Dějiny přírodních věd v českých zemích (30. část)

 

Od roku 1654, tedy od nového ustavení Univerzity pražské jako Karlo-Ferdinando­vy univerzity, bylo po několik dalších de­setiletí ze strany jezuitského vedení pro zá­sadní rozvoj přírodních věd učiněno velmi málo. Na obou univerzitách na území zemí koruny české – na pražské i na olomouc­ké – byla sice do programu univerzitních přednášek zařazena i témata z matematiky, chemie, botaniky, biologie či medicíny, ale přednášející profesoři byli vybíráni tak, aby byli z hlediska „věry a mravův“ naprosto spolehliví. Scholasticky pěstované přírod­ní vědy nebyly zdaleka vědami v dnešním slova smyslu, ale byly to pouze filozofické spekulace nad určitými přesně vymezený­mi otázkami s citacemi starověkých auto­rit (Aristoteles, Seneca, Plinius ...) a církev­ních autorit (Augustin, Tomáš Akvinský ...).

 

Na počátku 18. století byly tedy v čes­kých zemích „experimentální vědy“, jako byly fyzika a astronomie, z důvodu nezadr­žitelně se objevujících nových fyzikálních poznatků ideologicky rozporné, zatímco matematika a chemie se zdály být v tomto rámci nezávadné. Proto česká fyzika a as­tronomie, jejichž moderní výsledky se stá­le častěji střetávaly s oficiálním církevním učením, stagnovaly až do úpadku, a nao­pak „neškodné“ matematice a chemii věno­vali jezuité pozornost a podporu (J. Kresa, S. Hartmann, E. E. Herberstein, Václav J. Pelikán). Matematika se totiž zcela přiroze­ně a v různých formách nutně prosazovala nejen při řemeslných pracích (tesaři, kame­níci, soukeníci ...), ale i při správě země – vyměřování pozemků, obchodní styk, daně (berní rula), majetkové spory, mapování a stavby ...atd.

 

V prvním desetiletí 18. století byla sta­vitelem F. Schorrem založena v Praze in­ženýrská škola, kde se v úzkém kruhu přednášely matematické vědy - integrál­ní i diferenciální počet, rovinná geome­trie, kuželosečky (Sturm, Wolff, Kinnost, Svoboda, Světecký, Veselý, Müller). Prak­tické zaměření školy bylo orientováno na vojenskou i civilní architekturu, kartogra­fii a zaměřování, zesplavňování řek apod. a opíralo se o vyšší matematické znalosti (Herbersteinova Cyclo-Diatomia, Praha, 1716). Členové inženýrské školy též korespondovali s lipským Leibnitzovým mate­matickým časopisem „Acta Erudotirium“, ze kterého zároveň přejímali evropské po­znatky (Descartes, Fermat, Newton, Leib­nitz, Bernoulliové).

 

Není proto ani příliš překvapivé, že kolem roku 1720 bylo dokonce v Klemen-tinu zřízeno matematické muzeum. Zaslou­žili se o ně piaristé (Sackl, zvaný Augustus Thomas, cisterciák Caramuel Lobkovic), jezuity kontrolovaný a tolerovaný církevní řád, který kladl znalosti přírodních věd, zvláště matematiky, na jedno z předních míst.

 

