Ing. Zdeněk Trinkewitz – dlouholetý pracovník v oboru elektrotechniky a člen redakční rady Elektro

Dne 27. května oslaví náš kolega „pětasedmdesátku“. Za redakci Elektro i za kolegy z redakční rady upřím­ně popřejme panu Trinkewitzovi stálý opti­mismus a nezdolnou energii, s níž, jak jej známe, se pouští stále novými směry do po­znávání smyslu lidského bytí. Tyto směry do­konce formuloval na svých webových strán­kách (www.trinkewitz.cz), a jsou jimi sociolo­gie, filozofie, ekonomie, politika ČR, svět, technika, přírodověda a ekologie. Na svém webu náš jubilant sám o sobě říká:

 

Jsem neochvějným optimistou v tom smyslu, že odmítám resignovat na možnost positivního východiska z jakékoli svízelné si­tuace. Zkušenost historická i moje osobní mi potvrzuje, že jednotlivec i lidské společen­ství, třeba pozvolna, s překonáním utrpení a vynaložením velkého úsilí, vrátí po všech krizích běh světa vždy zpět ke zdravému ži­votu a vývoji. Tato životní filosofie má kořeny v mé výchově, vzdělání a životních zkušenos­tech, které mi dala doba „mých univerzit“.

 

Co do podmínek přípravy na život ji hod­notím velmi pozitivně, rozhodně mnohem lépe než období následující, včetně doby dnešní. Má výchova i vzdělání byly racionál­ní, mravní a vlastenecké, což jsou rysy, které v dnešních poměrech zcela chybí nebo živoří.

 

Při příležitosti životního jubilea pana Trinkewitze považujeme za vhodné přiblí­žit, co v jeho případě znamená pojem „dlou­holetý pracovník v oboru elektrotechniky“: Rokem 1960 (promoce na Elektrotechnické fakultě ČVUT Praha) začal pan Trinkewitz svou profesní kariéru v Kolbence – v ČKD Elektrotechnika, Praha 9-Vysočany – od po­zice zkušebního technika elektrických stro­jů, přes vedoucího zkušeben a oborových útvarů jakosti (řízení a oživování dodávek a technologií jak pro SRN, Rakousko, Švý­carsko či USA, tak pro Pákistán nebo Alžír), až po ředitele ČKD Elektrotechnika (1990).

 

Poté na pozici technického ředitele hol­dingu ČKD PRAHA (1991 – 94) řídil trans­formaci ČKD PRAHA o. p. na holding ak­ciových společností. Po privatizaci orga­nizoval přestavbu a rozpracování systému řízení holdingu.

 

Po dalších vedoucích manažerských postech v ČKD, ve VRAMZ a. s., Svazu průmyslu a dopravy a ENERGOTRADE, a. s., převzal v roce 1996 jako jednatel ve­dení společnosti LOMY MOŘINA spol. s. r. o., výrobce chemického vápence pro odsíření elektráren ČEZ a. s. V této funkci transformoval původně všestranně zaostalý podnik na podnik moderní, plně řízený inte­grovaným informačním a řídicím systémem, využívajícím moderní komunikační techni­ku, praktikující systém „total quality mana­gement“ a ochranu práce a životního prostře­dí podle evropských standardů.

 

V profesi elektrotechnického inženýrství řešil pan Trinkewitz řadu výzkumných úko­lů a jejich výsledky publikoval jak v inter­ních výzkumných zprávách, tak v odborném tisku. Je autorem řady zlepšovacích návrhů a vynálezů.

 

Publikoval jednu knižní monografii a je spoluautorem příručky silnoproudé elektro­techniky. Obě knihy získaly cenu Čs. lite­rárního fondu.

 

Řadu let studuje otázky řízení podniků a národního hospodářství a publikoval řadu článků na toto téma v tisku (v Právu, Hospo­dářských novinách, Lidových novinách, Eko­nomu, Financích a úvěru aj.).

 

V roce 2004 napsal knihu o managementu pod titulem Český management – iluze a sku­tečnost (Elektro 2008/1).

Představme nyní pana Trinkwitze, jak je zvykem v našem sloupku Lidé a Elektro, spí­še lidsky než profesně:

Jsem člověk absolutně racionální. Astro­logie, numerologie a jiné pavědy mi připada­jí směšné. I proto se zúčastňuji aktivit klubu Sysifos a klubu Skeptiků, kde také přednáším.

Vždy mne zajímala historie, přírodní vědy, filozofie, politická ekonomie a politologie. Dnes jako důchodce se jim plně věnuji a také o nich publikuji, viz http://trinkewitz.cz

Vysloveného koníčka nemám, pokud jím není nutná údržba chalupy nebo nepravidel­ná turistika. Ale přece jen - maluji obrazy! Ovšem většinou kopie mých oblíbených ma­lířů – Picassa, Cézanna, Kremličky, ale ob­čas i vlastní témata.

Na ČVUT profesoři Jan Bašta, Jaroslav Kučera, Zdeněk Trnka. V praxi v ČKD–Kol­bence šéf zkušebny elektrických strojů Ing. Václav Kubík.

Lituji, že se mi nedostalo žádného hudeb­ního vzdělání. Ale mám rád každou dobrou hudbu. Z klasické nejraději Mozarta a barok­ní mistry obecně. Symfonickou od Dvořáka, Smetany, Janáčka. Ale také „klasický“ jazz, šansony nebo kvalitní muzikál. Protiví se mi všechny soudobé hlučné a dekadentní hudeb­ní formy a kapely.

Jakou literaturu, žánr a autory máte rád?

V mládí jsem byl knihomolem a přeče­tl stovky knih ze světové krásné literatury. Dnes již krásnou literaturu prakticky ne­čtu. Čtu jen literaturu faktu a odborná díla z mých oblíbených oborů. Protože právě vyšli poslední Hanzelka a Zikmund, přečetl jsem si znovu Afriku snů a skutečnosti. Po­zoruhodná a zapomenutá je tam jejich tvrdá kritika imperialismu a kolonialismu.

Oblíbení autoři: Vančura, Hašek, Hrabal, kteří pravdivě a s porozuměním píší o čes­kém človíčkovi.

Aktivně jsem hrával košíkovou a od­bíjenou, fakultativně jsem hodně plaval. Zásadně nefandím! Zvláště nyní, když se sport stal čistým byznysem, prolezlým do­pingem a korupcí. Olympijský sport by se měl vrátit k čistému amatérismu a profesi­onální sport by měl být považován za sou­část byznysu.

Určitě je to ten od kolegy-inženýra Izraela Branda: „Jen volovi je vše jasné.“

Asi jsem měl v životě štěstí, protože jsem žádné opravdu těžké rozhodnutí dělat nemusel.

Racionalitu, odvahu a rozhodnost – to jsou podle mého nejdůležitější vlastnosti manažera jak podniku, tak i vlastního života.

Čeho si nejvíc vážíte u svých spolu­pracovníků?

Loajality, pracovitosti, poctivosti a kre­ativity.

Konsolidaci a modernizaci Lomů Mořina, což byl opravdový „špek“, a kde jsem měl v závěru své kariéry možnost alespoň částeč­ně realizovat svoji vizi moderního podniko­vého managementu.

Každý úkol splnit vynalézavě, rychle a kvalitně, a hlavně - dotáhnout jej až do úspěšného konce.

V mém věku již asi nic. Snad se ještě zdo­konalit v angličtině.

Podobají se Vám v něčem Vaše děti?

Určitě v lidské slušnosti, ke které jsme je vychovávali. Snad jim to v dnešním světě nebude na škodu.