Jak na psaní výčtů I
V textech věcného stylu, především odborných, administrativních a právních a zčásti také publicistických, se setkáváme s poměrně rozsáhlým souborem výčtů různých typů. Rozmanitost vyplývá jednak z jejich stránky obsahové a jednak také z toho, že výčet je zčásti (někdy dokonce i výhradně) záležitostí grafickou a zčásti záležitostí jazykovou – gramatickou a pravopisnou. Přitom jak grafický přístup na straně jedné, tak rovněž jazykový přístup na straně druhé nabízí a preferuje specifické varianty řešení.
Výčet se díky své grafické a spolu s tím i jazykové úpravě ve větší či menší míře z daného textu vyčleňuje, dochází k jeho optickému zvýraznění. Celý text tak díky tomu získává přehledné uspořádání a poskytuje čtenáři možnost snadné orientace.
Platná Pravidla českého pravopisu připouštějí více možností a variant psaní výčtů, a to jak pro používání interpunkce, tak pro psaní velkých, popř. malých počátečních písmen u jednotlivých položek výčtu. Tyto dvě pravopisné oblasti spolu neoddělitelně souvisejí: zvolený typ interpunkce má přímý vliv na volbu velkého/malého písmena při uvádění jednotlivých položek výčtu a naopak. Je proto nezbytné řešit obě tyto záležitosti vždy ve vzájemném vztahu a nikoliv izolovaně. Jak se však ukazuje, ne každý uživatel jazyka si právě tohle s dostatečnou naléhavostí uvědomuje. Nepřetržitě se setkáváme s nejrůznějšími kombinacemi, které nemají s normativy spisovné češtiny nic společného a jsou spíše mechanickou nápodobou cizích jazyků, v současné době nejčastěji angličtiny.
V souvislosti s překlady z angličtiny a stejně tak i z dalších jazyků je zřejmě třeba stále dokola připomínat, že jak psaní velkých/malých počátečních písmen, tak interpunkční pravidla se v jednotlivých jazycích značně liší. Proto také mechanické přejímání formy použité ve zdrojovém textu nebývá vždy tím nejšťastnějším a nejpříhodnějším řešením. V českém textu je nezbytné řídit se jazykovými pravidly platnými v současné češtině a přijímat jen taková řešení, která jsou s nimi v souladu. Pro češtinu tak nezřídka bývá zapotřebí stanovit pro text překladu vlastní systém psaní výčtů (pro daný dokument, soubor dokumentů apod.) a ten pak také jednotně a systematicky zachovávat.
Základní pravidla pro psaní výčtů jsou uvedena rovněž v ČSN 01 6910:2014 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Text tohoto dokumentu je plném souladu s požadavky platných Pravidel českého pravopisu. Navíc k tomu obsahuje ještě další informace týkající se formální úpravy výčtů, které jdou nad rámec požadavků jazykových.
V současné době existují nejrůznější typy a soubory textů, pro které se vyžaduje jednotná úprava, což se samozřejmě vztahuje rovněž na psaní výčtů. V rámci platných pravidel pravopisných a v souladu s nimi si mohou jednotlivé instituce, redakce, nakladatelství a vydavatelství apod. stanovit svá vlastní firemní pravidla pro to, jak tyto výčty psát. Pokud se však s takovýmito pravidly či pokyny setkáme, měli bychom si být vědomi toho, že nejde o jediné možné a absolutní řešení, které je nutno aplikovat kdykoliv a kdekoliv. Pro určité typy textů je to nepochybně řešení účelné, užitečné a efektivní, zdaleka to však neznamená, že pro odlišný typ textu či pro jiné účely nebude vhodnější řešení jiného typu. – Ve stručnosti proto dále představujeme základní soubor možností, z nichž je možné vybírat.
Označování položek výčtů
Jednotlivé položky výčtu se označují čísly, písmeny abecedy, pomlčkami nebo jinými odrážkami. V celém dokumentu, popř. v celém souboru souvisejících dokumentů, se doporučuje používat vždy systematické a pokud možno střídmé řešení. Nejde o to, předvést co nepestřejší paletu variant, ale o to, nabídnout systematické, přehledné a uživatelsky přátelské řešení, které bude co nejlépe přispívat k orientaci v textu i k jeho významové interpretaci a nebude připouštět zbytečné pochybnosti. U stejného typu výčtu by proto měl být samozřejmostí shodný způsob řešení.
Relativně nejméně častým prostředkem bývá číslování. Je to proto, že se používá především tam, kde je jeho další funkcí naznačovat pořadí. Ve všech ostatních případech je vhodnější používat buď písmena abecedy (obvykle pro naznačení možností nebo snadnější odkazování v dalším textu), anebo pomlčky či odrážky.
