujícím údržbářským zásahem, stejně, jako po provedené revizi,
    – bezporuchovost systému, do kterého jsou jednotlivá zařízení zařazena a provozována.

Poznámka 2:
Pan Milan Zkoutajan v příspěvku „Revizní technik kontra funkčnost provozních termostatů elektrických ohřívačů vody“ v ELEKTRO 10/02 na str. 18 říká: „Z technického hlediska je nutné odmítnout názor Ing. Jaroslav Melena, který selhání termostatu spojuje s kontrolou revizním technikem (viz Elektro 6/02, str. 21)“. Nepředpokládám, že mne považuje za tak naivního, že věřím v to, že po revizi se na zařízení nemůže ledacos změnit. Autor nepochopil meritum problému, který leží ve zcela jiné rovině. Nikdy jsem netvrdil, že takovéto kontroly musí, z titulu stávající ČSN 33 1500, revizní technik vykonávat, ba naopak, a jen v této souvislosti jsem vždy poukazoval na možná úskalí.

Naopak já rozumím jeho příspěvku a kladu nejen jemu záludnou otázku: Jestliže časově orientovaná preventivní údržba, stejně tak jako pravidelné revize nezaručují zhoršení stavu zařízení, mají tedy pravidelné revize, jen jako dokumentování stavu zařízení (ve výše zmíněném omezeném rozsahu) v daném čase, své opodstatnění?

Je takováto činnost armády revizních techniků ekonomicky odůvodněna? Nebylo by, samozřejmě při zachování výchozích revizí elektrických zařízení (instalací, neboť pro stroje jako výrobky se uplatňuje zákon č. 22/1997Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle ČSN 33 2000-6-61, efektivnější věnovat větší péči údržbě? V tom případě by teprve mělo svůj opodstatněný význam citované nařízení vlády č. 378/2001 Sb.

Riziko spojené s touto metodou je poměrně malé, protože všechna zařízení jsou udržována, bez ohledu na svůj stav nebo historii jeho činnosti.

Preventivní údržba má své opodstatnění u částí zařízení – JPÚ vyčleněných pro svůj nezanedbatelný význam v systému, stejně tak jako u PPÚ v případech jednoduchých částí zařízení, které jsou vystaveny opotřebení a mají být kontrolovány, popř. čištěny, mazány nebo měněny ve známých intervalech.

Další v řadě chyb je i to, že se ve firmách při rozhodování o preventivní údržbě a jejích pravidlech (ŘPÚ) nepostupovalo (pokud byla při rozhodování o jejím zavedení nastolena otázka hlavního poslání – orientace na spolehlivost) systematicky. Takovýto přístup předpokládá tři fáze, již jednou zmíněné v mém příspěvku v čísle 5/2002, a proto na něj odkazuji.

Závěr

Nejen o tom všem byla a mohla být v diskusi řeč na semináři „Preventivní údržba elektrických zařízení a nová firemní kultura“, zmíněném v úvodu. Bohužel se tak ke škodě věci, pro uvedený nezájem vrcholového managementu firem, nestalo.

Příspěvek je proto pokusem k takovéto diskusi, přinejmenším na stránkách tohoto časopisu, přispět.

Seminář pořádala Lada Melenová – Propag team Trutnov – informační a vzdělávací agentura, poskytující i služby v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Agentura je ochotna pro zájemce z managementu našich firem uspořádat separátní semináře a zajistit na nich i účast Ing. Ladislava Horvátha – vedoucího oddělení řízení kvality Slovnaft a. s. Bratislava, Vlčie hrdlo, který na semináři představil postup pro stanovení strategie údržby podle metodiky ve světě známé pod licenčním označením RCM 2. Ta je know-how britské společnosti ALADON Ltd., sídlící v Lutterworthu, a je ve shodě s normou SAE Standard JA 1001:1999 – „Hodnotící kritéria pro procesy údržby zaměřené na spolehlivost (RCM)“. Slovnaft a. s., se sídlem v Bratislavě, Vlčie hrdlo, je na základě franchisingové smlouvy s ALADON Ltd. výhradním správcem know-how RCM 2 s územní působností pro Českou republiku a Slovensko.

Literatura:

[1] Zákoník práce – zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[2] Nařízení vlády č. 168/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na elektrická zařízení nízkého napětí.

[3] Nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.

[4] Vyhláška MPSV č. 398/2001 Sb. o stanovení poplatků za činnosti organizací státního odborného dozoru při provádění dozoru nad bezpečností vyhrazených technických zařízení.

[4] ČSN 33 1500 – Revize elektrických zařízení.

[5] ČSN 33 2000-6-61 – Elektrotechnické předpisy – Elektrická zařízení, Část 6: Revize – Kapitola 61: Postupy při výchozí revizi.

[6] ČSN EN 60079-17 – Elektrická zařízení pro výbušnou plynnou atmosféru – Část 17: Revize a preventivní údržba elektrických zařízení (jiných než důlních).

[7] DIN VDE 1000-10 – Požadavky na osoby činné v oblasti elektrotechniky.


1) Jednotka preventivní údržby (JPÚ) je objekt, prostor nebo konkrétní druh elektrického zařízení nebo jeho dílčí část identifikovatelné inventárním číslem, popř. jiným rozlišovacím znakem používaným v organizaci (např. slovní či jiné značení objektů), pro které jsou záměrně stanoveny úkony PÚ.
2) Předmět preventivní údržby (PPÚ) je jednotlivý druh elektrického zařízení nebo jeho dílčí část, jimž se provozovatelem nepřiřazuje žádný identifikační znak, nesoucí na sobě pouze označení výrobním číslem nebo jsoucí bez jakékoliv identifikace, a jako takové jsou jako nedílná součást dané JPÚ záměrně vybrány pro provádění preventivní údržby.
3) Zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány, a byly: pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.