Poslední posezení
 | ||||||||||||||||||||||
| Poslední posezení Ing. Emil Širůček Zatímco tvůrci elektrotechnických předpisů i výrobci elektrických zařízení odjakživa směřují k tomu, aby se co nejvíce omezil počet případů úrazu elektrickým proudem, existuje jedno specifické zařízení, které zásah člověka elektrickým proudem vyvolává jaksi programově – a navíc se smrtelnými následky – elektrické křeslo. Toto zařízení je jedna z prvních aplikací elektřiny v praxi. Je to nástroj pro výkon trestu smrti. V předkládaném článku je podrobně uveden historický vývoj tohoto technického zařízení. Co předcházelo U zrodu myšlenky zabíjet živé tvory elektrickým proudem stál Alfred. P. Southwick, dentista z Buffala ve státě New York. Už jako medik se zajímal o výzkumy v oblasti elektřiny a o možnosti využití této energie ve svém oboru – snad pro anestetické účely. Když se v roce 1881 dostal k případu nešťastné náhody, kdy technik v městské elektrárně klopýtl, upadl na svorky generátoru a byl na místě usmrcen, udivila ho rychlost smrtelných účinků elektrického proudu. To ho přivedlo k myšlence použít tento rychlý a bezbolestný způsob k výkonu absolutního trestu namísto dosud obvyklé konopné oprátky. Záležitost předložil k diskusi v místní vědecké společnosti a zjistil, že k podobným závěrům došel i jeho buffalský spoluobčan Dr. George Fell. Společně se obrátili na předsedu Spolku pro ochranu zvířat plukovníka Rockwella a seznámili ho s návrhem utrácení nežádoucích zvířat elektrickým proudem. Pana předsedu tento způsob nadchl jako mnohem účinnější a humánnější prostředek v porovnání s dosud praktikovaným topením ve vodě. Od roku 1882 tedy v Buffalu začaly experimenty s účinky elektrického proudu na živé tvory a jejich výsledky byly publikovány v soudobých vědeckých časopisech. Southwick také využil svého vlivného přítele, senátora Daniela MacMillana, a seznámil ho se svými pokusy. Trefil se zrovna do období, kdy ve vrcholných orgánech státu New York probíhaly diskuse o možnosti zrušení trestu smrti. Odpůrci výkonu trestu smrti oběšením argumentovali tím, že je krutý a bolestivý. Senátor MacMillan byl zastánce zachování trestu smrti a velmi uvítal nové poznatky o elektrickém proudu, jehož využití pro spolehlivou a bezbolestnou popravu by vzalo argumenty protivníkům. Neprodleně informoval guvernéra Davida Bennetta Hilla a ten se pokusil již v roce 1885 protlačit do legislativy státu New York popravu elektrickým proudem jako způsob výkonu trestu smrti. Zákonodárci ale zatím nebyli myšlence příliš nakloněni. Hill to tedy zkusil z opačného konce – ustavil komisi, která měla hledat spolehlivý a humánní prostředek popravy namísto oběšení. Komise v roce 1888 vypracovala a uveřejnila závěrečnou zprávu, v níž pro tento účel doporučuje (jak jinak?) elektrický proud. Návrh příslušného zákona byl zpracován, podepsán guvernérem a nabyl účinnosti 1. lednem 1889. Od tohoto data měli být odsouzenci ve státě New York popravováni výhradně elektrickým proudem, nikoliv věšeni. V tu chvíli ale ještě nebylo rozhodnuto, zda do newyorské popravčí komory bude zaveden proud stejnosměrný nebo střídavý. Konkurenční boj V průběhu 80. let devatenáctého století bylo uskutečněno množství experimentů, na kterých měli svůj podíl dva největší průkopníci zavádění elektrické energie do praxe ve Spojených státech – T. A. Edison a jeho konkurent George Westinghouse. Proč bylo nakonec vybráno Westinghousovo řešení a proč je prosazoval právě Edison? Na to je jednoduchá odpověď: konkurenční boj a peníze. V 80. letech devatenáctého století měla většina odborníků celkem jasno v tom, že střídavý proud je pro distribuci ke spotřebitelům nesrovnatelně výhodnější než proud stejnosměrný. Jediný, kterému to ještě nedocházelo, byl sám velký Edison. Upnul se k myšlence bezpečného stejnosměrného proudu a velmi ho popouzelo, že v obchodním a průmyslovém světě se prosazuje jeho konkurence nabízející soustavu střídavého proudu, ačkoliv se ví, že stačí menší