Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Přezkoušení skončilo, zapomeňte!

číslo 3/2006

Přezkoušení skončilo, zapomeňte!
aneb Některé zkušenosti z přezkoušení revizních techniků elektro

Ing. Miloslav Valena, soudní znalec v oboru elektro, Valena-Elektro, Kladno

Uplynulý rok naplněný školeními a přezkušováním revizních techniků skončil. Skončilo vyplňování testů sestavených místy z nesrozumitelných otázek, nic neříkajících o kvalitě revizního technika, ale vypovídajících spíše o kvalitě jeho paměti. Znovu se potvrdilo, že paměťové přezkoušení ze znalostí částí norem, někdy zcela vytržených ze souvislostí, není to „pravé ořechové“. A to i přesto, že otázky po několika úpravách a změnách nakonec zůstaly na webových stránkách ITI v nezměněné podobě až do 30. 6. 2005.

Lze stále diskutovat o zvýhodnění či nezvýhodnění kolegů, kteří zkoušky dělali dříve než poslední půlrok, a mohli tak při zkoušce používat normy. Také lze diskutovat o vhodnosti některých otázek čerpajících přímo z tabulek norem, které nebyly u zkoušky k dispozici, a lze diskutovat o mnohém dalším.

Smyslem tohoto příspěvku však není hodnotit způsob písemného přezkušování revizních techniků prováděného na základě ukončení platnosti osvědčení revizního technika podle zákona 124/2000 Sb., i když vlastně zákon sám o žádném přezkušování nemluví. Zákon sám o sobě je nedodělkem našich zákonodárců. To se týká i mnoha dalších předpisů, kterými nás naše vládní garnitura neustále bombarduje či přímo obtěžuje. Pro přesnost – pojmem „nás„ mám na mysli především malé podnikatele a živnostníky, tedy ty, kteří vzali svůj osud a úspěch do vlastních rukou, za což se jim stát „odměňuje„ svými zákony, o kterých říká, že podporují malé podnikání. Že kvalifikaci v oboru měla řešit příslušná vládní nařízení, to nikoho ze zákonodárců příliš nevzrušovalo, hlavně že budou odbory rozhodovat o tom, zda můžeme vyhodit z práce absentéra či „nemakačenka„, který bude navíc členem odborů. A podobní odborníci budou moci zasahovat do bezpečnosti práce.

Berme tedy jako fakt, že přezkoušení se dělo podle zákona - i když špatného, přesto platného. Nutno také konstatovat, že i přes různé katastrofické scénáře a „zaručené informace„, inspektoři ITI se při přezkušování postavili k této problematice, až na výjimky, velmi korektně. Vzhledem k celkem jasným podmínkám proběhla také testová část, a to díky přípravě revizních techniků na různých školeních a kursech, úspěšně. O to více však byl autor překvapen u ústních zkoušek!

Revizní technici a celoživotní vzdělávání?

K názvu příspěvku „Přezkoušení skončilo, zapomeňte!„ autora inspiroval název známého filmu „Vyšetřování skončilo, zapomeňte„. K volbě tohoto názvu ho však přivedlo úplně něco jiného, než byla pointa filmu: autor tohoto textu se zúčastňoval jako lektor doškolování revizních techniků při posledním přezkoušení v roce 1983, v současnosti školí revizní techniky pro různé vzdělávací agentury, v neposlední řadě pak jeho firma zajišťuje a provádí školení a následné přezkoušení i v městě Kladně a okolí, kde působí.

Těchto školení se za minulé období zúčastňovalo několik stovek revizních techniků elektro, z nichž většina si pochvalovala způsob získávání informací. Revizní technici oceňovali pojmy jako je „celoživotní vzdělávání“ a podobně. Autor se mimo praktické odborné činnosti celý svůj odborný život zabývá vzděláváním elektrotechniků, v rámci své odborné působnosti provozuje akreditované vzdělávací zařízení, léta přednáší a publikuje na různých aktivech a seminářích, externě přednáší na vysoké škole i na Slovensku.

Proto také jeho firma zorganizovala na konci minulého pololetí samostatný seminář týkající se „vnějších vlivů“. Tato problematika se během zkoušek ITI prakticky vůbec neobjevila. Vnější vlivy jsou však podle mínění autora jedním z nejdůležitějších podkladů pro objektivní práci revizního technika! I když byl zmiňovaný seminář pořádán přímo na žádost některých již vyškolených odborníků, účast na semináři byla velmi žalostná. Úspěšnost těchto seminářů záleží na mnoha okolnostech, především záleží na přitažlivém odborném programu, osobě lektora i na místních podmínkách. Autor si tedy musel lámat hlavu s tím, zda neporušil některé nepsané pravidlo této činnosti. Z tohoto důvodu oslovil několik absolventů svých kursů, kteří úspěšně absolvovali přezkoušení inspektory ITI do 30. 6. 2005. A jejich odpovědi byly inspirací pro název příspěvku. Na dotaz, proč se „profík„ nezúčastnil tohoto semináře na konci roku, když nejvíce svých dotazů směroval právě na vnější vlivy, se autorovi dostalo této odpovědi: „Proč bych chodil na nějaké další školení, když už mám nové osvědčení doma!„ A pojem „celoživotní vzdělávání“ zaplakal.

