Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 11/2016 vyšlo tiskem
7. 11. 2016. V elektronické verzi na webu od 1. 12. 2016. 

Téma: Rozváděče a rozváděčová technika; Točivé stroje a výkonová elektronika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu

Aktuality

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Češi v domácnostech více svítí a experimentují se světlem, doma mají přes 48 milionů svítidel Češi začali v domácnostech více svítit a snaží se vytvořit lepší světelné podmínky:…

Více aktualit

Budeme schopni účastnit se tvorby evropských norem?

číslo 10/2004

elektrotechnické fórum

Budeme schopni účastnit se tvorby evropských norem?

K úvaze na toto téma mne vede několik poznatků získaných při diskusích a jednáních s našimi elektrotechniky. Nejčastější jsou výhrady (a je nutné říct, že někdy oprávněné) řady z nich k novým nebo i ke starším technickým normám ČSN EN: normy jsou plné rozporů, nejednoznačné, nesrozumitelné, řadu situací neřeší nebo řeší nedostatečně … atd. Výhrady odborníků pramení z porovnání s našimi dřívějšími, ryze českými technickými normami (ČSN), které jsou nynějšími evropskými normami (ČSN EN) nahrazovány.

Úroveň dřívějších ČSN byla skutečně dobrá. Vlastně se o tom ani nediskutovalo - vždyť normy byly závazné. A také, pokud už nějaký rozpor byl, nebyl problém podat návrh na změnu – ten mohl podat kdokoliv. Projednání návrhu pak nebylo až tak obtížné a dosažení cíle, tj. vydání změny, bylo relativně (v porovnání se současným stavem) snadnější.

V současné době (i řadu let nazpátek) je však situace úplně jiná. Zatímco v minulosti jsme si pravidla pro technickou normalizaci stanovovali (jako Československo) legislativními předpisy sami, od roku 1994, kdy jsme se stali členy CENELECu (plnoprávným členem až od listopadu 1997, do té doby spolupracujícím členem – pozn. red.), musíme ctít pravidla této organizace. Navíc, od 1. 5. tohoto roku jsme se stali členy Evropské unie a musíme ctít i Evropské směrnice, jež pro tuto oblast platí.

Je třeba zdůraznit, že v současné době se, až na výjimky, technické normy i pro Českou republiku netvoří u nás. U nás se pouze zavádějí ty, které byly v CENELECu schváleny. Je pochopitelné, že jako členská země CENELECu máme právo, ba dokonce povinnost, se na přípravě, tvorbě, projednávání a schvalování evropských norem účastnit. Stejně tak máme i právo podávat návrhy na změny stávajících evropských norem. Dokonce můžeme (v ČR) zpracovávat návrhy úplně nových technických norem i návrhy na změny starších, ryze českých technických norem. Avšak rovněž v těchto případech musíme respektovat pravidla CENELECu a jeho členské země o tom musí být informovány.

Tedy: všechno to, co se dříve odehrávalo v našem národním „prostoru„, se nyní odehrává v prostoru podstatně větším – evropském. To samo o sobě by snad nebyl takový problém. Jestliže jsme u nás připravovali, tvořili, projednávali a schvalovali československé, resp. české technické normy (ČSN) podle určitých českých pravidel, na která jsme si zvykli a ctili je, pak by neměl být problém „naučit se„ pravidla evropská a rovněž je ctít. Několik problémů tady však je, a to nikoliv zanedbatelných.

Vyjděme z několika základních skutečností:

  1. CENELEC je, zjednodušeně řečeno, něco jako naše příspěvková organizace. Je financována větším dílem z příspěvků členských států, kterých je v současné době 28, menším dílem z rozpočtu EU.

  2. Z rozpočtu CENELECu však nejsou hrazeny náklady na práci zástupců jednotlivých členských států, ani náklady související s jejich cestami na jednání příslušných komisí.

  3. V CENELECu, jehož sídlem je Brusel (kde se také odehrává podstatná část jednání), je jednacím jazykem angličtina (oficiálně i francouzština a němčina, které se však příliš nepoužívají).

