časopis z vydavatelství
FCC PUBLIC

Aktuální vydání

Číslo 11/2021 vyšlo
tiskem 4. 11. 2021. V elektronické verzi na webu ihned. 

Téma: Elektrické rozváděče a rozváděčová technika; Pohony a výkonová elektronika

Hlavní článek
Elektromobilita 2021

Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (26)

PhDr. Věra Vlková, CSc. | Česká agentura pro standardizaci |

Zrádné slovesné dvojice

Snad u každého ze slovních druhů se setkáváme s dvojicemi, a někdy dokonce i větším počtem pojmenování, jejichž psaná i mluvená podoba jsou si značně blízké. Tato podobnost vede k tomu, že je uživatelé jazyka nezřídka vzájemně zaměňují, aniž by však ve skutečnosti byla synonymní, a tedy také zaměnitelná. Některé z takovýchto záměn jdou na vrub subjektivního jazykového povědomí a individuálního použití. Ty bývají méně nebezpečné, protože se sice tu a tam někde vynoří, ale pak zase rychle zapadnou, aniž by stačily ovlivnit rozsáhlejší počet uživatelů jazyka a spolu s tím také jazykový úzus. Naproti tomu u jiných jde o zafixované přehmaty, které se vlivem rozsáhlejšího a opakovaného používání vloudily do všeobecného povědomí, zakotvují v něm stále hlouběji a v mnohem širším rozsahu a ovlivňují nás více, než si obvykle uvědomujeme. V důsledku toho se pak často vyjadřujeme neadekvátně, aniž bychom to přitom vůbec tušili. Proto není ani trochu od věci podobné nenáležitě zaměňované protějšky připomínat a upozorňovat na jejich skutečné významy a v souvislosti s tím na jejich patřičné užití. Proto se teď blíže zaměříme na několik slovesných dvojic, které se často, leč zcela neodůvodněně a neprávem, vzájemně zaměňují.

 

Ustavit versus ustanovit

K záměně těchto dvou sloves svádí nejen jejich podobné tvoření a to, že také podobně znějí, ale především to, že v jejich významech – jakkoliv rozdílných – je obsažen jeden společný významový rys.

Dokonavé předponové sloveso ustavit (se) je odvezeno od dnes už řídkého slovesa stavit a souvisí se slovesem postavit. Užívá se ve významu „vytvořit, utvořit, zřídit, založit, konstituovat, sestavit, zorganizovat“ (instituci, organizaci apod.) – srov. např. ustavit vládu; ustavit obchodní společnost; ustavit spolek; ustavit meziresortní komisi; ustavit pracovní skupinu; ustavit vojenskou divizi; ustavila se nová strana. Odtud potom také slovesné přídavné jméno ustavující užívané v odpovídajícím významu, tj. např. ustavující sněm, schůze, shromáždění atd. Méně frekventovaná nedokonavá podoba tohoto slovesa je ustavovat (se).

Předponové sloveso ustanovit je rovněž dokonavé. Na rozdíl od slovesa předchozího však významově souvisí s jednoduchým slovesem stanovit, které znamená „určit, vymezit, jmenovat, nařídit“ – srov. např. ustanovit zplnomocněného zástupce; ustanovit znalce, poradce; ustanovit někoho dědicem; ustanovit precedent; být ustanoven nástupcem. Jeho nedokonavá podoba je ustanovovat.

Od tohoto slovesa jsou odvozena slovesná podstatná jména ustanovení s významem „úřední rozhodnutí, nařízení“ – např. ustanovení zákona, vyhlášky, technické normy; obecná ustanovení, dodatečná ustanovení…, a ustanovovatel (tj. ten, kdo ustanovuje) a také slovesné přídavné jméno ustanovovací – např. ustanovovací dekret.

