66 SVĚTLO 2012/6 pro osvěžení paměti Minulá část dospěla k momentu, kdy byly známy mokré články o napětí asi 1,8 V, které bylo možné samostatně nebo v séri-ích využít pro různé účely. Jen experimen-tálně se ale používaly k pokusům se svíti-dly. Daniellovy a Bunsenovy články (viz část 1) však byly nezbytným předpokla-dem pro další velký krok v rozvoji elektric-kého osvětlení. A prvním prostorem, který měl být elektřinou osvětlen, se staly ulice. To nebylo náhodné, protože zde již fungo-valo plynové osvětlení a nový zdroj svět-la se jevil jako jeho perspektivní varianta. Ve srovnání s plynovým veřejným osvětle-ním se u elektřiny projevovala značná vý-hoda – bylo ji možné zapnout a vypnout najednou a nebylo zapotřebí obcházet při rozsvěcování a zhasínání postupně jed-notlivá svítidla jako u plynových luceren. První obloukové lampy Než se v roce 1841 v Paříži poprvé roz-svítily elektrické svítilny, bylo zapotřebí elektřinu v dostatečném množství někde vyvíjet. Dalším základním předpokladem bylo zkonstruování dostatečně kvalitní-ho a silného světelného zdroje v nějakém typu lampy. Zde se většina konstruktérů Svítidla na baterie – Část 2 Největší z největších PhDr. Jitka Lněničková V tomto dílu seriálu věnovaném svítidlům na galvanické články se podíváme do doby, kdy se elektrické světlo poprvé úspěšně uplatnilo v praxi a kdy právě galvanické člán-ky otevřely cestu rozvoji nového světelného zdroje, který za několik desetiletí potlačil všechny ostatní. a vynálezců zaměřila na obloukové lam-py a vzorem jim byl první úspěšný experi-ment s elektrickým svítidlem Humphreye Davyho z roku 1809 (viz část 1). Davy-ho pokusy byly tehdy dostatečně známy a podrobně popsány v odborné literatu-ře a publicistice a otevřely cestu dalším. Na uveřejňování zpráv o nich měl velkou zásluhu především Davyho asistent Mi-chael Farraday (1791–1867). K Davyho následovníkům patřil jiný britský vědec, William Edwards Staite (1809–1854), který se narodil právě v roce Davyho pokusu. Tento muž si nechal v le-tech 1834 až 1836 patentovat svou kon-strukci zdokonalené obloukové lampy s hodinovým mechanismem, který sám postupně přibližoval uhořívající uhlíky, což bylo u předchozích konstrukcí nutné dělat ručně. O několik let později vyřešil přibližování uhlíku v podobné konstrukci také francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault (1819–1868) a vynález si nechal patentovat asi roku 1841. Oba vědci také shodně došli k tomu, že uhlíky hoří poma-leji ve vzduchoprázdnu a že vakuum pro-dlužuje dobu jejich hoření. Samostatnou kapitolou by pak byl vývoj uhlíků od jed-noduchých z lisovaných sazí až po ty z re-tortového uhlí. Na počátku 40. let 19. sto-letí tak zde byly již v podstatě použitelné obloukové lampy. A byl to právě Foucaul-tův systém obloukové lampy, který se jako první uplatnil při experimentech v praxi. Foucault se také věnoval vývoji elektric-kých divadelních lamp, fotografických lamp apod. Jakkoliv stojí dnes Foucaulto-vy vynálezy v oboru svítidel ve stínu jeho proslulého kyvadla, patří k těm, které vý-razně ovlivnily vývoj na cestě k současné-mu elektrickému světlu. Francouzské pokusy První pokusy konané v praxi s pou-žitím elektrického osvětlení se s největ-ší pravděpodobností zrodily v hlavě pařížského podnika-tele a výrobce optických a vě-deckých přístrojů Louise-Jo-sepha Deleuila (1795–1862), jehož blízkým spolupracovní-kem byl francouzský chemik a fyzik Henri Adolphe Arche-reau (1819–1893). Archereau musel řešit několik praktic-kých otázek realizace projek-tu a věnoval se zdokonalování obloukové lampy i Bunsenova článku. Značný podíl na jeho konstrukci obloukové lam-Obr. 1. Robert Bunsen Obr. 2. Bunsenovy články Obr. 3. Archereauův článek Obr. 4. a 5. Nákresy obloukové lampy používané Deleuilem a Archeauem v roce 1844