  4. Dokumenty, které CENELEC vydává k diskusím, projednávání, připomínkování a schvalování, jsou v jazyce anglickém, francouzském a německém.

Problémy, které pro nás z uvedeného vyplývají, bych rozdělil do tří skupin:

  • a) ekonomické,
  • b) jazykové,
  • c) taktické,

přičemž vůbec neuvažuji o problémech odborných. Vycházím z toho, že u nás je řada velmi schopných a odborně zdatných elektrotechniků, neváhám říci evropského formátu.

Problémy ekonomické

Dřívější oborová normalizační střediska byla financována dílem ze státních prostředků (prostřednictvím ministerstev), dílem z prostředků podniků, u nichž byla zřízena. Účast na přípravě, zpracování, projednávání a schvalování bývalých norem RVHP byla povinná a financována stejným způsobem.

To však, vlastně již od roku 1990, neplatí. Dnes ČSNI přispívá na jednotlivé normalizační úkoly, zařazené do plánu, jejich externím řešitelům téměř zanedbatelnou částkou, která většinou nepokryje ani náklady související s administrativou. Ostatní účastníci normalizačního řízení pracují úplně zdarma. Rovněž jejich případná účast na jednáních jak v tuzemsku, tak i v zahraničí není hrazena z prostředků ČSNI.

Problémy jazykové

Vzhledem k tomu, že, jak již jsem uvedl, jednacím jazykem v CENELECu je angličtina a dokumenty jsou vydávány v angličtině, francouzštině a němčině, se podstatně zužuje okruh českých elektrotechniků, kteří by:

  • mohli být do prací na evropských technických normách zapojeni přímo v komisích a výborech CENELECu,

  • se mohli v České republice účastnit projednávání, připomínkování a schvalování návrhů evropských norem.

Z výše uvedených ekonomických důvodů totiž nepřipadá v úvahu, aby jakékoliv návrhy evropských norem předkládané členským zemím CENELECu, byly překládány do českého jazyka. Není, kdo by takový překlad zaplatil.

Požadavky na lidi, kteří by se mohli účastnit prací přímo v komisích nebo výborech CENELECu zejména, ale i na ty, kteří by se mohli účastnit práce v ČR, nejsou malé. Mimo znalosti příslušného jazyka, a to samozřejmě včetně odborné terminologie, musí mít takový člověk naprosto samozřejmě i elektrotechnické vzdělání, praktické zkušenosti a docela široké povědomí nejen o problematice, kterou řeší projednávaná norma, ale i normy související. Pro případnou osobní účast při projednávání norem je pak potřebný i perfektní ústní projev, umění diskutovat, argumentovat, přesvědčovat a hledat kompromisy. Přímá, tedy osobní účast při přípravě evropských norem v komisích nebo výborech CENELECu může totiž být mnohem účinnější, než pouhé připomínkování v ČR (i když ani to nelze podceňovat).

Abych ale české elektrotechniky nepodceňoval: neříkám, že takoví, kteří by uvedené požadavky beze zbytku splňovali, v České republice nejsou. Naopak – je jich celá řada a dokonce mají v evropském měřítku velmi dobré jméno. To, co jim ale brání aktivně se zapojit do práce v CENELECu, jsou opět důvody ekonomické. Převážná většina z nich totiž pracuje v soukromém sektoru, popřípadě sami podnikají. A protože to jsou vynikající odborníci, jsou podle toho také pracovně vytíženi i ohodnoceni. Stát na to, aby takové odborníky zaměstnal a zaplatil, nemá prostředky a soukromým firmám se to nevyplatí (musely by to totiž platit ze svých prostředků).

Problémy taktické

Je zřejmé, že proces tvorby, projednávání, připomínkování a schvalování evropských norem je principiálně shodný s procesem dříve uplatňovaným u norem československých nebo českých. To na straně jedné.

Na straně druhé jsou tady odlišnosti, uvažujeme-li ve všech možných souvislostech, a to dost podstatné.

