Dějiny přírodních věd v českých zemích (43. část)

Již zmíněný Ch. Bergner byl, jak se zdá, prvním „chemikem z povolání“ v Čechách. Veškeré jeho zejména laboratorní pokusy a snažení směřovaly k využití chemie v praxi. Jeho výzkumný a badatelský záběr byl velmi široký – od chemie kovů a nerostů až po léči­va. Bergnerův trojdílný spis Chymische Ver­suche und Erfahrungen (1792) je učebnicí a laboratorní příručkou současně. V laborato­ři Bergner používal kamenné hnědé uhlí, do­poručoval jej k tavení kovů a, jak již zmíně­no, doporučoval jej též k širšímu komerčnímu využití, zejména v rozvíjejícím se hutnictví.

 

V 18. století se v Čechách stalo součástí vědeckého výzkumu odkrytí nalezišť nejrůz­nějších nerostů a surovin vhodných pro prů­mysl. V důsledku toho v Čechách nabývají na významu obory jako mineralogie, petro­grafie a geologie. Z nich pak vyrůstá mine­ralogická chemie.

 

Mineralogie byla chápána jako přiroze­ná složka tří „přírodních říší – zvířat, rost­lin, nerostů“. Tvořila styčnou plochu mezi dvěma ne zcela v té době jasnými vědní­mi oblastmi – biologií a fyzikou (potaž­mo fyzikální chemií). Biologické hledisko vycházelo z Linného systematiky přírody (Carl von Linné, švédský vědec, Systema Naturae, 1735), fyzikálně-chemické hle­disko z A. Cronstedta (baron Axel Fredrik Cronstedt, též švédský vědec, objevitel nik­lu, 1751), který z mineralogie vyloučil hor­niny, půdy a zkameněliny.

 

V Čechách se poměrně více rozvinul směr chemického chápání mineralogie – J. Kř. Zauschner, I. Born, T. Bergman uveřejňovali své statě v tomto smyslu v pojednáních Sou­kromé učené společnosti (později Učené spo­lečnosti, Královská česká společnost nauk – Elektro 3/2010) již počátkem 70. let.

 

S tím souviselo i populární téma tehdej­ší doby, a to snaha o objasnění chemické po­vahy diamantu (krystalicky krychlová forma uhlíku), jehož výborné tepelné vlastnosti za­ručovaly, že se nikdy nepřehřeje.

 

Objevovaly se v té době mnohé protichůd­né informace, zejména o tom, co se děje při jeho spalování. Za jeden z mála výstižných a přesných popisů z té doby je považováno sdělení badatele hraběte Jáchyma ze Štern­berka (Crellovy Annalen, 1796) pojednáva­jících o tomto jevu. Spalování v kyslíkové atmosféře hrabě Šternberk předvedl 25. září roku 1791 při návštěvě císaře Leopolda II. v Čechách při slavnostním zasedání Učené společnosti.

 

Průzkum přírody se v 18. století neome­zoval pouze na výzkum „zvířat, rostlin, ne­rostů“, ale též na výzkum vzduchu. Už teh­dy se vedle tlaku, teploty, vlhkosti a jiných činitelů též věnovala pozornost jeho čistotě, i když zřejmě z jiných pohnutek než v sou­časné době.

 

Kvalita vzduchu se měřila v eudiomet­rech, měřicích skleněných trubicích, nádo­bách, obsahujících vodu a kysličník dusna­tý (ve vodě nerozpustný). Po vpuštění vzdu­chu do nádoby se kysličník dusnatý sloučil s kyslíkem ze vzduchu na kysličník dusi­čitý a tento byl absorbován vodou. Podle změny objemu vzduchu se usuzovalo na jeho kvalitu.

 

Tehdejší věda byla v zajetí flogistické teorie a obecně panovala mylná domněnka, že kvalita vzduchu se mění podle obsahu flogis­tonu – nevažitelného principu hoření v lát­kách. Vzduch obsahující více flogistonu byl horší kvality než vzduch s menším objemem flogistonu. Zakladatelem eudiometrie byl an­glický vědec J. Priestley.

 

Až mnohem později si chemický výzkum plynů, vyvolaný potřebami rozvíjející se prů­myslové revoluce, vynutil zrod správné oxi­dační teorie, která vyložila – na rozdíl od flogistonské teorie – hoření vědecky. Flogis­ton se však přesto ještě dlouho v české vědě držel jako nejčistší, nejjednodušší základní hořlavá látka.