Pokračujeme v díle těch,
kteří byli první.

Aktuální vydání

Číslo 12/2016 vyšlo tiskem
7. 12. 2016. V elektronické verzi na webu od 6. 1. 2017. 

Téma: Měření, měřicí přístroje a měřicí technika; Zkušebnictví a diagnostika

Hlavní článek
Lithiové trakční akumulátory pro elektromobilitu (2. část – dokončení)

Aktuality

Svítící fasáda FEL ČVUT nabídne veřejnosti interaktivní program s názvem Creative Colours of FEL Dne 13. prosince v 16.30 hodin se v pražských Dejvicích veřejnosti představí interaktivní…

Fakulta elektrotechnická je na špici excelentního výzkumu na ČVUT Expertní panely Rady vlády pro výzkum, vývoj, inovace (RVVI) vybraly ve II. pilíři…

Švýcaři v referendu odmítli uzavřít jaderné elektrárny dříve V referendu hlasovalo 45 procent obyvatel, z toho 54,2 procent voličů řeklo návrhu na…

Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. 11. 2016 den otevřených dveří Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze pořádá 25. listopadu od 8.30 hodin Den otevřených…

Calliope mini – multifunkční deska Calliope mini poskytuje kreativní možnosti pro každého. A nezáleží na tom, zda jde o…

Ocenění v soutěži České hlavičky získal za elektromagnetický urychlovač student FEL ČVUT Student programu Elektronika a komunikace Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze Vojtěch…

Více aktualit

Ach, ti neschopní projektanti

Jedna tlustá čára, několik tenkých kolem zdi, svítidlo, zásuvka – zase jen pár informací, které jsou samozřejmé, zatímco ty podstatné se však nedozvím. Několik banálních otřepaných TN-C-S frází o samozřejmých 230/400 V, 50 Hz a jinak o tom, co tam bude za svítidla, co za rozváděč atd., je ticho po pěšině. Tak by se dal v současnosti charakterizovat nejeden projekt. Zatracení malůvkáři – ČKAIT na ně! Anebo přímo nejlépe zásahovku z řad elektrikářů, co se jim splašila kladiva! Co vy na to, montážníci a revizáci? K napsání tohoto článku mě přivedla nejedna stížnost na tyto práce z řad diskutujících elektrikářů na odborných serverech a také špatné zkušenosti z dosavadní praxe.

Občas se mi také dostane do rukou projekt, na který požaduje investor vypracovat cenovou nabídku v rámci výběrového řízení. A bohužel, nyní již ve většině případů souhlasím s ohromným zástupem dalších elektromontážníků: tyto projekty nestojí dost často opravdu za nic. Jako kdyby někdo, kdo o tom vůbec nemá představu, jen překresloval kolečka, obdélníčky, čárky čistě pro to, aby se neřeklo, že dokumentace vůbec není, a revizák neremcal. Jenomže nehledejme za tím neznalého projektanta, který se pustí do projektové dokumentace větší fabriky, nemocnice, divadla jen pro to, aby ten kšeft nezískal někdo jiný a on sám nepřišel o peníze. Vyloučit to sice nelze, ale procento takovýchto případů si troufám odhadnout za zcela nepatrné. Opravdová příčina se však dá vystihnout velmi krátce: neúprosná minimalizace nákladů na nesprávných místech a zbrklé termíny vymyšlené od stolu. Zde je jistě patrné, že negativních příčin je jakýsi řetězec, jehož tažnou sílu nebude jen tak snadné eliminovat. Především by měl dostat za vyučenou takový investor/zadavatel, kterého zajímá pouze cena, rychlost vypracování, poté dlouho nic, dále pro jistotu opět ještě nižší cena. Podle tohoto kritéria vyhrává zakázku nejrychlejší a nejlevnější projektant. Takováto projektová kancelář má díky tomu dostatek práce a obvykle ve chvíli, kdy ji osloví klient (investor), finišuje na jiných projektech. Jejich nejzazší termín již hoří nikoliv plamenem, nýbrž velkým požárem pro možné propadnutí nějaké dotace z unijních fondů. Nově zadaná zakázka se dostává na řadu až ve chvíli, kdy pomalu začíná hořet její vlastní termín. Začíná se projektem stavebních úprav a elektroprojektant se k zakázce dostává ve chvíli, kdy již je třeba tuto novou projektovou dokumentaci téměř odevzdávat.

