FCC Public s. r. o.

 

V padesátých letech minulého století, tedy v době ovládané stalinským heslem „Kyber­netika, pavěda tmářů“, kdy samo slovo počí­tač působilo u diktátorů naší tehdejší socia­listické vědy alergické reakce, přišel zaklada­tel naší informatiky a tvůrce našich prvních počítačů Antonín Svoboda s nápadem na teh­dejší dobu šíleným, totiž vydávat o počítačích sborníky. Nápad uskutečnil tak, že těmto sborníkům dal titul Stroje na zpracování in­formací. Na jedné straně se může zdát, že jde o pouhou historickou kuriozitu, pro­tože každý ví, že informace existují nezávisle na zpra­cování výpočetní technikou, avšak jejich stále důklad­nější spojení s ní probíhá v posledních několika dese­tiletích, i když jinou cestou než tou kvazišvejkovinou, bránící pokrok před totalit­ní strnulostí. Začalo to ně­kterými jazyky pro diskrétní simulaci a vy­vrcholilo v tom, co se skrývá pod termínem (třeba říci, že ne příliš výstižným) „objekto­vě orientované“, ať jde v původním spojení se slovem programování nebo v pozdějším se slovem databáze, popř. se slovy přístup, paradigma apod.

 

Jazyky pro diskrétní simulaci řešily pro­blém pracného programování simulačních modelů tím, že jejich uživatelé popisovali pří­mo simulovaný systém a popis byl automatic­ky konvertován do strojového kódu realizují­cího odpovídající model. Hloubavý uživatel tedy mohl být v jakémsi rozpoložení, když si vlastně nebyl jist, zda vyjadřuje informaci o tom, co by měl dělat počítač, nebo o tom, co by se mohlo dít v realitě, kterou chce po­znávat pomocí simulace. Zatímco se v přípa­dě jazyků pro diskrétní simulaci uživatel se­tkával s popisem vztaženým ke konkrétnímu jedinečnému objektu, objektově orientované programování mu nabídlo dokonce možnost popisovat i obecné pojmy. Filozof by řekl, že uživatel diskrétních simulačních jazyků může formulovat informace o jednotlivých „věcech“, kdežto uživatel objektově oriento­vaného přístupu může formulovat i informace o „obecninách“ neboli univerzáliích.

 

A tím se dostáváme hned do samého kot­le seriózního filozofického vření (historic­kého sporu mezi nominalisty a realisty, kte­rý vyprovokovali už starověcí řečtí filozo­fové) a zjišťujeme, že sama informatika mu dává nové, donedávna neočekávané podně­ty – vedle otázky, zda se informace týká dějů v počítači, nebo dějů od něho oddělených, i když jím modelovaných, také např. úkol zjis­tit, zda a jak reálně existuje obecný pojem re­prezentovaný a uchovaný v paměti počítače: vždyť tento historicky významný filozofický spor přímo působí v terminologii programo­vání, v níž někteří mluví o obecném pojmu jako o prototypu, popř. vzoru, jiní jako o třídě.

 

Zjednodušeně řečeno, do­posud se odborné zkoumá­ní informace štěpilo na směr využívající matematické me­tody (teorie informace, wi­enerovská kybernetika, teo­rie programování apod.) a na směry založené na psycholo­gii, sociologii, tradiční lingvistice, knihovnictví, eko­nomii atd., přičemž každý směr jde svou vlastní – někdy až příliš izolovanou – cestou; jejich syntéza vyžaduje solid­ní filozofickou bázi (pod ter­mínem filozofie rozumějme seriózní filozofickou vědu, a ne to, co pod tímto termínem často vystupuje, jako jsou okamžité a neověřené nápady či nesrozumi­telné rádoby duchaplné formulace).