střídavý proud k vyvolání stejného poškození jako větší proud stejnosměrný. Neváhal tedy nad žádným prostředkem, který by zdiskreditoval konkurenční řešení (viz Edison a křeslo dole pod článkem). Skutečnost, že Edison stál u raných výzkumů účinku elektrického proudu na lidský organismus, je známa všem jeho životopiscům [2]. Mnozí z nich se ale domnívají, že jeho angažovanost v problematice poprav elektrickým proudem byla motivována především snahou poukázat na nebezpečnost konkurenčního střídavého proudu. To, že stát New York se rozhodl pro popravy střídavým proudem, dalo Edisonovi do ruky argument, že střídavý proud přináší příliš velké riziko ve veřejných elektrických rozvodech a že jeho vlastní stejnosměrná soustava je mnohem bezpečnější. Tuto argumentaci všemi možnými způsoby rozvíjel a prosazoval ve snaze přesvědčit veřejnost, že střídavý proud je vhodný nanejvýš k zabíjení živých tvorů. O podobě elektrického popravčího nástroje se v počátcích vývoje vedly spory. Pro přivedení elektrického proudu do těla odsouzence bylo možné použít různá technická řešení. V úvahu připadal i válec naplněný vodou nebo stůl pokrytý vodivou pryží. Teprve v roce 1887 se ustálila představa, že půjde o křeslo.  Obr. 1. První elektrické křeslo v Auburnu (stát New York), na kterém byl v roce 1890 popraven William Kemmler Přestože elektrické křeslo pochází z Edisonových laboratoří, označit Edisona samotného za autora tohoto zařízení by bylo poněkud nepřesné. Novější historická bádání ukazují přímý Edisonův podíl na vývoji elektrického křesla, jednak již zmíněnými laboratorními testy na zvířatech, jednak prací na řešení některých technických detailů a financováním střídavého generátoru pro napájení křesla. Je namístě poznamenat, že Westinghouse od počátku kritizoval způsob popravy elektrickým proudem a vězeňské správě by nikdy nedodal zařízení k tomu určené – a navíc placené Edisonem. K zakoupení tří Westinghousových generátorů za cenu od 7čena třetí osoba, která transakci zprostředkovala. Na vlastní realizaci se velkou měrou podílel Harold Brown, vynálezce a lobbista, který byl u většiny raných experimentů v Edisonově laboratoři a později se podílel na konstrukci smrtícího nástroje v auburnské věznici ve státě New York, dále Carlos McDonald a A. P. Rockwell, členové komise, která vytvořila podrobné výkresy elektrického křesla, a nakonec Edwin Davis, který začal kariéru jako Brownův asistent, později spustil přívod proudu při první popravě na elektrickém křesle a pak v několika státech jako popravčí sprovodil ze světa více než tři stovky odsouzených. Ten si také nechal elektrické křeslo patentovat (obr. 1). Začátky První Davisovou obětí a zároveň prvním odsouzencem, který skončil na elektrickém křesle, byl William Kemmler, negramotný prodavač zeleniny z Philadelphie, který sekerou zavraždil svou družku. O prvenství ho málem připravil Joseph Chappleau, který byl na jaře 1889 usvědčen a odsouzen za otrávení sousedových krav k smrti na elektrickém křesle. Trest mu byl ale změněn na doživotní žalář.  Obr. 2. Umělecké ztvárnění popravy vraha Kemmlera Kemmler neměl to štěstí. Za vraždu byl 10. května 1889 odsouzen k smrti na elektrickém křesle. Kemmler se několikrát odvolal proti způsobu popravy a svou intervencí jej podpořil také Westinghouse, který popravu elektrickým proudem označil jako krutou. Ale svědky na straně státu byli Edison a jeho asistent Brown a jejich svědectví přesvědčilo soudy všech instancí: nejprve soud v městě Cayuga, poté odvolací soud státu New York a nakonec i Nejvyšší soud Spojených států amerických. Tak se stalo, že po mnoha měsících soudních verdiktů, prostřídaných pozastaveními popravy, zemřel vrah Kemmler 6. srpna 1890 v popravčí komoře auburnské věznice (obr. 2). Tato první poprava elektrickým proudem byla zklamáním pro autory a realizátory projektu, šokem pro přihlížející svědky, o odsouzeném nemluvě. Po ukončení prvního sedmnáctisekundového proudového impulsu byl Kemmler ještě naživu, zrudlý teplem po průchodu proudu a vyděšený. Jeho život ukončila až další dávka, tentokrát po dobu celé jedné minuty, během níž z odsouzence stoupal dým a bylo cítit pach spáleného masa. Zpravodaj listu New York Herald později popisoval, jak silní muži omdlévali a padali jako špalky na podlahu. Pomocník popravčího se nechal slyšet, že žádný člověk ještě nepocítil takovou bolest. A George Westinghouse událost komentoval slovy: „Líp by to zvládli sekerou.