Je třeba si znovu připomenout, že v současné době má CENELEC 28 členů – 28 suverénních států. Co stát, to určitá tradice, určité zvyklosti, možná i jiné zkušenosti elektrotechniků. A domyšleno do konce: 28 různých názorů na jeden a ten samý problém. (Pochopitelně, že to nelze takto paušalizovat – těch odlišných názorů nemusí být vždy 28, ale méně. Pro ilustraci tohoto problému ale klidně postačí, budeme-li počítat pouze se dvěma odlišnými názory.)

Co tedy následuje? Jednání, diskuse, přesvědčování, argumentování, hledání kompromisu. Zřejmě záleží na tom, o jaké téma (předmět normy) se jedná a jak silná je vůle dojít k závěru. Řadu problémů skutečně lze vyřešit, v řadě případů lze dojít ke kompromisu. Přičemž za kompromis lze považovat i to, že konečný návrh technické normy bude obsahovat pouze pasáže, na kterých se účastníci shodli, popřípadě některé pasáže budou formulovány obecněji, čímž se vytvoří prostor pro vytvoření národních normativních dokumentů (ND), popřípadě pro zachování stávajících národních technických norem (v našem případě ČSN). Podmínkou však je, aby jak ND, tak i ČSN nebyly v rozporu s příslušnou evropskou normou.

Stanoviska a názory, které jsou prezentovány a zastávány Českou republikou v CENELECu, by měly být jednotné a transparentní. Už toto je problém zejména v těch případech, kdy se projednávání návrhů evropských norem účastní více českých subjektů. V řadě případů totiž není vůbec jednoduché dojít k jednotnému názoru „uvnitř“ samotné ČR. I zde musí nastoupit ona diskuse, trpělivé přesvědčování, argumentování a hledání kompromisu. A také je třeba se smířit s tím, že ne vše se každému podaří prosadit nebo obhájit, a to jak na úrovni české, tak i evropské. Nakonec: jsme v Evropě a je třeba se s tím smířit nebo se tomu přizpůsobit. V oblasti technické, kde platí především fyzikální zákony, by to mělo být snadnější a snad i bezbolestnější, než v oblasti politické. I když i v CENELECu je s určitou „politikou„ třeba počítat.

Zavádění EN v ČR

Neméně závažnou oblastí je zavádění evropských norem u nás. Podle pravidel CENELECu bychom každou schválenou evropskou normu (to platí i pro změny stávajících) měli u nás zavést do půl roku od jejího schválení. Evropské normy (převážná většina norem z oboru elektro) jsou u nás zaváděny překladem, čili v českém jazyce (mají označení ČSN EN). Schválenou evropskou normu tedy někdo nejdříve přeloží a pak ji rozešle těm, kteří se k příslušnému normalizačnímu úkolu přihlásili. Přitom však již nelze „opravovat„ evropskou normu, ale pouze posuzovat, případně kontrolovat překlad, zda odpovídá originálu.

Připomínky k platným ČSN EN

V úvodu tohoto článku jsem uvedl, a nyní opakuji, že čeští elektrotechnici mají výhrady k již zavedeným ČSN EN. Ne každý má totiž na to, aby své výhrady vznesl již k návrhům EN. Někdo neumí anglicky, ani francouzsky, ani německy. Někdo na to nemá čas, a proto vznese výhrady až v okamžiku, kdy má obsah zavedené ČSN EN uplatňovat ve své praxi. A někdo ani neví o tom, že vůbec může své připomínky a náměty k návrhům EN vznášet, popřípadě neví, kde se k takovým návrhům dostat.

Avšak ani v případě, že někdo má výhrady k již zavedené ČSN EN, není vše ztraceno. I sebedokonalejší norma stárne – podléhá „zubu času„. V technických oblastech je to naprosto přirozené. Objevují se nové poznatky, nové materiály, nové technologie … Každou evropskou normu používají firmy a živnostníci nejen v ČR, ale ve všech státech CENELECu.

