Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 8-9/2017 vyšlo
tiskem 5. 9. 2017. V elektronické verzi na webu od 5. 9. 2017. 

Téma: 59. mezinárodní strojírenský veletrh v Brně; Elektrotechnika v průmyslu

Hlavní článek
Palivové články
Renesance synchronních reluktančních motorů
Návrh aktuátoru pracujícího s magnetickým polem

Aktuality

Na veletrhu FOR ARCH najdou lidé na osm stovek expozic a bezplatná poradenská centra Ve dnech 19. – 23. září 2017 se koná 28. ročník mezinárodního stavebního veletrhu FOR…

Technologické Fórum 2017 – jedinečné setkání odborníků stavebního trhu Premiéru na letošním ročníku mezinárodního stavebního veletrhu FOR ARCH bude mít…

Od 1. září začne ve společnosti ČEZ fungovat nová divize Jaderná energetika Šest jaderných bloků, přes dva tisíce zaměstnanců včetně týmu, který zodpovídání za…

FOR ARCH 2017 přinese řadu zajímavých soutěží a konferencí Osmadvacátý ročník mezinárodního stavebního veletrhu FOR ARCH, který se uskuteční ve…

Premiér navštívil hlavní sídlo provozovatele přenosové soustavy Předseda vlády Bohuslav Sobotka a ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček se přímo na…

Generační změna ve skupině LAPP S účinností od 1. července 2017 odstoupila Ursula Ida Lapp, spoluzakladatelka skupiny…

Více aktualit

Dějiny přírodních věd v českých zemích (25. část)

Vývoj a osobnosti české vědy na konci 17. století
 
Dalším významným matematikem druhé poloviny 17. století je Sigismund Ferdinand Hartmann (1632-1681), který se narodil ve Vídni ve šlechtickém rodu pánů z Klasteinu, který vzkvétal v Čechách a Braniborsku.
 
Logiku, fyziku, metafyziku, dogmatiku, polemiku a hermeneutiku přednášel S. Hartmann v Praze, Olomouci i Vratislavi. V roce 1678 se stal v Olomouci děkanem filozofie. S. Hartmann si přál podniknout misijní cestu, ale jeho přání nebylo vyslyšeno.
 
Oproti již zmíněnému astronomovi V. Stancelovi neměl matematik S. Hartmann v oboru astronomie natolik progresivní světonázor, protože těžiště jeho práce spočívalo především v matematice. Rozruch mezi matematiky způsoboval tím, že široce předkládal odborníkům matematické úlohy k řešení. Tak například v roce 1679 to byla úloha o zdvojnásobení rovnostranného trojúhelníku. Řešení mu zaslal Adam Kochaňski, piarista Augustinus Thomas a Sto Josepho, hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch aj. Řešení S. Hartmanna pak vyšlo roku 1682 v „Journal des Savants" a také v „Acta Eruditorum". Bylo natolik progresivní, že díky němu byl S. Hartmann nazýván „českým Euklidem".
 
Bohužel, většina publikací S. Hartmanna se ztratila. Jedním z mála dochovaných spisů je Catoptrica Illustrata propositionibus Physico-mathematicis de specutorim essetia & proprietatibus. Item de minimis & maximis specilis (Praha 1668), ve kterém se zabývá katoptrikou (tj. problematikou zobrazení soustavami zrcadel) a také výrobou velkých, na svou dobu dokonalých kovových rovinných a sférických zrcadel.
 
Z učenců-matematiků druhé poloviny 17. století stojí jistě za zmínku i Gabriel Patz (nar. asi 1642) a Jan Hradský (nar. asi 1640), ale zejména též Adam Adamandus Kochaňski (1631-1700). Před svým příchodem do Čech byl profesorem v Bamberku, Norimberku, Mohuči a Florencii. Od roku 1677 bádal při vratislavské observatoři a byl dvorním matematikem a bibliotekářem Jana III. Ve Varšavě (na královském paláci Wilanowů) se dochovaly sluneční hodiny, které sestrojil právě A. Kochaňski. Dopisoval si s Leibnitzem a byl velmi aktivním přispěvatelem do „Act Eruditorum“, kam dopisoval již od jeho založení roku 1682. Jedním z článků ročníku 1685 je Observationes Cyclometricae, ad facilitandam Praxin accomodatae, kde A. Kochaňski vyložil dodnes užívanou a po něm nazvanou rektifikaci kružnice, při níž používá Ludolfovo číslo π = 3,1445*)
 
