časopis z vydavatelství
FCC PUBLIC

Aktuální vydání

Číslo 11/2020 vyšlo
tiskem 11. 11. 2020. V elektronické verzi na webu 2. 12. 2020. 

Téma: Elektrické rozváděče a rozváděčová technika

Inovace, technologie, projekty
Nový energetický zákon: příležitost pro energetická společenství
Datová centra – představení třetí
REMA od října plošně navyšuje finanční příspěvek na zajištění zpětného odběru elektrozařízení

Elektrotechnické názvosloví dříve a dnes

doc. Ing. Jaroslav Svoboda, CSc. |

Znalosti o fyzikálních jevech, které mohou být využitelné pro technické účely, sbírá lidstvo již od starověku. Teprve v 19. století však nastal čas, kdy tyto znalosti mohly být ve větším měřítku uplatňovány v praxi. V Čechách vyšlo v roce 1873 tiskem dílo Filipa Stanislava Kodyma s názvem Naučení o živlech, jejich moci a vlastnostech. Druhý díl této publikace nesl název O zvuku, světle, teple, magnetech a mlně. Ukazuje se, že právě o tyto „fyzikální živly“ se opírají současné teleinformatické technologie, bez nichž by budování informační společnosti nebylo možné. Zatímco první čtyři jmenované kategorie nám jsou srozumitelné, ne všichni vědí, co se skrývá pod odborným termínem mlno. Pro vysvětlení využijme text jmenované publikace:

„Co tento nový obor činnosti živelní v sobě zavírá, o to za starodávna věděli málo nebo nic. Věděli toliko o jantaru (bernstein), že byv pošoustán, drobné věci k sobě přitahuje i pak odstrkuje. A protože jantar jmenuje se po řecku „elektron“, dáno celé té vlastnosti či působnosti jméno „električnost“. Avšak jako jsme se přesvědčili, působnost tu nalézáme i při jiných věcech: mimo jmenované nalezli bychom ji například i při kalafuně, smůle, při všeliké ztuhlé pryskyřici, při síře aj. Ano, působnost ta jeví se nám i v povětří, to způsobem často ohromujícím. Hromový blesk není než výjev působnosti té.

Nuže jak působnost tu nazvati – električnost-li? Můžeme, a také mnozí ji tak v českém nazývají. Avšak ale nazvem-li, chtíce pak názvu toho věrně se držeti, způsobíme si velikou obtíž: neboť cizojazyčný název nedá se tak ohýbati i potřebovati jak toho duch našeho jazyka i věda sama vymáhá. Proto učiníme moudřeji i sobě znamenitě polehčíme, když se chopíme názvu, jak jej byl slavný zakladatel přírodovědecké mluvy české, Presl, uvedl – názvu to majícího svůj základ v mluvě staročeské i vůbec slovanské. Dle svědectví starobylého spisu (Mater cerborum) říkali staří Čechové hromovému blesku „mlň“ (Rusové podnes „molnija“ a Srbové „muňa“). Z toho medle utvoříme si název „m l n o“! A to sloužiž nám na vyznačení toho, co jiní jmenují električnost či elektřinu! Učení pak neboli výklad o mlnu jest „m l n o v ě d a“ čili „m l n o z p y t“.

Zdá se však, že jsme tohoto průkopníka české odborné terminologie neposlechli a přizpůsobili se mezinárodnímu názvoslovnému trendu. Uvedená stať však svědčí o tom, že české odborné názvosloví má již dlouhou tradici a i později se vždy opíralo o systematičnost a logičnost, což ne vždy pozorujeme u nově přebíraných cizích odborných termínů!

V každém oboru lidské činnosti vždy existovalo a vždy bude existovat slangové vyjadřování; jeho používání má význam hlavně pro řečovou komunikaci mezi odborníky na obdobné znalostní úrovni. Ale tito odborníci by nikdy neměli slangové výrazy uvádět v psaném textu a měli by je silně omezit i v mluveném projevu, jestliže je tento určen laikům, studentům nebo začátečníkům v dané problematice.


