| Celoživotní vzdělávání, nebo učení? Ing. Bohumír Heinz, Svaz podnikatelů v oboru technických zařízení
a Oborové koordinační místo stavebnictví a technického zajištění budov Motto: Vzdělání je zboží, o které je zájem v případě, že je lze využít. V tomto článku bych chtěl poukázat na problematiku celoživotního vzdělávání a učení především z hlediska podnikatelské veřejnosti se zaměřením na drobné, malé a střední podnikatele (DMSP), kteří to dnes ve světě byznysu nemají vůbec jednoduché.
V 90. letech dvacátého století se řešila především transformace průmyslu a celého hospodářství a nebyla věnována patřičná péče vzdělávání a sociálnímu dialogu. Nyní se zdá, že prodleva ve vzdělávání zaměstnanců, která vznikla roku 1990, se začíná opět řešit. Stav a výhledy Cílem veškerého snažení v celé oblasti vzdělávání je pro každého jednotlivce zvýšení uplatnitelnosti na trhu práce a pro jednotlivé společnosti zvýšení konkurenceschopnosti v dané oblasti. V současné době se rychle mění charakter práce v globalizovaném světě z fyzické na duševní. ČR se bohužel nedokáže rychle rozhodnout, zda půjde ke společnosti vědění, nebo zůstane „montážní dílnou Evropy„. Naproti tomu je nutné uvažovat realisticky. Navržené projekty a zařízení musí někdo realizovat – fundovaní řemeslníci, ale ti musí být! Je nutné počítat s tím, ostatně jak to už jinde funguje, že maturanti, tj. středoškoláci, se budou rekvalifikovat právě na vysoce kvalifikované a specializované řemeslníky. Tito budou muset ovládat nové technologie a montáž nových výrobků. Dlouhodobé prognózy jednoznačně směřují k nutnosti zavedení mnoha změn v legislativě i myšlení konkrétních lidí. Jako poradní orgán byla zřízena Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, kde jsou zastoupeny kraje, státní správa, zaměstnavatelé a odbory. Podobné rady pro rozvoj lidských zdrojů jsou ustaveny ve většině krajů. Jejich úkolem je definovat a naplňovat rozvoj lidského potenciálu z celostátního, popř. krajského pohledu. Na obou úrovních jsou platformou pro prosazování názorů a změn nezbytných pro potřeby krajů a lidí, jednotlivců i firem. Tyto rady musí výrazně promlouvat i do dalšího formování vzdělávání včetně odpovědnosti za koordinaci zásadních projektů v oblasti lidských zdrojů financovaných ze strukturálních fondů (Operační program rozvoje lidských zdrojů – OPRLZ). Zmiňované trendy a ohrožení neplatí jen pro ČR, ale pro EU obecně. Při vědomí nutnosti zavedení změn v celé oblasti vznikla společná aktivita států EU, která je formulovaná v tzv. Lisabonském procesu. Lisabonský proces Na summitu Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 byl v Evropské unii zahájen proces, jehož cílem je do roku 2010 přeměnit EU v „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku, schopnou udržitelného růstu s více a s lepšími pracovními místy a s více posílenou sociální soudržností“. Tohoto cíle má být dosaženo prostřednictvím komplexní strategie, která představuje strukturovaný souhrn dílčích úkolů, členěný podle jednotlivých oblastí hospodářsko-politického života.  Jednou z oblastí, která může významně přispět k naplnění cíle Lisabonského procesu, je celoživotní učení. Mezi hlavní úkoly patří především zvýšení investic do lidských zdrojů, zvýšení vzdělanosti obyvatelstva, proměna škol a vzdělávacích center na víceúčelová všem přístupná vzdělávací střediska připojená na internet, podpora celoživotního učení (včetně podpory a výuky jazyků), podpora mobility studentů a učitelů, uznávání kvalifikací a návrh evropského formuláře pro životopis. Celoživotní vzdělávání Snad i u nás už odeznívají časy, kdy za období vzdělávání považovala většina lidí pouze léta školní docházky. Nejen tržnost doby si stále více vyžaduje porozumět pojmu vzdělávání jako