Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Dějiny přírodních věd v českých zemích (40. část)

Stav a předpoklady vědecké práce v českých zemích v druhé polovině 18. století

 
V dobách, kdy přední linie tzv. osvícenství probíhala v Evropě již počátkem 18. století především ve Francii, přibyla do seznamu nesmrtelných jmen jména Voltaire (Francois Maria Arouet, 1694–1778), Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) nebo Denis Diderot (1713–1784).
 
Osvícenství hlásalo rovnost lidí, návrat k přírodě formou jejího zkoumání, zdůrazňovalo úlohu lidského rozumu a teorii společenské smlouvy, podle níž je lidská společnost podřízena zákonům, které si sama stanovila a které zajišťují její svobodu a pořádek.
 
Na vlnu osvícenství reagovalo též rakouské mocnářství podporou rozvoje středního měšťanského stavu a řemesel, zakládáním manufaktur, obchodu a průmyslové výroby, budováním cest a zdokonalováním poštovního spojení. Celá řada rádců císařovny Marie Terezie měla v důsledku tohoto vývoje zásluhu na zásadní školské reformě – hrabě Friedrich W. Haugwitz, kancléř Václav A. Kounic, císařovnin osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel A. Martini, nebo představitelé politických a ekonomických věd Johann H. G. Justi a Joseph von Sonnwenfels.
 
Školská reforma se dotkla jak základního školství (od 1774 povinná školní docházka), tak univerzit (doplnění výuky o další předměty významné pro praxi).
 
Již roku 1707 dal souhlas s ustavením pražské „ingenieurské“1) školy (popud Christian Josef Willenberg, 1655–1731) panovník Josef I. Čeští stavové si však ještě dalších deset let vykládali tento souhlas jako pouhé doporučení, nemohli se shodnout ani na účelu školy, ani na platu jejího zakladatele, a proto je teprve dekretem z 9. listopadu 1717 škola skutečně založena (vídeňská inženýrská škola však až 24. prosince 1717).
 
Nicméně, Willenbergovi se ještě ani v roce 1726 nepodařilo naplnit ani povolených a dotovaných 12 inženýrských studentských míst, zatímco například filozofii navštěvovalo až 500 posluchačů.
 
Roku 1726 odešel CH. Willenberg do důchodu a na jeho místo nastoupil insbrucký rodák Jan Ferdinand Schor (1686–1767). Do té doby výhradně vojenské zaměření školní výuky doplnila optika, perspektiva, kreslení a geografie. Absolventi inženýrské školy se tak připravovali i na civilní povolání – zemědělství, pozemní a vodní stavitelství.
 
Třetí profesor inženýrské školy, Schorův žák František Antonín Linhart Herget (1741–1800) zapojil do výuky i městské řemeslníky a úředníky, kterým vykládal mechaniku, stavebnictví a jiné technické disciplíny.
 
Po josefínských reformách se podařilo inženýrskou školu v roce 1787 změnit na řádnou profesuru filozofické fakulty pražské univerzity. K výuce více než stovky adeptů vojenského i civilního inženýrství byla k dispozici posluchárna, strojní hala, bohatá knihovna, sbírky univerzitního matematickofyzikálního muzea a též katedra hornictví.
 

Česká matematika druhé poloviny 18. století

Počátkem druhé poloviny 18. století obě české univerzity (Praha, Olomouc) nově zavedly výuku chemie, biologie, experimentální fyziky a zásadně rozšířily výuku matematiky. V té se významným způsobem do dějin české vědy zapsali tři vynikající matematikové té doby – Josef Stepling (1716–1778, blíže Elektro 10/09), Jan Tesánek (1728–1788) a Stanislav Vydra (1741–1804).
 
K nim lze přiřadit i bohatého hraběte z rodu Černínů a matematického amatéra Jana A. Schaffgotsche, protože ten se zdařile pokusil o vlastní, původní matematickou práci. Při ní empiricky nalezl „zákon“, jenž umožňoval sestavování tabulek dělitelů čísel. Hrabě Schaffgotsch jej uveřejnil v Pojednáních Učené společnosti v roce 1772.
 
