Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Ohrožuje nová ČSN EN 50110-1 ed. 2 bezpečnost obsluhy a práce na elektrickém zařízení?

číslo 8/2006

Ohrožuje nová ČSN EN 50110-1 ed. 2 bezpečnost obsluhy a práce na elektrickém zařízení?
Její dopady a vlivy na praxi revizních techniků i elektrotechniků v souvislosti se zrušením ČSN 34 3100-99

Ing. Miloslav Valena, soudní znalec v oboru elektrotechnika,
Elektro služby Kladno Rozdělov

Nejprve trochu historie. Domnívám se, že tady mnoha kolegům stále nedochází, že od roku 1997 je Česká republika plnoprávným členem CENELEC (Comité Européen de Normalisation Électrotechnique, Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice). Od roku 2004 jsme také členem EU, což umožňuje volný pohyb osob na pracovním trhu, a to i v oblasti obsluhy a práce na elektrických zařízeních (EZ). Proto několik slov úvodem.

Po určitých průtazích byla do české praxe uvedena původní ČSN EN 50110 ed. 1 a byla stanovena souběžná platnost norem řady ČSN 34 3100-99 s touto normou až do 31. 12. 2005. To mělo vytvořit dostatečně dlouhé období pro plynulý přechod na požadavky evropské normy s tím, že si právnické i fyzické osoby zrevidují zejména místní provozní a bezpečnostní předpisy již podle této normy. Bylo také nutné vzít v úvahu, že řada nově zaváděných evropských norem v oblasti bezpečnos se odvolává na evropskou normu ČSN EN 50110, a ne na ČSN 34 3100. Od roku 2002 připravoval CENELEC revizi této normy a její druhou edici na základě jejího používání a zkušeností ze zemí, kde již byla vydána. Na začátku roku 2004 obdržela Česká republika návrh této druhé edice a neměla k němu výhrady. V listopadu 2004 vydal CENELEC tuto druhou edici a v červenci 2005 ji vydal ČNI jako ČSN EN 50110-1 ed. 2:2005 Obsluha a práce na elektrických zařízeních.

Od 1. 1. 2006 se tím tato norma stala základní bezpečnostní normou pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních v České republice. I z těchto důvodů je norma doplněna o národní poznámky, které upřesňují některé činnosti nebo doplňují text normy. Vzhledem k dlouhé platnosti normy ČSN 34 3100 je k ní vydána i technická normalizační informace TNI 34 3100, která přímo vychází z národních zvyklostí a která má sjednotit pohled na ČSN EN 50110 a její používání v praxi. Ale pozor, TNI nenahrazuje žádný technický předpis nebo normy ani jiná legislativní opatření, která stanovují požadavky na zajištění bezpečnosti práce na EZ. Má pouze informativní charakter a slouží jako doporučení, jak je možné postupovat při obsluze a práci na EZ při dodržení požadavků, které stanovuje ČSN EN 50110-1 ed. 2. Národními zvyklostmi jsou vlastně požadavky ČSN 34 3100, které zásadně nejsou v rozporu s evropskou normou a jejichž požadavky se shodují, v některých případech mohou doplňovat požadavky ČSN EN 50110 ed. 2. TNI byla tedy vypracována pro usnadnění orientace v předmětné oblasti a pro rozpracování některých článků k zajištění bezpečnosti práce na EZ.

Obr. 1.

Jak již bylo mnohokrát řečeno, evropská norma není v rozporu se zrušenou ČSN 34 3100, ale má jinou strukturu a stanovuje minimální požadavky, které musí být dodrženy pro zajištění bezpečnosti práce na EZ. Tím má dávat větší rozhodovací možnosti vedoucím zaměstnancům a osobám, které řídí činnosti na EZ, ale zároveň před ně staví větší odpovědnost za bezpečnost osob zapojených do těchto činností.

