Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 2/2017 vyšlo
tiskem 17. 2. 2017. V elektronické verzi na webu od 10. 3. 2017. 

Téma: Elektrické přístroje – spínací, jisticí, ochranné a signalizační; Přístroje pro inteligentní sítě

Hlavní článek
Atypický návrh výkonového stejnosměrného zdroje se středofrekvenčním transformátorovým filtrem rušivého napětí

Aktuality

V distribuční soustavě (DS) ČEZ Distribuce, a. s. je vyhlášen kalamitní stav Od 9 h dne 24.2.2017 je vyhlášen kalamitní stav v Karlovarském kraji - okres Karlovy Vary…

Veletrh Věda Výzkum Inovace 2017 zahájí místopředseda vlády Pavel Bělobrádek Letošní ročník Veletrhu Věda Výzkum Inovace zahájí na brněnském výstavišti 28. února 2017…

Chytré lampy PRE potvrdily zhoršenou smogovou situaci v Praze Chytré lampy PRE potvrdily v rámci svého pilotního provozu, že v Holešovicích a…

Jak se bydlí v pasivních domech, řeknou jejich majitelé na veletrhu FOR PASIV Další ročník veletrhu FOR PASIV, který je zaměřený na projektování a výstavbu…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze představí zájemcům o studium moderní techniku i její historii Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá v pátek 20. ledna od 8.30 hodin první…

Loňská výroba Temelína by stačila k pokrytí téměř roční spotřeby českých domácností Přesně 12,1 terawatthodin elektřiny (TWh) loni vyrobila Jaderná elektrárna Temelín. Je to…

Více aktualit

Dějiny přírodních věd v českých zemích (25. část)

Vývoj a osobnosti české vědy na konci 17. století
 
Dalším významným matematikem druhé poloviny 17. století je Sigismund Ferdinand Hartmann (1632-1681), který se narodil ve Vídni ve šlechtickém rodu pánů z Klasteinu, který vzkvétal v Čechách a Braniborsku.
 
Logiku, fyziku, metafyziku, dogmatiku, polemiku a hermeneutiku přednášel S. Hartmann v Praze, Olomouci i Vratislavi. V roce 1678 se stal v Olomouci děkanem filozofie. S. Hartmann si přál podniknout misijní cestu, ale jeho přání nebylo vyslyšeno.
 
Oproti již zmíněnému astronomovi V. Stancelovi neměl matematik S. Hartmann v oboru astronomie natolik progresivní světonázor, protože těžiště jeho práce spočívalo především v matematice. Rozruch mezi matematiky způsoboval tím, že široce předkládal odborníkům matematické úlohy k řešení. Tak například v roce 1679 to byla úloha o zdvojnásobení rovnostranného trojúhelníku. Řešení mu zaslal Adam Kochaňski, piarista Augustinus Thomas a Sto Josepho, hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch aj. Řešení S. Hartmanna pak vyšlo roku 1682 v „Journal des Savants" a také v „Acta Eruditorum". Bylo natolik progresivní, že díky němu byl S. Hartmann nazýván „českým Euklidem".
 
Bohužel, většina publikací S. Hartmanna se ztratila. Jedním z mála dochovaných spisů je Catoptrica Illustrata propositionibus Physico-mathematicis de specutorim essetia & proprietatibus. Item de minimis & maximis specilis (Praha 1668), ve kterém se zabývá katoptrikou (tj. problematikou zobrazení soustavami zrcadel) a také výrobou velkých, na svou dobu dokonalých kovových rovinných a sférických zrcadel.
 
Z učenců-matematiků druhé poloviny 17. století stojí jistě za zmínku i Gabriel Patz (nar. asi 1642) a Jan Hradský (nar. asi 1640), ale zejména též Adam Adamandus Kochaňski (1631-1700). Před svým příchodem do Čech byl profesorem v Bamberku, Norimberku, Mohuči a Florencii. Od roku 1677 bádal při vratislavské observatoři a byl dvorním matematikem a bibliotekářem Jana III. Ve Varšavě (na královském paláci Wilanowů) se dochovaly sluneční hodiny, které sestrojil právě A. Kochaňski. Dopisoval si s Leibnitzem a byl velmi aktivním přispěvatelem do „Act Eruditorum“, kam dopisoval již od jeho založení roku 1682. Jedním z článků ročníku 1685 je Observationes Cyclometricae, ad facilitandam Praxin accomodatae, kde A. Kochaňski vyložil dodnes užívanou a po něm nazvanou rektifikaci kružnice, při níž používá Ludolfovo číslo π = 3,1445*)
 
