časopis z vydavatelství
FCC PUBLIC

Aktuální vydání

Číslo 10/2021 vyšlo
tiskem 1. 10. 2021. V elektronické verzi na webu 1. 11. 2021. 

Téma: Elektroenergetika; Kvalita elektřiny; Obnovitelné zdroje energie

Hlavní článek
Lokální specifika Jihočeského kraje s ohledem na využívání automobilů s alternativními druhy paliv

Mechanizmus pracující s elektromagnetickými impulzy (?)

PhDr. Věra Vlková, CSc. |

Nejde vůbec o technickou stránku věci, ale o správnost pravopisného řešení, o psaní z ve slovech mechanizmus a impulz. Mnozí uživatelé jazyka budou přísahat na to, že takhle je to všechno v nejlepším pořádku, zatímco jiní mohou zcela oprávněně protestovat. Do jisté míry přitom může jít o záležitost generační, protože zdaleka ne všichni vyrostli na stejném vydání Pravidel českého pravopisu. A někteří budou navíc tvrdit, že uvedené řešení je přímo ideální, protože je v souladu s požadavkem pravopisné jednoty – jinými slovy „když novější psaní se z, tak přece v obou případech“. Skutečně to ale právě takhle všechno platí? – Podívejme se na to blíže.

 

Úpravy pravopisu

K úpravám dochází průběžně od doby, kdy pravopisná kodifikace existuje. Mnohdy jsou to jen jednotlivosti, které se postupně začleňují do již existující kodifikace. Obvykle při tom jde o řešení pomocí dublet, tedy o doplnění další podoby k té, která již jako spisovná funguje (to se týkalo např. pozdějšího psaní prezident nebo univerzita vedle již existujících podob president, universita v předchozích Pravidlech českého pravopisu). Při takovémto postupu se ale často stává, že uživatelé jazyka podobné změny ani nezaregistrují. Nebo jim nepřikládají valný význam, protože vlastně tak jako tak nelze udělat chybu. Čas od času si však jazyková situace vyžádá úpravy rozsáhlejší a komplexnější, nové systémové řešení, které vede k celkové revizi a k novému vydání Pravidel českého pravopisu. Cílem bývá především přizpůsobení dobovému úzu a pravopisné sjednocení v zájmu celonárodní srozumitelnosti.

K poslední pravopisné úpravě došlo v češtině už před téměř třemi desítkami let. Jejím důsledkem a výsledkem byla nová verze Pravidel českého pravopisu, jimiž se od té doby řídíme nebo bychom se alespoň řídit měli. Nemělo by příliš smysl se zde zabývat tím, v čem už tak úplně nevyhovují a rozcházejí se s dnešním jazykovým územ. Důležitější je zaměřit se na to, v čem se nejčastěji náš současný způsob psaní rozchází s pokyny a požadavky, které jsou v nich obsaženy. Tedy na to, co nám i po tolika letech stále působí rozpaky a problémy. Jedním z nejvýraznějších jevů, který setrvale vzbuzuje pochybnosti a působí těžkosti, je psaní s a z v přejatých slovech. V našem případě mimo jiné proto, že tu na jedné straně figurují typy jako mechanismus/mechanizmus, magnetismus/magnetizmus, organismus/organizmus a na druhé straně pak typy jako impulz/impuls, pulz/puls, pulzní/pulsní, pulzace/pulsace. Běžní uživatelé jazyka obvykle mezi oběma těmito typy neshledávají žádný rozdíl – v obou případech se „s“ vyslovuje jako „z“ – a zacházejí s nimi naprosto stejně a zcela automaticky volí psaní se z. To však není tak úplně v souladu s platnými požadavky na pravopisnému řešení. Abychom pochopili, v čem je háček a kde děláme chybu, je zapotřebí podívat se zpátky do historie.

 

Mechanizmus versus mechanismus

Předchozí Pravidla českého pravopisu, která s průběžnými drobnějšími úpravami platila od roku 1957 do roku 1993, nás před podobnou situaci nestavěla. U slova mechanismus kodifikovala pouze jedinou pravopisnou podobu se s, ale vedle toho už pak později připouštěla dvojí podobu u slov jako mechanisace/mechanizace, mechanisační/mechanizační, mechanisátor(ka)/mechanizátor(ka), mechanisovat/mechanizovat – uváděno v tomto pořadí. Z toho při tradičním pojetí, podle něhož se má dávat přednost podobám uváděným na prvním místě, vyplývalo, že bude-li se psát ve všech uvedených i odvozených výrazech vždycky s, bude to v souladu s platnými pravopisnými požadavky a nelze tak udělat chybu. Nebyl proto žádný zvláštní důvod si nad tím dále lámat hlavu.

