Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 3a)

číslo 1/2005

Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 3a)

Víme vůbec, o čem hovoříme, když mluvíme o vyhrazených technických zařízeních?
Otázky související s VTZ a dále s podnikáním v elektrotechnice, odbornou způsobilostí v elektrotechnice a s projektováním elektrických zařízení

Ing. Jaroslav Melen,
soudní znalec v oboru bezpečnosti práce se specializací v elektrotechnice

Úvod

Vyhláška č. 50/1978 Sb., v platném znění, dále jen Vyhláška, vznikala za určitých společensko-politických podmínek a také jim musela být a byla poplatná. Jako ilustrativní příklad jistě stačí připomenout její ustanovení § 12 Povinnosti organizace, konkrétně odst. (1). To, coby relikt socialismu (tj. ona kontinuita právního řádu), ukládá (POZOR! Povinnosti lze v právním státě ukládat pouze zákonem) organizacím (dnes právnickým osobám, tj. zaměstnavatelům) povinnost:

„… zajišťovat trvalé zvyšování odborné úrovně pracovníků uvedených v této vyhlášce, soustavné doplňování jejich znalostí v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky, zejména v oblasti předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, včetně technických norem souvisejících s jejich činností.„

Pamětníkům se jistě vybaví, že je to text nápadně připomínající závěry x-tého sjezdu KSČ: „… zajišťovat trvalé zvyšování životní úrovně pracujících.„

Jen trochu právně vzdělaný čtenář musí konstatovat, že takováto „povinnost„ se díky slovíčku „organizace„ nemůže vztahovat na fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost, tedy na „podnikající fyzické osoby„. Kdyby tomu tak mělo být, muselo by uvedené ustanovení kopírovat text prvního odstavce § 3 zákona č. 174/1968 Sb., v platném znění, dále jen „zákon o SOD„, kde se jasně hovoří o dvou kategoriích subjektů provozujících podnikatelskou činnost. Tím neříkám, že v době jejího vzniku a v dalším období neměla svůj význam. Jiná je otázka, zda již v téže době v sobě neměla skryto „čertovo kopýtko„. Vím, řekne si čtenář, po bitvě je každý generálem, ale mně nejde o pustou kritiku již beztak právně vyčpělého dokumentu. Jde mi o to, jak dál v dnešní době, kdy se stále více množí, neříkám že neoprávněné hlasy, co bude s „padesátkou„, stejně tak, jako jsou z různých stran předkládány různé návrhy na její „novelizaci„*).

Ty samy o sobě věc nenapraví, neboť nevycházejí z podrobné analýzy věci jako takové. Je třeba již na začátku říci, že vyřešení „padesátky„ nemůže stát samo o sobě izolovaně. Vyhláška jako taková zapadala a dnes stále zapadá do soustavy (nechme v této chvíli stranou její nedokonalost a nekoncepčnost), kterou se stát snažil regulovat oblast bezpečnosti práce a technických zařízení. Stejně tak je důležité již v úvodu ocitovat § 1 odst. (1), abychom si připomněli, co vlastně Vyhláška stanovovala. Tedy:

„Vyhláška stanoví stupně odborné způsobilosti (dále jen „kvalifikace„) pracovníků, kteří se zabývají obsluhou elektrických zařízení nebo prací na nich (dále jen „činnost„), projektováním těchto zařízení, řízením činnosti nebo projektování elektrických zařízení v organizacích, které vyrábějí, montují, provozují nebo projektují elektrická zařízení, nebo provádějí na elektrických zařízeních činnost dodavatelským způsobem; dále stanoví podmínky pro získání kvalifikace a povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s kvalifikací.„

Upozornění: Podle § 1 odst. (1) Vyhlášky bylo třeba pro účely této vyhlášky rozumět činností, v souladu s názvoslovnými pojmy uvedenými v ČSN 34 3100, na kterou se Vyhláška v tomto odstavci odkazem 1) odvolávala, obsluhu nebo práci na elektrickém zařízení tak, jak jsou obsaženy v legislativní zkratce platné pro tuto vyhlášku. Nelze ji proto zaměňovat s podnikatelskou činností ve smyslu zákona o SOD.