Postřehy o kvalitě a kvalifikaci revizních techniků elektro

Autor měl možnost se zúčastnit většiny ústních zkoušek revizních techniků elektro a na základě toho si dovoluje uvést několik postřehů a závěrů o stavu, kvalitě i kvalifikaci našich kolegů v branži – revizních techniků elektro. Netroufá si posoudit, zda tyto postřehy jsou jen dílem náhody, nebo je možné je zobecnit na velkou část revizních techniků. Léta praxe však autora nutí myslet na tu horší variantu. Také si nemyslí, že jeho postřehy jsou ty jediné správné (na to máme vládu). Jen se pokouší díky své třicetileté praxi o jakousi „cestu do hlubin revizákovy duše„. Protože nás očekávají další a další prověrky našich vědomostí (a stát je jako bezedná díra na peníze), předkládá autor tyto postřehy svým kolegům k zamyšlení. Samozřejmě, že výčet postřehů zde není úplný, rozsah příspěvku to nedovoluje.

1. Vlastní revizní zpráva
Jedním z požadavků inspektorů ITI bylo, aby si revizní technik k ústní zkoušce přinesl několik revizních zpráv v rozsahu svého požadovaného osvědčení, nad kterými se bude vést odborná diskuse. Člověk by tedy předpokládal, že už v zájmu revizního technika samého je, že předkládaná revizní zpráva bude z jeho strany stroprocentně obhajitelná, protože se jedná o zprávu o co nejobjektivnějším stavu zařízení provozovatele.

A jaká je skutečnost?!
V některých případech máte dojem, že revizní technik přinesl úplně jinou revizní zprávu od úplně jiného revizního technika, než je on sám! I při respektování určité míry trémy před zkušebním orgánem je s podivem, jak někteří kolegové nedokáží najít ve „své„ revizní zprávě rozsah revize, popis zařízení, naměřené hodnoty a hlavně jejich vyhodnocení, celkové zhodnocení a závěr – tedy základní informace pro provozovatele elektrického zařízení. O měřicích metodách a vyhodnocení samotném až dále.

Jak potom má revizní technik dát provozovateli (jako jedinému příjemci informací o stavu jeho zařízení) dostatečně objektivní zprávu o jemu svěřeném elektrickém zařízení, když nedokáže dostatečně obhájit ani vlastní práci? Jestliže se tedy jedná o „skutečně jeho vlastní práci„, odpovídající reálnému stavu a nikoliv „stavu viděnému od psacího stolu„.

2. Papír a trest
Možná za to může, bohužel, velmi rozšířená a obvyklá praxe: provozovatel chce za své peníze „papír„, kde je napsáno, že je všechno v pořádku. Jestliže tomu tak není, následuje „trest„ – NEZAPLATÍM! Jen není moc pochopitelné, kolik našich kolegů se k takové praxi propůjčí. Nejčastější důvod, který slyšíme, je: „Nechci přijít o zakázku„. Jenže, „páni kolegové“, když toto připustíme, k čemu tady vlastně jsme? Ten samý provozovatel, který vás nutí k vydání „papíru„, bude v případě sporu (úraz, havárie apod.) prohlašovat, že vy jste ho dostatečně objektivně neinformovali, a že tedy vina je na vás a on sám je čistý jako lilie. A vy jeho problémy kryjete, vydáváte ten „papír„, jen abyste „nepřišli o práci„?

Je čím dál víc dražších a chytřejších právníků, kteří jsou ochotni vás učinit zodpovědnými i za věci, které jste třeba ani neudělali! A ti z vás, kteří si myslí, že přeháníme, si přečtěte třeba nový zákon o Inspekci práce platný od 1. 7. 2005, zejména pak část „Přestupky a delikty„, a jejich ocenění státem!