*) Pozn. red.
První záznam o vztahu mezi poloměrem a obvodem kružnice byl nalezen dokonce již v zápisech Babylóňanů (2000 př. n. l.), poměr určili na 3,1. Přesněji hodnotu určili v Egyptě (1600 př. n. l) zlomkem π = 19/6 = 3.166 a později Římané zlomkem π = 25/8 = 3.125.
– Celkem přesně určil hodnotu Archimédes, který použil metodu n-úhelníků s 96 vrcholy. Jeho výsledkem byl interval 223/71 < π < 220/70 (3.1408 < π < 3,1428). Další zpřesnění je známo z Číny (5. stol.) π = 355/113 = 3,1415929.
– Dnešní jméno získala konstanta π od Ludolfa van Ceulena (Holanďan, 1596), který ji použitím n-úhelníku majícího 32 miliard stran určil na 35 míst. Pokládalo se to za tak významnou událost, že všech pětatřicet desetinných míst bylo vyryto na jeho náhrobní kámen.
– Kanaďan Simon Plouffe z univerzity Simona Frasera v kanadské Britské Kolumbii dokázal v devatenácti letech odříkat z hlavy prvních 4 096 desetinných míst čísla π. Rekord v memorování zpaměti číslic čísla π drží počtem 100 000 desetinných míst Akira Haraguchi (Japonsko) ze dne 3. října 2006.
– Od roku 1761 matematikové vědí, že π nelze nikdy vystihnout podílem dvou celých čísel, která by bylo možné vepsat do zlomku. Číslo π není ani řešením jakékoli algebraické rovnice.
 
Zesílení moci jezuitského řádu a postup rekatolizace znamenaly v českých zemích úbytek snah o vědeckou práci. Jak v astronomii, tak v matematice stále více ubývalo otázek, při jejichž řešení by se nenaráželo na překonanost jezuitského učení. V narůstajících roz porech se stále obtížněji a uměleji hledala řešení, která by potvrzovala stále méně fungující pravdy. V takových poměrech bylo i pro badatele obtížné dodržovat „povolená“ témata a formulovat „nezakázané“ závěry.
 
Jedním z těch, kteří byli věrni vědecké pravdě, byl Jan Hancke (1644-1713). Přednášel na různých místech Evropy (Mohuč) i českých zemí (Praha, Olomouc) matematiku, logiku, fyziku, metafyziku, polemiku, morálku, hermeneutiku a byl také děkanem teologie (1704).
 
Zabýval se definicemi geometrických pojmů, ale především číselně teoretickými problémy (např. objevil páté „dokonalé číslo“ - 33 550 336 - vedle čísel 6, 28, 496, 8128).
 
V roce 1676 vydal v Praze Jan Hancke svou disertační práci nazvanou Theses mathematicae.
 
První část přináší aritmetické teze a po úvodních odstavcích, které obsahují definici čísla, sudého a lichého atd., přechází autor k několikastránkovému pojednání o dokonalých číslech. Jako doklad tvrzení se dovolává Hancke 36. věty 9. knihy Euklidových „Elementů", kde je právě vyslovena postačující (ve skutečnosti i nutná) podmínka tvaru sudých dokonalých čísel; že totiž číslo ve tvaru: s = 2ν(2ν+1 – 1) je dokonalé tehdy a jen tehdy, je-li číslo 2ν+1 – 1 prvočíslem. Rozebereme-li zmíněný příklad pátého dokonalého čísla a chybného příkladu Sempliova, vyplývá, že se jedná o čísla zmíněného tvaru pro ν = 12, resp. 10. V 17. století panovala domněnka, že všechna čísla 2ν+1 – 1 jsou prvočísla, je-li ν – 1 samo prvočíslem (mylně Semplius, 1622). Hancke naopak tuto domněnku vlastně vyvrací. Semplius se mylně domníval, že číslo 210+1 - 1 = 2 047 je prvočíslo. Ve skutečnosti je toto číslo dělitelné číslem 23.
 
Jan Hancke se podrobně zabýval výpočty zatmění Slunce a Měsíce a přispíval do „Act Eruditorum".
 
V souvislosti se studiem pohybů Slunce a Měsíce pracoval na teorii slunečních hodin, kde využívá svých geometrických znalostí při projekci stínu na nejrůznější plochy.
 
Kromě Hanckeho se podobnou problematikou zabývali i cisterciácký duchovní Bernard Gruber, profesor na arcibiskupské akademii v Praze a jezuita Christoforus Heinrich. V Praze též vydal knižně soupis svých astronomických pozorování F. Noel, jezuita francouzského nebo belgického původu, který dlouhou dobu působil jako misionář v Číně. Protože F. Noel využíval nejnovějších metod Cassiniho a Romea z pařížské akademie věd, jeho výsledky vysoko převyšují astronomické práce domácí provenience.
 
(jk; pokračování – Česká matematika a fyzika na přelomu 17. a 18. století)