Podnikatelskou činností v působnosti zákona o SOD je třeba, ve vztahu k činnostem na elektrickém zařízením, rozumět výkon vázané živnosti SKUPINY 205: Elektrické stroje a přístroje – Montáž, opravy, revize a zkoušky vyhrazených elektrických zařízení nebo výkon řemeslné živnosti SKUPINY 105: Elektrické stroje a přístroje – Výroba, instalace a opravy elektrických strojů a přístrojů, popř. výkon živnosti volné – Výroba rozváděčů nízkého napětí a baterií, kabelů a vodičů. Podnikatelská činnost v podobě provozování živností Projektová činnost ve výstavbě nebo Projektování jednoduchých a drobných staveb, jejich změn a odstraňování nebo Projektování elektrických zařízení podléhá výkonu živnostenské kontroly upravené zákonem č. 570/1991 Sb., v platném znění. Otázkám projektování bude věnována čtvrtá část tohoto seriálu.

Od 1. května 2004 jsme jako plnoprávní členové součástí EU, a musíme se proto také příslušně chovat. To znamená, že nemůžeme klást na ty, kteří by chtěli v ČR nejen pracovat, ale i podnikat, jiné požadavky než na naše občany. Současně ale musíme respektovat jeden z pilířů, na kterých stojí Evropská unie, tj. zásadu volného pohybu osob mezi jednotlivými členskými státy. S tím souvisí i závazek, v souladu s právem Evropských společenství, uznávat odborné kvalifikace a jiné způsobilosti pro zahájení závislé nebo nezávislé regulované činnosti a pro její výkon na našem území. Uznávat v případech, kdy odborná kvalifikace byla pro výkon této činnosti získána nebo tato činnost vykonávána v jiném členském státě EU. Pro postup takovéhoto uznávání byl přijat zákon č. 18/2004 Sb.

Jaké máme z hlediska elektrotechniky stupně odborných způsobilostí – kvalifikací a jak se získávají?

ČSN EN 50110-1 zná oproti vyhlášce č. 50/1978 Sb. jen dvě kategorie kvalifikací – odborných způsobilostí: osoba poučená a osoba znalá. Stejně tak ČSN 33 2000-3 zná jen poučené osoby a odborníky (viz kategorie vnějšího vlivu BA – Schopnost osob). Pro zopakování: Vyhláška znala a dosud zná § 4 pracovníky poučené, § 5 pracovníky znalé a dále znalé s vyšší kvalifikací § 6 až § 8, tj. podle § 6 pracovníky pro samostatnou činnost, podle § 7 pracovníky pro řízení činnosti a podle § 8 odst. (1) pracovníky pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a podle § 8 odst. (2) pracovníky pro řízení provozu. Aby mohli být pracovníci znalí zařazeni do vyššího stupně, musí (mimo délku požadované praxe) všichni bez rozdílu postupně prokázat složením další zkoušky v rozsahu stanoveném v § 14 odst. (1) potřebné znalosti pro samostatnou činnost, pro řízení činnosti a pro řízení uvedených činností (vykonávaných dodavatelským způsobem nebo pro řízení provozu).

Co mělo být obsahem zkoušky podle § 14

(1) Předmětem zkoušek a přezkoušení jsou:

  • předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci9), které souvisejí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat, popř. řídit,

  • místní pracovní a technologické postupy, provozní a bezpečnostní pokyny, příkazy, směrnice a návody k obsluze, které souvisejí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat, popř. řídit,

  • teoretické a praktické znalosti o poskytování první pomoci, zejména při úrazech elektrickým proudem.