A ještě k doplnění úvodních slov tohoto příspěvku. Někteří „opraváři normy deset minut po dvanácté“ si také stále nechtějí uvědomit, že evropské normy se do souboru ČSN přejímají překladem, tzn. že přejímané normy musí být ponechány ve schváleném znění, rozsahu a členění a nesmí v nich být nic doplňováno nebo měněno. Ve výjimečných případech lze doplnit „národní poznámku„ jako vysvětlující nebo upřesňující doplněk. Tato poznámka má však pouze informativní charakter. Aby byla normativní, musela by být schválena spolu s normou v rámci CENELEC. Tím se nevylučuje případná oprava textu normy. Takové jednání např. proběhlo na konci května 2006 na ČNI (Český normalizační institut) a bylo předneseno na zasedání technické normalizační komise TNK 22 na počátku června tohoto roku.

Základní bezpečnost na EZ musí být dána národní legislativou (zákony, vládní nařízení, vyhlášky a další) a technická norma typu ČSN EN 50110 tyto požadavky doplňuje. Jenže zrovna v této části nám naše „proevropská vláda„ mnoho dluží. A jestliže něco vytvoří, je to vesměs „nedodělek,„ který je částečně poplatný i určitému lobbismu ze strany určitých zájmových skupin nebo z něj přímo „čiší“ regulační snahy státu. I přesto, že v České republice existuje mnoho různých odborných sdružení, cechů, spolků i samostatných odborníků, nejsou jejich připomínky brány v potaz. Je to ale i chyba těchto skupin, že se nedokážou vzájemně domluvit a mluvit „společným silným hlasem„. Faktem však také zůstává, že stát nemá zájem, neboť pocit moci vše regulovat, řídit, zakazovat je v poslední době velmi silný.

Tímto poněkud delším úvodem chci uvést čtenáře do historie problému zavedení ČSN EN 50110 v české normalizaci. V podstatě již od listopadu 2003, kdy byla vydána první norma, se spolu se svými kolegy snažím ve svých přednáškách, školeních či kursech nejen upozorňovat na tuto normu, ale také ji porovnávat s předchozími normami (ČSN 34 3100 atd.). K dovršení všeho se v poslední době objevilo (dávno po schválení této normy do české normalizace) pár „opravářů normy,„ kteří argumentují špatným překladem, chybně pochopenými výrazy a tím, že původní norma byla lepší. Autorovi nepřísluší, aby komentoval překlad nebo výklad termínů, jen předpokládá, že normu překládali odborníci, navíc prošla mnoha připomínkami a komisemi (kterých jsem se měl možnost zúčastnit v rámci členství v TNK 22).

Můžeme klidně tvrdit, že je taková či jiná, možná, že některé termíny nejsou tak srozumitelné, ale norma je tu, je platná, i když nezávazná. Navíc si myslím, že spolu s TNI a národními poznámkami je dostatečně srozumitelná. Nikomu přeci nezakazuje vydávat i nadále B-příkaz, nezavádí zcela nové způsoby zajištění vypnutého stavu i práci pod napětím (PPN), vedoucí práce má v podstatě stejné povinnosti jako v ČSN 34 3100, a tak bychom mohli pokračovat. Jen to chce mít snahu vstřebat nové, upravit původní požadavky v pohledu nových předpisů. Kritizovat v tomto státě umí skoro každý, vládou počínaje a našimi spoluobčany konče (nejlépe se kritizuje v hospodách čtvrté cenové skupiny po pátém pivu). Realitou je to, že od roku 2004 jsme členy EU, převážná část občanů, i elektrikářů s tím souhlasila, a tím jsme přistoupili na nějaká pravidla – jedním z nich jsou i evropské normy.

Z mých zkušeností vyplývá, že mnoha našim kolegům „ve zbrani„ třeba vadí, že norma neřeší detailně jednotlivé postupy při práci na EZ. Tady bych však chtěl připomenout, co již říkám mnoho let (ještě v dobách „vlády jedné strany„), že třeba revizní technik je proto technikem, aby dokázal také technicky myslet a konat, aby měl takové znalosti, zkušenosti a přehled, které mu umožní dostatečně objektivně posoudit stav věcí se znalostí věci. Že to není tak docela pravda, vyplynulo např. z loňského přezkoušení revizních techniků.