Přes uvedené odlišnosti lze v některých kontextech použít tvary jak od slovesa ustanovit, tak i od slovesa ustavit. Jistý významový rozdíl tu sice bude stále přítomen, ale bude vcelku zanedbatelný – srov. např.: ministr ustavil komisi (tj. sestavil, vyhledal vhodné členy) i ministr ustanovil komisi (tj. určil, jmenoval). Konkrétní řešení tedy souvisí s mírou přesnosti vyjadřování. Na tu se zejména v běžně mluveném jazyce tak velký důraz obvykle neklade. Naproti tomu, pokud jde o oficiální vyjadřování, zejména administrativní a odborné, neměli bychom se na možnost volnějšího nakládání s těmito výrazy příliš spoléhat, tam už je zapotřebí dbát na významovou přesnost a jednoznačnost sdělení. Zvláště v případech, kdy se oba významy, a tedy i obě slovesa setkávají v jediné větě nebo souvětí nebo se vyskytují v blízkém kontextu, je třeba věnovat volbě vyjadřovacích prostředků náležitou pozornost – srov. např. k tomuto účelu byla ustavena (= zřízena) výběrová komise a jejím předsedou byl ustanoven (= jmenován) ředitel personálního odboru.

V případě těchto sloves mohou naše pochybnosti a stejně tak i naše pochybení do jisté míry vycházet také z toho, že uvedená dvě slovesa ve starším jazyce takto rozlišena nebyla, k tomu došlo teprve pozdějším vývojem v souvislosti se stále rostoucími potřebami významové diferenciace a specializace. Nejlépe to lze ilustrovat na tom, že základní zákon státu se označuje jako ústava (pojmenování vychází ze slovesa ustavit), zatímco souhrn základních pravidel pro činnost institucí, organizací, společenství, spolků a nejrůznějších uskupení se označuje jako stanovy (a souvisí tedy se slovesem stanovit). Nic z toho nás však neopravňuje k tomu, abychom významové rozdíly obou uvedených sloves, tak jak se stabilizovaly v dnešní češtině, ignorovali.

 

Najmout versus pronajmout

Významový rozdíl těchto dvou sloves se v současném jazyce postupně stírá a v běžném vyjadřování už obvykle vedle sebe fungují víceméně jako synonyma. Chceme-li se však vyjadřovat přesně a terminologicky správně, zaměňovat bychom je rozhodně neměli. To se týká zejména vyjadřování administrativního a právního, kde by nám to mohlo způsobit nežádoucí problémy zcela zásadního rázu.

Sloveso najmout/najímat je nositelem významu „převzít do nájmu“, tj. např. najmout (si) byt, pokoj, chatu, zahradu, auto apod. Vedle toho se užívá rovněž ve významu „za úplatu zjednat (k práci, k úkolu)“, např. najmout na práci, na brigádu, na sklizeň ovoce…; o ten nám však zde nejde, s ním problémy nebývají. V souvislosti s tím pak také podstatné jméno nájemce, najímatel nebo nájemník označuje osobu, která něco přijímá do nájmu nebo v nájmu něco má a která za to pak také platí nájemné.

Předponové sloveso pronajmout/pronajímat naproti tomu nese význam právě opačný, a to „dát/dávat do nájmu“ – např. pronajímat byt, dům, nemovitost, pozemek, zařízení, loď na dopravu zboží… Proto také ten, kdo něco do nájmu dává, se označuje jako pronajímatel.

Přesně vzato tu tedy jde o vztah najmout si od někoho něco versus pronajmout něco někomu, tj. o právní vztah nájemce – pronajímatel odvozený od vztahu nájem – pronájem. Jen s použitím náležitých termínů tak lze od sebe náležitě odlišit obě strany, které do vzájemného vztahu vstupují. Proto také bychom v oficiálním vyjadřování měli tento významový rozdíl obou uvedených sloves důsledně respektovat a nakládat s oběma pojmenováními – a stejně tak se všemi pojmenováními od nich odvozenými – mnohem obezřetněji, než si lze dovolit při každodenní neoficiální komunikaci. Nezapomínejme, že zejména v právní oblasti (ale zdaleka nejen tam) tato slovesa i související pojmenování fungují jako termíny s přesně vymezeným významem.

A na doplnění ještě několik slov k jazykové stránce těchto dvou sloves. V příčestí činném a v příčestí trpném (a také u přechodníků – ty však nám dnes už příliš starostí dělat nemusí, protože v běžném vyjadřování se již téměř nepoužívají) se v současné době u obou sloves objevují dvojí tvary. V příčestí činném jsou to (pro)najal // (pro)najmul a v příčestí trpném (pro)najat // (pro)najmut. Za základní spisovné podoby se přitom považují (pro)najal a (pro)najat, avšak novější tvary (pro)najmul a (pro)najmut jsou dnes už natolik vžité, že jsou rovněž přijímány jako plně spisovné. Zdánlivě by nás tedy volba podoby vůbec trápit nemusela. Ovšem pouze do té míry, že v rámci jednoho textu bychom měli používat pouze jeden z obou typů tvoření a tyto typy v něm nestřídat.