„ V celém podniku už ale bylo investováno tolik peněz, že nebylo možné couvnout. Zbývalo jen pokračovat, experimentovat a sbírat zkušenosti.  Obr. 3. Dobová ilustrace novinového článku o popravě; na elektrickém křesle sedí Chester Gillette, který v roce 1906 zavraždil Grace Brownovou Rozhodnutí Nejvyššího soudu znamenalo precedens, na který navazovaly soudní dvory po celých Spojených státech. V období let 1890 až 1966 bylo jen ve Spojených státech elektřinou popraveno 4kolikrát v historii Nejvyšší soud rozhodl, že poprava na elektrickém křesle není porušením osmého dodatku ústavy, který zakazuje krutý způsob výkonu trestu. V roce 1966 byly z rozhodnutí Nejvyššího soudu popravy elektřinou pozastaveny a následovala desetiletá přestávka. Po znovuzavedení poprav v roce 1976 se na elektrické křeslo posadilo dalších 152 odsouzenců. Pocity Na otázku, zda odsouzenec na křesle cítí bolest, je velmi nesnadné odpovědět. Ti, kteří tu zkušenost prodělali, už zpravidla neměli příležitost podělit se o ni s ostatními. Obhájci tohoto způsobu popravy tvrdí, že nervová soustava paralyzovaná elektrickým proudem není schopna přenášet jakékoliv vjemy, tedy ani bolest. Tento názor ale vyvrací Willie Francis z Louisiany, který v roce 1946 jako jeden z mála přežil popravu na elektrickém křesle. Během exekuce nastala technická závada, která způsobila, že energie elektrického proudu nebyla dostatečná k tomu, aby byl odsouzenec usmrcen, takže vykonavatel po několika minutách popravu přerušil. Francis, tehdy sedmnáctiletý, později popisoval svůj pocit, že mu hoří hlava a levá noha. Je otázka, zda mu vnímání těchto pocitů neumožnila zmíněná technická závada, vlivem níž nezemřel okamžitě. Svému osudu ale stejně neunikl – o rok později se konala opakovaná poprava, tentokrát bezchybná.  Obr. 4. Popravčí místnost s diváckými lavicemi ve věznici Sing Sing v Ossinningu (stát New York) Pochyby o spolehlivosti elektrického křesla vyvolává také několik dalších popsaných případů. William Taylor měl být popraven 27. července 1893. První elektrický impuls vyvolal tak silnou křeč v nohách, až se uvolnil řemínek poutající kotník. Odsouzený byl stále naživu. Když se popravčí pokusil pustit do jeho těla další impuls, zjistilo se, že v elektrárně vypadlo jištění generátoru. Taylor byl odpoután z křesla a položen na lehátko, kde ho lékař udržoval při životě, aby mohl být po 69 minutách opět umístěn na křeslo a oficiálně popraven elektrickým proudem z opraveného generátoru. Jiný případ (a také poslední toho druhu, který se dostal do novin) byla poprava Freda Van Wormera v Sing Singu v roce 1903 (obr. 4). Wormer dostal svou dávku elektrického náboje a byl prohlášen za mrtvého. Po převozu do pitevny ale začal dýchat. Okamžitě povolali popravčího, který mezitím odešel domů. Těsně po návratu popravčího Wormer zemřel. Přesto ale jeho tělo připoutali na křeslo a připojili na 30 sekund na napětí 1mrtvý muž „popravený„ na elektrickém křesle. Tvrzení, že bolest způsobená elektrickým proudem je nesnesitelná, nikdo s jistotou nepotvrdí. Podle současných zdravotnických výzkumů v oblasti vlivu elektrického proudu na lidský organismus se zásahem proudu naruší činnost srdečního svalu (nastanou fibrilace nebo úplná zástava srdce), takže mozek odumře vlivem nedostatku kyslíku. Nebylo však prováděno žádné vědecké bádání, které by podpořilo či vyvrátilo tuto teorii v přímé souvislosti s popravami na elektrickém křesle. Rovněž nikde není publikován podrobnější rozbor vlivu elektrického proudu při