Dějiny přírodních věd v českých zemích (36. část)

V obci Helvíkovice, téměř již na před­městí města Žamberka v podhůří Orlic­kých hor, se Janu a Anně Divíškovým dne 26. března 1698 narodil syn, kterého po­křtili Václav (některé prameny uvádějí na­rození 1. 8. 1698 v obci Pěčín, též v oblasti Orlických hor).

 

Chlapec byl později dán na studia k pří­buznému, Jindřichu Dušíkovi, rektorovi je­zuitské koleje v jihomoravském Znojmě. V klášteře premonstrátů v Louce pod Znojmem přijal řeholní jméno Prokop a z Divíš­ka se stal Diviš. Premontstrátské prostředí bylo svobodomyslnější než jezuitské, a pro­to zde mohl nadějný a chytrý chlapec uplat­nit svou hloubavost.

 

V klášteře Diviš setrval i po dokončení studia a od roku 1736 byl jmenován správcem farnosti v nedalekých Příměticích. Docho­vané rukopisy svědčí o snaze smířit názory P. Diviše „fyzika-badatele“ s názory P. Diviše kněze. Jeho vyhraněným zájmem totiž byla atmosférická elektřina, kterou zkoumal pozo­rováním a za pomoci různých svépomocí se­stavených přístrojů. Divišovy výklady o vzni­ku bouře, podstaty hromu a blesku a tajem­ství podstaty elektřiny jsou přinejmenším na úrovni vynikajících badatelů jeho věku. Jeho badatelský zájem se však naprosto neslučoval s jeho církevní příslušností.

 

Nezávisle na Divišových poznatcích v téže oblasti bádal i americký badatel a politik Ben­jamin Franklin. Ten publikoval své myšlen­ky v roce 1751 v Anglii, první pozoruhodné pokusy Divišovy jsou doloženy z roku 1749.

 

Prokop Diviš chtěl „chránit člověka před bleskem“, Franklin studoval souvislost bles­ku s elektřinou a jeho podstatu.

 

Z počátku měl P. Diviš jistou podporu cí­sařského dvora, kde mu bylo umožněno uká­zat některé své pokusy: v roce 1750 byl vy­zván, aby své pokusy demonstroval přímo před zraky císaře Františka Štěpána I. Lotrinského a císařovny Marie Terezie. Císařský pár byl Divišovými pokusy tak nadšen, že jej odmě­nil zlatými medailemi se svými podobenkami.

15. června 1754 instaloval P. Diviš na za­hradě v Příměticích první stroj proti blesku – „machina meteorologica“. Stroj se soustavou hrotů na dřevěném, železnými plechy poby­tém stožáru měl výšku přes 42 m. Kotvily jej tři masivní řetězy, které zároveň sloužily jako uzemnění – železné kužely v zemi byly ob­sypány kovovými pilinami.

 

Divišův stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, a tak odvracet samotný vznik výboje. P. Diviš od svého stroje poža­doval „vysátí“ blesku z mraku a jeho svede­ní do země či jeho rozptýlení.