48 SVĚTLO 2014/4 architekturní a scénické osvětlení Jan Kodet je tím, komu se asi říká en-fant terrible české taneční scény. Zde se po-hybuje již patnáct let a jeho vliv na soudo-bou taneční scénu je neopominutelný. A je tomu tak i přes to, že netvoří příliš často. Své projekty připravuje pomalu a velmi pečlivě. Od roku 2000 jsem stálým spo-lupracovníkem na vizuální podobě jeho představení. Záměrně jsem zvolil pojem spolupracovník, nebo ještě spíše partner. Jan Kodet je totiž typ tvůrce, který si za-chovává stálou kontrolu nad podobou světelného, zvukového designu i video-designu. Má solidní technický přehled a disponuje i organizačními schopnostmi. V nejlepším slova smyslu je kreativní, v nej-širším partnerský, otevřený a pečlivý. A jis-tě se na této skutečnosti podepsala jeho dlouholetá zahraniční zkušenost z Dance Berlin, S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt nebo Ballet Gulbenkian, a to jak v pozici tanečníka, tak asistenta režie.V roce 2012, snad na podzim, jsem byl oním choreografem vyzván ke spoluprá-ci na světelném designu připravovaného představení Čarodějův učen, plánované-ho pro soubor baletu Národního divadla (ND). Scénou mělo být jeviště historické budovy ND. Introdukce projektu předsta-vila titul jako taneční kus pro děti a rodi-nu, což v mé mysli stěží korespondovalo s obsahem legendy, na které je příběh vy-stavěn. Jde o příběh temný, nejednoznač-ný a explicitně pracující s tématem smrti. A navíc látka nese stigma porovnávání se slavným animovaným zpracováním Karla Zemana z roku 1977. Film, který spolehlivě děsil mnohé generace dětí a vytvořil etalon zpracování této lužicko-srbské legendy.Další z věcí, která mě zaujala, byla sku-tečnost, že Jan Kodet si pro režii předsta-vení vybral tandem SKUTR, tedy Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Není to věc neznámá, ale přece jenom ne pří-liš častá. Málokdo z choreografů si ne-chává do stavby díla mluvit. Hudba, je-den z klíčových faktorů, byla z autorské dílny Zbyňka Matějů. Tedy byla zkom-ponována jako autorské dílo dedikováné právě tomuto představení. V tomto bodě pro mě trochu obtíž. Často se při hledání prvotních nápadů orientuji právě podle hudby. Vjem, který dostávám náslechem skladby určené pro taneční či operní před-stavení pro mě bývá jedním z prvotních. Nyní ovšem skladba vznikala pomalu a téměř až do zkoušek jsem neměl mož-nost ji slyšet víc než ve fragmentech. Co je však dalším naprosto určujícím fakto-rem, je návrh scénografického provedení.Scénografem byl zvolen Jakub Kopec-ký, spolupracovník tandemu SKUTR. Mně tehdy neznámé jméno. K prvnímu setkání mezi námi došlo na jevišti ND při tzv. vy-měřovací zkoušce. Tato zkouška je čistě orientační a slouží k seznámení tvůrčího týmu s prostorem divadla a s týmem diva-delních spolupracovníků. Na této zkouš-ce, zpravidla dosti krátké, padají první ná-vrhy koncepce scény, byť v hrubé podobě. A zde, myslím, jsme si s Jakubem Kopec-kým do oka zrovna nepadli. Asi působi-ly dva aspekty. Starý a stále živý problém. Myslím, že scénografové mají pocit, že jim světelní designéři lezou do řemesla. Neradi přijímají skutečnost, že jim příliš ovlivňuje-me celkové vyznění, za které ovšem nesou plnou zodpovědnost. Neradi se dělí o par-ticipaci na výtvarném celku. A není konec konců divu. Světelný design je stále nepří-liš etablovaná disciplína. Výtvarníci světel jsou zhusta, u nás vždy, lidé bez vzdělání, typičtí selfmademani. Scénografové jsou naproti tomu vystudovaní, erudovaní teo-reticky i prakticky a historicky požívají ja-kýsi automatický respekt – zřejmě nikoliv neprávem. Druhým aspektem bývá nedo-statek vzájemného porozumění, které vy-plývá z nedostatku zkušeností zúčastně-ných osob. Prostě jsme se navzájem neznali. Srovnané a pochopené pojmové a estetické aparáty jsou klíčem k vzájemné spolupráci, a je tedy nasnadě, že režiséři a choreografo-vé většinou spolupracují s ustálenými týmy, které jen neradi mění. Vytvořit rovnováhu osobností, jež se umějí vzájemně respekto-vat a chápat, často trvá několik let.Základem scénografie Jakuba Ko-peckého, kterou jsem měl za úkol „oblé-ci“ do světel, byla rozměrná cykloráma (CYC) tvořící celý horizont v pohledové části. Oproti zvyku nebyla primárně ur-čena ke kontra svícení, ale míněna byla jako projekční plátno. Scénografie zahr-novala pojízdné prvky rámující scénu zle-va a zprava. Prvky jednak tvořily uzavře-ný celek, jednak po přemístění do středu scény ji dělily na stylizované prostory. Všech šest celků bylo shora pochozích a uvnitř prostupných. Zmínil jsem pou-žití CYC jako projekční plochy. Ono pro-mítání, resp. zobrazování, bylo zamýšle-no ze dvou směrů. Na zadním jevišti ND byl instalován dataprojektor s tzv. short throw optikou. Jeho výběr a volba optiky padly na mě. Vzhledem k rozpočtu jsem zvolil projektor Panasonic PT-DX800ELS s DLP chipem o svítivosti 8000 ANSI. Výměnný objektiv měl hodnotu 0,8 : 1. Rozlišení projektoru nebylo excelentní, ale byl pořizován z rozpočtu inscenace, Čarodějův učeň – balet ND Daniel Tesař, Institut světelného designu Světelný design v kostce – Část 13 Obr. 1. Čarodějův učeň; pohřební průvod, scéna s gobem promítnutým na CYC a stmívanými zářivkami (foto: Hana Smejkalová)