Je nutné zde poznamenat, že investor zpravidla pro obor elektro žádá jen to nejnutnější, co je třeba pro úspěšný průběh kolaudace. Když bude k dispozici „neproblematický“ revizní technik (což dnes svým způsobem asi musí být, chtě-nechtě, každý), ani kolaudace netřeba se tolik obávat. Jak se s dokumentací poperou montážní firmy na stavbě, nikoho ze zúčastněných v tuto chvíli nezajímá. Elektroprojektant, který při čekání na příležitost zpravidla rovněž nesedí se založenýma rukama, je vůbec rád, že během obvyklé lhůty „přes noc“ stihne zpracovat projektovou dokumentaci v úrovni pro stavební řízení, včetně velmi zhruba odhadnutého výkazu/výměru. Koneckonců, cenový limit tomu beztak odpovídá. Kdyby šlo opravdu pouze o stavební řízení, bylo by to v pořádku, jenže je tomu jinak. Tato projektová dokumentace elektro je rozeslána investorem na poslední chvíli před zahájením stavebních prací k ocenění dodávek v rámci nabídek pro výběr zhotovitele. O možnosti si s prováděcí dokumentací vyhrát a detailně ji zpracovat si může projektant v současné době již nechat pouze zdát, zrovna tak, jako je snem pro rozpočtáře zpracovávat podrobný a konkrétně specifikovaný výkaz/výměr. Kdeže ty loňské sněhy jsou!

No a nakonec ve výsledku montážní firma?

Je to její boj, dokumentace pro stavební řízení je pouhým námětem, na stavbě se improvizuje, látá, neustále dohaduje, nadává na projektanty, mění, telefonuje. Především se nesmí přešvihnout rozpočet, naopak se musí stihnout pokud možno s předstihem termín a nedoporučuje se chodit s problémy a dotazy za investorem, který beztak v detailnějších uživatelsko-elektrotechnických otázkách tápe. A nakonec, generální dodavatel, zrovna tak jako investor, je v domnění samospasitelnosti kryt poměrně dlouhou záruční lhůtou subdodávky, tak jaképak copak, že?

Kolik procent zadavatelů si v současné době zaplatí opravdu kvalitní, časově i finančně náročnější prováděcí dokumentaci? Další ránu tomu dává také § 44, odst. 9 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který de facto znemožňuje uvádět v projektových dokumentacích požadované konkrétní a velmi často i praxí osvědčené prvky ani jako nezávazné referenční. Referenční pro stanovení technologického standardu a detailního pochopení vlastností sofistikovaných systémů, zejména u specializovaných technologií. Zákonem navrhované metody pomocí normativních odkazů a obecných technických charakteristik jsou minimálně v oboru elektro naprosto nedostačující a téměř nepoužitelné, obzvláště s ohledem k obvyklým časovým lhůtám pro vypracování dokumentace. Vyberete společně s architektem designovou řadu spínačů, zásuvek atd., ale nesmíte uvést typ. Vyberte si takto osvětlovací tělesa, která ladí do navrženého interiéru. Víte, že kabel CYKY od jednoho výrobce se dobře a rychle holí, zatímco jeho levnější, stejně označená zahraniční napodobenina je při této činnosti doprovázena přinejmenším dlouhou řadou velmi sprostých slov. Elektronické předřadníky a „úsporky“ na těžko přístupných místech mají sice dlouhou dobu záruky, avšak ne shodnou s reálnou dobou funkce. No a co teprve technologie specializované, kde jde o rozsáhlé elektronické systémy, jejich softwarové vybavení a početná zařízení, jejichž výčet vlastností a provozních specifikací vydá na mnoho desítek stran manuálu. Zařízení, jejichž kvalita není poměřována zdaleka jen normativními a bezpečnostními charakteristikami, ale zato je na trhu nepřeberné množství jejich levných obdob prapodivných značek. Zkuste např. definovat opravdu dobře hrající a kvalitní ozvučovací reprosoustavu. Dá se samozřejmě velmi dlouho pokračovat. Mimochodem, víte, že se nesmí uvést ani konkrétní typ náhradního dílu do již užívaných zařízení? Musí se specifikovat obecným způsobem, ale z hlediska funkčnosti to nakonec musí být beztak jednoznačné. Trochu komedie, nemyslíte? Jak má projektant v tomto případě zpracovat dokumentaci instalace systému, za jehož provoz určitým způsobem odpovídá a nejednou by se rád svým řešením oproti konkurenci a současným konvencím tak trochu blýsknul? Není lepší rezignovat, a tedy za beztak limitovanou dobu a tomu odpovídající finanční ohodnocení zpracovat jen nějak přibližně potištěný papír do desek, tudíž nechat tak detailní vlastní řešení na dodavateli montážních prací, a tím přenést zodpovědnost na něho? Velmi diskutabilní je připuštění výjimek v souladu s tímto odstavcem 9, § 44, jelikož si je příslušní úředníci, posuzující správný průběh veřejné zakázky, potažmo odsouhlasení dotace, mohou v rozhodující chvíli vykládat všelijak. Nelze očekávat, že tím úředníkem bude zkušený projektant, elektrikář, technolog, který dokumentaci vždy posoudí rozumným způsobem. Spíše panuje obava, že jakékoliv seskupení velkých písmen a současně i čísel ve výkazu/výměru příslušný úředník, zavalený prací, vyhodnotí bez hlubšího zkoumání jako nepřípustné označení. S tím má nejeden investor nedobré zkušenosti, jelikož musel řešit nemalé potíže, když se mu vrátila zpět na stůl s patřičnými důsledky projektová dokumentace s konkrétními typovými označeními. Následné rezolutní doporučení směrem k projektantům tedy napříště od úředníka investičního oddělení zní: „Pro jistotu v žádném případě důsledně neuvádějte žádné označení. Že je takto projekt téměř k ničemu? Nedá se nic dělat, ale tohle riskovat nemůžeme. Víme, že je to problém, sami s tím máme obvykle velké patálie, nicméně to je asi tak všechno, co s tím lze dělat.