POZOR na pojem „předpis„ – viz poznámka 9) k Vyhlášce. Tato poznámka se odvolává na § 272 zákoníku práce v tehdy platném znění. Co to znamená? Znamená to jen jediné, a to, že se měly ověřovat znalosti výlučně těch ČSN, resp. těch jejich ustanovení, které, jak je vidět z následující citace § 273 z dnes platného znění zákoníku práce, upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví! V § 273 v odst. (1) se praví: „Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických zařízení a normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví.„ Těch zase není tolik a rozhodně jimi nejsou všechny ty, ze kterých bývají kladeny otázky zkoušeným. Nevím, jaké kdo má zkušenosti s náplní a průběhem zkoušek podle § 14. Moje zkušenost jako inspektora SOD není zrovna radostná.

Ve věci § 14 odst. (1) písm. a), tj. ověřování znalostí předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které souvisejí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, ji lze shrnout do čtyř poznatků, které řadím co do úrovně sestupně: Zkoušející (záměrně neříkám zkušební komise, neboť doplňující členové do předepsaného počtu tvořili většinou stafáž a sama Vyhláška pro to vytvořila právní rámec) si tyto zkoušky pletli (byli jimi revizní technici) co do náročnosti se zkouškami revizních techniků. Zkušební komise důsledně nerozlišovaly stupeň požadavků na zkoušeného podle § 6 až § 8. V praxi to znamenalo, že na základě týchž předem připravených otázek někdo „dostal„ § 6 a jiný třeba i § 8. Ve svém důsledku to na zkoušené nepůsobilo motivačně a samotné zkoušky to v jejich očích znevažovalo. Stejnou příčinu má třetí poznatek, pouze s tím rozdílem, že nebyly předem připraveny žádné otázky, a ty, co byly kladeny, byly otázkami „od boku„. Poznatky z průběhu „jako-zkoušek„, tj. takových, o nichž je možné se dočíst na internetu, osobně nemám. Zato nabízím čtvrtý konkrétní případ, kdy bylo předloženo osvědčení odborné způsobilosti vystavené a opatřené pouze razítkem revizního technika. O tom, jak takové „osvědčení“ vzniklo, si lze učinit stejnou představu jako z pátého případu. Ten se odehrál na inspektorátu bezpečnosti práce (IBP), kde jsem pracoval. Tomuto IBP byl jiným IBP předán k provedení dozoru místně příslušný případ jisté podnikající fyzické osoby. Podnikatel nebyl schopen doložit vzdělání v oboru, a přesto vlastnil osvědčení odborné způsobilosti podle § 8. Osvědčení bylo vystaveno a potvrzeno tentokrát skutečně existující organizací z bývalého Severočeského kraje. Jak se však později ukázalo, jmenovaný v této organizaci nejenže nikdy nepracoval, ale nikdy se v ní žádné zkoušce ani přezkoušení nepodrobil. S jistou dávkou optimismu (optimismu majícího za základ jen systém vzdělávání v našem školství) lze říci, že výuční list anebo maturitní vysvědčení v oboru elektrotechniky vydané v Aši lze klást na roveň témuž dokladu vydanému třeba v Ostravě. To ale v žádném případě nelze říci o osvědčení odborné způsobilosti podle § 15 Vyhlášky. Již z prostého důvodu, že osvědčení podle Vyhlášky nemá, na rozdíl od vysvědčení ze školy nebo výučního listu, charakter veřejné listiny.

Ve věci § 14 odst. (1) písm. b), tj. místní pracovní a technologické postupy, bezpečnostní pokyny, příkazy, směrnice a návody k obsluze, které souvisejí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, ji lze shrnout do dvou poznatků. Když už byly otázky tohoto druhu kladeny, tedy výlučně tam, kde se jednalo o velké organizace zajišťující si zkoušky anebo přezkoušení svých zaměstnanců tzv. doma. V žádném případě nebyly kladeny tam, kde pořadatelem zkoušek anebo přezkoušení byl jiný subjekt než vlastní zaměstnavatel zkoušených pracovníků. Zásah IBP byl v takových situacích jediný, a to, že se na osvědčeních začal objevovat text přibližně tohoto znění: „předmětem zkoušky – přezkoušení nebylo ověření znalostí podle § 14 odst. (1) písm. b)„.