3. Výroba a revize rozváděčů
Dalším problematickým místem je výroba a revize rozváděčů. Že existují normy řady ČSN EN 60439, nezůstalo utajeno většině našich kolegů, třeba jen díky otázkám v testech, které vycházely především ze současných změn norem. Že tedy musí rozváděč splňovat určitá pravidla, je snad každému zřejmé. Jenže nastává problém právě při výrobě rozváděče samého. Je stále rozšířený zvyk, nakoupit schválené součástky (jističe, chrániče …atd.), „nastrkat je„ do schválené typové skříně a tento výrobek vydávat za rozváděč podle ČSN EN 60439.

Tato praxe je velmi rozšířená především mezi malými montážními firmami. Nejčastější důvod slyšíme: „Proč nechávat vydělat oficiálního výrobce (stále se jedná o volnou živnost ), když to samé umíme sami?„

Ale pro jistotu takto vyrobený rozváděč „výrobce„ neopatří štítkem, aby to měl „revizní technik lehčí„. Nikdo zde nechce zpochybňovat umění vyrobit rozváděč. Nicméně praxe je taková, že i v oficiálních firmách to dělají převážně pracovníci, kteří vědí o „elektrice„ jen to, že „jezdí v Praze po kolejích za 20 korun„, takže i elév elektrotechnik má dostatečnou kvalifikaci.

Podívejme se na to ale z pohledu revizního technika: rozváděč je výrobek podléhající mimo jiné příslušným vládním nařízením a normám. Revizní technik může porovnat jednotlivá jištění a osazení prvky podle předložené dokumentace, pokud tedy patří do té malé skupiny „vyvolených„, kteří mají to štěstí, že mají k revizi nejen „reálnou„ projektovou dokumentaci, ale i dokumentaci opravenou podle skutečného stavu tak, jak to předpokládá ČSN 33 1500.

Co ale nemůže revizní technik udělat, je provedení zkoušek ve smyslu ČSN EN 60439. Tady už bychom předpokládali, že bude revizní technik „mluvit silným hlasem„. Opak je však pravdou, čest výjimkám. Revizní technik „zkoukne„ rozváděč, vývody a jištění popíše v lepším případě v revizní zprávě a konstatováním „Schopno bezpečného provozu„ revizi podepíše. Má k tomu mnoho různých důvodů, jedním může být i ona „ztráta práce„, jak již bylo uvedeno výše.

4. Hoří (rozváděč), má panenko!
Podle výše uvedeného asi uvažoval i revizní technik, který v jedné nejmenované firmě odsouhlasil „rozváděč„ ve skříni nejmenované firmy, s krytím IP66 180 modulů, osazenou a označenou skutečně 180 moduly - převážně jističi, stykači a relé.

Autor se s takto postaveným a zrevidovaným „rozváděčem„ setkal až v době, kdy posedmé (!!) vyhořel (a vždy ho někdo zase opravil). A co autor zjistil?! Při večerním provozu, tedy při cca pětinovém odběru, byla minimální povrchová teplota prvků v rozváděči 48 í, je lehké si představit. Že slušní výrobci garantují vypínací charakteristiky jističů max. do 40 robci stykačů a relé vyrábějí „prázdné moduly„ právě proto, aby teplota prvků nepřekročila dovolenou mez. Proč to ale nevědí zhotovitelé tohoto výrobku, a proč to hlavně neví revizní technik?! Záhada! A na námitky kolegů, že se to dělá dávno a stále, lze také odpovědět: „Auto se také dá postavit jen z nových náhradních dílů, ale zkusíte s ním vyrazit na silnici?„

5. Štítek s údaji výrobce
Ale aby autor jen nekritizoval: někteří kolegové již v revizi konstatují, že „rozváděč„ nemá štítek s údaji výrobce. Bohužel však také někteří další kolegové tento problém řeší tím, že takový „rozváděč„ opatří štítkem, nejlépe se svým obchodním jménem, a vyřeší tak problém dodavatele montážních prací. Ale pozor - v případě „průšvihu„ v tomto rozváděči pak bude šetřen on, neboť přidělením štítku on je údajný výrobce „rozváděče„ a montážník, který rozváděč ve skutečnosti „zbouchal„, se může klidně smát. A při revizi je jméno dodavatele montáže již dobře utajeno, revizní technik si vlastní iniciativou porušil klidné spaní.

6. Nereviduj a podepiš
Autor ví, že náprava tohoto nešvaru je běh na dlouhé trati. Revizní technik není ve většině případů schopen garantovat příslušné zkoušky, ale může uvést, že chybí štítek s údaji výrobce podle ČSN EN 60439. Jak má revizní technik poznat, že rozváděč nemá typovou zkoušku, nebo že označení CE (kusová zkouška) není podvrh? Na to přece jsou specialisté ve smyslu ČSN 33 2000-6-61 ed. 2, a doklady stanovené zvláštními předpisy! A zrovna tak není od věci, když do revizní zprávy revizní technik uvede údaje o dodavateli montážních prací, včetně spojení a IČ. Nakonec, tento požadavek zazněl ze strany inspektorů ITI mnohokrát.