Obr. 1. Telefon systému „místní baterie“ se používal např. na dráze. Zvonilo se točením kličkou a u každého telefonu byla vlastní baterie, která se používala při hovoru. Přístroj obsahuje velký induktor, který generoval proud pro zvonění na druhém konci. Obdobný systém používali dříve také vojáci u polních telefonů s manuálními ústřednami.

V odborném tisku se to jen hemží termínem konvergence. Konvergují sítě, konvergují služby, konvergují technologie. Nechceme- -li, aby v záplavě stále nových pojmů došlo mezi obory, ale i mezi spolupracujícími státy k „babylonskému zmatení jazyků“, měli bychom systematicky pracovat i na konvergenci v oblasti odborných termínů. Je třeba si připomenout, že k hlavním kořenům názvoslovné anarchie v oblasti teleinformatiky patří:
– vytváření nových výrazů pro pojmy, které již dávno existují v ustáleném českém telekomunikačním názvosloví,
– nerespektování zaběhnutých definic běžných odborných telekomunikačních termínů v oblasti výpočetní techniky a nových sítí,
– vytváření nových výrazů jako důsledek nesprávného nebo necitlivého překladu anglických slov nebo bezhlavého přebírání „amerických“ slangových výrazů
– a kombinace výše uvedeného.

Například termín telekomunikační služba je všeobecně známý a také normalizovaný pojem. Je definován jako soubor technických, provozních a organizačních opatření umožňující určitý způsob dálkové komunikace. Z něj odvozený termín telegrafní služba označuje, že zdrojem informace i příjemcem informace je v tomto případě telegrafní zařízení. Logicky založený a zároveň technicky nadaný filozof by však mohl odvodit, že vlastním zdrojem informace je vlastně lidský prst, který ovládá buď telegrafní klíč, anebo klávesnici dálnopisu. A tento vlastenecky založený technik či telekomunikační operátor by pak mohl nahradit cizí slovo telegraf a vznikl by tak krásný český termín „prstová služba“.

Že se vám to nezdá? Ale proč, vždyť na základě naprosto stejné logiky vznikl a velmi se používá obdobný termín „hlasová služba“! Pomocí tohoto termínu se zřejmě snaží všichni jeho novodobí uživatelé všem ostatním zdůraznit, že zdrojem telefonního signálu není telefonní přístroj, jak se většina lidí již od konce 19. století domnívala, nýbrž hlas.

Podíváme-li se do Malé české encyklopedie, Academia, z roku 1985, nalezneme pod zmíněným heslem toto vysvětlení: „Hlas, vox, vokalizace – akustické projevy u živočichů, u člověka jde o vytváření zvukových vln v hrtanu rytmickým přerušováním výdechového vzdušného proudu hlasivkami…“. Lidské hlasivky dokážou produkovat akustické signály v rozsahu frekvencí zhruba od desítek hertzů do 15 až 20 kHz. V tomto frekvenčním pásmu je dokáže přijímat i lidské ucho. Pro telekomunikační přenosy jsou pak tyto akustické signály obvykle nejprve přeměněny na elektrické signály, pro které jsou mezinárodně definovány tzv. přenosové kanály v základním frekvenčním pásmu. Z nich jsou pro přenos hlasu nejdůležitější dva druhy kanálů – telefonní a rozhlasový. Kdybychom přijali tuto názvoslovnou linii, realizovaly by se tzv. hlasové služby jak prostřednictvím telefonního kanálu (300 až 3 400 Hz), tak i prostřednictvím tří typů rozhlasových kanálů (B: 50 Hz až 7 kHz, A: 50 Hz až 10 kHz, Q: 40 Hz až 15 kHz). Vezmeme-li si na pomoc české telekomunikační názvosloví, dozvíme se o hlavních rozdílech při realizaci těchto přenosů:

Telefonie, přenos řeči v omezeném kmitočtovém pásmu. K přenosu se užívá telefonního kanálu a jde především o zajištění srozumitelnosti, nikoliv o věrnost přenosu. Spojení je zpravidla obousměrné mezi dvěma účastníky.“