Tato norma ve svých článcích pojednává o základních bezpečnostních požadavcích, ale dále tyto požadavky nerozpracovává, jak jsme zvyklí u našich národních norem. Sjednocení takové normy pro všechny členské státy CENELEC je velkým problémem, a to především z toho důvodu, že v jednotlivých členských státech jsou různé jak zvyklosti při vykonávání obsluhy údržby a revizí EZ a v tomto směru, tak i legislativa. Tato norma stanovuje pouze minimální požadavky na obsluhu a práci, nestanovuje bezpečnostní postupy, je pouze technickým doporučením.

Již od roku 2003 (vlastně ještě předtím) vysvětluji svým posluchačům, že nová norma je založena na postupech a návodech k práci, na opatřeních, která musí být učiněna, aby obsluha a práce na EZ byly bezpečné, jaké osoby a s jakou kvalifikací mohou tyto práce vykonávat, jak musí být zajištěna organizace práce, jakým způsobem se mohou pracující osoby mezi sebou dorozumívat, jakým způsobem má být určeno a zajištěno pracoviště, jaké nářadí, výstroj a přístroje mohou být používány a jaká dokumentace musí být k dispozici. Ale tohle všechno už dávno známe z ČSN 34 3100!

Někdy mám na základě dotazů některých svých kolegů dojem, že před zavedením ČSN EN 50110 tady vlastně žádné předpisy týkající se bezpečnosti práce na EZ nebyly. Jako bychom do revizních zpráv nepsali, že provozovatel musí mít svoje provozní a bezpečnostní předpisy, kterými řeší postup prací na EZ ve svých provozovnách, že musí práce vykonávat kvalifikovaný pracovník používající schválené pracovní a ochranné pomůcky, že vydáním B-příkazu a stanovením vedoucího práce a rozsahem jeho povinností zajišťujeme bezpečnost práce pracovní skupiny, že v případě zjištěných bezpečnostních závad se musí stanovit taková zvláštní opatření, která minimalizují možnost úrazu elektrickým proudem či vzniku požáru, nebo zařízení vyřadit z provozu. A tak bychom mohli pokračovat!

A co jiného říká nová evropská norma? Úplně to samé, jen občas používá termíny (podle mezinárodního elektrotechnického slovníku), které našinec nemá zažité, a proto je raději odmítá. Někteří kolegové místo, aby tyto termíny zaváděli do své praxe, raději budou kritizovat „ty nahoře, kteří si stále vymýšlejí novinky, aby jim otrávili život a ukazovali, kterým otvorem je nejlépe vstupovat do Evropské unie.„

Ještě na konci roku 2005 při školeních firem, a to nejenom při zatím povinné vyhl. 50/78 Sb., jsem se setkával s převažujícím nezájmem především vedoucích pracovníků těchto firem. Když si uvědomíme, že tato norma vlastně platí již od konce roku 2003, je to velmi smutné. Smutné především proto, že i přes veškerou popularizaci na mnoha školeních se velká část pracovníků (bohužel především ve vedoucích funkcích) k tomuto problému staví více než formálně, ostatně jako se stavěli k bezpečnostním předpisům i dříve. Systém „mít na to papír,„ který se stále častěji objevuje v odborné praxi, bezesporu souvisí s regulačním a řídicím způsobem státu, kde „mít papír„ je důležitější než něco znát a umět – přesto je tento současný stav docela závažný.