Slušná firma plnící si své povinnosti podle vyhl. 20/79 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), dodávající tedy i správné „rozváděče„, se přece nemusí za nic stydět. Vždyť je to reklama na kvalitní práci, může to však postihnout různé „meloucháře„ žijící z podstaty a vědomostí let minulých a firmy, jejichž jediným krédem je „zkasírovat a zmizet„, a kterým anonymita maximálně vyhovuje.

Každý z nás se setkal a setkává s tím, že zákazník si nás najde ve Zlatých stránkách, chce na nás „revizi = papír„ s tím, že to nemusíte ani kontrolovat, protože to dělal „odborník„. On už jen potřebuje pro kolaudaci (rozvodné závody) ten „papír„.

A v případě, kdy ze závažných důvodů skutečně musíte odmítnout, tak na vás koukají jako na ničitele jejich štěstí a podle českých zvyků si to nenechají pro sebe a pošlou to dál mezi vaše potenciální zákazníky.

7. Elektrikářem snadno a rychle
Elektrickou instalaci mnohdy dodávají i firmy, které vůbec nepodnikají v oboru elektro! Jejich kmenovou činností je například „Nákup-prodej„ nebo „Zahradnické služby a výstavba jezírek„. A také se autorovi občas ozývají podnikatelé, že by potřebovali udělat elektrikáře ze „šikovného zámečníka„, a co musí udělat, aby tento pracovník mohl také provádět revize. Ale za to možná může ona „velká pomoc malému a střednímu podnikání“ prezentovaná ministerstvem práce a sociálních věcí a „minimální odvody na sociální pojištění“ odváděné za zaměstnance státu!

8. Potřeba stálého vzdělávání
Skoro po 10 letech ještě někteří kolegové nechápou, že normy řady ČSN 33 2000 tvoří „SOUBOR„. Jinými slovy, nelze najít všechno v jedné normě, ale v celém souboru. Nejvíce to je markantní v normách části 7, kde jsou uváděny pouze změny, odchylky či zpřísňující požadavky na to které jednoúčelové zařízení, tudíž tam nejsou ty partie norem, které platí obecně pro elektrickou instalaci budov (základní požadavky). A to nemluvíme vůbec o tom, že přes veškerou publikaci mnoho našich kolegů neví, které normy zrovna platí, o právních předpisech ani nemluvě. Otázky ve zkušebních testech určitě situaci nezlepšily. A jestliže se budou naši kolegové chovat stejně jako kolegové s novým osvědčením „již doma„ (viz výše), nezvýší se prestiž revizního technika a staneme se skupinou určenou k vyhynutí.

9. Problematika vnějších vlivů
Problematika vnějších vlivů, jejich určování a používání v praxi revizního technika, je podle autora dominantní. V podstatě nelze provést revizi tam, kde prostředí a vnější vlivy nejsou stanoveny, tedy revizi odpovídající skutečnému prostředí v daném prostoru. A jak již bylo uvedeno několikrát výše, i zde se opět a mnohdy setkáváme s požadavkem pouze na „papír„. Proto si autor dovoluje vřadit do tohoto příspěvku článek týkající se vnějších vlivů, který byl uveden ve sborníku KLADENSKÝCH DNŮ č. 1, a k němuž má všechna autorská práva jako vydavatel i autor.

Problematika vnějších vlivů nebyla na přezkoušení ITI vůbec nastolena, a dokonce ani jedna ze zveřejněných otázek se jich netýkala. Autor však důrazně upozorňuje, že v souvislosti se zaváděním nových norem EU, změnami hořlavostí stavebních hmot a jejich reakcemi na oheň a dalšími právními předpisy se určování vnějších vlivů v praxi RT dostane ještě více do popředí. Vnější vlivy jsou však téma na celý seminář.

Určování vnějších vlivů se provádí podle ČSN 33 2000-3, resp. prostředí podle dříve platné ČSN 33 0300. S příchodem souboru norem ČSN 33 2000 došlo i ke změnám v oblasti prostředí pro elektrická zařízení. Doposud platila ČSN 33 0300, která na svou dobu docela vystihovala různá prostředí a jejich rozsah na provoz elektrických zařízení. V podstatě poprvé (vzpomeňme ČSN 34 0070) určovala zásady, jak toto prostředí určovat, způsob vystavení protokolu a v neposlední řadě i doporučení minimálních rozsahů těchto prostředí. Byla proti předchozím normám zcela určitě pokrokem, vnesla do této problematiky určitý řád, zejména v záznamech o určení prostředí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o normu závaznou, byla zde možnost určitým způsobem tlačit na provozovatele elektrických zařízení, v té době ještě „socialistických podniků“, aby zavedli i určitý řád do provozování svého elektrozařízení, samozřejmě pod dohledem „všeobjímající strany a vlády„. Autor tohoto příspěvku se zúčastnil mnoha jednání v komisích na určování prostředí nejen v jeho „rodném podniku Poldi SONP Kladno„, ale i mimo tento region, a to téměř po celé republice.

