Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Dějiny přírodních věd v českých zemích (41. část)

Česká astronomie

 
J. Tesánek a zejména významně J. Stepling se zasloužili též o rozvoj české astronomie. J. Stepling se zasadil o to, aby byla v Klementi­nu vybudována skutečná hvězdárna a obser­vatoř s instrumentálním vybavením a výzbro­jí evropské úrovně (1751).
Později, od roku 1775, založil spolu s ře­ditelem hvězdárny Antonínem Strnadem sys­tém pravidelných meteorologických měření a geomagnetických pozorování, která byla po další století osou činnosti klementinské observatoře a v 19. století dosáhla vysokého stupně dokonalosti.
 
J. Stepling ve svých přednáškách i bada­telské činnosti progresivně vycházel z New­tonovy koncepce – zkoumal planetární po­hyby, meteority a působení Slunce v roz­dílných geografických šířkách, polemizoval s Halleyovými názory. Již v roce 1748 byl vy­zván berlínskou akademií, aby pozoroval za­tmění Měsíce a určil souřadnice pražské kle­mentinské hvězdárny. Stepling šel dál a po­rovnal svá měření s pařížským pozorováním, které vykonal Maraldi, a s vídeňským pozo­rováním Maxmiliána Hella. V roce 1785 pub­likoval J. Stepling v Pojednáních Učené spo­lečnosti práci, v níž se zabýval působením slapů (přílivu a odlivu) v atmosféře, způso­bovaných gravitací Měsíce a Slunce.
 

Česká fyzika

 
V době, kdy v Evropě navazuje na new­tonovskou fyziku francouzský badatel Char­les A. de Coulomb (1736–1806) a dokazu­je, že elektrická a magnetická přitažlivost se řídí vztahy, jež jsou obdobou Newtono­va gravitačního zákona, budují na pražské i olomoucké univerzitě tuzemští badatelé fyzikální kabinety. V Klementinu je to opět J. Stepling (1744–5), na lékařské fakultě již dříve Jan A. Scrinci (1739). Oba vykládají fyziku s již moderními newtonovskými as­pekty. V českých zemích nastává v druhé polovině 18. století velký příliv zahraniční literatury, zájem o fyziku proniká i do šir­ší veřejnosti.
 
Fyziku postupně přednášejí i další bada­telé – Scrinciho žák Jan Kř. Boháč, Ph. A. Marherr, J. T. Klinkoš, T. Gruber, na vojen­ské inženýrské škole Chr. Wolf.
 
Bohužel, přes veškerý rozvoj fyzika jako obor nemá v českých zemích v tomto ob­dobí hlubší ukotvení. V Učené společnos­ti, kde hlavním proudem činnosti se stal přírodovědný průzkum Čech, je fyzika po­stavena poněkud stranou. Systematická fy­zikální práce neexistuje, resp. je roztříště­na, i když sami někteří jezuitští badatelé se podrobně zabývají například aeromechani­kou a hydromechanikou. To však souvisí s jezuity uznávanými aristotelskými živly – vzduch, voda.
 
Za zmínku stojí Franzova práce o problé­mech kyvadla, isochrony, cykloidy a brachys­tochrony. Dále Koerber se v Ruletově duchu snaží o řešení jednoduchých strojů. Opět J. Stepling řeší otázky hmotného bodu, cent­rální sílu, akci a reakci při srážce dvou hmot­ných bodů. Dále se zabývá otázkou pum­py a výšky vodního sloupce vyššího než de­set metrů (1777). Jeho doporučení vhánět do vody vzduch, a snížit tak její specifickou váhu, však pochází od Bernoulliho.
 
J. Stepling také pozoruje, že voda může existovat v kapalné fázi i při teplotě pod bo­dem mrazu, teprve po zatřepání začíná mrz­nout (přechlazení vody). Toto Steplingovo po­zorování patří k prvním svého druhu.
 
Problém pohybu v odporovém prostředí se pokouší matematicky zpracovat pro někte­rá speciální tělesa (rotační paraboloid, elip­soid apod.) nám již známý J. Tesánek (1785). Zabýval se též planimetrií (např. chordála­mi), teorií kuželoseček a zvláště vynikl jako bystrý komentátor a propagátor Newtono­vých teorií.
 