Ve věci § 14 odst. (1) písm. c), tj. teoretických a praktických znalostí o poskytování první pomoci, zejména při úrazech elektrickým proudem, by ji bylo možné shrnout rovněž do dvou základních poznatků. Když už byly otázky tohoto typu kladeny, výlučně směřovaly do oblasti teorie. Situace, kdy součástí zkoušek nebo přezkoušení bylo i ověření znalostí z praxe (spíše by se mělo hovořit o dovednostech), by bylo možné spočítat na prstech jedné ruky; odborníka v dané věci v komisích vidět nebylo. V žádném případě se ani takto neúplně nepostupovalo tam, kde pořadatelem zkoušek anebo přezkoušení byl jiný subjekt (zejména různé vzdělávací akademie apod.) než vlastní zaměstnavatel zkoušených pracovníků. K otázce poskytování první pomoci je třeba zmínit ustanovení § 132a odst. (6) zákoníku práce, které říká: „Zaměstnavatel přijímá opatření pro případ zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně, jiné vážné nebezpečí a evakuace zaměstnanců; při poskytování první pomoci spolupracuje se zařízením poskytujícím závodní preventivní péči. Rozsah opatření podle věty první stanoví vláda nařízením. Zaměstnavatel je povinen zajistit podle druhu činnosti a velikosti pracoviště potřebný počet zaměstnanců, kteří organizují poskytnutí první pomoci, zajišťují přivolání zejména lékařské pomoci, hasičů a policie a organizují evakuaci zaměstnanců. Zaměstnavatel zajistí ve spolupráci se zařízením poskytujícím závodní preventivní péči jejich vyškolení a vybavení v rozsahu odpovídajícím rizikům vyskytujícím se na pracovišti.„ To nemluvím o variantě, kdy se „sešli„ tři libovolní „odborníci„ a vystavili jakékoliv osvědčení. Osvědčení, které v podstatě nebylo a není možné jakkoliv ověřit ani zpochybnit, je-li napsáno správně podle vzoru Přílohy 3 k Vyhlášce. Jak se v praxi ukázalo, tato možnost, spolu s nestanovením jednotného a povinného obsahu zkoušky, vedla k poklesu úrovně váhy vydávaných osvědčení. Vysvětlení je prosté. Jako první přichází v úvahu to, že „zkušební“ komise ověřovaly znalosti jen toho, co znali sami její jednotliví členové. Jako druhé skutečnost, že organizace vysílající svého zaměstnance ke zkoušce do jiné organizace nepřipojovala k žádosti výčet svých požadavků, které na svého zaměstnance klade nebo hodlá klást.

Druhé pokračování třetí části (3b) nazvané „Jak dál s odbornou způsobilostí v elektrotechnice aneb potřebujeme ještě vyhlášku č. 50/1978 Sb.?„ uvedeme v čísle 2/2005 časopisu ELEKTRO.


*) Již v době, kdy jsem pracoval na IBP (Inspektorát bezpečnosti práce) v Ústí nad Labem, se připravoval návrh vyhlášky, kterou se měly stanovit některé podmínky k zajištění bezpečnosti elektrických zařízení a určit vyhrazená elektrická zařízení (VTZ) – listopad 1992. Není důležité, že jsem byl autorem jednoho návrhu, který podle slov RNDr. B. Pokorného, tehdy pověřeného řízením ČÚBP (Český úřad bezpečnosti práce), byl údajně, jak mně sděloval v zaslaném dopisu z 3. března 1993, vzat za základ vyhlášky. Daleko důležitější je, že od té doby uplynulo hodně vody a již tehdy se tvrdilo, že teď už to „čistí“ legislativci!