Po letech praxe se autor domnívá, i přes příjemnou jednoduchost původní předlohy normy na prostředí ČSN 33 0300, že tato prostředí dostatečně necharakterizuje zejména proto, že je popisuje jako celek – vždy s několika vlivy ve smyslu dnešní normy. I prostředí základní podle této normy obsahuje nejméně tři vlivy – teplotu vzduchu, vlhkost vzduchu a tlak vzduchu.

Rozdělení na obyčejné, aktivní a pasivní prostředí, obsahující pouze několik typů prostředí, bylo samozřejmě velmi příjemné. Pro projektanta, uživatele i revizního technika. Jestliže se prostředí určovalo zodpovědně s respektováním minimálních rozsahů v konkrétních prostorách, dalo se docela přesně popsat prostředí v tom kterém prostoru. A jednoduchý trojúhelník se třemi čísly („bez desetinných teček„) v příslušném výkresu technické dokumentace ulehčoval práci zejména projektantům a revizním technikům.

S přihlédnutím k výše uvedenému se naskýtá otázka: Je například prostředí venkovní mezi kovárnami a ocelárnami „rodného podniku autora„ stejné, jako u observatoře na Lomnickém štítu? Podle ČSN 33 0300 zde asi rozdíl nebude. A přesto si autor troufá říci, že stejný pojem „venkovní prostředí“ se liší v obou případech dost podstatně.

První předpis o novém prostředí – vnějších vlivech se objevil v roce 1994, v začátcích zavádění IEC 364 do naší normalizace. Jmenoval se ČSN 33 2000-3 (IEC 364-3) a týkal se základních charakteristik. Část týkající se vnějších vlivů však začala platit až v roce 1996, v okamžiku, kdy začala platit ČSN 33 2000-5-51 – Všeobecné předpisy, která v podstatě nahradila dříve platnou ČSN 33 2310 – „El. zařízení v různých prostředích„.

A najednou bylo všechno jinak!

Již nejsou aktivní a pasivní prostředí, ale existuje najednou obrovský soubor třímístných značek, z nichž dvě první jsou písmena a poslední pak číslice. Ne, že by to český elektrikář nečekal – tento přehled byl uveřejněn v příloze ČSN 33 0300, ale byl to stejně šok pro velkou část elektrotechnické veřejnosti. A projektanti, zejména „někteří projektanti„, jsou také najednou „paf„. A následně pak i revizní technici provádějící revize na zařízení namontované podle dokumentace zpracované právě tímto „některým„ projektantem. Tím se autor samozřejmě nechce dotknout profese projektantů, kteří nechtějí být právě ti „někteří projektanti„, bohužel sedm let po zahájení platnosti normy na vnější vlivy lze ve výkresech nalézt i odkaz na ČSN 34 0070, ale žádný protokol o určení vnějších vlivů.

Přitom v podstatě nejde o tak zásadní změnu. Dříve se prostředí označovalo třímístným kódem (podle čísel článků ČSN 33 0300), nyní je vnější vliv označován také třímístným kódem, jen jejich význam je jiný. Je nutné si uvědomit pouze to, že dřívější označení popisuje to které prostředí jako celek (i když s jedním dominujícím vlivem), kdežto nové označení je exaktnější – každý kód označuje právě jen jeden druh vlivu, včetně jeho velikosti a rozsahu (třídy).

Z výše uvedeného přehledu, a vzhledem k omezenému rozsahu příspěvku, by autor chtěl upozornit na jednu novinku při určování vnějších vlivů: Jedná se o „Vnější vlivy považované za normální“. Jedná se o třídy vnějších vlivů, které byly dohodou vybrány do předpisu IEC 364-5-51 a HD 384-5-51 a v souladu s těmito předpisy převzaty do ČSN 33 2000-5-51. Jedná se o tyto vnější vlivy: AA4, AA5, AB5, AC1, AD1, AE1, AF1, AG1, AH1, AK1, AL1, AM1, AN1, AP1, AQ1, BA1, BC2, BD1, BE1, CA1, CB1.

