Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Více aktualit

Dohnat a předehnat…

číslo 1/2006

Dohnat a předehnat…

Jan Lojkásek, IN-EL, spol. s r. o.

Dohnat a předehnat! Koho? No přece Ameriku (resp. USA).

Nejen na toto, ale i na mnohá další hesla, „omílaná“ ve sdělovacích prostředcích v dobách hluboké totality, si dobře pamatuji. Tehdy byla jejich autorem propaganda ÚV KSSS, nicméně státy „tábora socialismu„, resp. jejich politické reprezentace, mnohé doplňovaly. Jak to ve skutečnosti dopadlo, všichni víme.

Po „revoluci„, koncem roku 1989, jsme si mnozí mysleli a doufali, že „již nikdy více„. Omyl. Evropská unie, aspirující na vytvoření evropského „superstrátu„, se tímto heslem zřejmě inspirovala a dnes by pod rouškou Lisabonské strategie evropští socialisté opět chtěli „dohnat a předehnat USA„ – původně do roku 2010.

Co se nepodařilo bývalému Sovětskému svazu, má se podařit Evropské unii. Historie se však opakuje. Po určité době, kdy se ukázalo, že místo „dohánění“ se ekonomická i technická zaostalost Evropy prohlubuje, byla Lisabonská strategie inovována. Avšak pouze do té míry, že Evropě se USA nepodaří dohnat do roku 2010 a nepodaří se jí je dohnat ve všem, onen slogan ale zůstává v platnosti i nadále.

Lisabonská strategie jsou pouze fráze. Ukazuje se totiž, že to, co EU v podobě nejrůznějších směrnic a jiných dokumentů naplňuje, je možné nazvat „antilisabonskou strategií“. Nevím, jak ostatní státy EU, avšak náš stát, resp. jeho reprezentace vládnoucí v současné době, ono „anti„ opět vehementně doplňuje, nebo se o to snaží. Příkladů pro mé tvrzení lze nalézt několik. Zdaleka to není pouze financování vzdělání, výzkumu a vývoje, kde proklamace a plány naší vlády byly a nadále zůstávají v hlubokém rozporu se skutečností. Do kategorie „anti„ je možné zařadit snahy (doposud bohudík nerealizované) o omezení otevírací doby našich obchodů, snahu o neustálou a tvrdou regulaci pracovního práva (viz návrh nového zákoníku práce), nepřehledné a stále doplňované a novelizované daňové zákony a vůbec tvorbu legislativní „džungle„.

Obr. 1.

Je to neutuchající snaha státu stále více kontrolovat, přikazovat, omezovat, nastavovat nejasná pravidla, kdy se zakládá korupční prostředí a vytváří možnost několikerého výkladu jedné a téže legislativní normy. Toho nejenže využívá armáda právníků, ale i zneužívá ještě větší armáda úředníků (viz např. rozdílné výklady týchž ustanovení daňových zákonů různými finančními úřady).

Je to rovněž neustávající snaha státu přerozdělovat stále více finančních prostředků, které ovšem nejdříve musí někde získat. Proto stát (rozuměj vládnoucí skupina lidí) neustále prostřednictvím nejrůznějších zákonů a nařízení „křičí„: Občane, živnostníku, firmo plať! Plať za všechno, odváděj daně ze všeho, plať poplatky, plať pokuty… Pracuješ nebo podnikáš – musíš platit. Čím více vyděláš, tím více budeš platit – musíme přece dohnat Ameriku!

Jeden z posledních státních legislativních „výtvorů“ má název (zákon) o inspekci práce (č. 251/2005 Sb.) – dále jen zákon, a nabyl účinnost 1. 7. 2005. Filozofii státu ilustruje skutečnost, že z celkem padesáti paragrafů, z nichž je zákon sestaven, je dvacet osm věnováno přestupkům, správním deliktům a pokutám. Dvacet pět paragrafů – tedy celá polovina – stanovuje výši pokut, resp. jejich horní hranici (nejnižší horní hranice je 100 000 korun a nejvyšší horní hranice je 2 000 000 korun).

Houf úředníků (těch současných, a jistě k nim přibude i nemalá množina úplně nových) tedy bude kontrolovat, přikazovat, omezovat a zejména ukládat pokuty. Pokuta je totiž příjmem státního rozpočtu, oné bezedné a tmavé jeskyně. Pouze státní úředník, v tomto případě inspektor, posoudí závažnost zjištěného přestupku či správního deliktu (pokud bude chtít, vždy nějaký najde) a rozhodne o uložení pokuty někde mezi 0 a např. 2 000 000 korun (to je ta nejvyšší horní hranice). Že se pokuta bude jevit vysoká – možná se (za určitých podmínek) domluvíme.

Jeden malý příklad: Podle § 17 odst. 1 písmeno i) se fyzická osoba dopustí přestupku na úseku bezpečnosti práce tím, že neumístí bezpečnostní značky nebo nezavede signály, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu (§ 133b zákoníku práce a Nařízení vlády č. 11/2002 Sb.). Pak lze podle odst. 2 písmeno d) téhož paragrafu uložit pokutu až do výše 2 000 000 korun! Totéž platí pro právnické osoby – viz § 30 odst. 1 písmeno i).

