Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2019 vyšlo
tiskem 4. 12. 2019. V elektronické verzi na webu 4. 1. 2020. 

Téma: Měřicí přístroje, metody měření a dálkové měření

Hlavní článek
Inovativní postupy při diagnostice částečných výbojů při AC a DC napětí

Aktuality

Cenu ABB za výzkum získal projekt bezbateriového senzoru Grant ve výši 300 000 amerických dolarů získal Ambuj Varshney, který jej využije na…

Rating ČEPS na úrovni Aa3 se stabilním výhledem Ratingová agentura Moody´s aktualizovala ohodnocení akciové společnosti ČEPS na úroveň…

Finále celorepublikové soutěže Energetická olympiáda proběhne na FEL ČVUT v Praze Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá v pátek 15. listopadu od 8.30 hodin Den…

Chystaná digitalizace stavebnictví pomůže zkvalitnit budovy a ušetřit miliardy Od roku 2022 bude muset být u všech nadlimitních veřejných zakázek v českém stavebnictví…

Co vozí energetici v autě? TETRIS CHALLENGE Co vše se vejde energetikům do auta, které používají metodu práce pod napětím (PPN) –…

ENERGO SUMMIT – vrcholná událost energetického sektoru 15. listopadu 2019 se na pražském výstavišti PVA EXPO PRAHA uskuteční již 5. ročník…

Více aktualit

Dějiny přírodních věd v českých zemích (1. část)

číslo 10/2006

Dějiny přírodních věd v českých zemích (1. část)

Systematické utváření poznatků lidstva ve všech oborech, (elektro)techniku nevyjímaje, prodělaly v průběhu uplynulých dvou tisíciletí pozoruhodný vývoj. Podíváme-li se na ony dějiny podrobněji, seznáme, že počátky snah o skutečně exaktní, tedy vědecký přístup, založený na přesnosti a dokazatelnosti závěrů bádání, lze datovat velmi přibližně na počátek 16. století – do období renesance. Teprve exaktní přístup k poznání z tohoto období tvoří základ současného technického pokroku a společenské úrovně.
V rubrice Archiv Elektro jsme se v několika uplynulých letech seznámili s vývojem vědeckých názorů v evropském rozměru. Jak tomu však bylo v českých zemích? Jaký podíl na „evropském„ utváření poznatků měli badatelé z českých zemí? Která jména a které osobnosti vzešlé z českého prostředí můžeme tváří v tvář Evropě připomenout?
Abychom i sami sobě mohli dát odpovědi na tyto otázky, budou následující kapitoly rubriky Archiv Elektro věnovány vývoji vědeckého poznání v českých zemích.

Karlova Univerzita

I naše věda a badatelé pocházející z českých zemí byli součástí evropského, a jistě i světového vědeckého úsilí. Bádání a přírodní vědy prošly i v našich zemích dlouhým vývojem s mnoha změnami. Měnil se jejich obsah, úroveň, hodnotové postavení, ideový základ i společenská funkce.

Obr. 1.

Obr. 1. Univerzita Karlova

Ačkoliv v úvodu avizujeme počátky snah o exaktní badatelský přístup až do 16. století, na české dějinné cestě se o dobrých 300 let dříve objevil jeden významný mezník tohoto vývoje – Karlova Univerzita (obr. 1).

Vysoké učení – Univerzita Karlova – bylo založeno Karlem IV. v Praze, v hlavním městě českého království a posléze i římského císařství, jako nejvyšší stupeň učenosti ve střední Evropě roku 1348 (!). Ale rok 1348 jako rok založení univerzity je omyl, resp. nesprávná interpretace historického faktu!

Právě proto, že založení univerzity v Praze je skutečně významným mezníkem v celém postavení českých zemí, je třeba zde uvést o jejím založení přesnější informace: Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla založena rozhodnutím církve, a to bullou Klementa VI., vyhlášenou v Avignonu již 26. ledna 1347. Univerzita byla totiž především církevní korporace.

Je však nesporné, že u záměru jejího založení stála i iniciativa císaře římského (od roku 1346) Karla IV. Papež Klement VI. (občanským jménem Pierre de Rosieres) byl dříve učitelem mladého českého kralevice Václava (později Karla IV.) na francouzském dvoře.