Několik dalších – Bergmann, Schmidt, Zeno, Lamboy, Bartl – pouze vyučovalo jednotlivé matematické školy, popřípadě vydali drobné matematické práce či pojednání o složitějších problémech praktické aritmetiky a úrokování, nepřesahující významem tematiku povinného kurzu filozofie.
 
V Evropě poloviny 18. století je stále v centru pozornosti infinitesimální počet (diferenciální počet spolu s integrálním počtem), ale postupně jsou získávány poznatky z vyššího diferenciálního, integrálního a variačního počtu. Další vývoj vede i ke vzniku teorie čísel.
 
Zatímco se J. Stepling ještě padesátých letech 18. století potýkal při psaní své práce „Diferenciální počet“ s nedostatkem učebnic, a mnohé informace sbíral z osobní korespondence s německými učenci (Wolf, Švýcar Euler a Hiss), měla pražská univerzita již v druhé polovině 18. století v knihovně prakticky všechnu zahraniční literaturu.
 
Proto matematik J. Tesánek může již v osmdesátých letech citovat jen s několikaletým zpožděním práce Lagrangeovy a Cousinovy. I tento učenec si dopisoval s kolegy z Evropy (Lagrange, J. III. Bernoulli, Beguelin, Felkel, Lambert ad.).
 
Z matematiky se na univerzitě přednášela algebra (lineární a kvadratické rovnice), geometrie a trigonometrie. Později, když byl J. Tesánek jmenován profesorem vyšší matematiky, přibyl i úvod do diferenciálního a integrálního počtu s jednoduchými aplikacemi v mechanice a geometrii.
 
J. Tesánek propracoval pojem limity a snažil se najít východisko pro základní pojmy diferenciálního a integrálního počtu. Představoval tedy směr, kterým později úspěšně šli Bernard Bolzano a A. L. Cauchy. J. Tesánek též originálně zvládl řešení tzv. Pellovy rovnice2), přestože jej nelze srovnávat s obecným řešením neurčitých rovnic druhého stupně, které tehdy podal Lagrange. Již i v Tesánkově době byly však jeho práce překonány systematickým Eulerovým dílem „Institutiones calculi integralis“.
 
Když se po Tesánkově smrti v roce 1788 stal na pražské univerzitě po úspěšném konkurzu profesorem matematiky František Josef Gerstner (1756–1832), stala se pražská univerzita svou úrovní matematické výuky jedním z nejlepších evropských vysokoškolských učilišť.
 
F. Gerstner sám však žádné matematické práce nenapsal. Považoval matematiku za prostředek k řešení technických a fyzikálních úkolů.
 
(jk; pokračování Stav a předpoklady vědecké práce v českých zemích v druhé polovině 18. století – astronomie, fyzika,
nauka o elektřině, chemie a mineralogie)
 

1)ingenium – latinské slovo s významem důmysl, důvtip, nadání, tvůrčí duch, schopnost. Ingenii acies – bystrost ducha. To je to, čím by měl vynikat inženýr i dnes. Podle Ottovy encyklopedie obecných vědomostí pochází označení „inženýr“ ze španělštiny, kde byl takto označován „řidič strojů válečných – ingenioros“. Další prameny vrcholného středověku uvádějí za inženýra toho, kdo byl schopen vyměřovat terén, ovládal základy dělostřelby a mechaniky, budoval opevnění a fortifikace, sestrojoval a uměl používat různé stroje k dobývání. Proto ještě i v první polovině 18. století byli inženýři výhradně fortifikační, tedy stavebně a strojně vojenští specialisté.
 
2) x2ny2= 1
Pellova rovnice (svého druhu diofantická rovnice) pojmenovaná po anglickém matematikovi Johnu Pellovi. Původně byla studována Brahmaguptou v šestém století a o mnoho později Fermatem. Diofantická rovnice (někdy též diofantovská) v matematice je neurčitá polynomiální rovnice, která dovoluje proměnným nabývat pouze hodnot z oboru celých čísel. Formulace obecné teorie diofantických rovnic byla získána až ve dvacátém století, v rámci teorie kvadratických forem.