dlouhodobému, resp. celoživotnímu procesu. Myslícího člověka by to snad nemělo nijak překvapit. Už výraz „vzdělávání“ v sobě nese myšlenku nedokončenosti (skrytou mimo jiné i v nedokonavosti slovesa). Proto lze chápání pojmu vzdělávání jako pouhého získávání informací a vědomostí (popř. i dovedností) právem považovat za překonané. Vzdělávat se znamená něco vytvářet („pracovat na sobě“), nikoliv pouze nabývat (informací, vědomostí atd.). Jestliže člověk něčeho nabude (ať už v jakémkoliv množství), není mu to nic platné, nedokáže-li to smysluplně, tvořivě a účelně zpracovat. Celoživotní vzdělávání není stále jednoznačně a uspokojivě definovaný pojem. Bývají sice zmiňovány kategorie formálního, neformálního a informálního učení, ale všeobecně zůstává jejich reálné uznání kotveno zatím pouze a výhradně v teoretické rovině. Pravda také je, že s přijetím vzdělávání jako celoživotního procesu má mnoho lidí problémy. Projevují nechuť, a dokonce snad i strach, obojí většinou vyvolané patrně velmi negativní zkušeností z dob své školní docházky. Jestliže si už připouštějí nezbytnost soustavného vzdělávání i během svého produktivního období, spojují je téměř výhradně se zvyšováním kvalifikace potřebné pro konkrétní specializované pracovní činnosti. Profesní kariéra samozřejmě nezávisí pouze na vzdělávání, i když to je klíčové. Mají na ni vliv i další faktory, především pracovní výkonnost, spolehlivost a úspěchy, dále pak postojové faktory jako loajálnost k firmě, pozitivní vztah k prováděné práci i k hledání cest z problémů, neomezování se jen na svou práci, ochota k týmové práci apod. Nesmírně důležité jsou i některé tzv. klíčové dovednosti – především schopnost jednat s lidmi, citlivě reagovat na vzniklé mezilidské situace, řešit problémové situace, schopnost vyhledávat, posuzovat a využívat informace, samostatnost, jazykové dovednosti a další. I když řada těchto vlastností je daná osobními dispozicemi, lze v určité míře zmiňované vlastnosti ovlivnit tréninkem a vzděláváním. Důvodů, proč se i dospělí lidé po ukončení školního vzdělání a po nástupu do zaměstnání musí dále vzdělávat, je mnoho. Patří sem zejména: modernizace pracovních prostředků a techniky vůbec (např. podnik nakoupí nové stroje nebo zavede nový informační systém, v počítačích se začne používat nový software apod.), vydání nových zákonů a předpisů nebo jejich novelizace (např. vyjde novela zákona o účetnictví a účetní musí být proškoleni, obdobné to může být u daňových poradců s daňovými zákony, u personalistů a mzdových účetních se zákony či vyhláškami předepisujícími mzdové tarify apod.), postup na vyšší funkci (s vyšší funkcí narůstají požadavky na znalosti a dovednosti z oblasti managementu, marketingu, logistiky, jazyků apod.), změna zaměstnavatele pro získání lepšího místa (záleží na tom, jak se obsah nového zaměstnání liší od původního, jaké jsou požadavky nového zaměstnavatele, má-li nový zaměstnavatel vlastní vzdělávací programy apod.), ztráta zaměstnání (tady mnohdy bývá nutná rekvalifikace čili celková změna kvalifikace, zvlášť u pracovníků některých nepříliš perspektivních povolání – horník, hutník apod.), přestěhování (přestěhuje-li se např. zemědělec do města, nezbývá mu než rekvalifikace), zahájení soukromého podnikání (je třeba získat znalosti a dovednosti ve vedení účetnictví, daňových odvodů, mzdových záležitostí apod.), složení některých zákonem předepsaných zkoušek (týká se např. elektrikářů, svářečů, hasičů, pilotů apod., kteří musí v intervalech daných zákonem prokazovat svou tzv. odbornou způsobilost). V současné době je předloženo několik certifikačních návrhů pro nastartování celoživotního vzdělávání. Například z Vysoké školy báňské z Ostravy a dále dva pro elektrotechniky. Jsou jimi „Odborná způsobilost, základní