Jen pro úplnost doporučuji těmto „odborníkům„, aby si uvědomili, že k 1. 7. 2005 vyšel nový zákon o inspekci práce a novelizovaný zákon o státním odborném dozoru (zákon 174/68 Sb.). Zhruba polovina paragrafů zákona o inspekci práce řeší „odměnu státu„ za prokázané delikty právnických i fyzických osob, začínající na dvou stech tisících a končící na pěti milionech korun českých. Jen si vzpomeňte, vážení kolegové revizní technici, kolik jste zaplatili za přezkoušení revizních techniků, jaké částky musíte odvádět státu na sociální a zdravotní pojištění a kolik z této částky dostanete od státu zpět! Co budou muset zaplatit provozovatelé – odpovědné osoby za EZ, aby pochopili, že bezpečnostní předpisy nejsou „buzerací úředníků Evropské unie„, ale jsou tady pro ně, aby minimalizovali rizika úrazu či požáru u svých zaměstnanců. Jen se s nimi musí seznámit, a když to neumí, tak najít takového odborníka, který tomu rozumí.

V dalším textu se budu zabývat některými pojmy a pravidly nové ČSN EN 50110, které vnášejí zmatek a nejistotu do řad elektrotechniků i revizních techniků (RT). Výčet nemůže a ani nechce být úplný, protože toto téma je tak rozsáhlé a důležité, že zcela určitě budou následovat i příspěvky další, nejen moje, ale i dalších autorů!

Pro které oblasti vlastně nová norma platí?

Norma platí pro obsluhu EZ, pro práci na EZ a práce v blízkosti živých částí. Stanovuje základní požadavky a minimální opatření, které musí být splněny, aby veškeré činnosti byly vykonávány bezpečně. Norma tedy neplatí pro laiky, ale začíná od požadavků na osoby seznámené. Pro upřesnění § 3 vyhl. 50/78 Sb.: Základní požadavky jsou dále stanoveny technickými předpisy a místními provozními a bezpečnostními předpisy, za jejichž vypracování je zodpovědná právě osoba odpovědná za EZ. Jinak lze tedy říci, že zásady této normy lze použít pro činnosti na těch EZ, pro která nejsou vydány samostatné bezpečnostní normy nebo opatření. Zde také pozor! Norma ČSN EN 50110 ed. 2 nemůže platit izolovaně od ostatních norem, a proto je nutné používat i další normy a dokumenty, na které se odvolává nebo s nimi souvisí. Další velmi rozšířený omyl! Mnoho našich kolegů, včetně RT, stále bere normy typu EN i IEC jako normy jedinečné, bez vazeb a souvislostí na zbytek norem a dokumentů. Stále zde přetrvává zvyk z minulých dob, kde normy byly závazné, požadavky byly striktní, odchýlení bylo možné pouze po udělení výjimky ze strany státního odborného dozoru. A taky to bylo velmi pohodlné a neprůstřelné. Při této příležitosti upozorňuji čtenáře na soubor ČSN 33 2000 (IEC 364), kde jsme se mohli v podstatě poprvé setkat s tím, že normy nejsou individuální, ale jejich vnitřní vazby jsou natolik silné, že jediným správným způsobem jejich použití je použít je jako soubor.

Jenže i po deseti letech používání tohoto souboru stále existuje velká část elektrotechniků, bohužel i revizních techniků, která nový systém stále nechápe a především ho nedokáže efektivně použít! Viz též přezkoušení revizních techniků v roce 2005. A pak se není co divit, když z těchto řad elektrotechniků se stále ozývají kritické hlasy o „novotách a buzeraci z Evropy„.

Jednou z nových definic, které v původní ČSN 34 3100 nebyly, jsou pojmy jako elektrické nebezpečí či riziko. Požadavky na vyhodnocení rizik a nebezpečí se však uvádějí v jiných závazných předpisech, jako např. v zákoníku práce.