„Rozhlas, přenos zvuku (řeči, hudby apod.), pro který se používá rozhlasových kanálů, a při kterém jde o zachování co možno největší věrnosti přenosu. Spojení je zpravidla jednosměrné, má distribuční charakter a realizuje se mezi studiem a větším počtem účastníků.“

Při bližším zkoumání charakteru telekomunikačních služeb, které jsou označovány termínem hlasové služby, se však ukazuje, že vlastně vždy nejde o nic jiného než o telefonii, a to i v případech, že jde o přenos telefonních signálů prostřednictvím datových sítí (VoIP). Podle definice publikované v dokumentu Úmluva Mezinárodní telekomunikační unie, Nice, z roku1989, se pod termínem telefonie rozumí toto: „Telefonie, druh telekomunikace určený především pro výměnu informací ve formě řeči.“. A podle názvosloví Digitální přenosová a spojovací technika je dále definováno: „Telefonní hovor, hovorové spojení mezi volající a volanou stanicí“. K tomu bych chtěl dodat, že jako moderátor jedné konference jsem si dovolil přednášejícímu položit otázku, jaké druhy hlasových služeb vlastně jejich firma nabízí. Tím jsem ho přivedl do velkých rozpaků, ze kterých nakonec vyplynulo, že nabízí skutečně jen služby telefonní.

Z čeho tedy vlastně vzniklo názvoslovné spojení hlasová služba? Pro vysvětlení se nabízí např. tato názvoslovná definice v angličtině: „Telephony, generally, voice telecommunication technology“ (The Case pocket book). A jak známo, termín voice se do češtiny většinou překládá jako hlas, i když v návaznosti na výše uvedený český termín by se měl užívat termín hovor. Navíc pod termínem „voiceband“ se v anglické terminologii nemyslí frekvenční pásmo celého spektra lidského hlasu, ale téměř vždy jen to, co české názvosloví mnohem přesněji označuje termínem telefonní kanál. Tomu konvenuje i jiná anglická definice: „Voice-grade channel, a telephone channel of sufficient bandwidth to permit the transmission of the human voice (typically 300 Hz to 3400 Hz).“.

A tak se v našich odborných článcích i v odborné mluvě bezostyšně užívá termín hlasová služba. I na takový výraz si lze po určité době zvyknout, ale nesmí se o něm přemýšlet. Mnohem horší je ale situace v případech, kdy se od tohoto slangového základu odvozují další odborné názvy. Začíná se např. používat termín hlasová komunikace, který však neznamená bezprostřední hovorovou komunikaci mezi lidmi, jak jsme na to dosud byli zvyklí, ale začíná se používat pro vyjádření hovoru prostřednictvím telefonní služby.

Skutečnou perlou spadající do „zlatého fondu odstrašujících terminologických fekálií“ je v současnosti termín hlasový modem. Když jsem tento, pro mne zcela neznámý, odborný termín podrobil pouze pro svou osobní potřebu technicko-jazykové analýze, dospěl jsem spekulativně k těmto pravděpodobným závěrům týkajícím se jeho účelu a funkce:

a) jde zřejmě o telekomunikační zařízení sloužící jedincům, kteří byli postiženi chorobou nazývanou v odborných kruzích „lingvistická digitalizace“. Choroba se projevuje tím, že postižená osoba neprezentuje svoje myšlenky běžnou otevřenou řečí, ale tak, že hlasivky produkují digitální kombinace dvou kmitočtově odlišných tónů na základě mezinárodní abecedy ITU-T č. 5 (na americkém kontinentě zvané ASCII),

b) hlasový modem přijímá tyto tónové kombinace, transformuje je nejprve na elektrický digitální signál a poté pomocí modulace na analogový signál, který je možné přenášet telefonním kanálem.