Připomínky, výhrady, návrhy na změny konkrétních ČSN EN je možné zasílat koordinátorovi příslušné EN, případně přímo ČSNI. Ty se totiž soustřeďují na všech národních normalizačních organizacích a poté, co jsou příslušným způsobem zformulovány a přeloženy (nejčastěji do angličtiny), jsou zaslány CENELECu. Pouze nelze počítat s tím, že každý návrh bude akceptován nebo že akceptovaný návrh bude zaveden do stávající EN (jako její změna) nějak brzy (musí jej totiž projednat a schválit všechny členské státy CENELECu).

Co se staršími ČSN?

To samé platí i pro naše starší, ryze české ČSN, které bychom snad měli novelizovat, popřípadě doplňovat nebo jinak měnit. Proto je mnohem snadnější takové ČSN zrušit. Navíc: CENELEC „tlačí„ na zrušení národních norem. Ani to však není tak jednoduché. Návrh na zrušení kterékoliv ČSN může sice podat kdokoliv (v ČR), návrh však musí být zveřejněn ve Věstníku ÚNMZ. Rovněž kdokoliv pak ale může vůči takovému návrhu protestovat s tím, že jestliže důvody vznesené proti návrhu na zrušení budou dost silné, ke zrušení nedojde. Překážkou tedy není zveřejnění ve Věstníku, ale to, že ty normy, byť zastaralé, pořád potřebujeme.

To je docela „ošidná“ situace, protože Věstník ÚNMZ neodebírá každý, kdo ČSN využívá (případně Věstník podrobně nestuduje), návrh na zrušení docela důležitých norem se přehlédne a najednou se zjistí, že nějaká norma už neplatí.

Existuje řešení

Avšak i zdánlivě neřešitelné situace mají svá řešení. Mám zde na mysli zejména situace již zmíněné:

  • nová ČSN EN neodpovídá našim tradicím a zaběhlým zvyklostem, je příliš obecná a je z ní zřejmé, že je výsledkem kompromisu členských zemí CENELECu při jejím projednávání,

  • ryze česká ČSN byla buď již zrušena, aniž si toho kdo všiml, popřípadě byla schválena již tak dávno, že z ní přímo čiší archaismus, odvolává se na normy dávno zrušené atd., ale na druhé straně nemá u nás ani v Evropě odpovídající ekvivalent a je pro praxi dost důležitá,

  • popřípadě se ukáže, že pro určitou problematiku neexistuje česká ani evropská norma a řešení takového problému standardním způsobem by bylo zdlouhavé a nákladné.

Existuje ale ČSN EN 45020 (01 0101) Všeobecné termíny a jejich definice týkající se normalizace a souvisejících činností, která mimo norem mezinárodních (což jsou nám dobře známé ČSN EN, ČSN IEC apod.) uznává i jiné normy, obecně označované jako normativní dokumenty. K nim například patří technické specifikace (pozn. redakce – blíže viz článek Nové normy ČSN (40) na straně 50) nebo pravidla pro postup. Jako národní normativní dokumenty nepodléhají CENELECu, avšak na druhé straně nesmějí být v rozporu s jinými normami včetně mezinárodních.

Možnosti, které nabízí ČSN EN 45020, využívá např. nejen Elektrotechnický svaz český, který normativní dokumenty vydává prostřednictvím firmy IN-EL, spol. s r. o. již od roku 1994, ale i jiná profesní společenstva (např. plynaři).

Závěr

Nechci, aby otázka položená v názvu tohoto článku byla chápána jako zpochybnění odborných schopností českých elektrotechniků, ale spíše jako výzva k jejich zapojení do tvorby evropských norem. A to i s vědomím, že se jedná o práci „zadarmo„ i s vědomím určitého rizika, že ne každý návrh bude akceptován. Pokud se ale na výsledné podobě evropských norem nebudeme podílet, budeme je muset pouze, třeba i se „skřípěním zubů“, pasivně přijímat. Vlastně jinou možnost nevidím.