A kontext založení univerzity? Dne 26. března 1348 bylo pod vedením Karla IV. zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu – první generální sněm. Sněmem bylo 7. dubna 1348 přijato mnoho zásadních politických rozhodnutí. Byla např. potvrzena privilegia Českého království jako „zvlášť vznešeného článku Říše římské“, poprvé byl užit pojem „země Koruny české“, čímž bylo odstraněno staré pojetí jakoby osobního majetku panovníka a přílišná personalizace vlády v jeho osobě.

Obr. 2.

Obr. 2. Karel IV.

Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV (obr. 2). Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci. Až tento panovnický úkon je historicky mylně interpretován jako její založení. Následně potvrdil založení univerzity v Praze Karel IV. jako král římskoněmecký také 14. ledna 1349.

Teprve od založení Univerzity Karlovy lze sledovat vývoj přírodních věd v českých zemích do jisté omezené míry systematicky.

Pražská univerzita byla svou strukturou a zaměřením budována podle vzoru univerzity pařížské. Přestože sloužila především potřebám církve a jednou z jejích hlavních rolí byla výchova kněžstva, byla do jejího vínku přímo vložena také role šíření, rozvoje a předávání přírodovědeckých znalostí. Podle vzoru ostatních evropských univerzit byl však prostor pro necírkevní záležitosti poměrně malý. Na stupni společenského vývoje 14. století byla totiž potřeba přírodních vědeckých poznatků zcela logicky minimální. Výrobní síly byly, pokud vůbec, organizovány region od regionu cechovně a spolu se zemědělstvím nekladly na „vědu„ žádné nároky.

Ze čtyř pražských univerzitních fakult – artistické, lékařské, právnické a teologické – měly přírodní vědy místo pouze na dvou: na lékařské a artistické. Na artistické fakultě byly přednášeny matematika a astronomie, na lékařské empiricky chemie. Jiné přírodovědné disciplíny tehdy vlastně ani neexistovaly.

Obr. 3.

Obr. 3. Ptolemaiova představa vesmíru, v jehož středu je Země

Astronomie měla výsadní postavení, protože měla rozhodné slovo při stanovování církevního kalendáře, zejména pohyblivých církevních svátků. Matematika byla považována pouze za úvod k astronomické problematice. Z fyziky byly známy pouze skromné starověké poznatky ze statiky, z optiky a akustiky. Chemie, resp. alchymie, sbírala pouze empirické poznatky. Nesystematické a spíše spekulativní poznatky existovaly i v biologii, geologii a geografii. Původní vědecké práce v podstatě chyběly a rozsah přírodovědeckých znalostí byl nepatrný. Spoléhalo se na výsledky antických autorit a v podstatě šlo o pouhé přejímání, resp. uvědomování si výsledků antické, příp. arabské vědy.

Významnou roli hrála skutečnost, že středověk mohl od starověku převzít astronomii v relativně uzavřené podobě tak, jak byla vytvořena v Ptolemaiově Almagestu*), a to i s potřebným matematickým aparátem.

Přesto lze v českých zemích i v období počátečního rozvoje Univerzity Karlovy nalézt jména některých vynikajících badatelů. Jsou jimi např. Křišťan z Prachatic, Jan Ondřejův, zvaný Šindel, nebo děkanové univerzity – Rečka z Rybenic a Matyáš z Lignic.

(pokračování)


*) Ptolemaios (* asi 85, † asi 165) – řecký geograf, astronom a astrolog. Pravděpodobně žil a pracoval v egyptské Alexandrii.
Almagest – Syntaxis megale (Velká soustava) – Ptolemaiův astronomický spis. Pod názvem Almagest byl vydán okolo roku 140 a přeložen i do arabštiny. Šlo o encyklopedii tehdejšího hvězdářského vědění a Ptolemaiův popis sluneční soustavy byl považován za správný po celých dalších patnáct století. Ptolemaios byl zastáncem geocentrického systému. Pokládal Zemi za střed vesmíru (obr. 3), okolo něhož obíhají Slunce, Měsíc, planety a hvězdy. Zavedl čtyřicet osm souhvězdí, která sestavil z nejjasnějších viditelných hvězd, které mu připomínaly určité obrazce postav, zvířat nebo věcí. Mnohá z jeho souhvězdí se používají v moderní astronomii dodnes.