Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Kdo je v elektrotechnice profesionál?

Ing. Bc. Milan Kubíček
 
V časopisu Elektro 12/2009 jste se mohli seznámit se zákonem č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů. Zkráceně je tento zákon označován jako zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. V článku jsou vysvětleny pojmy, s nimiž zákon pracuje. Na konci článku jsou pak naznačeny otázky, které se nutně musí objevit, začne-li se někdo fundovaně zabývat vazbou uvedeného zákona na oblast elektrotechniky.
 
Nelze v této souvislosti nezmínit vyhlášku č. 50/1978 Sb. Všichni, kdo se pohybují v elektrotechnických profesích nebo řídí firmy vyvíjející činnost v oblasti elektrotechniky, tuto vyhlášku znají. Byli podle ní zkoušeni nebo sami zkoušeli jiné. Zastavme se proto u této vyhlášky.
 
Vydaly ji úřady fungující v době vzniku vyhlášky. Český úřad bezpečnosti práce a Český báňský úřad ji vydaly jako prováděcí předpis k zákonu č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a zákonům dalším „z hlediska elektrotechniky nepodstatným“. Titul vyhlášky „o odborné způsobilosti v elektrotechnice“ hovoří jednoznačně. Jen a jen tato vyhláška stanoví, kdo je odborně způsobilý a kdo může tudíž pracovat v určitých profesích. V příloze č. 2 vyhlášky jsou vyjmenovány učební obory (včetně číselných kódů), jejichž absolvování je nutné, aby se zájemce o udělení statutu „pracovník znalý“ vůbec mohl ucházet. Kromě absolventů učebních oborů (tj. studia ukončeného výučním listem) se umožňuje ucházet se o status pracovníka znalého i absolventům středních a vysokých škol elektrotechnického zaměření.
 
Z právního hlediska v dané době je norma jistě správná a plně vyhovující. Svou dikcí odpovídá i duchu doby. Neustále odvolávání se na povinnosti „organizace“ a na „orgány Revolučního odborového hnutí“ to jen dokládá. Je ale také důkazem, že z pohledu současnosti je právní normou zastaralou a nevyhovující.
 
Dalším dokladem zastaralosti vyhlášky č. 50/1978 Sb. je její již zmíněná příloha č. 2. Stačí ji porovnat se soustavou oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání podle nařízení vlády č. 689/2004 Sb. Když bychom si počínali jako „právní puristé“, nesměl by v současnosti žádný z absolventů středních a vyšších odborných škol zkoušky podle § 5 a vyššího absolvovat! Jeho vzdělání není v souladu s vyhláškou č. 50/1978 Sb.
 
Tato vyhláška je totiž v rozporu už se základním zákonem našeho současného školství – se školským zákonem č. 561/2004 Sb. Ten je účinný od 1. ledna 2005, přičemž některá jeho ustanovení jsou průběžně aktualizována (např. o státní maturitě). Základní ustanovení, pojmy, druhy škol, způsoby ukončování studia na středních školách – to vše je v zákonu přesně dáno a od okamžiku účinnosti zákona to nebylo měněno.
 
Rozpory školského zákona a vyhlášky č. 50/1978 Sb. jsou na první pohled zřejmé. A tady je nutné se vrátit k zákonu č. 179/2006 Sb. Ten už patří k nové generaci právních norem, které respektují současnou ekonomickou a právní realitu.
 
V nadpisu tohoto článku je slovo profesionál. Asi každého napadne, že profesionál by měl být především odborník. A v té souvislosti musí být připomenuto, že má-li být někdo označen za odborníka, musí být jeho odbornost jednoznačně ověřena a zhodnocena. A písemně osvědčena. Dosud se tak děje podle zmiňované tři desetiletí staré a současné praxi nevyhovující vyhlášce.
 