popravě na lidský organismus. Pouze zkušenost ukázala, že příliš malé napětí neúměrně prodlužuje dobu popravy, naproti tomu příliš vysoké napětí má za následek přehřátí těla a již zmíněné příznaky, jako je vaření, škvaření a pálení. Působení elektrického proudu Je-li člověk připojen na elektrické zařízení pod napětím, může jeho tělem procházet proud, jehož velikost je závislá na napětí a frekvenci elektrického zdroje, impedanci těla a odporu styčných ploch. Obvykle uváděná velikost impedance lidského těla je 2 000 ohmů. V mokrém nebo vlhkém prostředí a u propoceného člověka tato hodnota klesá na velikost řádově stovek ohmů. Výsledky mnoha výzkumů a zkoušek vlivu proudu na lidský organismus jsou zapracovány do normy [4]. V tab. 1 je shrnut přehled účinků proudu podle jeho velikosti, ovšem pro případ dotyku rukou. Tyto výzkumy se zřejmě netýkaly situace, kdy je osoba připoutána k dřevěnému křeslu a k hlavě a lýtku má připevněny elektrody, navíc podmazané vodivým roztokem. Tab. 1. Účinky proudu procházejícího lidským tělem podle ČSN IEC 479:1998 [4]
Při posuzování nepříznivých účinků elektrického proudu se lze setkat s obecně mylnou představou, že čím je napětí vyšší, tím je pro organismus nebezpečnější. Vlastní nebezpečí však není v rozdílu potenciálů, ale v tom, že mezi dvěma místy na těle prochází proud. A jeho velikost samozřejmě závisí nejen na napětí, ale také na odporu těla. Dalším aspektem je cesta, kudy proud prochází, protože jednotlivé části těla se navzájem liší velikostí elektrického odporu. V různých pramenech tedy lze najít výroky, z nichž některé se přibližují skutečnosti, z jiných ale vyčnívají autorovy nedostatky odborného vzdělání. Podívejme se, s jakými tvrzeními je možné se setkat:
Je zřejmé, že autoři těchto ukázek pravděpodobně nečetli tabulku v normě [4]. A to nebereme v úvahu evidentní chyby, jako např. výrok „proud 700 voltů“.
Technika a exekuce Elektrické křeslo svou konstrukcí připomíná dosti nepohodlnou židli. Ve většině států bývá z dubového dřeva a je opatřeno měděným kováním, které tvoří kontakty pro přívod proudu do těla odsouzence. Traduje se, že v některých státech dřevo na výrobu elektrického křesla pochází ze šibenice, jejíž funkci křeslo nahradilo. A je pravda, že v některých státech zhotovovali křeslo sami vězni ve vězeňské dílně. Několik technických podrobností je známo o popravčím zařízení instalovaném koncem roku 1907 ve státní věznici v New Jersey. Na jednom konci přístavku v zadním traktu bylo umístěno šest cel smrti, popravčí stroj stál na opačném konci. Dráty vedly zpoza vězeňské zdi do rozváděče, na jehož předním panelu blikaly hrůzu nahánějící žárovky. Mistr popravčí zapínal stroj otočením reostatu, nikoliv tedy legendárním stiskem vypínače. „Pracovní“ napětí bylo 2 400 V. Konstruktérem křesla byl Carl F. Adams, zakladatel společnosti Adams Electric, která dosud existuje v Hamiltonu. Toto křeslo nikdy nezískalo nějakou morbidní přezdívku, jako třeba floridský „Starej Jiskřič“ – Old Sparky. Říkalo se mu prostě Křeslo. Silné kožené řemeny poutaly každou nohu v kotníku, další pár řemenů zajišťoval paže, řemeny kolem pasu, přes hruď a kolem hlavy upevňovaly zbytek těla. Mosazná čepička byla přiklopena na vyholenou odsouzencovu hlavu. Tento kus kovu spolu s elektrodou připevněnou k pravému lýtku tvořily přívody smrtícího proudu. Tehdejší list State Gazette dokonce referuje i o jakémsi vybavení pro lepší pohodlí odsouzence. Křeslo mělo nastavitelnou výšku, řemeny upínající paže měly určitou vůli, aby se paže mohly nadzvednout, za zády bylo dost místa na posunutí těla a upoutaná hlava se mohla naklonit dopředu. Tím se odsouzenému umožnilo pohodlnější posezení před koncem.  