J. Tesánek dokonce natolik převzal New­tonovo učení, že uznal prvé dvě knihy New­tonových Principií. Roku 1780 a 1785 je v Praze vydal latinsky, s komentáři objasňu­jícími Newtonovy syntetické postupy nový­mi metodami (a symbolikou) soudobé ma­tematické analýzy. Třetí díl, jenž byl až do konce první třetiny 19. století zapovězen, se pokusil J. Tesánek převést do řeči mate­matické analýzy, a má tedy zásluhu světo­vého významu. V jeho úsilí posléze pokra­čovali L. Euler a další zakladatelé analytic­ké mechaniky.
 
Na Tesánka volně navazující T. Gruber se na popud F. Gerstnera zabývá zvýšením cit­livosti vah (1789) a též vypařováním vody ve vakuu.
 
Vedle progresivních témat však v Pojedná­ních Učené společnosti i v tomto období vy­chází práce Itala Castelliho o fenoménu per­petuum mobile.
(jk; pokračování – Stav a předpoklady vědecké práce v českých zemích v druhé
polovině 18. století – nauka o elektřině, chemie a mineralogie)
 

18. století – od pokusů s elektřinou k vědec kému výzkumu

1701 Gellibrand – definování jevů zemského magnetismu
1706 Francis Hauksbee st. – demonstrace el. jevů v londýnské Královské společnosti
1729 Stephen Gray – zkoumání el. jevů
1733–37 Charles F. de Cisternay Dufay – zkou­mání vedení elektřiny na dálku
1730–45 – Jean-Antoine Nollet – zkoumání vli­vů elektřiny na živý organismus
1740 John T. Desaguliers – rozdělení látek na el. vodiče a nevodiče
1740–45 Pierre Bertholon – zkoumání atmo­sférické elektřiny, pokusy na živých organismech, elektrovegetometr
1744 Christian F. Ludolf, Georg M. Bose – elektrizace látek, jejich zapalování el. jiskrou
1746 Pieter van Musschenbroek – vytvoření lei­denské láhve (současně též G. Kleist)
1746 Daniel Gralath – usmrcování malých ži­vočichů elektřinou
1746 William Watson – unitární hypotéza elek­třiny
1745 Louis-Guillaume Le Monnier – výzkumy rychlosti šíření elektřiny
1747 John Canton vs. John Michel – pokusy s magnetováním těles
1746–60 Benjamin Franklin – experimenty a zkoumání podstaty elektřiny
1750 Gowin Knight, Edward Nairne, James Ferguson – zavedení výroby el. vědeckých a ná­mořních přístrojů
1752 Thomas F. Dalibard – zkoumání atmo­sférické elektřiny
1752 John Canton – objev elektrické induk­ce (influence)
1753 Georg F. Richmann – usmrcen při poku­sech s bleskem
1752–56 Michail V. Lomonosov – výzkum elek­třiny
1758 Giambatista Beccaria – mechanisticko-elektrická hypotéza podstaty elektřiny
1755–59 Franz U. T. Aepinus – zkoumání teo­rie elektřiny, pyroelektrický jev
1759 Robert Symmer – duální hypotéza elek­třiny
1760 Daniel Bernoulli – stanovení inverzního kvadratického zákona vzájemného působení ze­lektrizovaných těles
1761 Ebenzer Kinnersley – hypotéza neelek­trického odpuzování
1767 Joseph Priestley – ucelený soubor expe­rimentů a poznatků o elektřině
1771 Henry Cavendish – jeho první článek o elektřině; výzkum elektřiny
1774 Jean A. Deluc, Georg L. Le Sage – vý­zkumy rychlosti šíření elektřiny
1775 Franz A. Mesmer – výzkumy vlivu mag­netismu na lidský organizmus
1785–89 Charles A. Coulomb – výzkumy silo­vého působení elektřiny
1791 Luigi A. Galvani – Pojednání o el. silách při pohybu svalů
1796 Alessandro G. Volta – na principu Gal­vaniho experimentů sestaven galvanický článek (Voltův sloup, popsáno až 1800)
1799 Friedrich W. Scheeling – hypotéza jed­notnosti elektřiny a magnetismu, elektromag­netismus