*) Pozn. red.
První záznam o vztahu mezi poloměrem a obvodem kružnice byl nalezen dokonce již v zápisech Babylóňanů (2000 př. n. l.), poměr určili na 3,1. Přesněji hodnotu určili v Egyptě (1600 př. n. l) zlomkem π = 19/6 = 3.166 a později Římané zlomkem π = 25/8 = 3.125.
– Celkem přesně určil hodnotu Archimédes, který použil metodu n-úhelníků s 96 vrcholy. Jeho výsledkem byl interval 223/71 < π < 220/70 (3.1408 < π < 3,1428). Další zpřesnění je známo z Číny (5. stol.) π = 355/113 = 3,1415929.
– Dnešní jméno získala konstanta π od Ludolfa van Ceulena (Holanďan, 1596), který ji použitím n-úhelníku majícího 32 miliard stran určil na 35 míst. Pokládalo se to za tak významnou událost, že všech pětatřicet desetinných míst bylo vyryto na jeho náhrobní kámen.
– Kanaďan Simon Plouffe z univerzity Simona Frasera v kanadské Britské Kolumbii dokázal v devatenácti letech odříkat z hlavy prvních 4 096 desetinných míst čísla π. Rekord v memorování zpaměti číslic čísla π drží počtem 100 000 desetinných míst Akira Haraguchi (Japonsko) ze dne 3. října 2006.
– Od roku 1761 matematikové vědí, že π nelze nikdy vystihnout podílem dvou celých čísel, která by bylo možné vepsat do zlomku. Číslo π není ani řešením jakékoli algebraické rovnice.
 
Zesílení moci jezuitského řádu a postup rekatolizace znamenaly v českých zemích úbytek snah o vědeckou práci. Jak v astronomii, tak v matematice stále více ubývalo otázek, při jejichž řešení by se nenaráželo na překonanost jezuitského učení. V narůstajících roz porech se stále obtížněji a uměleji hledala řešení, která by potvrzovala stále méně fungující pravdy. V takových poměrech bylo i pro badatele obtížné dodržovat „povolená“ témata a formulovat „nezakázané“ závěry.
 
Jedním z těch, kteří byli věrni vědecké pravdě, byl Jan Hancke (1644-1713). Přednášel na různých místech Evropy (Mohuč) i českých zemí (Praha, Olomouc) matematiku, logiku, fyziku, metafyziku, polemiku, morálku, hermeneutiku a byl také děkanem teologie (1704).
 
Zabýval se definicemi geometrických pojmů, ale především číselně teoretickými problémy (např. objevil páté „dokonalé číslo“ - 33 550 336 - vedle čísel 6, 28, 496, 8128).
 
V roce 1676 vydal v Praze Jan Hancke svou disertační práci nazvanou Theses mathematicae.
 
První část přináší aritmetické teze a po úvodních odstavcích, které obsahují definici čísla, sudého a lichého atd., přechází autor k několikastránkovému pojednání o dokonalých číslech. Jako doklad tvrzení se dovolává Hancke 36. věty 9. knihy Euklidových „Elementů", kde je právě vyslovena postačující (ve skutečnosti i nutná) podmínka tvaru sudých dokonalých čísel; že totiž číslo ve tvaru: s = 2ν(2ν+1 – 1) je dokonalé tehdy a jen tehdy, je-li číslo 2ν+1 – 1 prvočíslem. Rozebereme-li zmíněný příklad pátého dokonalého čísla a chybného příkladu Sempliova, vyplývá, že se jedná o čísla zmíněného tvaru pro ν = 12, resp. 10. V 17. století panovala domněnka, že všechna čísla 2ν+1 – 1 jsou prvočísla, je-li ν – 1 samo prvočíslem (mylně Semplius, 1622). Hancke naopak tuto domněnku vlastně vyvrací. Semplius se mylně domníval, že číslo 210+1 - 1 = 2 047 je prvočíslo. Ve skutečnosti je toto číslo dělitelné číslem 23.
 
Jan Hancke se podrobně zabýval výpočty zatmění Slunce a Měsíce a přispíval do „Act Eruditorum".
 
V souvislosti se studiem pohybů Slunce a Měsíce pracoval na teorii slunečních hodin, kde využívá svých geometrických znalostí při projekci stínu na nejrůznější plochy.
 
Kromě Hanckeho se podobnou problematikou zabývali i cisterciácký duchovní Bernard Gruber, profesor na arcibiskupské akademii v Praze a jezuita Christoforus Heinrich. V Praze též vydal knižně soupis svých astronomických pozorování F. Noel, jezuita francouzského nebo belgického původu, který dlouhou dobu působil jako misionář v Číně. Protože F. Noel využíval nejnovějších metod Cassiniho a Romea z pařížské akademie věd, jeho výsledky vysoko převyšují astronomické práce domácí provenience.
 
(jk; pokračování – Česká matematika a fyzika na přelomu 17. a 18. století)