 

Utajit versus utajnit

Tato slovesa v současném jazyce rozhodně nepatří mezi nejfrekventovanější. Podle dostupných statistik se sloveso utajit v milionu slov objevuje zhruba pětkrát a sloveso utajnit ještě mnohem méně. Přesto není od věci podívat se na ně blíže, protože uživatelům jazyka přidělávají spoustu starostí. Obě slovesa mají velmi podobnou stavbu a navíc jsou obě dvě dokonavá. Na jedné straně se tak mezi nimi příliš nerozlišuje a nakládá se s nimi zcela volně a podle individuálního vkusu, na druhé straně se však přitom řada uživatelů jazyka domnívá, že utajnit je pouze nesprávná a nespisovná podoba slovesa utajit, a nemá tudíž právo na samostatnou existenci. Tento názor do jisté míry podporují i běžné počítačové korektory, které toto slovo neregistrují, takže se pak u něj v textu objevuje chybové hlášení.

Sloveso utajit je dokonavým protějškem k běžnějšímu a frekventovanějšímu slovesu tajit (to najdeme v milionu slov asi osmnáctkrát). Užívá se ve významu „zatajit, zamlčet, skrýt, (u)držet v tajnosti“, tj. např. utajit svůj záměr; utajit přípravy k útoku; utajit plány, úmysl, radost, zlost, překvapení…

Pokud jde o sloveso utajnit, je třeba hned na začátku zdůraznit, že není nespisovné. Je náležitě a systémově utvořeno od přídavného jména tajný, a sice stejným způsobem, jako je tomu např. např. u volný ® uvolnit, pevný ® upevnit, snadný ® usnadnit, veřejný ® uveřejnit. Takto utvořená slovesa mají společný obecný význam „učinit takovým, jako označuje základové přídavné jméno“. V našem případě tedy „učinit tajným“. Pro tento typ tvoření je sice v češtině typické především využití předpony z-: zpevnit, zjemnit, zpříjemnit, zdokonalit, zdrobnit, zpřístupnit, zviditelnit… Výjimkou však nejsou ani další předpony, popřípadě také více možností tvoření současně. Takto utvořené vícečetné dokonavé podoby přitom někdy mají zcela totožný význam, zatímco jindy mezi nimi existují drobné významové nuance – srov. např. uvolnit/zvolnit, upevnit/zpevnit, uveřejnit/zveřejnit. Vedle náležitého tvoření má sloveso utajnit navíc významnou oporu v běžněji užívaném výrazu opačného významu, a sice odtajnit. Z obecnějšího pohledu je tedy zřejmé, že jde o označení činnosti, na jejímž základě se něco stává tajným, popř. tajným být přestává – srov. např. utajnit/odtajnit dokument.

V případě sloves utajit a utajnit jde tedy o formálně velmi blízké výrazy, které se však přitom liší jak svým způsobem tvoření, tak i po stránce významové. V rámci oficiálního vyjadřování fungují jako prostředky významového rozlišení a významové specifikace, zatímco v běžném jazyce takto většinou chápány ani užívány nebývají.

 

Adaptovat versus adoptovat

A nakonec ještě alespoň jeden příklad dvojice zastupující množinu slov cizího původu. Tato dvě slovesa mají velice podobnou formu – liší se pouze jedinou samohláskou – a obě pocházejí z latiny. Způsob jejich tvoření je však odlišný a s tím pak souvisejí také jejich významové rozdíly.