Provozovatele podle ČSN 34 3100 v nové normě nahrazuje osoba odpovědná za EZ. Tato osoba odpovídá za to, že EZ je udržováno a provozováno podle platných technických předpisů a norem a je revidováno ve stanovených termínech. A také samozřejmě za to, že činnosti vykonávané na EZ vykonávají osoby s příslušnou elektrotechnickou kvalifikací (zde především vyhl. 50/78 Sb.). Speciálně tento termín byl při zavádění předmětem někdy až vášnivých diskusí, zejména z důvodů kvalifikace této osoby. Připomíná mi to stejně vášnivé diskuse v dobách „vlády jedné strany„, kdy se totéž řešilo s pojmem provozovatel. To je totiž pojem i problém, se kterým se potýkal, potýká a bude i potýkat každý RT, který vykonává revizi EZ, ať již dodavatelsky nebo jako zaměstnanec. To je totiž ta osoba, která revizní zprávu podepisuje, za EZ odpovídá a zajišťuje odstraňování zjištěných závad. Stále tady totiž platí, že velká většina provozovatelů (osob odpovědných za EZ) od RT vyžaduje pouze „papír„, který potřebuje např. pro ISO a který předkládá při kontrole, a nějaké závady, natož konstatování, že „elektrické zařízení není schopno bezpečného provozu„, ho naprosto nezajímá (to v lepším případě), nebo ho tak vytočí, že zvažuje odvetná opatření na RT, a to podle toho, zda je to zaměstnanec nebo podnikatel. Je tedy zatím úplně jedno, zda se manažer jmenuje „provozovatel„ nebo „osoba odpovědná za elektrické zařízení“, pokud se nezmění přístup těchto, většinou lépe placených osob než RT k vyhodnocování zjištěných rizik a jejich minimalizaci. Již jsem o vztahu RT versus provozovatel napsal a řekl hodně. Bohužel sami naši kolegové RT případnou nápravu sami bojkotují, především kvůli obavám, že by přišli o práci. Zde však hraje především svou nezastupitelnou roli stát, který svým naprostým nezájmem o danou problematiku umožňuje tento formalismus držet při životě, přestože neustále vydává více a více regulačních a omezujících zákonů, které jakoby náhodou omezují činnost osob samostatně výdělečně činných, neboť jak objektivní a nezávislý musí být RT, který je bytostně závislý na mzdě svého „provozovatele„?

Obr. 2.

Ale vraťme se k nové normě. Pojmy jako ochranný prostor a zóna přiblížení souvisejí se vzdálenostmi při PPN či práci v blízkosti živých částí a s těmito pojmy se elektrotechnici setkávali již dříve, ač pod jiným názvem.

Norma sama však již nedefinuje oblíbené termíny, jako je práce pod dozorem, dohledem a podle pokynů – tyto pojmy jsou však uvedeny v národní příloze této normy a v TNI 34 3100, takže je lze stále používat jako „oblíbenou otázku„ při zkouškách odborné způsobilosti. Nové názvy jako elektrická práce (např. zkoušení, měření, údržba, montáž, revize) a neelektrická práce (např. stavební činnost, výkopy, natírání apod.) jsou svým významem jasné každému soudnému elektrikáři.

Jako „červená niť„ se celou novou normou vine základní princip: „Před zahájením každé práce musí být stanoven její postup, vyhodnocena rizika, která jsou s touto prací spojena, a stanoveno, jaké osoby mohou tuto práci vykonávat, jejich počet, způsob seznámení, a jaká jsou stanovena bezpečnostní opatření, aby práce byla bezpečná. A pokud pracuje více osob, musí být stanoven a jmenován vedoucí práce. V případě složité práce pak musí být příprava provedena písemně.„

A když se, vážení páni kolegové, zamyslíte, nepřipomíná vám tento text něco, co je v naší paměti již dávno uloženo, jen se občas používají nezvyklé pojmy a názvy? Snažím se čtenářům tohoto článku i našim „spolutrpitelům v oboru„ připomenout, že evropská norma podporuje zcela stejné principy bezpečnosti práce na EZ jako normy dříve platné (především tedy ČSN 34 3100 atd.), jen to říká jiným jazykem i způsobem. Není to tedy „bezduché“ převzetí byrokratického předpisu EU, ale jen respektování předpisů platných v EU, do které jsme dobrovolně vstoupili, a přijali tak určitá pravidla v tomto společenství platná. Stále také platí naše národní předpisy, v tomto případě zejména vyhl. 50/78 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, která nemá v Evropě obdobu, jež by však po určité novelizaci mohla sloužit jako vzor pro ostatní státy. V podstatě většina požadavků na kvalifikaci uvedených v ČSN EN 50110 ed. 1 i ed. 2 je zakotvena v této vyhlášce, přesto vznikají zcela specifické, místy až nesmyslně byrokratické návrhy na zásadní změny způsobů prokazování odborné způsobilosti, které jsou někdy zcela v rozporu nejen se zvyklostmi v EU, ale i s národními zvyklostmi.