Jedním ze záměrů Pravidel českého pravopisu, která je nahradila, bylo více sblížit pravopis přejatých slov s jejich současnou spisovnou výslovností a nabídnout systémové řešení. Tak došlo k tomu, že psaní z buď vedle původního s, anebo namísto něj se výrazně rozšířilo. Značně také vzrostl počet kodifikovaných tvarů, které jsou akceptovatelné jako spisovné. Ve slovech zakončených ve výslovnosti na [-izmus] se tak podle poslední pravopisné úpravy může psát s i z. Podoby psané se z se v nich dokonce uvádějí na prvním místě, což signalizuje, že by se jim měla dávat přednost. V souladu s tím byly zpracovány také další paralelně řešené jazykové příručky, mimo jiné třeba Slovník cizích slov. Poněkud stranou však přitom zůstává jedno výrazné a velmi podstatné „ALE!“.

Navzdory tomu, že řešení bylo projednáno se všemi zainteresovanými stranami a že odborná i laická veřejnost byla na nové pravopisné řešení dlouhodobě připravována, se situace nečekaně zkomplikovala. Bezprostředně po vydání nových Pravidel českého pravopisu se zdálo být všechno v pořádku. Drtivá většina novin a časopisů bez jakýchkoliv problémů na nově upravený pravopis přešla a pomáhala tak k jeho zafixování. V dostatečném předstihu na něj byla rovněž připravována škola, takže i tam šlo všechno víceméně hladce. O něco málo později se však kolem nové pravopisné úpravy doslova rozhořely vášně. Téměř přes noc se stala celonárodním problémem číslo jedna. A jak už to obvykle bývá, posléze zcela převládly emocionální přístupy a soudy nad racionálními. Tím se zpochybnilo i to, co si objektivně pochybnosti ani kritiku nezasluhovalo. Po řadě různých peripetií, v nichž přestávalo jít o snahy o konstruktivní řešení a zdaleka ne vždy také šlo pouze o záležitosti spojené s pravopisem, bylo zapotřebí se k tomu oficiálně postavit. Lze přitom jen litovat, že v případě Pravidel českého pravopisu není zvykem nejprve vydat něco podobného, jako je předběžná technická norma, která je určena k ověření, a na základě reakcí odborné i laické veřejnosti pak teprve s odstupem vypracovat finální podobu. To by bezpochyby mnohé usnadnilo a zjednodušilo.

 

Dodatek k Pravidlům českého pravopisu

Připomínky k pravopisným změnám byly projednány na konferenci, kterou na doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zorganizoval Ústav pro jazyk český jakožto tradiční zpracovatel a garant pravopisných úprav a oficiálních pravopisných příruček. Po dalších jednáních pak komise pověřených pracovníků Ústavu pro jazyk český a zástupců vysokých škol vypracovala samostatný Dodatek, který byl stvrzen výnosem ministra školství Ivana Pilipa (proto také někdy bývá označován jako Pilipův dodatek). Tento výnos byl prohlášen za závazný pro školskou praxi. Zásadní komplikace pro širokou veřejnost ovšem tkví v tom, že Dodatek nebyl v pozdějších vydáních Pravidel zapracován do hesel slovníkové části. Uvádí se pouze na konci knihy, někdy dokonce jen pod hlavičkou „Pravopisná poznámka“, kde si ho nezasvěcení povšimnou jen stěží, natož aby mu byla věnována náležitá pozornost. Ten, kdo pracuje pouze se slovníkovou částí příručky, tak může podlehnout poněkud zkresleným představám. Platná Pravidla českého pravopisu a stejně tak i další paralelně vydávané slovníkové příručky, v nichž už Dodatek rovněž není zapracován, v tomto ohledu svým způsobem klamou tělem.

Cílem Dodatku je do jisté míry korigovat jak základní pravidla představená v úvodu Pravidel českého pravopisu, tak i jejich realizaci v pravopisném slovníku. Korekce se týkají především pravopisu slov přejatých – psaní s a z a označování délky samohlásek – a vedle toho pak také několika dalších jednotlivostí.