Sloveso adaptovat má svůj základ v latinském adaptare, jehož význam je „přizpůsobit/přizpůsobovat“. To je tvořeno předponou ad-, která nese význam přidávání, přiřazování, připojování (zhruba ve stejném významu se používá i latinská předložka ad = do, k, u), a základem apto znamenajícím „připojovat, přidělávat“. Tím je dáno i významové využití tohoto slovesa v češtině. Funguje zde ve významu „přizpůsobit/přizpůsobovat, upravit/upravovat“ – srov. např. adaptovat budovu na současné využití; adaptovat půdní prostory na byt; adaptovat román pro film; adaptovat zrak šeru; adaptovat se na nové podmínky, na prostředí, na změny; některá cizí slova se v domácím prostředí adaptují. Užívá se tedy jednak ve vazbě adaptovat něco na něco jiného a jednak adaptovat se na něco. Ze stejného slovního základu pocházejí také podstatná jména adaptace, adaptátor, adaptér, adaptabilita, adaptabilnost, adaptivnost…, přídavná jméno adaptabilní, adaptivní (= souvisící a adaptací, adaptací vzniklý), adaptační… nebo příslovce adaptabilně, adaptivně

Na rozdíl od toho sloveso adoptovat vychází z latinského opto, které nese význam „vybrat, vyhlédnout (si), zvolit si“, k němuž je připojena stejná předpona ad- jako v předchozím případě, která zpřesňuje jeho terminologický význam. V češtině má toto sloveso dva příbuzné významy: 1. „osvojit, přijmout za vlastní“ – např. adoptovat dítě, syna, sirotka…; 2. přijmout (za své) někoho nebo něco vůbec – např. adoptovat něčí názory, postoje…. S tím pak dále souvisejí podstatná a přídavná jména fungující rovněž jako termíny, např. adopce, adoptant/adoptantka; adopční, adoptivní (= 1. kdo přijal cizí dítě za vlastní – adoptivní rodiče; 2. kdo byl přijat za vlastního – adoptivní dcera).

 

Závěr

Podobných dvojic existuje v češtině (jako ostatně ve většině jazyků) značné množství a obeznámenost s jejich přesnými významy a nakládání s nimi je ve velké míře individuální záležitostí. Proto také není dost dobře možné sestavovat žebříčky nejproblematičtějších protějšků a na jejich základě se pouštět do rozsáhlejšího zevšeobecnění. Jednotliví uživatelé jazyka mívají problémy s rozdílnými typy vztahů i se zcela odlišnými konkrétními dvojicemi. To, co je pro jednoho téměř banální samozřejmostí, může být pro jiného nepřekonatelnou překážkou. Proto také se tento příspěvek soustřeďuje hlavně na představení několika různých typů takovýchto dvojic a snaží se ukázat, v čem mohou jejich vzájemné rozdíly spočívat, jak k nim přistupovat a jak s nimi v jazykovém projevu nakládat.

Samostatnou kapitolu v tomto ohledu představuje užívání cizích slov. To nezřídka působí potíže nejen pravopisné, ale také významové. Nejrůznější záměny tu bývají mnohem častější než u slov domácího původu. Některé z nich při tom mohou být vcelku pochopitelné a lze je do jisté míry i předpokládat, zatímco jiné se jeví spíše jako více či méně kuriózní. Mezi ty druhé se řadí např. přespříliš volné (a překvapivě časté) nakládání se slovesy delegovat, deklarovat, deklamovat, deklasovat a jejich vzájemné záměny, které podle okolností budí buď veselí, rozpaky, anebo nedorozumění.

Slova, která mají podobnou formu, bývají potenciálně nebezpečná. Přitom to, co lze v běžné každodenní konverzaci přehlédnout a tolerovat, už je zcela jinak nahlíženo a hodnoceno v oblasti oficiálního vyjadřování, ať už administrativního, právního, nebo šíře odborného. Nejsme-li si proto zcela jisti, je lépe ověřit si včas přesnou podobu i význam výrazu, který chceme použít, v některém ze současných výkladových slovníků češtiny nebo v Internetové jazykové příručce ÚJČ AV ČR (http://prirucka.ujc.cas.cz/).Nebývá rovněž od věci využít pro ověření významu také slovníky překladové. Cizojazyčné ekvivalenty, které se v nich uvádějí, nám nezřídka přiblíží významový rozsah i významové nuance problematického českého výrazu mnohem lépe a názorněji a navíc nás přinutí uvažovat v širších souvislostech. Nepovažujme proto ověřování za zbytečnou ztrátu času – pomůže nám to vyhnout se nejen případným nejasnostem, problémům a potížím, ale také nežádoucímu ohlasu u adresátů našeho jazykového projevu.

(pokračování)