Obr. 5. Elektrické křeslo modernější konstrukce z věznice v Georgii (Georgia Diagnostics and Classification Prison) [5] Během desetiletí se vyvíjela a do jisté míry ustálila procedura popravy. Změnilo se i oblečení hlavního aktéra. Zatímco v začátcích se mohl k svému poslednímu vystoupení obléci do civilních šatů, praxe ukázala, že to přináší potíže. Při exekuci se křečovitě stahují a zase uvolňují veškeré svaly, tedy i svěrače – se všemi snadno představitelnými důsledky. S tím už počítá popravčí oděv moderního stylu, obsahující část na způsob plenkových kalhot. Poslední den života stráví odsouzenec ve zvláštní cele, která sousedí s popravčí komorou. Tady je nakrátko ostříhán a je mu oholeno temeno hlavy. Po osprchování je navlečen do speciálního oděvu a poté ho spoutaného odvedou do popravčí komory, kde ho znehybní řemeny na nepohodlném křesle a na obličej mu nasadí koženou masku nebo černou roušku. Nyní nastane „elektrikářská“ práce. Jedna elektroda je umístěna v jakési přílbě, která se odsouzenci připevní na oholenou hlavu, druhá na nohu nad kotník. V modernějších popravčích místnostech bývá i diagnostické zařízení, které průběžně sleduje stav odsouzencova těla a dává obsluze informaci, zda „už má dost„. Čistě z elektrotechnického hlediska tělo odsouzence na křesle tvoří převážně odporovou zátěž v obvodu vysokého napětí. Neexistuje žádný předpis, který by jaksi standardizoval elektrické parametry popravčího nástroje. Každý kat má vypracovány a praxí ověřeny postupy, které sledují společný cíl – rychle a spolehlivě usmrtit člověka. A zároveň každý z používaných postupů musí respektovat určitá fyzikální omezení související s konstitucí lidského těla, jejichž porušení může vést k nehezkým změnám vlivem ohřevu tkáně průchodem proudu. Tepelně nejexponovanější místa jsou přechodové plochy mezi kůží a elektrodami, proto jsou snahy zmenšit jejich odpor: dotyková plocha obepínající nohu bývá co největší a mosazná přílba bývá vystlána houbou nasáklou solným roztokem. Vlastní poprava elektrickým proudem trvá asi dvě minuty. Během této doby prochází tělem odsouzence v několika cyklech proud 5 až 15 A. Při prvních exekucích bylo pravděpodobně použito napětí 1 700 V (ovšem nezachoval se oficiální záznam). Později byly snahy toto napětí zvyšovat a v novějších konstrukcích křesla obvykle bývá napětí od 2 000 do 2 200 V, někdy až 2 500 V [1].  Obr. 6. Elektrické křeslo ve státní věznici v Kentucky (Kentucky State Penitentiary) [5] První proudový ráz (při napětí kolem 2 000 V) sníží odpor kůže v místě styku s elektrodami, ochromí funkci životně důležitých orgánů a odsouzenec ztrácí vědomí. Ovšem po celou dobu exekuce pokračuje přívod energie, což je zákonitě doprovázeno nechutnými průvodními jevy. I když je pak proud zmenšen na 7 až 8 A, tělo se zahřeje až k 60 °C, dostane nafialovělou barvu, temeno hlavy úplně zčerná, oči vystoupí z důlků, z nosu unikají krvavé bubliny a z těla výkaly, které zachycují speciální kalhoty. Proud způsobí destrukci vnitřních orgánů [5]. Trochu odlišný popis techniky popravy je uveden v [6]: Elektrický cyklus popravy se skládá z několika částí. Impuls o napětí 1 825 V a proudu 7,5 A po dobu 30 s je následován impulsem 240 V a 1,5 A po dobu 60 s. Po přerušení trvajícím 5 s se cyklus opakuje. Účelem tohoto postupu je způsobit odsouzenci mozkovou smrt již v prvních okamžicích popravy. Pokračování cyklu pak zastaví činnost ostatních orgánů, takže lékař může konstatovat smrt a vystavit úmrtní list. Kdo to udělá? Často bývá předmětem úvah, kdo vlastně stiskne ono tlačítko, které ukončí život odsouzence. Kdysi měl každý stát svého oficiálního popravčího, který se objevil ve věznici několik hodin před popravou, přezkoušel funkčnost celého zařízení, připojil přívody elektřiny k elektrodám a nakonec vlastnoručně zapnul spínač. V současné době bývá vykonavatelem spravedlnosti anonymní úředník věznice. V některých státech je zavedeno, že přívod smrtící energie ke křeslu je ovládán několika tlačítky, zpravidla třemi, z nichž jen jedno je funkční a ostatní jsou atrapy. Pak nikdo z vykonavatelů obsluhujících tlačítka nemá jistotu, že popravčím byl právě on. Literatura a odkazy: Autor je ředitelem vydavatelství FCC Public s. r. o. | ||||||||||||||||||||||