Pro nás je podstatné, že v souladu s tímto Dodatkem se ve slovech zakončených ve výslovnosti na [-izmus] považují za základní a univerzálně platné podoby psané se s (což představuje návrat k původní pravopisné podobě). Naproti tomu podoby psané se z jsou hodnoceny jako příznakové. To znamená takové, které mají další specifické charakteristiky, jež jejich stylové využití omezují. Podoba se z tedy v tomto případě nemá nic společného s preferovaným, modernějším, progresivnějším nebo prestižnějším způsobem psaní, jak se mnozí ze setrvačnosti stále domnívají. Naopak signalizuje „nižší“ stylovou úroveň, a tudíž nevhodnost pro užívání v oficiálních spisovných projevech. Vedle toho navíc také může dodávat výrazu pejorativní nádech. Toho se v některých typech jazykových projevů hojně využívá a slova psaná se z jsou tu chápána vyloženě jako hanlivá. To se týká třeba psaní fašizmus, hyenizmus, populizmus, feminizmus, alibizmus... ve zjevně pejorativním významu a kontextu. V podobných případech to lze považovat za funkční využití pravopisných prostředků. Obvykle se takto píší rovněž pojmenování nepatřící do sféry spisovného jazyka, jako např. podpantoflizmus, polopatizmus, jánabráchizmus apod. Na ty se sice pravopisná pravidla nevztahují, nelze však zapomínat na to, že na jejich pozadí jsou vnímány a hodnoceny i neutrální spisovné výrazy.

Pro oficiální spisovné vyjadřování, a tedy i vyjadřování odborné, se z uvedených důvodů doporučuje u slov zakončených ve výslovnosti na [-izmus] dávat přednost podobám se s. To znamená psaní analfabetismus, botulismus, determinismus, dynamismus, eklekticismus, fatalismus, feudalismus, formalismus, gigantismus, humanismus, impresionismus, kanibalismus, kolonialismus, konformismus, kubismus, liberalismus, magnetismus, mechanismus, mikroorganismus, nanismus, okultismus, organismus, perfekcionismus, prakticismus, racionalismus, realismus, revmatismus, sadismus, tradicionalismus, urbanismus, vandalismus...

 

Impulz versus impuls

Jakkoliv by se to na první pohled mohlo nabízet, tento typ není z pravopisného hlediska totožný s typem předchozím. Ve slovech zakončených v 1. pádě na skupinu vyslovovanou jako [-ns, -rs, -ls] a v ostatních pádech a ve slovech odvozených vyslovovanou jako [-nz, -rz, -lz] se podle Dodatku k Pravidlům českého pravopisu vedle psaní z považuje zpětně za správné také psaní s. V tomto případě ale podoby se z a s nejsou stylově rozlišeny. Podoby jako pulz/puls, pulzní/pulsní, pulzační/pulsační, pulzace/pulsace, pulzovat/pulsovat; impulz/impuls, impulzní/impulsní, impulsový/impulzový; kurz/kurs, kurzista/kursista, kurzovné/kursovné, kurzovní/kursovní, konkurz/konkurs, rekurz/rekurs; reverz/revers, reverzibilní/reversibilní, reverzace/reversace; dispenz/dispens, dispenzární/dispensární, dispenzace/dispensace  atd. se tedy hodnotí jako zcela rovnocenné dublety. Teoreticky je lze tedy používat bez jakéhokoliv omezení. To však neznamená, že s nimi můžeme zacházet zcela libovolně nebo náhodně. Požadavek pravopisné jednoty pro všechny oficiální texty skutečně neustále zůstává v platnosti, naopak se na něj klade stále větší důraz. V rámci jednoho textu nebo souboru textů proto nelze považovat za správné, když se u jednoho typu pojmenování (natož u jednoho a téhož pojmenování!) pravopisné podoby střídají. Psaní na jedné straně pulz, pulzovat, impulz…, ale na druhé straně třeba pulsace, pulsový, impulsní … nelze hodnotit jako správné ani jako dostatečně kultivované. Ve spisovných jazykových projevech všeho druhu to však bývá nepříjemně častým jevem. Vzhledem k současnému pravopisnému úzu je přitom nepoměrně snadnější dostát požadavku zachování pravopisné jednoty textu tehdy, budeme-li tento typ výrazů psát se z, protože tomuto způsobu psaní se dnes jednoznačně dává přednost.

 

Závěr

Pokusili jsme se ukázat, že na psaní různých typů zdánlivě obdobných výrazů nelze vždycky používat stejný metr. Jakkoliv mnohdy existuje dvojí možnost psaní, neznamená to ještě, že obě alternativní podoby jsou přijatelné vždy a za všech okolností. Je třeba brát v úvahu rovněž příslušné stylové charakteristiky, které užívání pravopisných podob vymezují a omezují. S tím souvisí rovněž to, že k požadavkům týkajícím se pravopisné jednoty se nelze stavět jen mechanicky, ale je třeba brát vždy ohled také na stylové charakteristiky daných typů pojmenování. Náležité pravopisné řešení nadpisu by tedy mělo vypadat takto: Mechanismus pracující s elektromagnetickými impulzy.