Dalo by se říci s velkou nadsázkou, že se jedná o jakési prostředí základní či normální ve smyslu ČSN 33 0300, autor však upozorňuje na to, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Nejedná se tedy o žádné „vnější vlivy bez vlivů“.

Jak se tedy liší vnější vlivy považované za normální od ostatních vnějších vlivů?
Vnější vlivy považované za normální není nutno jednotlivě specifikovat, lze je uvádět společně v souhrnném popisu. Jinak řečeno, u těchto vlivů se nemusí uvádět rozsah působení, který je jinak nutný při určování vnějších vlivů. Při zachování exaktnosti popisu jednotlivých vnějších vlivů se výrazně zjednodušuje popis těch vlivů, které zanedbatelně ovlivňují provoz elektrického zařízení. U ostatních vnějších vlivů je kromě pečlivého stanovení povahy a třídy toho kterého vlivu, je nutné také stanovit rozsah působení. Srovnejte přílohu č. 5 ČSN 33 0300 o doporučených minimálních rozsazích prostředí.

Je zde ovšem problém! Žádný takový návod neexistuje, a ani asi existovat nebude. Je zcela v kompetenci odborné komise, aby stanovila dostatečně objektivně tyto rozsahy. Proto se také komise schází, a proto jsou jejími členy odborníci z projektování i praxe. Autor se osobně domnívá, že právě dobře fungující odborné komise již na úrovni projektování ušetří v průběhu montáže i revize tohoto zařízení mnoho času, nervů i peněz zúčastněným pracovníkům i firmám.

Je nutné také respektovat případy, kdy je vnější vliv určen přímo normou či předpisem, například v části 7 souboru ČSN 33 2000. Pak se podle normy nemusí vlivy určovat odbornou komisí. Autor je však toho názoru, že v případě, kdy se již komise svolá, je lepší určit vnější vlivy ve všech prostorách, to znamená i tam, kde je vnější vliv přímo definován normou. Tak se podaří zachytit i případné nuance a odlišnosti od předpokladů norem. Musí se předpokládat, že norma je sice platná, ale není závazná! A ještě jednu připomínku závěrem. Označování vnějších vlivů na výkresech je zcela v kompetenci projektanta. Takže, jak je na výkresech označí, je v podstatě jeho věc, třeba zase pomocí trojúhelníčku s třímístným kódem, musí to však být označení jednoznačné, jasné, přehledné a nesmí dovolovat dvojí výklad.

10. Blíže k jednotlivým okruhům
A teď k jednotlivým okruhům problémů. Je nutné ještě podotknout, že výše zmíněná problematika jednak není konečná, jednak se zmíněně okruhy problémů vzájemně prolínají nejen mezi sebou, ale i v jednotlivých návaznostech především na celý soubor ČSN 33 2000 (IEC 364), bez kterého by vlastně celý problém nenastal.

Příčiny těchto problémů byly již naznačeny v úvodní části. Určování vnějších vlivů v projektech je obecně projektanty velmi podceňováno. Za to však nemůže nový předpis, jak „někdy slyšíme projektanta naříkat„, protože ti z nich, kteří nejvíce naříkají, totéž dělali i dříve (v době platnosti ČSN 33 0300 i dalších ČSN), v dobách, kdy pomyslet na soubor IEC 364 v české normalizaci bylo považováno málem za stejný prohřešek, jako poslouchat „štvavý vysílač Svobodná Evropa„.

10.1. Byt v paneláku
Ono nakonec prostředí či vnější vlivy v občanské výstavbě rodinných domů a panelových „králíkáren„ nehrálo zas tak zásadní roli (Tím ovšem neříkáme, že je zbytečné!).

Nejproblematičtější místo v panelovém bytu nebo rodinném domě bývá koupelna a někdy kuchyně, ostatní prostory nezavdávaly příčinu ke zvýšení ostražitosti. To už ale zdaleka není pravda! V prvé řadě je to nezávaznost všech norem a z toho vyplývající až hrubé podcenění některých předpisů a ustanovení, v neposlední řadě i prostředí.

A v koupelnách se již běžně objevují vířivé vany, masážní sprchy, ozvučení a podobné vybavení nabité elektrickými zařízeními. I když montáž sama je ošetřena například v tomto případě částí ČSN 33 2000-7-701, začíná i prostředí hrát svou roli. A co teprve okolí „domečků chudých milionářů“! Zde vidíme bazén s olympijskými rozměry a s vlnami Karibiku, zde zase jízdárnu pro 15 koní s koňskou sprchou a sušením sedel, zde zas podzemní osvětlení pařezů v několikahektarovém soukromém lese se světelnou fontánou na jezírku a osvětlením přístupových cest. A tak bychom mohli pokračovat.