Jazykové aspekty psaní výčtů
Nejde jen o jednotlivé položky výčtu, je třeba mít na vědomí, že výčet jako celek má větnou podobu. Je tvořen uvozující částí, která může, ale nemusí být ukončena dvojtečkou. Na ni pak dále plynule navazují (nebo by alespoň navazovat měly) jednotlivé položky výčtu. A aby toho nebylo málo, někdy dokonce po ukončení výčtu věta ještě dále pokračuje. Proto se obvykle vyžaduje, aby se v podobných případech používala také odpovídající větná interpunkce. Výjimkou jsou pouze řešení grafická, která interpunkční řešení suplují.
Vedle interpunkce je třeba dbát také na to, aby jednotlivé položky výčtu měly ve vztahu k uvozující části náležitou gramatickou formu. To mimo jiné vyžaduje, aby jmenné výrazy byly v náležitém pádě, aby tak text plynule navazoval a byl jednoznačně interpretovatelný. Vedle toho je nezbytné věnovat pozornost rovněž tomu, aby všechny položky ve výčtu byly řešeny jednotným způsobem. To znamená, že například tam, kde uvozující část umožňuje použít ve výčtu více různých pádů (nejčastěji to bývá první a čtvrtý), je třeba zvolit pouze jednu z obou možností a tu pak důsledně uplatňovat. Jestliže se pro jednotlivé položky používají rozdílné pády, vede to ke zhoršení orientace a k významovým nejasnostem, popř. i posunům. Z hlediska jednoznačnosti, jasnosti a přehlednosti je ideální formulovat uvozující část tak, aby mohly následovat položky v prvním pádě.
Výčet musí být jednotný také ve smyslu využití dalších jazykových prostředků. To znamená, že například tam, kde lze ve výčtu použít jak infinitiv, tak slovesné podstatné jméno, je opět zapotřebí, aby byly všechny položky řešeny buď jedním, anebo druhým způsobem, tak aby se infinitivy a slovesná podstatná jména ve výčtu nestřídaly. Dále platí požadavek, že slovesná vyjádření by měla být stejného typu. Ve výčtu by se tedy například neměla střídat slovesa v infinitivu se slovesy v určitém tvaru, aktivní a pasivní způsob vyjadřování apod.
Abychom nezůstávali pouze na úrovni teoretických rad a pouček, začněme tím, že se podíváme na několik nejběžnějších konkrétních typů, jak by řešení výčtu vypadat nemělo a proč.
PŘÍKLADY
(1) Držák šidítka se může skládat z:
– úchytky k oděvu;
– pásku;
– úchytka k šidítku;
– doplňkové součásti.
Komentář: Podoba uvozující věty zcela nekompromisně vyžaduje, aby jednotlivé položky výčtu byly v druhém pádě (vazba „skládat se z čeho“). Řešení však není jednotné, střídá se užití pádu druhého a prvního. Tím se navíc stává významově spornou poslední položka, kde si nemůžeme být jisti, zda se jedná o první pád množného čísla, anebo o druhý pád čísla jednotného. S ohledem na celkově nevyvážené řešení vzbuzuje jisté pochybnosti rovněž položka první, protože také zde by takto mohlo přicházet v úvahu jak číslo jednotné, tak i číslo množné. – Nejde tedy vždycky jen o jazykovou správnost, ale nezřídka v souvislosti s tím také o významovou průzračnost a jednoznačnost, což je ještě závažnější.
(2) Role průvodce může rovněž zahrnovat:
– poskytování vysvětlení nebo pomoc při shromažďování informací,
– jsou svědky auditu jménem auditované organizace.
Komentář: Položky jsou po jazykové stránce řešeny každá zcela jiným způsobem. V první odrážce se používá jmenné vyjádření, zatímco ve druhé odrážce vyjádření slovesné. Výčet je tak bezdůvodně nesourodý a klade zbytečné nároky na orientaci v textu i na jeho interpretaci. U druhé položky je rozpor v gramatickém čísle ve vztahu k uvozující části, takže není ani jednoznačně jasné, jak vlastně s předchozím textem souvisí. Z hlediska stavby věty jde o jazykově i významově nesprávné a nevhodné řešení. Přitom náležité stavbě věty by zde měla být věnována zvýšená pozornost i proto, že jednotlivé položky jsou odděleny pouze čárkou, která signalizuje těsnější spojitost než použití středníku.