a celoživotní vzdělávání v elektrotechnice„, předložený firmou IN-EL společně s ESČ a „Značka ESČ, kvalitní, bezpečná a ekologická montáž, která je předávána EZU Praha„, předložený Unií elektrotechniků ČR, která se ale víceméně zabývá jakostí. Zmíněné návrhy jsou k posouzení ve Svazu podnikatelů v oboru technických zařízení ČR (SPTZ ČR ) a v Hospodářské komoře ČR (HK ČR ). Vzdělávání a trh práce Platí velmi pravdivý výrok, že veškeré vzdělávání souvisí s uplatněním na trhu práce! K tomuto tématu a mnoha dalším ve vztahu ke vzdělávání a učení se 20. dubna 2006 konala První národní konference projektu Národní soustavy kvalifikací (NSK) v Praze. Hlavním cílem NSK je umožnit, aby občanům mohly být uznávány skutečné znalosti a dovednosti bez ohledu na to, jakou cestou je získali (ve škole, v kursu, praxí, sebevzděláváním apod.). NSK tedy přehledně popíše jednotlivé kvalifikace tak, aby byly srozumitelné pro školy, zaměstnavatele i zájemce o další vzdělávání. Pomůže těm, kteří z určitého důvodu nedokončili školu a chtěli by si doplnit vzdělání, pomůže i všem těm, kteří sice něco vystudovali, ale poté pracovali v jiných oborech, mají mnoho různých znalostí a dovedností, ale nemají o nich žádný doklad. NSK je veřejně přístupný registr úplných a dílčích kvalifikací uznávaných na území ČR. Schematicky lze problematiku NSK znázornit takto: Sféra vzdělávání « NSK « Svět práce NSK zde hraje roli spojovacího mostu prostřednictvím úplných a dílčích kvalifikací. Vznikající sektorové rady jsou velmi významným nástrojem zprostředkovávajícím dialog se sociálními partnery. Potřeba sektorových rad vzniká s potřebou získávat komplexní informace pro sofistikovaný popis požadavků světa práce. Tyto informace lze v nejkvalitnější formě získat právě ve společných jednáních expertů určitého odvětví. Inspirací pro vytvoření sektorových rad je z fungující britský model SSC’s – Sector Skills Counsils. Soustavy kvalifikací v zahraničí jsou chápány jako nástroje k prosazování celoživotního učení. Aktivita OECD (Organization for Economic Cooperation and Development, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj), v jejímž rámci byla zpracována systematická zpráva, u nás nazvaná Úloha národních systémů kvalifikací v prosazování celoživotního učení, se snaží chápat národní systém kvalifikací jako nástroj, který umožňuje ovlivňovat objem, distribuci, kvalitu a účinnost celoživotního učení. Závěrem pár definic U nás se pojem celoživotní vzdělávání zažil více než obecnější celoživotní učení – z anglického Life Long Learning (LLL). Celoživotní vzdělávání je víceméně pojem užší, spíše podmnožina, většinou probíhá institucionálně a bývá zakončeno certifikací. Celoživotní učení je veškeré učení v průběhu života podnikané s cílem zlepšit si znalosti, dovednosti a/nebo kvalifikace z osobních, společenských a/nebo profesních důvodů. Formální učení je učení, které probíhá v organizovaném a strukturovaném prostředí (ve škole, v zařízení profesní přípravy nebo na pracovišti) a je výslovně označeno jako učení (co se týče cílů, času nebo prostředků). Formální učení je z hlediska toho, kdo se učí, záměrné. Obvykle vede k certifikaci. Informální učení je učení vyplývající z každodenních činností prováděných v práci, v rodině nebo ve volném čase. Není organizované ani strukturované ohledně cílů, času nebo prostředků. Informální učení je ve většině případů z hlediska toho, kdo se učí, nezáměrné. Obvykle nevede k certifikaci. Kvalifikace je získána, jakmile kompetentní orgán rozhodne, že učení jednotlivce dosáhlo stanoveného standardu znalostí, dovedností a širších kompetencí. Standard výsledků učení je potvrzen hodnocením nebo úspěšným absolvováním studia. Kvalifikace může být zákonným oprávněním k provozování živnosti. |