 

Očekávaná cesta nabízí bohatství nových poznatků, avšak je složitá a její cíl není blíz­ko. Popis jejího velmi dobrého startu a neza­nedbatelného úvodního úseku poskytuje re­cenzovaná knížka Jiřího Stodoly. Má obsaž­ný Úvod, šest kapitol, osm stránek odkazů na literaturu a čtyři stránky slovníku použi­tých filozofických termínů. V úvodu a v ná­sledujících kapitolách je vždy stručně, avšak jasně (dalo by se říci „čtivě“) vysvětlen pří­slušný filozofický aparát, včetně zdůvodně­ní jeho správnosti, a ten je poté aplikován na předmět dané sekce. Tak je v Úvodu vysvět­lena oprávněnost použití realistické filozofie a nevýhodnost monismu, v první kapitole, nazvané Pojem informace a základní filoso­fické otázky, je rozbor historie termínu infor­mace a jeho dnešního překotného používání nasměrován již zmíněného problému nomina­lismus versus realismus a do rozboru proce­su poznání a jeho výsledků. Druhá kapitola, Charakter pojmu a definice informace, staví vysvětlení toho, co se skrývá pod termínem informace, na důkladný a velmi jemný roz­bor znalostí, které si člověk odnáší ze střed­ní školy pod názvy synonymie, homonymie a analogie, k čemuž potřebuje vysvětlit i to, co znamenají slova termín a pojem.

 

Třetí kapitola nese název Klasifikace in­formace a vychází z poznatku, do kterého vyústila kapitola druhá, totiž z analogičnosti pojmu informace. Ukazuje, že informaci lze klasifikovat podle několika kritérií, a vyvo­zuje, jak důležité je vytknout vždy to z kritérií, které je právě použito. Následující ka­pitola s názvem Hodnota informace obsahu­je výklad pojmu, který je nazýván hodnotou a používán v mnoha souvislostech a oblas­tech, a na základě tohoto výkladu přistupuje k trojici obecných pojmů dobro-pravda-krá­sa, odpovídající v případě informace (ovšem nejen v tomto případě) trojici pragmatika-sé­mantika-syntaktika.

 

Pátá kapitola je nazvána Komunikace a in­formační systém. Čtenář časopisu Automa může mít na první pohled nepříjemný pocit, že hned na prvních stránkách kapitoly je po­psán Jakobsonův model komunikace a infor­mačního systému, a že tedy nejde o to, co by ho asi nejspíš zajímalo, totiž o automatizova­ný informační systém. Ano, jde o obecnější pojem, zahrnující i jiné informační systémy, jako jsou např. knihovny, avšak je třeba upo­zornit, že i automatizované informační systé­my jsou součástí komunikace na vyšší úrovni a jsou stále více integrovány do lidské společ­nosti v souvislosti s její „informatizací“, tak­že filozofické hledisko má docela progresiv­ní uplatnění. Zajímavou složkou této kapito­ly je i akcentování faktu, který může některé čtenáře překvapit, totiž že ne vše je systém.

 

Jádrem závěrečné kapitoly, nazvané Infor­mace a společnost, je popis a charakteristika historického procesu, který se informace tý­kal (i když ne vždy používal tento termín). Autor se v ní mimo jiné kriticky zaměřuje i na dnešní pohledy na tento vývoj, v první řadě na pojetí Kanaďana McLuhana, přesto­že si jeho mnoha myšlenek váží.

 

Práce je plodem řešení grantu GAČR Spe­cifika vysokoškolských knihoven pro zrako­vě postižené a jejich uživatelů v České repub­lice a její autor je zaměstnancem Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity v Brně. Tato informa­ce, jakkoliv by se mnohým technicky zaměře­ným odborníkům mohla zdát neužitečná či ire­levantní, je velmi důležitá: jelikož autor musel brát ve své práci ohled nejen na znalosti, pod­něty a zkušenosti své vlastní a ostatních zrakově nehendikepovaných osob, ale i na odliš­né vnímání zrakově postižených, musel najít a použít odborné zastřešení procesů transfor­mace od smyslového vnímání k uvědomění si jeho obsahu u obou skupin, a tak toto zastře­šení pokrývá i mnoho poznatků důležitých v informatice, jako je počítačová reprezentace znalostí, dobývání dat a objektově orientova­né programování. Pro zdárný rozvoj toho, co je nazýváno informatizovanou společností, lze seznámení s knihou i pokračování v odpovída­jící práci vřele doporučit.

alternativeflash