Zkusme se však podívat na člověka pracujícího v určité profesi prizmatem trochu jiným. Je dotyčný profesionál? A je osvědčení podle vyhlášky č. 50/1978 Sb. také důkazem, že dotyčný je v dané oblasti opravdovým profesionálem?
 
Kdo je vůbec profesionál? Ve slovníku cizích slov se dočteme, že „profesionál je ten, kdo něco koná pro výdělek jako zaměstnání“. Najít v literatuře lze i výklad přídavného jména profesionální. Lze snad souhlasit s tím, že co je profesionální, postrádá procítěnost, je to jen výsledek řemeslný, bezduchý? Ano, i toto je možné se dočíst v literatuře. Je pravdou, že není daleko doba, kdy jsme všichni „věděli“, že v kanadsko-americké hokejové lize hrají „profesionálové“, a je to tudíž hokej „řemeslný a bezduchý“, zatímco jediný správný hokej nám mohou předvést jen amatéři ze „sbornoj komandy“ spolu s našimi „amatéry“ z Dukly Jihlava.
 
Zanecháme-li pohledů do minulosti, byť ne příliš vzdálené, nabízí se otázka: Co dál? A musíme si při tom uvědomit, že zmiňovaná „padesátka“ vznikla právě v době zjednodušeného pohledu na posuzování profesionalismu ve sportu. Je možné namítnout, že srovnání sportovních profesionálů a profesionálů v oblasti elektrotechniky kulhá. Připouštím, ale jen trochu. A v této souvislosti se autor tohoto článku odhodlává ke zveřejnění svého vlastního názoru. A ten říká, že každý, kdo o sobě chce tvrdit, že je elektrotechnik (elektrikář) a pracuje v dané oblasti, musí být profesionál. A to profesionál ve smyslu odborníka, který má za sebou:
a) teoretickou přípravu a praktické zkušenosti,
b) jen praktické zkušenosti získané dlouholetou praxí ve společnosti profesionálů splňujících požadavky uvedené v bodu a).
 
A nabíledni je otázka, jak posoudit, zda je dotyčný v daném oboru profesionálem na takové odborné úrovni, aby mohl samostatně v daném oboru pracovat. Laskavý čtenář jistě chápe, proč zde výslovně nehovoříme o obsluze elektrických zařízení, práci na nich pod napětím či v blízkosti částí pod napětím apod. Záměrně se vyhýbám členění na silnoproud a slaboproud. Vždyť i neodborně opravený televizor či rozhlasový přijímač mohou způsobit požár s fatálními následky.
 
Je tedy nutné jasně a přesně definovat toho, kdo smí při kontaktu s elektrickými zařízeními je jen ovládat, kdo je smí využívat laickým způsobem (např. na vysavači či televizoru stisknout tlačítko) a kdo může dělat něco víc. S jednoznačnou odpovědí, že se vlamuji do otevřených dveří, protože toto řeší naprosto jasně vyhl. č. 50/1978 Sb., nesouhlasím. Přečteme-li si pozorně § 3 a § 4 vyhlášky, zjistíme, že každý zaměstnaný člověk musí projít nějakou formou školení, o kterém je potom vyhotoven písemný záznam. Každý zaměstnanec má v určitém slova smyslu vyhlášku č. 50/1978 Sb. Možná to zní absurdně, ale jak rozumět inzerátu „Přijmeme elektromechanika do údržby kolejových vozidel, vyhláška č. 50/1978 Sb. nutná“? Může se o tuto pracovní pozici ucházet vyučený kuchař, který je srozuměn s tím, že podstoupí nějaké školení a stane se pracovníkem seznámeným či poučeným ve smyslu § 3 a § 4 vyhlášky?
 
Ukazuje se, že lidé podávající takové inzeráty, nevědí, co činí. Jsou to pracovníci personálních útvarů firem, kteří vyhlášku č. 50/1978 Sb. možná nikdy ani neviděli. A co je horší, jejich nadřízeným je majitel firmy, často vzděláním právník či ekonom. A jak je to s jejich elektrotechnickou kvalifikací? Další otázka, na kterou vyhláška č. 50/1978 Sb. neumí dát odpověď.
 