A zde už se jen velmi nezodpovědný jedinec nezajímá o to, jaké v uvedených prostorách bude prostředí. A to nemluvíme o stále rostoucí průmyslové výrobě a nových technologiích, kde podcenění či vypuštění objektivního posouzení vnějších vlivů a jejich vliv na bezpečnost zařízení si již zahrává s příslušnými paragrafy trestního zákona.

Projektování je volná živnost, sice vázaná na ona „kulatá razítka autorizovaného inženýra či technika„, ale v podstatě záleží jen na poctivosti projektanta, zda prostředí určí nebo neurčí ve shodě s realitou. A stavební úřady tomu ještě v podstatě pomáhají.

10.2. Jenom ke stavebnímu povolení
„Hitem„ některých investorů posledních let v rámci všemožných úspor „nedůležitých„ nákladů, jako je například prováděcí projekt, je tzv. „Dokumentace ke stavebnímu povolení“. Velmi zvláštní dokumentace! Stavebnímu úřadu postačuje k vydání stavebního povolení, ale montovat se podle ní vůbec nedá, což potvrdí autorovi každý zkušený montér. A že se podle této „dokumentace„ nedá provést objektivní revize, potvrdí každý revizní technik. A když revizní technik „odvážně“ žádá dokumentaci (projekt) skutečného provedení, tak se většinou setkává s nechápavými (v lepším případě) pohledy zadavatele revize.

A že prostředí (vnější vlivy) mají podstatný vliv na bezpečnost zařízení nejen v prostorách s nebezpečím výbuchu a v průmyslu, ale i v prostorách tak obyčejných, jako je občanská výstavba a stavby podnikatelské sféry převážně malých živnostníků, je zcela zřejmé již dlouho, a autor spolu s ostatními kolegy na to již léta upozorňuje.

10.3. Práce za projektanta
Místo, abychom učili elektromontéry číst výkresy, osvojovat si nové technologie a postupy, seznamovat je s novými přístroji a podobně, učíme elektrikáře systém používání vnějších vlivů a z toho vyplývající požadavky na provedení, krytí a použití toho kterého el. zařízení.

Musíme vlastně suplovat práci projektanta, který má přiřazení provedení el. zařízení k vnějším vlivům v popisu práce, a který by měl za tento projekt odpovídat daleko více, než je v „kraji zvykem„.

Autor se neustále setkává s doplňováním projektu ze strany montážní firmy, protože i ta vidí, že projekt neřeší to, co má řešit. A to nemluvíme o tom, že instalace se dělá podle citu, a v lepším případě přijde projektant „zkreslit„ skutečný stav (autor zdůrazňuje „v lepším případě“).

Zvláštní „sortou„ projektantů jsou pak ti, kteří neznají jiné vnější vlivy než AA4, AA5, AB5, a jiné pro ně vlastně neexistují. Zvědavce autor odkazuje na definici „Vnějších vlivů normálních„, uvedenou na začátku ČSN 33 2000-5-51, neboť tam je zdroj jen těchto tří vlivů.

Podobným způsobem lze odvozovat praxi určování vnějších vlivů například v energetice, kde platí PNE 33 0000-2, rozšiřující ČSN 33 2000-3, a kde projektanti chybují stejně jako ostatní „civilní“ kolegové.

10.4. Elektromontér-improvizátor
Důležitý mezičlánek, vlastně nejdůležitější, je elektromontér, provádějící montáž podle projektu provedeného podle zásad výše uvedených. Ten vnější vlivy vlastně moc nepotřebuje, jako zaměstnanec má nadřízeného, který mu zadá práci i materiál.

Montér-živnostník to má těžší, protože většinou řídí sám sebe a nadávat za chyby montáže může také jen většinou sám sobě. A když neví a projekt mu to nepoví, tak má možnost zavolat někoho, kdo je v těchto věcech více znalý než on sám. Autor příspěvku může potvrdit, že dotazy tohoto druhu mu zabírají někdy velkou část jeho pracovní doby.

10.5. Revizní technik-hlupák
I přes potíže výše uvedené, dílo je jednou hotovo a přichází ten třetí vzadu – revizní technik. A ten bývá většinou „za největšího hlupáka„ v Čechách a přilehlých územích. Má (když vůbec má!) projekt ke stavebnímu povolení, vypracovaný - zahradním architektem, orazítkovaný - akreditovaným technikem staveb, který na místě stavby vůbec nebyl, v lepším případě s poznámkami slušného montéra, kde co asi leží.