Nejhorší však je, že čím větší nesmysl, tím víc na něj stát slyší – především že může řídit, přikazovat, regulovat, pochopitelně za nově zřízené poplatky, které je nutné průběžně zvyšovat, abychom si stále uvědomovali, „jak jsme neschopní cokoliv udělat samostatně, bez laskavé náruče státu, který vše, co činí, činí pro blaho nás všech, jen se nás neptá na náš názor, on všechno ví nejlépe.„

Postupy uvedené v nové normě lze rozdělit zásadně na dva:

Běžné provozní postupy
Tedy provozní činnosti jako např. manipulace určené ke změně stavu EZ nebo odpojení či připojení zařízení pro práce na něm. Tyto činnosti musí schválit osoba odpovědná za EZ. Patří sem také další běžné pracovní činnosti typu kontroly, jako je měření, zkoušení a revize.

Pracovní postupy
Zde je nutná spolupráce vedoucího práce a odpovědné osoby. Jinak řečeno – vedoucí práce musí odpovědnou nebo jí pověřenou osobu informovat o povaze práce, místě a důležitosti této práce. Odpovědná osoba tedy musí být vždy o práci informována a musí činit taková opatření, aby práce byla vždy bezpečná a neohrožovala ostatní provoz – při složité práci dokonce musí postupy stanovovat písemně. Samozřejmostí je tedy i seznámení pracujících osob s průběhem práce před jejím zahájením, což ne vždy je v praxi zcela zřejmé.

Pracovní postupy se dělí na tři různé způsoby:

  • práce bez napětí,
  • práce pod napětím (PPN),
  • práce v blízkosti živých částí.

Všechny tyto postupy jsou založeny na používání ochranných opatření proti úrazu elektrickým proudem a účinku zkratu a elektrického oblouku (ochrana proti požáru).

Pojem ochranná opatření již známe ze souboru ČSN 33 2000. Princip je zcela totožný, volíme pro příslušné EZ taková ochranná opatření, která respektují místo, způsob, druh, použití a další parametry EZ a která umožňují zvolit takovou ochranu před úrazem elektrickým proudem, jež bude optimální právě pro toto EZ.

Zcela stejné principy zavádí i nová ČSN EN 50110, navíc téměř totožná s požadavky předpisů řady 3431. Jen některým našim kolegům lépe vyhovuje kritizovat než hledat nová řešení a nové souvislosti.

Zde uvedený příspěvek má být jakýmsi úvodem do problematiky zavedení nové ČSN EN 50110 ed. 2 do praxe nejen RT, ale i běžných elektromontérů.

Doufám, že tato nová norma se dostane do povědomí široké elektrotechnické veřejnosti, zrovna tak, jako se to stalo se souborem norem ČSN 33 2000 (Elektrické instalace budov) v minulých letech. I když po loňských zkušenostech s přezkoušením RT nebuďme zase tak velkými optimisty! A aby tento optimismus byl na místě, k tomu má posloužit i tento krátký článek.

Literatura:
ČSN EN 50110 1+2:2003.
ČSN EN 50110 ed. 2.
TNI 34 3100.
ČSN 34 3100-09.
KRAMERIUS, B.: Zkušenosti se zaváděním ČSN EN 50110 ed. 2:2005.
VALENA, M.: Příspěvky. In: 16. aktiv RTEZ, Kladno, říjen 2005, autorský výběr.
ARTEZ 2006, 1-2/2006, autorský výběr.
VALENA, M.: Přednáška. Amper, 2006.