Co všechno lze díky tomu vyčíst za nesmysly a kuriozity ve výkazech/výměrech, by se dalo popisovat velmi dlouho a rozhodně by si to nezadalo s pracemi z pověstného Chocholouškova ústavu. Jako by si z toho někteří projektanti dělali ironicky zoufalou legraci. A není divu. Z praxe jich totiž naprostá většina už předem ví, že: 

  • vybraný zhotovitel stavby či rekonstrukce bude (čest výjimkám!) vybrán především na základě nejnižší nabídnuté ceny, popř. také nejkratšího termínu provedení díla; 
  • generální zhotovitel to provede tak, aby i on sám na tom co nejvíce vydělal, tudíž z pozice velké stavební společnosti velmi tvrdě, někdy až sprostě „ořeže“ podmínky pro své subdodavatele, kam zpravidla spadá i elektro, opět i zde, čest výjimkám!); 
  • subdodavatel, aby také v rámci pudu sebezáchovy ještě něco málo „urval“, musí patřičně zredukovat svoje představy o jedné ze svých parádních referencí a chloubě svého vypiplaného díla; taktéž tedy volí komponenty a celkové řešení takové, aby to nakonec tak tak prošlo.

Zůstávají tedy pouhá tři základní kritéria: 

  1. přebírající musí žít během předání v přesvědčení, že zrovna tak má hotové dílo vypadat, 
  2. musí se zajistit bezpečnostně-normativní opatření, 
  3. nenabít si „hubu“ a do velkého minusu nevyplenit vlastní konto opravami během záruční doby.

Na víc nejsou peníze. Také projektant tedy ví, že zabývat se konkrétními výrobky a komponentami, které v okolní záplavě zmetků a krátce fungujících napodobenin ještě stojí za pozornost, nemá díky zmiňovanému § 44, o stanovení technických podmínek, smysl. Tyto výrobky jsou navíc dražší, a proto mají menší šanci na úspěch v krátkozrakých, téměř čistě cenových soutěžích. Veškeré studium kvalit, užitných možností, parametrů a provozních referencí drtivé většiny komponent a zařízení tak přichází vniveč.

Ztrácí se motivace něčím se hlouběji zabývat a vytvářet hodnotnější díla či nastavovat laťky výše. Z kreativní tvůrčí práce se stává stále více jen stres z ohromného množství práce za neúprosně krátkého časového limitu. A také pocit zmaru ze zbytečné projektantské práce, která poslouží téměř jistě jen jako pouhý námět pro improvizaci montážní firmy. Ale, jak bylo konstatováno úvodem, beztak na kvalitní projektovou dokumentaci nejsou nasmlouvány peníze, a především potřebný čas.