Revizní technik prvním zběžným pohledem zjistí, že stavební půdorys je zcela jiný, než ten, který má v ruce, někdy zjistí, že onen „projekt„ se týká stavby ve vedlejší vesnici atd. Druhým pohledem také zjistí, že zásuvky v kuchyni a koupelně nejsou zapojeny, protože obkladači měli dovolenou. Třetí pohled revizního technika patří teprve rozestavěné trafostanici VN/NN - v rozváděči domu není napětí. A zítra se dům kolauduje!

A teď „revizáku„ reviduj a podepiš!

Autor zde nastínil na první pohled katastrofickou situaci, ale domnívá se, že mnoho jeho kolegů již opravdu bylo postaveno před podobný problém. Zkušenosti z těchto kolaudačních revizí by zabraly celý sborník, takže zpět k vnějším vlivům.

Aby mohl revizní technik posoudit provedení el. instalace, musí mít především projekt skutečného provedení, určeny vnější vlivy a pro měření rozvod pod napětím. Málokdy to má všechno najednou!

A tady by chtěl autor varovat své kolegy! Aby mohl revizní technik vůbec provést revizi, musí posoudit provedení el. zařízení především podle vnějších vlivů. A když je nemá, má snahu je určit sám! A ještě to napíše do revizní zprávy! Autor varuje: Jestliže určíte prostředí sami, chybně a bez znalosti všech souvislostí, a el. zařízení v důsledku tohoto chybného určení způsobí škodu, požár, výbuch nebo úraz, pak jste revizní zprávou uvedli provozovatele v omyl, a mohl by se také na vás hojit jako „postižený„. V Čechách je to častý a skoro „legální způsob obživy„ některých „občanů“.

10.6. Pokus o minimalizaci rizika
Autor se pokusil, po diskusi s právníkem, vytvořit pro tento případ takový způsob záznamu určení vnějších vlivů v revizní zprávě, aby toto nebezpečí minimalizoval.

Autor si také nemyslí, že dále uvedený text všechno zachrání - stále nejlepší je mít k dispozici kvalitní projekt s kvalitně určenými vnějšími vlivy odbornou komisí. Jenže realita roku 2005 (2006) v Čechách je bohužel stále jiná, a proto je možný způsob záznamu uveden v následujícím textu:

Vzhledem k tomu, že provozovatel, projektant (resp. investor) nepředložil protokol o určení vnějších vlivů, je el. zařízení v rozsahu této revize, a pouze pro účely této revize, posuzováno do prostorů s dále uvedenými vnějšími vlivy. V žádném případě toto porovnání nenahrazuje Protokol o určení vnějších vlivů. El. zařízení není posuzováno do prostorů s jinými vnějšími vlivy, než s dále uvedenými. Provozovatel byl prokazatelně seznámen s tím, že v případě jiných vnějších vlivů než v revizi předpokládaných, již nemusí el. zařízení vyhovovat svým provedením a použitím příslušným bezpečnostním předpisům a nemusí být schopné bezpečného provozu ve smyslu ČSN 33 1500. Posuzování el. zařízení pouze podle předpokládaných vnějších vlivů (bez určení komisí…) se netýká a ani neprovádí v prostorách s nebezpečím výbuchu v rozsahu této revize.

11. Závěr
Závěrem je zapotřebí se zmínit o stále se zvyšující praxi v neposledních letech, kdy převážně bezpečnostní a požární technici, v některých případech i orgány a organizace státního dozoru, nutí firmy určit v provozech prostředí podle nových předpisů (tedy ČSN 33 2000-3), i když poslední rekonstrukce byla provedena ještě za „vlády jedné strany a lidu„. Nejenže to je v rozporu s řadou předpisů (např. ČSN 33 2000-1), ale při důsledném aplikování nových předpisů a vnějších vlivů na zařízení provedené podle předpisů platných v době svého vzniku, bychom museli zastavit prakticky všechna zařízení v zemi. Bohužel rozsah tohoto příspěvku nedovoluje tento problém více rozvinout.

Výše uvedené některé postřehy z proběhlého přezkoušení revizních techniků zdaleka nejsou vyčerpány. Autor se pokusil alespoň v omezeném rozsahu upozornit své kolegy revizní techniky i živnostníky na některá úskalí, která jsou stále některými našimi kolegy podceňována, ale která jim mohou způsobit v budoucnu „neklidné spaní“.

Tento příspěvek byl autorem formou odborné přednášky uveden na semináři ARTEZ 2006, pořádaného agenturou UNIT Pardubice ve dnech 31. ledna až 1. února 2006 v přednáškovém sále areálu kolejí VŠE v Praze-Chodově.

Blanka Tomíšková
UNIT spol. s r. o. – vzdělávací agentura
Gorkého 2573
530 02 Pardubice
tel.: 466 304 952
unit@unit.cz
www.unit.cz