(3) Měla by být přezkoumána relevantní dokumentace auditované organizace, aby:
– byla určena shoda systému,
– shromáždit informace pro podporu auditu.
Komentář: Výčet je nesourodý, druhá položka gramaticky na uvozující část vůbec nenavazuje. Položky jsou přitom opět odděleny čárkou, a měly by tedy tvořit kompaktní celek. Výčet nesplňuje požadavky na stavbu české věty a navíc v této podobě ani příliš nedává smysl.
(4) Podmínky užití této metody jsou:
– středně pevná až pevná ruda;
– strmě uložená ložiska;
– průměrná mocnost ložiska do 20 m;
– v rudě nesmějí být větší proplástky;
– ruda se nedá přebírat přímo v porubu.
Komentář: Další nesourodý výčet, který netvoří jednolitý celek (kompaktní větu). V prvních třech odrážkách je heslovité jmenné vyjádření, zatímco v dalších dvou odrážkách je vyjádření slovesné tvořící větu. Přestože jsou jednotlivé položky odděleny středníkem, který signalizuje jejich volnější vzájemný vztah, z hlediska stavby celého výčtu, který představuje jediný větný celek, jde opět o jazykově nepřiměřené řešení. Tentokrát alespoň naštěstí nevzbuzující významové pochybnosti.
Zcela stranou jsme ponechali případy, kdy jsou jednotlivé položky ve výčtu doslova sesypány bez ladu a skladu a neexistuje mezi nimi žádná gramatická a mnohdy ani významová souvztažnost. Tam už ale není co komentovat, tam už nejde o nedostatečnou znalost či pochybení, ale o naprostou ignoranci nebo lhostejnost.
Dále už se ale budeme věnovat jazykovým pravidlům a požadavkům vztahujícím se k výčtům v češtině ilustrovaným náležitými příklady.
Užívání dvojtečky
Pro užívání dvojtečky na konci uvozující části výčtu v češtině neexistuje jednoznačné a přímočaré pravidlo. Výčet nemusí být uvozen dvojtečkou, není-li její použití z jazykových důvodů nezbytné. Nejdůležitější úlohu obvykle hraje to, zda výčet chápeme jako plynulou součást věty, anebo ho pro větší zdůraznění chceme více vyčlenit mimo rámec věty. V prvém případě dvojtečku nepíšeme, zatímco v druhém ano. V závislosti na potřebách členění textu lze tedy využívat obě možnosti (na rozdíl třeba od angličtiny, která používá dvojtečku téměř za všech okolností). Je však přitom zapotřebí brát vždy v úvahu rovněž text jako celek a u stejného typu výčtu pak také v celém textu důsledně používat stejné řešení.
PŘÍKLADY
(5) Vibrace v přístroji mohou být způsobeny
– nevyvážeností otáčivých prvků,
– malými deformacemi rámu,
– válečkovými ložisky a
– aerodynamickými zatíženími.
(6) Vibrace v přístroji mohou být způsobeny:
– nevyvážeností otáčivých prvků;
– malými deformacemi rámu;
– válečkovými ložisky a
– aerodynamickými zatíženími.
Komentář: Takovýto typ výčtu lze psát jak s dvojtečkou, tak bez ní. V prvém případě (5) je text kompaktnější, ale přitom výraznější, než by bylo pouhé lineární větné uspořádání. Naproti tomu v druhém případě (6) je členění výraznější a navíc je ještě podtrženo tím, že jednotlivé položky se oddělují středníky a nikoliv tečkou.
Užití dvojtečky může být ovlivněno výběrem výrazů v uvozující části věty, způsobem její formulace i celou řadou faktorů dalších.
PŘÍKLADY
(7) Poskytovatelé překladatelských služeb jsou schopni
a) zvýšit produktivitu překladu;
b) zkrátit dobu zpracování zakázky;
c) zůstat konkurenceschopní v prostředí, kde klienti vykazují rostoucí poptávku po používání strojového překladu.
Komentář: Výčet plynule navazuje na uvozující větu, pro užití dvojtečky v češtině tak není důvod. Jednotlivé položky by bylo možno rovněž oddělovat čárkou, v kombinaci s označováním písmeny se však obvykle volí spíše středník.
(8) Při provádění
– zkoušky na nepravidelném povrchu,
– zkoušky dynamické pevnosti a
– zkoušky pevnosti rukojeti
se vozidlo nesmí složit a zajišťovací prvek se nesmí uvolnit.