Klementinské muzeum se těšilo velké pozornosti a obsahovalo množství různých fyzikálních a astronomických přístrojů, růz­né přírodniny a mechanická soustrojí jedno­duchých strojů. V zahraničí byla takováto muzea v mnoha městech Evropy a založe­ní českého klementinského muzea vycháze­lo pravděpodobně ze snahy se přizpůsobit západním vlivům. Pražské muzeum se sice nestalo střediskem žádné přírodovědecké práce a nemělo ani podstatnější vliv na úro­veň výuky na univerzitě, ale odráželo trend, který se již v průběhu 17. století začal v ev­ropské vědě projevovat – zpraktičtění bada­telské činnosti a zejména kladení důrazu na experiment jakožto základní prvek vědního systému. Ruku v ruce s experimentem jde vypočet, opakování, změna parametrů a vy­hodnocení. To sice bylo v rozporu s učením o nejvyšší autoritě, která jediná určuje řád věcí, ale na druhou stranu sami jezuité do­sáhli některých přírodovědných poznatků a chápali, že nelze donekonečna tyto výsled­ky paušálně odmítat. Na přelomu 17. a 18. století je totiž „aristotelovská fyzika“ (sou­bor výkladů a filozofických úvah o přírodě bez fyzikálního podkladu) natolik otřesena přírodovědnými poznatky, že se nezadrži­telně stává naprostým anachronismem. Ale ještě není ten pravý čas, teprve až přibliž­ně za padesát let, za vlády rakouské Marie Terezie (1717 – 1780), dojde ke změnám, které nakonec povedou k prosazení a k po­stupnému rozvoji experimentálních věd i v českých zemích. Jedním z prvních před­stavitelů jakési nové vlny českých badatelů a experimentátorů 18. století byl český lé­kař a fyzik Jan Antonín Scrinci (16. října 1697 Praha – 28. dubna 1773 Praha).

 

Agner Krarup Erlang, syn vesnického uči­tele, byl prvním, kdo se vědecky zabýval pro­blematikou telefonních sítí. Známý je tzv. Erlangův vzorec¹⁾, který určuje poměr vo­lajících, kteří se snaží dovolat v čase, kdy je síť používána (obsazená).

 

Absolvoval kodaňskou univerzitu a zís­kal zvláštní povolení vyučovat. Později získal na kodaňské univerzitě stipendium a v roce 1901 též magisterský titul (MA) v matema­tice, astronomii, fyzice a chemii.

 

Ačkoli byl vynikající učitel na otcově škole (matematika, francouzština, latina), vždycky tíhl k vědecké práci. Erlang hod­ně cestoval a navštěvoval galerie a knihov­ny. Byl členem Dánské matematické společ­nosti. Tady se mohl setkávat s dalšími mate­matiky; někteří z nich byli členy Kodaňské telefonní společnosti. K této firmě Erlang nastoupil v roce 1908.

Zde začal pracovat na uplatnění teorie prav­děpodobnosti na problémy telefonního provo­zu. V roce 1909 Erlang publikoval svou prv­ní práci Teorie pravděpodobnosti a telefonní konverzace. Zjistil, že telefonní hovory mají rozložení odpovídající Poissonovu rozložení²⁾.

 

V roce 1917 Erlang publikoval svou nej­významnější práci Řešení některých problémů v teorii pravděpodobnosti významných v au­tomatické telefonní výměně. Dílo obsahuje vzorec pro ztrátové a čekací časy.

 

Díky pracím na teorii telefonního pro­vozu se stal Erlang známým po celém svě­tě. Erlangův vzorec pro pravděpodobnost ztráty přijal i British Post Office. Erlang se stal členem British Institution of Electrical Engineers.

Agner Krarup Erlang se nikdy neoženil a často pracoval pozdě do noci. Vlastnil roz­sáhlou knihovnu s díly z oblasti matemati­ky, astronomie a fyziky. V lednu 1929 byl Erlang převezen do nemocnice, kde pod­stoupil břišní operaci, v únoru téhož roku však zemřel.

 

¹⁾ Erlangův vzorec (B-vzorec) vyjadřuje závis­lost ztráty systému na nabídce s parametrem N - počet obsluhových linek.

²⁾ Poissonovo rozložení (rozdělení pravděpodob­nosti) je náhodná veličina, která vyjadřuje po­čet výskytů málo pravděpodobných, řídce se vyskytujících jevů v určitém časovém, resp. objemovém intervalu. Velký význam má na­příklad v teorii hromadné obsluhy.