Vraťme se však k problému, kdo je v elektrotechnice profesionálem. Už dříve jsme v této souvislosti použili členění na dvě skupiny:
a) lidé mající teoretickou průpravu na nějaké střední anebo vyšší odborné škole v oboru vzdělání elektrotechnického směru a navíc praxi v oboru,
b) lidé nemající teoretickou průpravu na škole elektrotechnického směru, ale na škole s jiným technickým zaměřením a mají několikaletou (např. minimálně pětiletou) praxi.
 
A právě mezi osobami spadajícími do výše uvedeného odstavce b) lze hledat kandidáty na osvědčení o dílčí kvalifikaci podle zákona č. 179/2006 Sb. Tito lidé totiž také mohou splňovat definici profesionála, jak už o ni bylo pojednáno.
 
Shrňme na závěr základní charakteristiky profesionálů:
  • profesionál je na rozdíl od amatérů zaměstnán na plný úvazek v dané profesi, toto zaměstnání mu poskytuje základní zdroj příjmů;
  • profesionál ovládá specializovaný soubor vědomostí a dovedností, které jsou osvojeny v průběhu prodlouženého vzdělávání a tréninku;
  • profesionalita předpokládá silnou motivaci nebo vědomí poslání jako základy pro výběr profesionální dráhy;
  • profesionál využívá své znalosti a dovednosti v zájmu svého zaměstnavatele či klienta, a to nezávisle na osobních pocitech;
  • profesionál předpokládá, že vztah se zaměstnavatelem (klientem) bude založen na vzájemné důvěře;
  • profesionál obvykle vyžaduje autonomii při posuzování vlastních výkonů. Jestliže klient není uspokojen, profesionál připustí, aby k posouzení jeho výkonů byl přizván jen další profesionál – kolega v dané odbornosti.
Uvedený souhrn základních charakteristik, jež jsou vlastní profesionálům v různých oborech lidské činnosti, byl publikován již počátkem sedmdesátých let minulého století. Tedy nic nového. Autor tohoto článku si dovolil použít jako pomůcku knihu Radomíra Havlíka a Jaroslava Koti Sociologie výchovy a školy.
 
Jak naložit s vyhláškou č. 50/1978 Sb. ve vazbě na zákon č. 179/2006 Sb? Názor autora tohoto článku je jasný – vyhlášku č. 50/1978 Sb. zrušit, a to co nejdříve (ještě v roce 2010). Zákon č. 179/2006 Sb. a hodnotící standardy schválené pro dílčí kvalifikace z oblasti elektrotechniky (viz Elektro č. 12/2009) využít jako jednu z možností, jak lidem umožnit poměrně rychle prokázat, že mají vědomosti a dovednosti, které je řadí mezi elektrotechnické profesionály.
 
Bude-li připravována náhrada za vyhlášku č. 50/1978 Sb., postačí pak už jen uvést, že odbornou způsobilost k vykonávání činností v oblasti elektrotechniky na profesionální úrovni lze ověřit buď podle nové vyhlášky, nebo podle hodnotících standardů pro dílčí kvalifikace – viz zákon č. 179/2006 Sb.
 

Domnívám se, že tato varianta „zbavení se“ vyhlášky č. 50/1978 Sb. se může zdát poněkud strohá, ale za zamyšlení stojí. Samozřejmě po dotažení nezbytných právních detailů. Je zřejmé, že zkouška podle zákona č. 179/2006 Sb. by mohla nahradit vyhlášku č. 50/1978 Sb. jen v některých částech. Proto je nutné uvažovat o posuzování odborné způsobilosti v oblasti elektrotechniky dvěma souběžnými normami. Vyhláška č. 50/1978 Sb. je však již neudržitelná.