Nejprve se mi tyto vlastní závěry nezdály příliš pravděpodobné, ale když jsem si uvědomil, že tento termín nejen vyslovil, ale i napsal do svého referátu jeden uznávaný telekomunikační odborník, uznal jsem, že zřejmě vidí dále než já, a že jeho zásluhou by tak lidstvo již mohlo být pro budoucnost na tuto chorobu připraveno.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že používání termínu hlasová služba je zřejmě také až záležitost možné budoucnosti, neboť přímým oficiálním dotazem jsem v Českém telekomunikačním úřadě zjistil, že do této doby nebyla pro naše území vydána žádná telekomunikační licence na provozování jakékoliv hlasové služby, ale naopak bylo vydáno mnoho licencí na provozování veřejné telefonní služby.

Při bližším zkoumání charakteru telekomunikačních služeb, které jsou označovány termínem hlasové služby, se však ukazuje, že téměř vždy nejde o nic jiného než o telefonii. Při běžném pohledu by tedy bylo možné tvrdit, že u nás se už netelefonuje, ale jen „hlasuje“! Navíc existuje v českém odborném názvosloví i tato definice: „Hovor je termín označující hlasovou komunikaci.“. Z toho plyne, že v českém odborném telekomunikačním názvosloví by se měly správně používat termíny telefonní služby, resp. hovorové služby.

Všimněme si dalšího nelogického, ale s oblibou užívaného termínu. V „telefonní době kamenné“ bylo u prvních manuálních telefonních ústředen vytvářeno spojení mezi účastníky na základě vysloveného jména, na což reagovala obsluha ústředny přepojením příslušných spojovacích kolíků do příslušných účastnických svírek. První „kybernetické“ zařízení na světě – automatická telefonní ústředna uvedená do provozu v roce 1896 v Chicagu, nahradilo duševní a tělesnou činnost spojovatelky automatickým procesem. Elektromechanické voliče v těchto ústřednách se synchronním spojováním byly řízeny na základě počtu přerušení smyčky, napájené stejnosměrným proudem, mezi účastníkem a ústřednou. Ideálním prostředkem pro vytváření takovéto impulzní volby byla na úrovni tehdejších technologických možností elektromechanická kruhová číselnice, umístěná přímo na telefonním přístroji. K přerušování smyčky docházelo při zpětném pohybu číselnice a jeho rovnoměrnost byla zajištěna pomocí odstředivého regulátoru. Počet přerušení smyčky odpovídal hodnotě dekadické číslice (jen 0 odpovídala deseti přerušením). Konstrukce číselnice zaručovala i definovaný časový odstup od volby další číslice a odpojení hovorové soupravy v době volby.

Obr. 2. Klasické provedení telefonu od firmy Tesla Stropkov z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.
Obr. 2. Klasické provedení telefonu od firmy Tesla Stropkov z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Volba čísla pomocí kruhové číselnice přetrvala přelomy dvou století, a není proto divu, že dala vzniknout sousloví „vytočit číslo“, které se stalo přímo lidovým výrazem pro volbu účastnického čísla v telefonních sítích. Pohodlnost a spěch telefonních účastníků si však v několika posledních desetiletích minulého století vynutily vznik tlačítkových číselnic. V první fázi šlo o pouhé převodníky, ve kterých stisk tlačítka s určitým číslem vyvolal jednak generování klasické impulzní volby, napodobující přerušování smyčky vytvářené klasickou kruhovou číselnicí, a jednak jeho vyslání směrem ke klasické analogové ústředně.

Teprve masové zavádění telefonních ústředen s digitálním přepojováním s sebou přinesl digitální číselnice na principu tónové volby, definované v doporučení ITU-T Q.23. Tentokrát je hodnota každé číslice nebo řídicího znaku vyjadřována vytvořením specifické dvojice frekvencí o trvání minimálně 25 ms, která vzniká přímo v telefonním přístroji a je přenášena k digitální ústředně.

Tlačítkové číselnice s tónovou volbou jsou tedy nejen pohodlné a spolehlivější, ale též umožnily podstatné zkrácení času nutného pro přenos volby čísla a jsou vhodné i z hlediska metod užívaných pro digitální přepojování. Proto byla výroba telefonních přístrojů s kruhovou číselnicí ukončena a jejich používání teď už vidíme jen ve starých filmech. To tedy znamená, že telefonní čísla již „nevytáčíme“, nýbrž „vytlačujeme“ či „vymačkáváme“.

