60 SVĚTLO 2013/3 pro osvěžení paměti Po poněkud rozsáhlejší odbočce věnované palivovým článkům a olověným akumuláto-rům se v tomto čísle po spirále vývoje vracíme zpět do doby vývoje suchého článku po prvních pokusech Johanna Wilhelma Rittera a Giu-seppe Zamboniho před polovinou 19. stole-tí (viz Světlo 2013/1). Tehdy elektřina a její možnosti fascinovaly velké množství vědců, techniků, průmyslníků i nadšených amatérů a vývoj se zde hnal po mnoha hlavních, ved-lejších i slepých cestách překotně kupředu. V mnoha ohledech byl zlomový rok 1866, kdy Werner von Siemens vynalezl první dynamo-elektrický stroj a elektřina přestala být závislá na galvanických článcích. V témže roce ale do-spěl k vynálezu všestranně použitelného suché-ho galvanického článku i Georges Leclanché.Již ve 30. a 40. letech 19. století mělo mnoho odborníků i laiků poměrně dob-ré povědomí o existenci suchých galva-nických článků. Zásluhu na tom měly ze-jména propagační prezentace a publikace Giuseppe Zamboniho (viz Světlo 2013/1). Jeho činnost podnítila další k následová-ní v rozvoji suchého galvanického článku. S těmito články se tak mohli v roce 1839 seznámit i čeští čtenáři v Časopise České-ho musea v souvislosti se Zamboniho po-kusy o sestrojení perpetua mobile. Leclanchého první pokusy V 60. letech 19. století se mladý fran-couzský inženýr Georges-Lionel Leclan-ché (1839–1882) začal krátce po absoluto-riu techniky zabývat vývojem vlastní kon-strukce galvanického článku. Byl jedním z řady vynálezců, kteří se pokoušeli o zdo-konalení mokrých článků, jejichž používá-ní v praxi s sebou zatím neslo mnohé obtí-že. Jednou z nich bylo i to, že při pohybu článku tehdy často docházelo k přelévá-ní elektrolytu a poškozování jeho jednot-livých součástí (kyselé elektrolyty zejmé-na rozleptávaly kovové součásti článků). Tento jev byl v té době hovorově nazýván „mořskou nemocí“. I z těchto důvodů bylo nutné u baterií mimo provoz např. dočas-ně vytahovat elektrody apod. Také mani-pulace s elektrolyty byla mnohdy zdraví nebezpečná, a tak se různí vynálezci po-koušeli zmíněným negativním jevům pře-dejít. Leclanché se touto otázkou zabýval nejprve ve Francii a od roku 1863 v Belgii, kam musel z politických důvodů uprch-nout. V Bruselu si v jedné kůlně s pomocí otcova přítele Charlese Mourlona (1810–1875) zřídil laboratoř a pokračoval v po-kusech na novém modelu galvanického článku. Pomáhali mu zde pravděpodobně také oba Morlonovi synové (viz dále), kte-ří mohli mít na vynálezu jistý podíl. Do Pa-říže se Georges Leclanché vrátil následu-jícího roku a začal tu pracovat v chemic-kých laboratořích železniční společnosti, kde bylo jeho úkolem zdokonalování gal-vanických článků pro potřeby železnic. K úspěšnému řešení vedly pokusy, při nichž jako elektrodu používal tyčin-ku stočenou z uhlíkové destičky (kladný pól) ponořenou v rosolovitém elektro-lytu z uhličitanu měďnatého a retortového uhlí nasyceného chloridem amonným (salmia-kem). Elektrolyt byl uzavřen v porézní nádobě (papírovém obalu) a dále umístěn do vněj-ší skleněné nádoby vyplně-né tekutým chloridem amon-ným (později pasta z chloridu amonného s přimíšeným chlo-ridem rtuťnatým). Na okra-ji této skleněné nádoby byla do chloridu amnonného po-nořena (portuťovaná) cíno-Svítidla na baterie – Část 5 Použitelný suchý článek PhDr. Jitka Lněničková Obr. 1. Georges Leclanché Obr. 2. Základní verze Leclanchého článku Obr. 3. Konstrukce základního Leclanchého článku Obr. 4. Světová výstava v Paříži v roce 1867 Obr. 5. Pokročilejší verze Leclanchého článku s pryžovými prstenci z roku 1870