Komentář: Tento výčet není uveden celou větou a po jeho ukončení věta ještě dále pokračuje. V podobných případech je nezbytné trvat na dodržování náležité větné interpunkce, to znamená takové, jaká by se uplatnila, kdyby text nebyl psán formou výčtu, ale lineárně jako věta. Není proto žádný důvod psát za uvozující částí věty dvojtečku. Neexistuje rovněž důvod pro psaní interpunkčního znaménka na konci druhé odrážky (jeho funkci tu přejímá spojka a) a už vůbec ne na konci třetí odrážky, protože za ní text dále plynule pokračuje. U tohoto typu výčtu dochází v překladech velmi často ke kopírování anglické interpunkce, která se však řídí zcela jinými pravidly a pro český text vhodná není.
Dvojtečka se většinou nepíše bezprostředně po předložce nebo spojce, zejména jednopísmenné.
PŘÍKLADY
(9) Kabel se skládá z
– jedné nebo více žil;
– jejich jednotlivých obalů;
– ochranných vrstev;
– ochranných obalů.
(10) Podrobné plánování environmentální komunikační činnosti během krizí a mimořádných událostí je zásadní pro
– průběžné informování ovlivněných komunit o přijatých opatřeních a uvědomování si rizika expozice;
– snížení nebo vyloučení zdravotních problémů u pracovníků a obyvatel v okolí;
– zmírnění nebo vyloučení dopadů na životní prostředí;
– zajištění průběžného informování příslušných orgánů.
(11) Tento dohled lze provádět prostřednictvím
a) zapojení do klíčových rozhodnutí;
b) pravidelného předkládání zpráv;
c) přezkoumání a auditů týkajících se prokazování;
d) ad hoc přenesení a intervence.
(12) Možnost uplatnit přímo či nepřímo určité sankce (důsledky) je rozptýlena do celé řady právních předpisů. Mezi ně patří i
– trestní zákon,
– přestupkový zákon.
Je-li v uvozující části užito ukazovací zájmeno, dvojtečku naopak zpravidla píšeme. Ukazovací zájmeno přitom nemusí stát až na bezprostředním konci věty.
PŘÍKLADY
(13) Příklady neshod souvisejících s ekodesignem jsou tyto:
– nesplnění specifikovaných požadavků na ekodesign;
– nesplnění legislativních požadavků na produkty;
– nesplnění cílů v oblasti ekodesignu.
Komentář: Ukazovací zájmeno „tyto“ na konci uvozující věty je sice možné použít a nelze proti němu nic namítat, svým způsobem tu napomáhá výraznějšímu optickému vyčlenění výčtu mimo rámec věty. Přesto však by stavbě české věty lépe odpovídalo a prospívalo jeho vypuštění a použití dvojtečky přímo za „jsou“. Na zvýraznění výčtu by se tím příliš nezměnilo a text by přitom byl plynulejší.
(14) Za přestupek lze v těchto případech uložit tyto sankce:
a) pokutu,
b) zákaz činnosti.
(15) Písek a vysokopecní granulovaná struska pro ucpávku musí splňovat tyto podmínky:
a) nejméně 90 % objemu musí mít zrnitost 0,3 až 3 mm, zbytek nejvíce 5 mm;
b) obsah jílových příměsí nesmí přesahovat 10 % objemu.
V souvislosti s překlady z angličtiny je třeba poznamenat, že uvozující části výčtu bývají nejčastěji zakončeny na „as follows“. To doslova znamená „tak, jak následuje“ a do češtiny bývá s oblibou překládáno jako „následovně“ (např. Při měření se musí postupovat následovně:…). Kdybychom však nahlédli do některého ze slovníků spisovné češtiny, zjistili bychom, že v nich tento výraz buď vůbec obsažen není, nebo je tam uveden s poznámkou, že jde o výraz nevhodný, nejčastěji nesprávně používaný místo náležitého takto. Z toho vyplývá, že ve spisovných jazykových projevech jakéhokoliv typu bychom příslovce následovněvůbec a za žádných okolností používat neměli. Náležitým českým ekvivalentem je zájmenné příslovce takto. V mnoha případech se však obejdeme i bez něho, protože obrat „as follows“ není vůbec zapotřebí překládat. V českém textu tak zcela postačí používat formulace jako např. Při měření se musí postupovat takto: // Definice světelného toku zní takto: // Definice světelného toku zní: Nejenže to bude plně dostačující, ale bude to také jazykově a stylově mnohem vhodnější.
Tolik pro tentokrát k problematice psaní výčtů v češtině. Příště se k ní ještě jednou vrátíme a budeme se věnovat používání interpunkčních znamének a psaní velkých/malých počátečních písmen v jednotlivých položkách výčtů.
(dokončení)