Provozovatelé vyhrazených technických zařízení (tedy i elektrických) pozor! Pokud nezajistíte provedení prohlídek, revizí nebo zkoušek těchto zařízení ve stanoveném rozsahu, může vám být uložena pokuta až do výše 2 000 000 korun – viz § 20 odst. 1 písmeno a) a odst. 2 písmeno c) pro fyzické osoby a § 33 tytéž odstavce a písmena pro právnické osoby. Bylo by možné pokračovat…

Problémem tohoto zákona je i to, že se odvolává na ustanovení zákoníku práce, k nimž doposud, ač to zákoník práce ukládá, nebyla zpracována příslušná nařízení vlády. Jedná se např. o § 19 a § 32. V obou případech jde o povinnost zajistit, aby technická zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví obsluhovaly jen zdravotně způsobilé a zvlášť odborně způsobilé osoby (pokuta až do výše 2 000 000 korun). Paragraf 134b zákoníku práce, který se touto problematikou zabývá, v odstavci 4 stanovuje, že „Vláda stanoví nařízením, která technická zařízení a které činnosti představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví, a stanoví bližší předpoklady zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců.„ Takové nařízení však doposud nebylo vydáno. Bude vůbec? Jaký má význam takové nařízení vydávat nyní, když doposud na to nebyl čas? Říkám to proto, že se v současné době připravuje úplně nový zákoník práce (podle prvního návrhu „výrazně lepší“ než ten současný).

Obr. 2.

Zřejmě má naše současná vláda i poslanecká sněmovna velmi ušlechtilé záměry (o této „ušlechtilosti„ však lze mít vážné pochybnosti; vždyť vláda na úseku bezpečnosti práce neplní ani ty povinnosti, které jí ukládá zákon, např. zákoník práce – viz předchozí odstavec): Zajistit bezpečnost a ochranu zdraví našich pracujících za každou cenu – i za cenu toho, že budeme mít „houf„ kontrolorů, kteří budou nad námi zaměstnavateli „bdít„ s pokutovým blokem a tužkou v ruce. A to by v tom byl čert, aby tu naši bezpečnost nezajistili. Bude to i jejich „zásluha„, že určitě „doženeme a předeženeme Ameriku„ (nebo snad, pardon, Severní Koreu?).

Ale teď vážně. Potřebujeme vůbec takové instituce, jako je např. Státní úřad inspekce práce?

Žijeme snad víceméně (už si nejsem moc jistý, zda více, nebo méně) ve standardní tržní a demokratické společnosti. Máme sociální pojišťovny, zdravotní pojišťovny, úrazové pojišťovny (tam všude povinně platíme) i komerční pojišťovny (tam si můžeme nechat pojistit téměř cokoliv). Tyto instituce by se přece měly chovat jako běžné firmy – podnikat s cílem minimalizovat výdaje (tedy pojistná plnění) a maximalizovat výnosy. Logicky by to měl být jejich zájem, aby firmy a živnostníci plnili povinnosti na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví i majetku a snižovali tak rizika úrazů, požárů apod. Chceš pojistit – předlož doklady (ty, jejichž existenci bude kontrolovat inspektor). Nepředložíš – nepojistíme vůbec nebo s výhradou (a za vyšší cenu) – obdoba pojištění nemovitostí v tzv. zátopových oblastech. Budeš mít pojistnou událost (úraz, požár apod.) – likvidátor posoudí proč a v případě, že povinnosti neplníš, smlouvu vypovíme nebo zvýšíme pojistnou sazbu.

Jistě, tak jednoduché to zase není. Největší problém realizace něčeho takového vidím v tom, že by státní úředníci přišli o svá místa. Žádný úředník tedy nebude navrhovat něco, co by ho a jeho kolegy připravilo o zaměstnání. Spíše naopak. Filozofie sociální demokracie je „více státu – více úředníků – méně svobody„. Protože, podle nich, pouze stát a státní úředník ví nejlépe, co je správné, co je dobré, co vlastně chceme a co potřebujeme. Jestliže si my ostatní myslíme něco jiného, určitě se mýlíme.

Bohužel taková je filozofie i dnešní sociální Evropy. Naši úředníci a zákonodárci se při obhajování nových legislativních norem zhusta zaštiťují povinností převzít různé směrnice EU. Někdy oprávněně, jindy však ne. Já říkám: Díky, takovou EU nechci. Evropskou unii, která nám „nutí“ směrnice omezující svobodu podnikání, směrnice určující, co je dobré, co můžeme a co ne (oni to zřejmě vědí nejlíp). Evropskou unii, která ze svých principů, na nichž byla založena, nám „laskavě“ uvolní jen ty, které jsou dobré pro ni (viz např. omezení volného pohybu pracovních sil).

Co myslíte, doženeme a předeženeme takto Ameriku?