U mobilních telefonních přístrojů nebyly kruhové číselnice použity vůbec. Proto je překvapující, že většina našich mobilních operátorů i ve svých manuálech tento termín užívá. Ani zdůvodnění, že byl použit překlad anglického termínu dial, nemůže obstát, protože původní význam odpovídá výrazům číselník, ciferník, kotouč, kruhová stupnice a z nich odvozený přenesený význam odpovídá výrazu provádět volbu čísla, ale nikoliv obecně, nýbrž pomocí kruhové číselnice. Těžko může obstát i zdůvodnění, že se mobilní operátoři chtěli co nejvíce přiblížit lidové mluvě. Kdyby se totiž tímto způsobem analogicky postupovalo např. v manuálech pro motorová vozidla, pak by se místo parametru tlak v pneumatikách mohl používat např. termín nahuštění kol, místo ukazatel směru blinkr a místo rychlostní stupeň termín kvalt.

Vzniká tedy otázka, jak bude názvoslovný vývoj pokračovat dál. Fakta jasně hovoří o tom, že termín vytáčení čísla, který se týká výhradně používání kruhové číselnice, již neodpovídá realitě, takže pro naše současné prvňáčky bude zřejmě velmi obtížné pochopit, proč se procesu sloužícímu k navazování spojení takto říká, ledaže by tato asociace byla u nich vyvolána náhodným sledováním starších filmů. Kromě toho je nutné poznamenat, že se toto slovo v současné lidové mluvě velmi často používá i jako synonymum slov rozčilování či vzrušování, takže by v některých případech jeho použití mohlo dojít k nepříjemným záměnám (např.: Jdu vytočit dědu!). Naproti tomu termín vytlačování čísla v nás zase vyvolává asociace z oblasti fyziologie vyměšování, takže se zatím příliš neujal. Jen čas tedy ukáže, zda se nejen operátoři mobilních telefonních systémů, ale i celá technická i netechnická veřejnost vrátí ke starému, normovanému, osvědčenému a navíc pouze dvouslabičnému slovu volba.

Myslím si, že by k tomu měla přispět i známá teorie o tom, že pokrok postupuje v historické spirále. Již na začátku jsem uvedl, že v „kamenných dobách telefonie“ se volba účastníka realizovala tak, že volající účastník vyslovil pouze jméno volaného. U některých mobilních telefonních přístrojů je totéž možné i dnes. Ale i málo přemýšlivý člověk se přirozeně pozastaví nad logickou nesmyslností parametru uváděného pro tuto možnost v uživatelském manuálu mobilního telefonu jako hlasové vytáčení nebo vytáčení hlasem. Jak logicky a přirozeně by naopak zněl tento parametr např. jako hlasová volba nebo volba hlasem.

Na závěr k tomuto tématu bych chtěl zdůraznit, že ačkoliv jsem více než čtyřicet let učil budoucí telekomunikační inženýry, nejsem přece jen tak starý a zkostnatělý, aby mne současný způsob užívání termínu vytáčení přímo osobně vytočil.

(pokračování)

Doc. Ing. Jaroslav Svoboda, CSc.

Byl jedním ze zakládajících členů Radioklubu Říčany v roce 1953. Později provozním operátorem kolektivní radioamatérské stanice OK1KRI. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze, obor Sdělovací elektrotechnika po vedeních, a na FEL pracoval jako pedagog a výzkumný pracovník na katedře telekomunikační techniky. Souběžně deset let pracoval také ve Výzkumném ústavu spojů v oddělení Přenos dat. V roce 1973 obhájil kandidátskou práci a v roce 1979 habilitační práci. Vedl celou řadu projektů a je autorem i spoluautorem mnoha článků, skript a odborných publikací. Roku 2018 se stal emeritním docentem na FEL. Jeho hlavní profesní zaměření se týká oblasti telekomunikační techniky a přenosu dat, elektromagnetické kompatibility a využívání silnoproudých vedení a sítí pro přenos zpráv.