Z toho tedy vyplývá, že by situaci napomohla alespoň částečně vyřešit následující opatření: 

Umožnit opět projektantům uvádět do svých návrhů konkrétní zamýšlené prvky. Nelze pochopitelně naopak přehlížet požadavek na regulérnost soutěžních podmínek a zvýhodňovat některé dodavatele prvků, komponent, zařízení atd. proti jiným. Proč však ale neupřednostňovat poctivé výrobce proti těm nepoctivým. Je totiž rozdíl mezi obchodním zastoupením a vlastním výrobcem požadovaných předmětů, což jakoby tvůrcům zákona o zadávání veřejných zakázek unikalo. Je to, pravda, nemálo problematické a těžké nalézt ideální řešení.


Nicméně jako optimum a východisko bych oproti nekompromisnímu zákazu uvádění veškerých typových označení viděl opak – chápání projektové dokumentace (tedy i s výslovnou zmínkou) jako referenční modelové projektové dokumentace. Každý potenciální dodavatel by měl tudíž možnost volit své ekvivalentní řešení nejpravděpodobněji na základě svého obchodního zastoupení. Z této dokumentace by měl možnost seznámit se velmi podrobně se záměry autora. I ocenění dodávek by bylo snazší a souměřitelnější. Menší zlo než dosavadní stav to podle mého soudu rozhodně je. – Poskytnout dostatek času projektantům na detailní vypracování projektové dokumentace a zajistit na to finanční prostředky. Jak na to? Zatlačit, aby investor požadoval opravdu kvalitní detailní prováděcí dokumentaci i v oboru elektro, byť je dosud většinou přesvědčen, že ty náznaky rozvodů, co má ve skříni v deskách, jsou jen pro zabírání tohoto vnitřního prostoru. Názor změní, až jednoho dne neproběhne hladce kolaudace, jelikož bude chybět odpovídající projektová dokumentace. Jenže, který revizní technik si toto vezme na triko? Lidí bez práce je stále dost, že? A také, který rozpočtář si na začátku procesu dovolí smést ze stolu nedostatečně vypracované výkazy/výměry a s tím i příslušné výkresy? Zde je to začarovaný kruh, který se asi bez drobné úpravy legislativy nezmění. Vždy to někdo podleze. Ale kdyby tak byla nějaká možnost, aby se potenciální uchazeči o zakázku domluvili a svorně investorovi hodili těsně před procesem zadávacího řízení realizace na hlavu opravdu špatně a nedostatečně vypracovanou dokumentaci, mnohé by se mohlo změnit. Stanovit minimální lhůty, které by měl mít každý článek v projektovém řetězci k dispozici, by bylo hezké. Přiznávám ale, že nevím, podle jakého klíče nezbytnou dobu určovat. Jenomže to, že by si investor lámal předem hlavu s tím, aby zadání projektové dokumentace zajistil s velkým předstihem, je docela utopie. Vždyť těch, co po tom kšeftu rádi hrábnou, je i tak nemalý zástup.


No a tak trochu mimo, byť jen zdánlivě: Finančních prostředků na investiční akce je stále méně, nebo alespoň to tak vypadá. Škrtá se v rozpočtech bez valného rozmyslu rukou neodborníků kde co, a tak se i mnohdy nabízí otázka – má cenu to za těchto škrtů opravdu budovat? Když ano (vždyť už se na to přeci sehnaly peníze z unie), hledí se, aby to vyšlo co nejlevněji, naneštěstí však až na úkor hranic využitelnosti, spolehlivosti a vůbec celkové kvality. V atmosféře, kdy státního investora zajímá pouze nejmenší číslo v sumační kolonce dodávky (alespoň se na to vymlouvá, že musí, jinak jej současní novináři roznesou na kopytech), generální dodavatel jde pouze po nejmenší ceně subdodávky a co nejdelší záruční době (ten se na nic nevymlouvá, jen si to jednoduše určí), je nekonkrétní projektová dokumentace velmi dobrým pomocníkem.
Tak nevím, ale mnozí mi jistě dáte za pravdu, že současný stav hospodaření a způsob tlaků (nejen) na projektové práce není moc dobrý. Určitě by to stálo alespoň zpočátku za rozsáhlejší a častější výměny názorů na nějakém z diskusních serverů, zaměřených na elektroinstalace. Posbírat další náměty na zlepšení a zkoušet nějakým způsobem je uvést do praxe, by rozhodně stálo za to. Máte na to podobný názor?